Přízraky a zázraky - 6.

6. kapitola
Taylor hleděla do ženiných zelených očí.
Chtěla něco říct, ale nevzmohla se na slovo. V jejích krásných zelených očích viděla tolik bolesti! Takový pocit ublížení a žalu.!!
Žena mávla rukou a zmizela.
Taylor se otočila na muže ležícího na zemi.
„Kdo jste?“ zeptala se ho a nabídla mu pomocnou ruku.
„Jmenuji se Arnold Denavels. Děkuji za pomoc,“ usmál se na ni a stoupl si na nohy.
Byl asi stejně vysoký jako Taylor. Vlasy měl na spáncích už trochu prošedivělé, ale jinak měly hnědou barvu. Jeho oči byly zvláštní. Barvu měly hnědou, ale byl v nich jakýsi mráz a přesto se na Taylor příjemně usmíval.
„Já se jmenuji Taylor. Kdo byla ta žena?“
„Moje sestra. Před týdnem tragicky zemřela.“ Muž se zatvářil velmi sklíčeně.
„Ach, to je mi líto,“ usmála se na něj.
„Taylor jsi v pořádku?“ vběhl do hořící kuchyně Francesco a v náručí držel holčičku.
„Strýčku,“ vzlykla maličká. „Maminka už tu není?“
„Ne,“ odsekl její strýc a vzápětí se usmál a natáhl k holčičce ruce.
Ta mu nepříliš ochotně vklouzla do náručí.
„Miranda je dcera mojí sestry,“ vysvětlil směrem k Taylor a Francesca si nevšímal.
„Vás napadla vaše sestra?“ povytáhl Francesco obočí.
„Ano. Poslední dobou jsme spolu příliš nevycházeli.“
„Jestli jste si toho nevšimli, hoří to tady,“ zakuckala se Taylor a strkala Francesca ven.
Všichni vyběhli ven a tam se v dostatečné vzdálenosti zastavili.
„Povězte mi, jak vaše sestra zemřela?“ zeptala se Taylor a usmála se na holčičku.
„Maminka měla nehodu,“ vysvětlila holčička a oči jí naplnily slzy.
„V autě?“ zeptala se Taylor.
„Ano,“ přikývl Arnold. „Zřejmě byla opilá a jela domů v dešti. Vysoká rychlost, nezvládnuté řízení a skončila ve stromu.“
„Nevypadáte, jako by jste po sestře truchlil,“ zamračil se na něj Francesco.
„Říkám, poslední dobu jsme spolu moc nevycházeli. Sestra začala po smrti svého manžela pít a méně se o Mirandu starat. Vyčítal jsem jí to a často jsme se kvůli tomu hádali.“
„Kde teď budete bydlet?“ zeptala se Taylor.
„To opravdu nevím. Všechny věci máme v domě. Nejspíše budeme muset do hotelu a nové věci si nakoupit.“
„Dobrá. Doprovodíme vás do hotelu a zítra za vámi přijdeme.“
„Kdo vlastně jste vy?“ zeptal se Arnold.
„Lovci přízraků,“ prohlásil Francesco a vrhl na Taylor pobavený pohled. Ta se zaksichtila, ale neochotně přikývla.
„Vlastně to tak je,“ povzdechla si.
Francesco ji objal kolem ramen a následovali Arnolda s Mirandou k hotelu. Arnold bez váhání zamířil k tomu nejlepšímu, který ve městě byl.
„Takže zítra přijdeme,“ připomněla Taylor. „Zatím nashledanou. Ahoj Mirando,“ pohladila holčičku po tvářičce.
„Nashledanou,“ pípla holčička.

„Nezdá se mi to,“ poznamenal Francesco, když šli k němu domů.
„Jo. Ta žena, nevypadala, že by pila. Její oči… byly hrozně smutné,“ zavrtěla Taylor hlavou. „A ta malá měla svou matku velmi ráda. Spíš moc nemusela strýčka.“
„Ano, taky jsem si všiml.“
„Musíme tu ženu zkusit najít,“ rozhodl Francesco.
„Nevíme ani jak se jmenuje!“ upozornila ho Taylor.
„Tak ho musíme zjistit.“
„Mám takový pocit, že to nebude třeba.“
„Proč myslíš?“
„Počkáme tak dva dny. Potom ji když tak začneme hledat.“
„Jak myslíš,“ pokrčil Francesco rameny.
Dál už šli mlčky a Taylor se ponořila do svých myšlenek.
Přízraky většinou byly na zemi, protože si chtěli něco vyřídit. Někteří se chtěli pomstít, jiní někomu pomoci. Všichni však měli své poslání.
Taylor měla pocit, že ta žena chtěla pomoci a zároveň se pomstít. A to pomoci své dcerce a pomstít se svému bratrovi.

Když došli do bytu, Francesco šel do kuchyně, kde si sedl ke stolu a něco psal a Taylor si stoupla k oknu a pozorovala řeku.
Vybavil se jí rozhovor s její matkou.
„Francesco?“ vešla do kuchyně.
„Ano?“
„Slib mi, že budeš opatrný,“ sedla si proti němu.
„Proč?“
„Nechci, aby ti Manels ublížil,“ vyhrkla.
Francesco se na ni zadíval a po chvíli se usmál. Zvedl se a klekl si před židli, na které Taylor seděla.
„Taylor,“ pohladil ji po ruce. „Manels nemá šanci mi ublížit. Nedovolím mu to. Co by sis tady beze mne počala?“ ušklíbl se na ni.
Očekával, že Taylor se na něj vrhne a pořádně mu vyčiní. A ona se na něj opravdu vrhla. Jenže ho objala kolem krku a tvář mu zabořila do ramene.
Překvapeně se zakuckal.
„Taylor, co se děje?“ zeptal se a pevně ji k sobě přitiskl.
„Sarah… já… nechci přijít i o tebe!“ vzlykla.
„Nepřijdeš o mně. No tak!“ hladil ji po vlasech.
„Sarah by žila, kdybych nebyla tak hloupá,“ zašeptala.
„Co to povídáš, prosím tě? Nevím, jak tvoje sestra zemřela, ale vím, že ty za to zcela určitě neneseš vinu,“ políbil ji do vlasů.
Taylor se k němu pevněji přitiskla. Francesco věděl, že mu ještě neřekne, co se její sestře stalo. Že to ještě nedokáže. A i když si hrozně přál znát pravdu, umínil si, že na Taylor nebude naléhat.
Dlouho držel Taylor v objetí a ona mu nakonec usnula na rameni.
Opatrně ji přenesl do své postele a sám si opět lehl na zem. Nebylo ještě pozdě, ale byl to náročný den.

Taylor se probudila druhý den ráno a otevřela těžká víčka.
Vybavilo se jí, jak se choulila ve Francescově objetí a plakala. A on ji k sobě tiskl, šeptal jí konejšivá slůvka a všemožně ji uklidňoval.
Vstala a zamířila do kuchyně kde, jak předpokládala, našla Francesca. Opět byl skloněný nad nějakými papíry.
„Dobré ráno,“ vzhlédl k ní a usmál se.
„Dobré,“ zahuhlala Taylor rozpačitě. Stála, dívala se na kamaráda a očekávala, kdy se zeptá na včerejšek. Francesco však mlčel a dál se skláněl nad papíry.
Dívka si s úlevou oddechla a sedla si proti Francescovi. Zadívala se na své ruce složené na stole.
Francesco ji nenápadně pozoroval a přemáhal nutkání, opět ji vzít do náruče a ukonejšit. Tvářila se tak smutně!
Věděl, že se cítila trapně a čekala, kdy se jí zeptá na něco ohledně Sarah. Věděl, že kdyby se zeptal, pohádali by se, protože by se ihned „postavila“ do své obranné pozice.
„Budu muset před obědem někam zajít. Vrátím se asi tak kolem druhé a potom zajdeme do hotelu za Arnoldem s Mirandou.“
„Dobře,“ přikývla.
„Nezeptáš se, kam jdu?“ podíval se na ni překvapeně.
„A řekl bys mi to?“ usmála se.
„Ne,“ zakřenil se. „Slíbil jsem, že to nikomu nepovím.“
„Tak vidíš.“

Když Francesco odešel, Taylor strávila nejméně hodinu ve vaně, kde skoro usnula. Vyrušil ji až zvonek, který se hlasitě rozdrnčel.
Rychle se zabalila do ručníku a šla otevřít.
„Taylor MacPeanová?“ zeptal se vysoký muž s širokými rameny.
„Ano,“ přikývla ostražitě. „Kdo jste vy?“
„To není důležité. Tohle vám posílá Manels,“ podal jí lísteček. „Mám počkat na odpověď.“
Taylor lísteček rozložila a chvíli luštila vzkaz psaný rukou.
Zítra v deset buď na městské skládce.
„Proč bych tam měla chodit?“ pohlédla na muže.
„Jinak přijde Manels sem a to se ti líbit nebude,“ usmál se muž.
„Tak proč čekáš na odpověď?“ pozdvihla Taylor obočí.
„Aby se neřeklo,“ zasmál se a odcházel.
Taylor za ním zabouchla dveře a lísteček pečlivě zmačkala do kapsy od džínů. Okamžitě se rozhodla, že tohle se Francesco nesmí dozvědět. Chtěl by jít s ní a Manels na ni určitě přichystal past. Nesmí dopustit, aby se Francescovi něco stalo.
Odhodlaně se zase zadívala z okna a přemýšlela, co se asi zítra na skládce stane.


Francesco se opřel do křesla a zadíval se do obličeje mladé ženy naproti sobě.
Annie Roilandová. Jeho kamarádka z dětství, momentální kamarádka Manelse a Francescova informátorka.
„Manels chce, aby se s ním Taylor znovu sešla. Zítra na skládce ve městě.“
„Jak jí chce doručit vzkaz?“
„Ví, že je u tebe a tak jí ho chce poslat po jednom ze svých mužů. V jedenáct by tam měl být.“
Pohlédli na hodiny. Bylo za deset minut jedenáct.
„Proč zrovna na skládce?“
„Aby ji tam mohl zabít,“ pohlédla mu Annie do očí.
Francesco sebou trhl.
„Myslel jsem, že má něco, co Manels chce.“
„Ano, ale do teď to pro něj byla pouhá hra. Právě teď začíná jít do tuhého a Manels se Taylor rozhodl zbavit. Potom ty papíry najde sám a zničí je.“
„Dobře, děkuji ti Annie. Nic jiného nevíš?“
„Zatím ne,“ zavrtěla hlavou.
„To nevadí. Opravdu ti mockrát děkuji,“ usmál se na ni nervózně a chvatně opustil malý hotýlek, ve kterém se s Annie sešel.
Ta ho provázela pohledem svých modrých očí.
Dávala Francescovi informace již nejméně pět let. Tedy rok poté, co se seznámil s Taylor. Moc dobře si všimla, že už tenkrát Francescovi na Taylor velmi záleželo a teď už do ní byl doslova blázen. Francesco si to však ještě neuvědomil. A Taylor?
Annie ji neznala, ale byla si jistá, že pokud ta dívka není hloupá, je do Francesca až po uši zamilovaná. Vlastně to už dokázala, když jí Manels řekl, že Francesca zabije.
Taylor tenkrát zpanikařila a doslova do skladu přiletěla.
Annie Francesca milovala už nejméně od svých deseti let. Udělala by pro něj cokoli.
Zvedla telefon a vyťukala číslo, které už uměla nazpaměť.
„Ahoj Annie. Jak to šlo?“ ozval se z telefonu mužský hlas.
„Výborně!“ usmála se Annie. „Vše jde podle plánu.“
Místo odpovědi se ozval hlasitý škodolibý smích, ke kterému se ona přidala.