Právo na život - Prolog

O příběhu: Tento příběh jsem si vlastně vymyslela. Je to o Bernardovi, který jako jediný z dvanácti sourozenců žije. A žije s proviněním, kterého bude dlouho provázet.
Tato postava byla skutečná, ale nikde jsem nezjistila jak žila. Proto jsem si vymyslela tento příběh.

Prolog
11. září 1599
Bernardo stál mezi davy lidí a hleděl na svou rodinu, která stála na vyvýšeném podiu. Jeho sestra, bratr a nevlastní matka.
Giacomo stál s hrdě vzpřímenými zády a povzbudivě se snažil usmívat na sestru s Lucrezií. Ve tváři však byl bledý a prameny jeho hnědých vlasů mu spadaly do očí.
Beatrice, jeho milovaná starší sestřička, stála v bílých šatech s rovnými zády. Světlé vlasy měla volně rozpuštěné na záda a modré oči naplněné slzami.
A poslední byla Lucrezie. Lucrezie Petroni. Druhá manželka jeho otce, Francesca Cenciho a jeho nevlastní matka.
Rusé vlasy jí splývaly na záda a na sobě měla stejně bílé šaty jako Beatrice.
Své zelené oči upírala do země a plakala.
Bernardo znovu pohlédl na bratra a setkal se s jeho pronikavým pohledem. Giacomovi hnědé oči se podezřele leskly, ale na tváři neměl jedinou slzu.
Giacomo mu pokývl a naznačil mu, aby šel pryč.
Bernardo zavrtěl hlavou, ale když pohlédl na Beatrice, která vystopovala Giacomův pohled a teď se na bratra slabě usmála, začal o svém rozhodnutí pochybovat. Nedokáže se dívat, jak jeho rodina umírá.
Beatrice drcla do Lucrezie, která také vzhlédla a podívala se na Bernarda. Její oči byly naplněny prosbou.
Pochopil.
Potlačil slzy beznaděje a bezmoci a usmál se na ně.
"Mám vás rád," zašeptal. Potom se otočil a tlačil se davem pryč.
„To je nespravedlivé!“ zvolal někdo v davu a Bernardo mu v duchu přizvukoval. Vždyť nikdo z nich nic neprovedl!
On sám měl vedle svých sourozenců a nevlastní matky stát také, ale papež Klement VIII. mu udělil milost. Nechápal proč. Jestli se ostatní provinili, on byl vinen také.
Zamračeně si dál klestil cestu davem pryč, aby nemusel čelit tomu pohledu. Aby nemusel svoje poslední žijící příbuzné vidět umírat.
Teď se musí soustředit na nalezení Lucreziina syna z prvního manželství. Jmenoval se Curzio Velli.
Lucrezia ho při posledním setkání prosila, aby jejímu synovi vyřídil, že ho má ráda.
Smutně si povzdechl a pomyslel na krásné a smutné oči své sestry.
Beatrice. Křehká, krásná Beatrice. Čím si zasloužila takový osud?
Nenávistně pomyslel na svého otce. Francesco Cenci. Muž, kterého z duše nenáviděl.
Bezděčně sevřel ruce v pěst. Jen kvůli němu teď jeho rodina umírá.
Z dvanácti sourozenců zůstal jen on.
Kdyby alespoň žil malý Paolo! Jenže ten umřel v ten proklatý rok 1598. Jen o pár měsíců později než otec a před ním jeho starší bratr Cristoforo, druhý toho jména.
Na prvního Cristofora si nevzpomínal. Vždyť se nejstarší z jeho bratrů dožil jen čtyř let a navíc zemřel deset let před Bernardovým narozením!
Kam teď vůbec půjde? Mohl by jít do jejich domu, ale tam by na něj padaly všechny ty vzpomínky.
Pomalým krokem zamířil k hostinci, aby si objednal pokoj alespoň na týden. Potom někdy půjde do domu, vezme si své věci a odejde z města. A už nikdy do Říma nevstoupí!