Přízraky a zázraky - 2.

2. kapitola
Taylor konečně došla až k místu, kde právě bydlela.
Naposledy se rozhlédla po ulici, jestli ji někdo nesleduje a vklouzla do díry ve ztrouchnivělém starém plotu.
Ocitla se na dvorku přetékajícím harampádím. Proběhla k díře ve zdi, která kdysi byla dveřmi a seběhla po vlhkých schodech do sklepních prostor.
Ty přecházely ve změť tajných chodem, vedoucích pod celým městem.
Skepticky se rozhlédla po vlhkých chodbách a došla do zákoutí, kde si nechala své věci.
Rychle se převlékla do čistého trička a džínsů. Vlasy si nedbale sepnula sponou na temeni hlavy a stoupla si na špičky, aby alespoň z části vyhlédla z okýnka ve zdi.
Bylo to malinkaté okýnko vedoucí na ulici. Neviděla z něj sice nic jiného než nohy chodců, ale i to jí stačilo.
Pořád lepší něco, než nic.
S povzdechem se posadila na starou deku, kterou si rozprostřela na zemi.
Chtěla už zase bydlet v normálním bytě. Tohle skrývání ve sklepeních, starých rozpadlých barácích a jiných ruinách, ji už nebavilo.
Pomyslela na peníze, které jí odkázali rodiče.
Její rodiče. Lidé nevýznamní pro okolí, ale také hodně bohatí.
Manželé MacPeanovi se přestěhovali daleko od světa plného zla. Bydleli v malém domku v horách na břehu řeky. Řeka, které přezdívali Mírumilovná se klidně valila svým korytem a poskytovala rodině potravu v podobě ryb i křišťálově čistou vodu.
Jak se lišila od vody v řece, na kterou měl výhled Francesco!
Jednou však přišly hrozné deště.
Pršelo několik týdnů bez ustání a Mírumilovná se přeměnila v Dravou. Smetla všechno, co jí přišlo do cesty. Vylila se z koryta a zaplavila okolní skály, řídké stromové porosty a dostala se i k chaloupce, v ním Taylor žila i s rodiči a sestrou.

Nezvyklý hluk, který se rozlehl sklepením, vytrhl dívku ze zamyšlení.
Vstala a znovu vyhlédla na ulici.
Před okénkem stálo až příliš mnoho lidí.
Rychle, ale naprosto tiše, naházela své věci do batůžku, hodila si ho na záda a vykradla se do uliček.
Nerozeběhla se k východu, kterým sem přišla, ale úplně opačným směrem.
Běželo se jí špatně. Neviděla na cestu a proto každou chvíli klopýtla nebo narazila rukama do zdi.
Zastavila se a naslouchala. Kromě jejího rychlého dechu, bylo všude ticho.
Stáhla si ze zad batoh a vytáhla baterku. Rozsvítila ji a rychlým pohledem do batohu překontrolovala, že obálka je na svém místě.
Potom se zvedla a zamířila na jediné místo, kde se opravdu cítila v bezpečí.
Zpět za Francisem.

Zaťukala na dveře jeho bytu.
Chvíli čekala, ale nikdo neotvíral. Bylo pár minut po půlnoci a Taylor se zavíraly oči únavou.
Znovu zaklepala a nakonec na dveře zabušila. Pořád nic.
S dlouhým povzdechem si sedla na zem a zády se opřela o stěnu vedle dveří.
Položila hlavu na kolena a zavřela oči.
Její oblečení bylo opět špinavé od útěku chodbami a celé tělo ji bolelo.

„Taylor!?“ vzbudil ji překvapený Francescův hlas.
Zvedla hlavu a pootevřenýma očima na Francesca pohlédla.
„Co tady děláš?“
Začal odemykat dveře, ale Taylor se ani nehnula.
Teprve až zašel do bytu, pomalu se zvedla a následovala ho,
„Manels,“ vysvětlila stručně a odhodila batoh do kouta.
Francesco zamkl dveře a zadíval se na ni.
Nakonec se rozesmál.
„To snad není možné! Ty nevydržíš pět minut čistá!“ řechtal se.
„Ty jsi kůň,“ uchechtla se také.
„Mazej do koupelny! Chceš pučit další tričko?“
„Ne,“ zavrtěla hlavou. „Mám věci v batohu.“

Francesco seděl na posteli a přemýšlel. Z koupelny k němu doléhal zvuk tekoucí vody a ukolébával ho ke klidu.
Musí se Taylor zeptat na pravý důvod toho, proč po ní Manels jde.
Dívka konečně vyšla z koupelny. Na sobě měla čisté, bleděmodré džíny a zelené triko. Vlasy volně rozpuštěné přes záda. Sahaly jí skoro až k pasu.
V ruce nesla vyprané oblečení.
„Potřebuji to někde pověsit,“ vrhla na něj prosebný pohled.
„Jo, jasně!“ vzal si od ní věci a pověsil je na sušák.
Když se vrátil k posteli, podávala mu pečlivě složené tričko, které jí předtím půjčil.
„Děkuji,“ poděkovala, když si ho vzal.
„Já bych měl děkovat, že jsi mi ho vrátila čisté!“ zasmál se.
„Mooc vtipné,“ vyplázla na něj jazyk.
Francesco se usmál, ale vzápětí zvážněl.
„Chci slyšet, co se stalo, že po tobě Manels jde,“ vyhrkl náhle.
Taylor se zarazila.
„Mám něco, co chce,“ odvětila tiše.
„To mi došlo, ale nemyslíš, že bych si zasloužil trochu rozsáhlejší vysvětlení?“ zamračil se na ni.
„Zasloužil, ale já ti ho ještě nemůžu dát,“ omluvně na něj pohlédla. „Dej mi ještě čas.“
Francesco si povzdechl.
„Moc ho ale nemáš!“ prohlásil nakonec a šel do kuchyňky uvařit něco k jídlu.