Přízraky a zázraky - 3.

3. kapitola
Taylor se převalila na záda a zadívala se do stropu.
Francesco ji nechal, aby si lehla na jeho postel a sám si ustlal ve spacáku na zemi. Ale na rozdíl od ní pokojně spal.
„Ach Francesco, kdybys věděl,“ zašeptala do tmy.
Náhle zaslechla na ulici nějaký ruch. Spousta hlasů.
Rychle se zvedla a přeběhla k oknu. Skrytá za záclonou vyhlédla ven.
Dole naproti baráku stála skupinka lidí a hlasitě se o něčem dohadovali.
„Co se děje?“ ozval se za ní Francescův hlas.
„Nevím,“ odvětila Taylor. „Je tam nějaká skupina lidí…“
Francesco přišel k oknu a odstrčil ji na stranu.
Automaticky ji zakryl svým tělem a vyhlížel ven.
„Nic to nebude,“ otočil se nakonec zpět a usmál se na ni.
I ve tmě jeho úsměv viděla.
Ač by to nepřiznala, ulevilo se jí, že to není Manels.
Lehla si zpět na postel a otočila se zády ke zdi. Pohledem sledovala Francescovu postavu, ulehající do spacáku. Ve tmě z něj viděla jen temný stín.
„Francesco?“ ozvala se potichu.
„Ano?“
„Zlobíš se?“
„Proč bych se měl zlobit?“
„No…“
„Nezlobím se,“ povzdechl si. „Pokud mi slíbíš, že brzy mi vše vysvětlíš.“
„Vysvětlím,“ usmála se. „Až přijde čas, tak ti to vysvětlím.“
„Tak dobrou noc.“
„Dobrou.“

Francesco se probudil poměrně brzy ráno a podíval se na Taylor spící v jeho posteli.
Ustaraně se zamračil. Kdyby včera nepřišel domů, seděla by ještě teď na chodbě. Takhle to nepůjde. S tím musí něco udělat.
Potichu vylezl ze spacáku a odplížil se do sprchy.
Když se pečlivě umyl, vyšel do pokoje. Černé vlasy měl ještě vlhké a několik pramenů mu neposlušně spadlo do očí.
Taylor se právě přetočila na břicho a rozespale ho pozorovala.
„Dobrý ráno,“ usmál se na ni a zamířil ke dveřím.
„Hm,“ zabručela a zabořila obličej do polštáře.
Francesco sundal z háčku vedle dveří náhradní klíče.
„Tohle si vezmi,“ hodil jí je k ruce.
„Co je to?“ zvedla hlavu.
„Klíče od mého bytu.“
„Proč?“ překvapeně vytřeštila oči.
„Až příště budeš potřebovat, nebudeš muset sedět na chodbě.“
„To nemůžu,“ chytila klíče a natáhla ruku, aby si je vzal zpátky.
„Jestli si je nevezmeš, tak tě sem už nepustím,“ zahrozil jí.
Taylor stáhla ruku k sobě a dlouze se na něj dívala.
„Díky,“ řekla potom prostě.
Francesco přikývl a usmál se na ni.
„Kde jsi vlastně včera byl?“
„Něco ověřit,“ pokrčil rameny vyhýbavě.
„A co jsi byl ověřit?“ posadila se.
„Nemusím ti to říkat,“ odsekl.
Taylor zaraženě zmlkla.
„Ty mi nechceš říct, proč po tobě Manels jde, já ti nepovím tohle.“
„Dobře,“ pokrčila rameny. Snažila se nedat najevo, že ji naštval.
Zvedla se a pomalu přešla k oknu.
Vyhlédla do sluncem prozářeného dne a zamyšleně podupávala nohou.
„Už půjdu,“ otočila se prudce ke dveřím.
„Nemusíš. Já tě nevyhazuji.“
Taylor vyrazila ke dveřím.
„Proč jsi naštvaná?“ zarazil ji Francescův dotaz. Mluvil úsečně a naprosto ledovým tónem.
„Já nejsem naštvaná. To spíš ty.“
„Ale jsi. Protože ti nechci říct, kde jsem byl? Nemyslíš, že je to spravedlivé?“
Dívka měla pocit, že jeho hlas zní náhle výsměšně. Dala ruku na kliku dveří a pomalu ji stiskla.
„Já ti nemohu říct, proč po mne Manels jde. Opravdu ještě nemohu.“
S těmito slovy odešla z bytu a zanechala v něm rozzuřeného Francesca.
„Do háje!“ ulevil si a nakopl postel. „Au!!“ vyjekl vzápětí a poskakoval na jedné noze.
Vztekle se zamračil.

Taylor vyběhla ven z domu, zahnula doleva a pokračovala dál po břehu řeky. Tentokrát si ani neuvědomila, že je blízko vody. Prostě běžela kam ji nohy nesly.
Zastavila se až když nemohla popadnout dech a nohy se pod ní podlamovaly, což bylo asi v jedenáct, kdy se na obloze začínaly hromadit mračna.
Rozhlédla se kolem sebe a zjistila, že je v centru města. Přesněji řečeno, na hlavním náměstí, které je plné lidí.
Stála v jeho středu, hned vedle kamenné sochy jakési ženy a byla obklopena tmou.
Vzhlédla do krásné kamenné tváře. Oči ženy se na ni upřely s jakýmsi útěšným výrazem.
Taylor polekaně vyjekla, když socha i zamrkala.
Protřela si oči, ale socha dále mrkala
„Taylor, jsi statečná dívka, ale nemůžeš se se vším poprat sama,“ promluvila socha laskavým hlasem, který Taylor někoho připomněl.
„Mami?“
„Ano, jsem to já moje holčičko,“ usmála se socha.
„Jak to?“
„Vyšší mi dovolili, abych se vtělila do této sochy a mohla s tebou chvíli mluvit. Jsi velmi silná, ale neporadíš si sama se vším zlatíčko.“
„Nemám se komu svěřit mami.“
„A co ten mladík? Záleží mu na tobě Taylor.“
„Ale kdybych mu to řekla, může ho to stát život!“ zavrtěla Taylor hlavou.
„Takhle ho může ztratit spíš. Manels už ví, že je to tvůj spojenec a ví, kde bydlí. Na to nezapomínej.“
„Ale to už ví dávno.“
„Jenže teď začíná být nervózní. Chce ty dokumenty získat mnohem víc. Použije jakoukoli zbraň, aby je z tebe vylákal. A Francesco bude mnohem ostražitější, když bude vědět, o co jde.“
„Asi máš pravdu mami,“ povzdechla si Taylor. „Děkuji ti,“ usmála se vzápětí.
„Není zač dcerunko moje. Pamatuj si, že tě všichni máme rádi,“ řekla Taylořina matka a socha se pomalu začala měnit zpět v kámen.
„Já vás také!“ vyhrkla dívka.
Socha se definitivně proměnila v nepohyblivý kámen.
Taylor se rozhlédla po náměstí, jestli ji nikdo neposlouchal, ale lidé nerušeně chodili tam a zase zpět. Jako by si vůbec nevšimli oné oživlé sochy a dívky, která se s ní bavila.
Taylor se bez váhání rozeběhla zpět k Francescovu domu.

Francesco seděl na posteli a zamračeně pozoroval dveře.
Vztek ho už přešel a začínal mít strach. Taylor byla už hrozně dlouho. Venku se zatáhla obloha, temné mraky hlásaly přicházející bouřku a po ní ani stopy.
Prudce se postavil a popadl klíče. Aniž by se namáhal zamykat, vyběhl z bytu na ulici a chvíli váhal, kterým směrem se vydat.
Nakonec odbočil doprava.

Hledal už nejméně tři hodiny, ale na Taylor pořád nenarazil.
Rozhlédl se kolem sebe. Stál u toho skladu, kde Taylor našel, po střetu se Sarah.
Otevřel dveře a vešel dovnitř.
Rozhlédl se po prázdné hale a pomalu se vydal do zadní části skladu. Jeho kroky se hlučně rozléhaly všude kolem.
Po zemi se povalovalo pár papírků od nějakých brambůrků, ústřižky novin, špína a nějaká víka od krabic.
Když došel do zadní části skladu, spatřil prostor asi deset metrů, na němž byly navršeny staré dřevěné krabice.
Na nich seděla černovlasá dívka, zamyšleně hleděla před sebe a klátila nohama.
„Ahoj, co tady děláš?“ zeptal se jí. Děvče si ho změřilo velkýma zelenýma očima.
„Přemýšlím. Co tu děláš ty?“
„Hledám svoji kamarádku. Neviděla jsi tu nějakou dívku? Jmenuje se Taylor.“
„Ne, dnes jsem ji neviděla,“ zavrtělo děvče hlavou.
„Kde bydlíš?“ sedl si Francesco vedle ní.
„Tak všude,“ pokrčila rameny.
Chvíli seděli a Francesco se rozhlížel kolem. Nakonec se otočil na dívku a zastihl ji, jak na něj upírá pohled.
„Taylor má dobrého kamaráda,“ řekla nakonec.
„Znáš Taylor?“ podivil se. Až teď mu došlo, že řekla DNES JSEM JI NEVIDĚLA.
„Ano, znám Taylor,“ přikývlo děvče.
„Odkud?“
„Ty jsi nějak zvědavý!“ zasmála se a seskočila z bedny.
Francesco si ji pozorně prohlédl. Na sobě měla ošoupané tmavé džíny, zelené triko, černou mikinu. Vlasy měla dlouhé, rovné a černé. Pleť bílou jako stěna. Mohlo jí být tak třináct, ale výraz jejích očí, byl velmi vážný.
„Jak se jmenuješ?“ seskočil také na zem a dohonil děvče, které už bylo v půlce skladu.
„Včas se to dozvíš,“ ujistilo ho děvče. „Teď jdi domů. Taylor tam na tebe čeká.“
Francesco neváhal a rozeběhl se ke dveřím skladu. Když otevřel dveře, zarazil ho její hlas.
„A neříkej jí o mně, prosím!“ zavolala za ním.
„Jak si přeješ. A děkuji,“ otočil se na ní, ale děvče tam už nestálo.