Přízraky a zázraky - 1. kapitola

1. kapitola
Francesco stál nad dívkou, která ležela na jeho posteli.
Dlouhé světlé vlasy měla pocuchané a špinavé, tvář a ruce plné škrábanců a odřenin. A její šaty byly potrhané a špinavé od bláta.
Sklonil se a odhrnul jí vlasy z tváře.
Jeho nejlepší kamarádka Annelis Taylor Ornella MacPeanová.
Neobvyklé jméno, ale k té dívce se hodilo. Ona byla stejně neobvyklá.
Taylor se přetočila na záda a pomalu otevřela oči.
„Už jsem se o tebe začínal bát,“ zakřenil se na ni.
„O mně? Úplně zbytečně,“ posadila se, ale musel ji zachytit, aby nespadla.
Ustaraně si ji přeměřil pohledem, ale nic neříkal. Věděl, že kdyby se zeptal, jestli je v pořádku, poslala by ho někam.
„Nekoukej se na mne tak ustaraně,“ zamračila se na něj.
Francesco se znovu zakřenil.
Ano, to byla ta stará Taylor. Plná optimismu, energie a odhodlání.
„Teď bys mi také mohla říct, co se stalo,“ posadil se vedle ní na postel.
„Nic důležitého,“ zvedla se a přešla k oknu. Zamyšleně se dívala na temnou ulici.
„To mi nenamluvíš!“ vyletěl naštvaně.
„Nechci ti nic namlouvat!“
„Jen tak jsi v bezvědomí neskončila! Co se tam stalo?“ chytl ji za ramena a zatřásl s ní.
„Nic!“ vytrhla se mu a rozeběhla se ke dveřím.
Teď netoužila po ničem jiném, než být sama a utřídit si myšlenky.
Zbavit se strachu, který cítila. Nebylo ho mnoho, ale přeci jen…
Hrozně se za něj styděla a byla na sebe naštvaná. Už dávno si žádný strach nedovolila. A najednou se bojí?
To přeci nejde!
Zastavila se a vztekle uhodila pěstí do dveří od pokoje.
„Nesnaž se mi namluvit, že ti nic není!“ vyjel na ni ostře Francesco.
„Opravdu mi nic není!“ ujistila ho znovu.
„Lžeš Taylor. Prosím tě! Jsme přeci kamarádi! Nebo snad ne?“
„To víš, že jo,“ otočila se k němu a pohlédla mu do modrých očí.
Francesco jí hypnotizoval pohledem a potom nepatrně zavrtěl hlavou.
„Tak tohle je zázrak!“
„Co?“ nechápala Taylor.
„Ale nic,“ prohlásil chvatně.
Přeci jí neřekne, že rozluštil ten náznak emoce v jejích očích!
Ale je to opravdu zázrak. Za celou tu dobu co Taylor znal, nikdy v jejích očích neviděl ani stín strachu.
Teď ho sice nebylo moc, ale přeci jen… trocha se ho v jejích kouřově šedých očích skrývala.
„Dobrá, povím ti, co se stalo,“ prohlásila nakonec.
„Tak povídej. Jsem jedno ucho!“ vyzval ji a posadil se na postel.
„Mohla bych se napřed do něčeho převléct a umýt se?“
„Jo, dobrá,“ přikývl. Ze skříně v rohu místnosti vytáhl co možná nejmenší tričko, které našel a podal ho Taylor.
Ta ho rychle popadla, vběhla do koupelny a pustila na sebe proud teplé vody.
Všechny nepříjemné pocity se z ní pomalu smívaly a odtékaly do dáli. Někam do kanálů.

Po čtvrt hodině konečně vylezla ze sprchy a s vlhkými vlasy a v tričku, které na ní viselo a sahalo jí do poloviny stehen, vešla do pokoje.
Francesco seděl na posteli a hleděl před sebe.
„Chceš teda slyšet co se stalo?“
„Spusť,“ pobídl ji.
„To, že jsem byla ve skladu víš.“
„Ano. V tom skladu jsem tě našel. V tom skladu, kam jsme měli jít společně až za dva dny.“
„Já… omlouvám se, ale nevyhnutelná záležitost mne donutila tam jít.“
„Nevyhnutelná záležitost? Myslel jsem, že jsme víc než kamarádi. Že jsme parťáci a měli bychom se podle toho chovat!“ Francesco začínal být pořádně rozzlobený. Vztek, který se všemožně snažil potlačit, se dral na povrch.
„Francesco, byl za mnou Manels.“
„Cože?!“
„Ano,“ přikývla Taylor.
„Ten Manels, který vede celý ten tajemný spolek?“
„Ano, ten. A to, co mi řekl, mne donutilo jít do toho skladu.“
„A co ti řekl?“
„Že… že má tebe. A pokud do toho skladu nepřijdu, zabije tě.“
„To je naprostý nesmysl.“
„To už vím také, ale…“ pokrčila rameny.
„Měla jsi mi napřed zavolat a ověřit si to.“
„Zvonila jsem tu na tebe. Nebyl jsi doma.“
Francesco na ni chvíli zíral.
No ano! Vždyť byl přeci u Annie. Jeho informátorky. Ale slíbil Annie, že o ní neřekne ani Taylor.
„No,“ odkašlal si. „Ano. Já jsem asi byl v ten čas nakoupit.“
„Aha,“ ušklíbla se Taylor. „Mně je jedno, kde jsi byl. Já prostě do toho skladu šla a tam…“ odmlčela se.
„A tam čekal Manels se svými muži.“
„Ano, ale to není všechno.“
„Co ještě?“
„Viděla jsem Sarah,“ vyhrkla Taylor.
„A do háje!“
„Viděla jsem už spoustu přízraků, duchů a nevím čeho ještě, ale tohle…“
„Chápu to, ale pokračuj.“
„Zachránila mne před Manelsem, ale potom přede mnou jen stála a upírala na mne své obrovské vyčítavé oči.“
Taylor si zhluboka povzdechla a vjela si rukou do vlasů.
Francesco měl chuť ji obejmou a utěšit ji, ale věděl, že by to odmítla.
Poznal Taylor před šesti lety. Tenkrát to byla sedmnáctiletá dívka, ztracená v neznámém městě, bez přátel a rodiny a po krku jí šel houf mužů v čele s Manelsem.
Taylor mu do dneška neřekla důvod, proč se ji ten muž snaží zabít a proč už několikrát couvl, když měl možnost ji opravdu zabít.
Neřekla mu ani, co se stalo, že se v tomto městě ocitla.
Řekla mu jen, že měla o tři roky mladší sestru Sarah, která zemřela.
Francesco se Taylor na nic nevyptával.
Věděl, že až se bude chtít svěřit, svěří se.
„To ale nevysvětluje, proč jsi omdlela.“
„No, to…“ Taylor se zamračila.
„Najednou bylo všude plno vody. Ale hrozně špinavé, jakoby plné bláta… Nemohla jsem vyplavat a začala jsem se dusit.“
Jestli se Taylor něčeho k smrti bála, byla to voda. Ale ne ta ve sprše, ale voda v jezeře, v řece a tak.
Dovedla však tento svůj strach skrývat a o její hrůze nevěděl ani Francesco. Prostě se jen vyhýbala setkání s velkou vodní plochou a když už se ocitla třeba v blízkosti řeky, hleděla všude možně, jen ne na vodní hladinu.
„To by vysvětlovalo, proč jsi byla celá mokrá, když jsem tě našel. I stěny skladu byly vlhké a země plná bahna.“
Taylor na něj krátce pohlédla a přikývla.
„Marně si lámu hlavu, co to bylo.“
„Už jsem o tom, myslím, slyšel. Můj táta jednou narazil na přízrak jakési ženy, uměla vyvolat požár jedinou myšlenkou. Myslím, že se Sarah to bude něco podobného.“
„Ale Sarah není přízrak!“ vykřikla Taylor.
„Každý, kdo má tuto moc je přízrak,“ řekl Francesco mírně.
Přízrak bylo jejich označení pro duchy a jiné obludy, které bylo třeba zničit. Kteří škodili okolí.
To byla také jejich práce. Ničit přízraky. Proto si říkali Lovci přízraků.
„Ne,“ zavrtěla Taylor hlavou.
„Ano.“
„Ne!!“
Taylor přešla k oknu a zadívala se ven.
„Má na mne jen vztek. Není zlá,“ otočila se na Francesca a hleděla na něj prosebnýma očima. „Nemůžeme ji zničit.“
„Dobrá. Dáme jí ještě šanci,“ ustoupil Francesco.
„Děkuji,“ usmála se Taylor. „Budu už muset jít.“
„Takhle?“ ukázal rukou na své tričko.
„Ah, tvoje tričko! Zítra ti ho vrátím,“ vydala se ke dveřím.
„Počkej! Nemůžeš jít takhle ven!“
„Proč?“ zeptala se Taylor nechápavě.
„Ehm… No, jsi skoro neoblečená.“
Dívka se zasmála.
„Neboj se. Nic se mi nestane,“ mrkla na Francesca a vyšla z jeho bytečku.
Bosá a v tričku, které jí sahalo sotva do půli stehen.
Francesco jen zavrtěl hlavou a přešel k oknu.
Vyhlédl na zašlý, špinavý chodník pod oknem a potom sklouzl pohledem na hnědou hladinu řeky, přes kterou se tyčil železný, rezavý most. Za řekou stály další staré, omšelé baráky. Některé z nich byly polorozpadlé, ale všechny měly společnou jednu věc. Oprýskanou omítku, kdysi tak krásnou a zářící novotou.
Právě v takovémhle baráku bydlel on, i když měl v bance uloženo spoustu peněz.
Kdyby se však nastěhoval do krásného baráku a rozhazoval prachy, Taylor by s ním nejspíš přestala pracovat a kdyby ne, na očích celému světu, by byla pro Manelse snadným cílem.
Taylor vyšla na ulici a téměř se přitiskla ke zdi domů. Jako by chtěla být co nejdál od hladiny řeky.
Už dřív si všiml, že se drží na opačné straně ulice, ale až tak?
S úsměvem zavrtěl hlavou.
To byla celá Taylor.
Annelis Taylor Ornella MacPeanová opředená samým tajemstvím a zvláštností. Navíc působila jako magnet na ony přízraky.