Nebezpečné známosti 43. kapitola

„Je mi s tebou krásně...“ hlesnu po chvíli ticha, kdy jsme jen poslouchali šumění vody a vrzání houpací sítě. „To jsem rád, mě je s tebou též krásně.“ přizná Siler a víská si mě ve vlasech. „Teď už jenom očekávám, kdo nebo co to zkazí...třeba přijde nějaká tvá expřítelkyně a řekne ti, že jsi tátou, nebo se objeví tvá láska z dětství a ty mi za ní utečeš.“ řeknu s trpkým úsměvem a podívám se na něj. „Ale no tak, nic takovýho není a nebude.“ odsekne Silar a políbí mě na čelo. „Byl jsi někdy šťastnější?“ zeptám se po další odmlce. „Jak to myslíš?“ „No, jestli jsi byl s nějakou ženou více šťastnější než se mnou.“ vysvětlím. „Amber...“ odsekne a je vidět, že ho toto téma opět tíží. Odprostí se z mého objetí a vstane. „Proč se furt chceš bavit o mně? Žij realitou, to je přece důležitější.“ začne se bránit. „Proč se nechceš bavit o Kate?“ zeptám se opět. Vím, že tato otázka už tu jednou nebo dvakrát padla. „A proč ty to nemůžeš nechat být. Prostě se nechci bavit o minulosti Amber, to ti to musím říkat padesátkrát?!“ sykne už naštvaně. Otočí se ke mně zády a přejde k malému jezírku s vodopádem. Vstanu ze sítě a přejdu k němu. „Promiň, už se to nestane.“ omluvím se, protože omluva je na místě. Je fakt, že jsem to už přehnala...jooo, jak říkala jednou moje mamka, zvědavost mě zažene jen do větších a větších problémů. „To je dobrý.“ řekne tiše a obejme mě. „Pojď půjdeme se podívat, jestli už není večeře hotová.“ nahodí Siler a popostrčí mě ke dveřím.

Netrvalo to ani patnáct minut a večeře se už nosila na podnosech. Ani ve snu by mě nenapadlo, že tato večeře, bude opravdu velká večeře - a to ve čtyřech chodech. Jako první byl předkrm. Salát se sýrem a kousky ryby. Co mě ještě více zaskočilo, bylo vybavení příborů, dohromady jich bylo asi pět nebo šest. Každý na něco jiného. Koukla jsem se na Silara, očekovala jakou drží vidličku. Vzal si tu nejdelší s hubenou rukojetí. Uchopila jsem ji též a všimla jsem si, jak se mi Michell pošklebuje. Moc vtipné.

Zbytek večeře proběhne v naprostém pořádku a já se jen dovalím do Silarova ložnice, abych pobrala své saky paky a nechala se odvést domů. „Řekni pak Sukie, že ta večeře byla výborná!“ zdůrazním ještě mezi dveřmi, než vyjdeme ven. Opět hustě sněží a celkem silně mrzne. „Doufám, že takhle nebude na to focení pozítří.“ utrousím si spíše pro sebe, ale Silar na to zareaguje. „To víš, že nebude...Rachel si vždycky všechno do detailu naplánuje, a kdyby mělo sněžet, bude fotit. Kdyby měla přijít povodeň, bude fotit. Prostě vždy dělá to, co chce.“ uchechtne se Silar a nasedne za volant. „Někdy mě celkem zastrašuje ta její přímočarost.“ obořím se a zavřu dveře od auta. „A co teprve takový Jameson. Ten ji má spíše na malíčku, protože ji ignoruje, když do něj drtí všechny informace týkající se knihy, ale do toho já mu nekecám.“ „Jo to máš pravdu, ale je trpělivá s ním. Já bych ho už asi přizabila.“ usměju se a zapnu si pás. Silar konečně nastartuje a k tomu přitopí.


„Tak jsme tu, má princezno.“ hlesne s úsměvem Silar, když zastaví u chodníku před naším bytem. „Děkuji ti za odvoz můj princi, a uvidíme se zítra?“ zeptám se a nakloním se k němu pro sladkou tečku na závěr. „Mmm no nevím ještě, každopádně se ti ozvu.“ „Dobře a na to focení by jsi se mnou šel?“ „Určitě!“ odpoví a obejme si mě k polibku. „Tak já musím, už slyším Jamesona, jak bude nadávat.“ rýpnu si na jeho osobu a vystoupím z auta. Přejdu na jeho stranu k okénku a zamávám mu. „Amber?“ utrousí ještě a sjede mu okénko dolů. „No?“ „Miluju tě.“ řekne vážně a mě srdce div se nerozkočí. „Já tebe.“ uculím se a vyběhnu rychle schody, už abych byla vevnitř, v teple.


Celá oblbnutá Silarem, vyjedu nahoru výtahem a spočinu na našem patře. Odemknu si a tiše za sebou zavřu dveře. Zase tak pozdě není, ale i tak...nechci popudit draka. „Kde si sakra byla?!“ uslyším za mnou. Sakra. „Byla jsem se Silarem.“ odpovím s úsměvem. „A mobil ode mě máš na co? Aby ti Jameson mohl volat stokrát a ty to nezvedla?!“ sykne ironicky Jameson a je na něm znát, že je opravdu rozčílený. „Promiň, vůbec jsem neslyšela vyzvánění.“ zakecám to a vysvléknu se z kabátu a bot. „To jsi nemohla ani napsat?“ otáže se už trošku klidněji, ale má odpověď je pasé. Vezmu si kabelku a se zamilovaným úsměvem, jsem odešla do svého pokoje. Lehla jsem si do postele, a tentokrát, jsem do ní ulehala opravdu šťšastná...konečně...po tak dlouhé době.


O dva dny později


„Ok, zlato, teď se trošku nahni a ukaž tu tvoji prdelku...“ rozkáže náš nový fotograf, kterého měla Rachel v záloze, po Oliverovi. „My fotíme kabáty a on to komentuje, jako kdybychom fotili pro Playboy.“ šeptnu Rachel. „Je to jeho práce, musí se do toho asi vžít, co já vím.“ usoudí Rachel a zachumlá se do svého velkého norkového kabátu. „Jak sis tenhle kabát na sebe mohla vzít?“ rýpnu si do ní a už teď je mi líto těch zvířat. „Jo, Amber...to jsem si jednou taky říkala.“ hlesne jen Rachel a skočí tomu fotografovi do práce. „Hele nepotřebujeme mít vyfocené jejich pozadí, Miku, foť ty kabáty, nebo ti nezaplatím.“ sjede ho Rachel a já se vydám ke stolku s horkou kávou v termosce. „Koukám, že vám to jde perfektně.“ ozve se zničeho nic pan Sullivan, stojící na druhé straně stolku. „Ah, pane Sullivane, neměl by jste být raději doma v teple? Je tu dost chladno.“ opáčím popravdě. „Nejsem žádné princátko, zvládnu to. A kde máte Silara?“ zeptá se. Dobrá otázka, ta by mě také zajímala. „No, měli jsme se sejít tu, ale ještě tu není, možná ho něco zdrželo.“ odpovím s menším úsměvem a akorát mě to navádí na myšlenky, kde zase vězí. „Doufám, že jste nezapomněla na dnešní večeři.“ zmíní se Sullivan a já si zrovna rozpomenu. Večeře. „Ah, jistě že ne, akorát budu muset po focení jet ještě domů, se převléknout.“ obořím se, protože jsem jen v džínách a hnědém svetru, nic extra na večeři. „Ne to nemusíte, můžete zůstat takhle, není to žádná extra formální večeře. Jen dobré jídlo, pití a příjemná atmosféra.“ předběhne mě v dalších výmluvách a nakonec to tedy odsouhlasím. Měla bych si pořídit diář, pro tyto případy, pro můj mozek. „Teď mě prosím omluvte, musím si ještě něco zařídit.“ odporoučí se. „Jistě.“ řeknu s úsměvem a upiju horké kávy. „Ssss au, sakra.“ ucedím, protože jsem si spálila jazyk a horní patro. „Zatraceně.“ zakleju opět a položím hrnek kávy na stůl. „Copak kočičko, spálila sis ten tvůj drzý jazáček?“ cekne někdo za mnou a já se nestačím divit. Jsem v šoku. „C-co tu děláš?!“ ucedím a přede mnou stojí opilý Oliver, aspoň s dvou týdením strništěm, lahví whiskey v ruce a malou podlitinou pod okem. „Přišel jsem se podívat, koho jste za mě vyměnili!“ zakřičí a otočí se k celému štábu, který stojí u placu a zatím si ho nevšimli. Avšak po tomto ohlase, se všichni otočili na něj. „Olivere, co tu sakra děláš?!“ zopakuje mou otázku Rachel a jde rychlým krokem k nám. „Přišel jsem vás navštívit a podívat se, jakého blba jste za mě vyměnili.“ cekne a opře se o stůl jinak by spadl, jak se potácí. „Olivere, vypadni odsud!“ zdůrazní docela jasně Rachel a přejde ke mně. Chytne mě za ruku a dá za sebe. „Copak, chráníš tu malou kurvičku přede mnou, já bych ji nic neudělal...maximálně bych ji o-“ „Tak dost!“ vyjedu na něj. Už se nechci bát, nechci se bát, takového patolízala, který má v hlavě jenom seno. Už ne! Pustím se Rachel a přejdu k němu. „Vypadni odsud ty hajzle, nebo zavoláme policii!“ řeknu dost důrazně, ani sama nevím, kde se ve mně vzalo tolik kůráže. „Je mi u prdele co uděláš, hlavně, že si odpykáš to, co jsi mi udělala!“ sykne tiše, jako kdyby to bylo důvěrné, na mě a najednou vytáhne zbraň zpoza bundy. Všichni se zarazí. „Olivere zandej to, někomu ublížíš!“ vyhrkne jedna žena ze štábu, která ho dobře znala. „A o to právě jde, ty krávo!“ vyhrkne Oliver a vystřelí na ni. Žena padne na zem s průstřelem ramena a na to se všichni povelem sehnou k zemi. „Tak co, už máte ke mně respekt vy svině?!“ začne na nás dvě s Rachel křičet jako smyslů zbavených. „A co ty čubko, jedna...už se mě bojíš.“ promluví ke mně a vytáhne za vlasy nahoru k sobě. „Auuu...to bolí...“ vyjeknu bolestí a Rachel mě brání. „Odstup od ní, nebo ti střelím tu kulku mezi oči.“ ucedí na Rachel a namíří na ni. „Ne, prosím...nech ji.“ utrousím a začnou mi téct po tváři slzy. Já blbá, neměla jsem do toho vstupovat, zase jsem všechno zkazila! Doufám, jen, že pan Sullivan uslyšel ten výstřel a zavolal policii. „Ale ale, naše drsná slečna se nám rozplakala...a to mě má jako vzrušovat?!“ „Nech mě být, jsi opilý...“ utrousím mezi zvlyky a on s mými vlasy trhne ještě víc. „Ty mi nebudeš říkat, co mám dělat!“ zařve mi přímo do ucha a praští se mnou o zem. Dopadnu do sněhu a otočím se na něj. Míří na mě. „Sejdeme se v pekle, čubko!“ ucedí a už jen vidím, jak mačká spoušť. „Neeeeeeeee!“ ozve se výkřik a následně výstřel.