Bonjour, Dita!

Ve dveřích stáje jsem potkala Madeilene s Biancou. Dívka kolem mě protáhla bělku snad úmyslně co nejpomalejším tempem, přičemž se jí klisna cukala, vida hřebce. Etiena Madeilene ignorovala stejně jako mě, jako by jeho vztah ke mně brala jako zradu k sobě. Napadlo mě, že ji to přebolí jedině tak po mém odjezdu a to mě opět rozesmutnilo, protože mi už moc času nezbývalo.
„Jsi hotová?“ nakoukl Etien do boxu, kde jsem pomalu hřebelcovala Rossa.
„Skoro,“ oklepala jsem hřbílko o zeď a vyměnila za kartáč.
„Chceš pomoct?“
„Ne, dík.“
Vyhoupl se na žlab a pozoroval mě. Ryzák slastně prohýbal hřbet, když jsem jej projížděla kartáčem.
„Jsem z tebe nervózní.“
„Nebuď“
„Jsem.“
Pod jeho dohledem jsem hřebci vyčistila spěnky a kopytním háčkem vyškrábala kopyta. Uklidila jsem nářadí a Etien stále seděl na žlabu.
Rozpačitě jsem k němu přešla a opřela se o jeho kolena. Sklonil hlavu a krátce mě políbil. „V šest buď nachystaná.“

Nespala jsem u Etiena poprvé. Bavilo mě ležet v jeho náruči a dívat se na film, nebo si prostě jen tak povídat, ale cítit sílu paží a dotek nepatrně se zdvihajícího hrudníku. A bavilo mě se s ním mazlit.
Etien bydlel v malém loftovém bytě v městské části Massy, který zdědil. Se zařizováním prostoru s velkými okny a vysokým stropem si příliš práce nedal a výsledkem bylo maximum prostoru, ovšem bez ztráty osobního pohodlí. Líbilo se mi to, takhle nějak jsem si mohla představit svoje bydlení.
Tentokrát jsem si prosadila moderní pojetí příběhu Sherlocka Holmese. Etien neměl televizi, čímž si jeho byt u mě přidal pár bodů navíc. Tvrdil, že ji nepotřebuje, místo toho filmy stahoval a koukal na ně na notebooku, který nyní trůnil před námi na stolku. Byla jsem unavená, ještě než na mě Etien čekal na parkovišti u stáje, pomáhala jsem dvojčatům s matematikou, která nikdy nebyla mojí silnou stránkou. Nyní ležel Etien na pohovce za mnou, jednou rukou si podepíral hlavu, druhou mě objímal a přestože se hned po příjezdu sprchoval, byl lehce cítit koňmi. Líbilo se mi to.
Na pár chvil jsem zavřela oči a nakonec je nechala zavřené, děj jsem stejně znala. Etienova ruka se mimoděk přesunula z mého hrudníku na stehno a přejížděla přes oblinu boku. Mimoděk jsem se pousmála a zadečkem se přitiskla blíž. Etien se vztyčil na loktu a stáhl mě pod sebe, čímž mě překvapil, film ještě neskončil. Přesto jsem mu vjela rukama do vlasů a přitáhla ho ještě blíž, abych ho mohla líbat. Jeho tělo částečně ležící na mém bylo těžké, proto jsem ho za chvíli odstrčila a s nově nabitou energií se překulila na něj. Měl velké hnědé oči lemované hustými řasami, které by mu každá holka mohla závidět. Právě teď se jeho oči horce leskly a já se na něj nemohla vynadívat, přesto jsem se však sklonila k jeho rtům. Zapojil se do polibku a podlahu kolem pohovky brzy pokryly naše svršky. Jakmile jsem však ucítila jeho prsty pod okrajem kalhotek, ztuhla jsem a Etien si to vyložil správně. Stáhl ruku zpátky a obě si položil pod hlavu. „Už zase nic?“ zeptal se ironicky.
Posadila jsem se na něj a vracela mu zamračený pohled. „Jak, zase?“¨
„Zase. Pokaždé. Pokaždé, když dojdeme sem. Jsi panna, nebo co?“
Neudržela jsem se a pousmála se. „A co když jo?“
Etien se ale nesmál. „Tak to zkus nakecat někomu jinému. A běž dolů.“
Urazila jsem se. Prudce jsem vytrhla deku zpod jeho zad a schoulila se v ní na opačném konci pohovky. Etien se překulil na bok a tupě zíral na stále běžící film.
Byla jsem naštvaná, teď jsem v něm po dlouhé době viděla toho floutka z letiště a to se mi vůbec nelíbilo. Mrzelo mě to, mrzelo mě Etienovo chování, mrzelo mě všechno.
„Co kdybych byla panna?“ řekla jsem tiše.
Neodtrhl zrak od displeje notebooku. „Tak bych ti nevěřil.“
Nevěřícně jsem se zasmála a raději se dívala jinam. „Proč?“
„Protože je ti dvacet- nebo ne?“
„Devatenáct.“
„V tom není rozdíl.“
„No a?“
„No a? No a pannu v devatenácti jsem ještě nepotkal.“
To zabolelo. Měla jsem sto chutí se zvednout a odejít, pohodlí vyhřáté deky však bylo těžké opustit.
Etien stiskem mezerníku zastavil přehrávání. „Proč jsi tak skleslá?“
Hloupá otázka.
Objala jsem si kolena. „Protože mi nevěříš? Já to nechápu, nechápu tvoji teorii, když je holce devatenáct, musí to automaticky znamenat, že je prošukaná jak cedník?“
Etien tak silné přirovnání nečekal. „Ještě jednou to zopakuj?“
„Ne, nezopakuju.“
Posadil se. „Ty jsi vážně s nikým ještě nic neměla?“
Musela jsem se smát, na tohle nebyla jiná reakce. „A co se ti snažím říct celou dobu?“
„Nevěřím, nechce se mi věřit. Na to jsi moc hezká.“
„Jo, za předpokladu, že se ti líbí pihy, bledá kůže a vrabčí hnízdo, do kterýho by ani vrabec nevlezl. Díky bohu, že nenosím brýle.“
„Já nosím,“ pokrčil rameny. „Ke koním čočky, protože bych si musel kupovat nové brýle každý měsíc, ale radši nosím brýle. Mám je rád. Jsou mojí součástí.“
Překvapil mě, nedokázala jsem si floutka jako byl on představit v brýlích, které jsem považovala za příliš slušňácké. „Tak to mi je někdy ukážeš.“
„Ukážu. Ukážu ti spoustu věcí,“ zamrkal se zcela jasným kontextem.
Zrudla jsem.
Etien se zasmál a strhl mě k sobě do náruče, kde mi lípl polibek do vlasů. „Neboj, Dito. To zvládneme.“