Právo na život - 1.

1. kapitola

11.září 1603

Bernardo seděl za psacím stolem v pracovně malého domku, ve kterém žil. Jeho domek se nacházel v ústraní. Daleko od všech lidí, kteří by ho mohli rušit.
Odložil tužku a vstal. Automaticky přešel k oknu a zahleděl se do zahrady. Před očima však měl jen Beatriciny smutné oči naplněné slzami.
Přiložil si ruce na oči ve snaze potlačit vlastní slzy, deroucí se mu do očí a které tak dlouho dusil v sobě.
Čtyři roky. Čtyři roky už žil tady v tomto domečku. Čtyři roky ho pronásledovaly myšlenky na sestru, bratra a Lucrezii. Čtyři roky se vyhýbal všemu živému.
Už mu bylo dvacet dva let. Přesně tolik bylo Beatrice, když umírala. Ne, když ji soud odsoudil k smrti.
Ale proč? Jen proto, že chtěla žít? Že se jistý Olimpio Calvetti do ní zamiloval a chtěl jí pomoci a proto naplánoval tu vraždu? Že Giacomo s tím souhlasil a pomohl stopy vraždy zahladit? Že to všechno bylo k ničemu?
Vztekle hodil sklenku, kterou držel v ruce, proti zdi.
Kdyby Francesco Cenci nebyl mrtvý, Bernardo by ho zabil. Jenže kdyby nebyl mrtvý, nebyli by mrtví ani jeho dva sourozenci a nevlastní matka. A Bernardo by nebyl tak opuštěný.
Rukou si prohrábl hnědé vlasy, stejné, jako měl Giacomo.
„Nenávidím ho!“ vykřikl a uhodil rukou do zdi.
Když největší vlna vzteku pominula, usadil se před krb a hleděl do ohně. Jeho plameny byly uklidňující a Bernardo nakonec usnul.
Probudil se zničehonic uprostřed noci. Oheň v krbu téměř dohořel a do místnosti se vkrádal lezavý chlad.
Zvedl se a odešel do svého malého pokojíku. Jediný nábytek v něm byla Bernardova postel s tmavomodrým povlečením.
Unaveně si rozestlal a padl na matraci. Ani se nepřikryl a už spal.

Prožil bezesnou noc a probudil se brzy ráno. Slunce vycházelo a osvětlovalo tmavou oblohu, větve stromů se vlnily ve větru a ptáčci se probouzeli do nového dne.
Bernardo hleděl ven z okna a z náhlého popudu se oblékl a šel do vesnice, která byla vzdálená nejméně hodinu a půl rychlé chůze.
Když měl konečně maličkou vesnici na dohled, všichni se právě probouzeli k životu. Z chalup vycházeli muži, aby se věnovali své práci na políčkách a ženy zase práci na zahradě.
Děti, ještě rozespalé, zamířily ke kostelíku, u kterého si vždycky hrávaly.
Bernardo zamračeně prošel až nakonec vesničky a zašel do maličkého obchůdku.
„Dobrý den,“ pozdravil ho starší muž za pultem.
„Dobrý,“ zabručel Bernardo odpověď.
„Co si přejete?“
„Jako vždycky,“ pokrčil rameny.
„Ersilie! Dones panu Cencimu chléb, sýr a kus masa!“ zavolal kamsi dozadu.
Za okamžik se z útrob domu vynořila mladá dívka, asi osmnáctiletá, a v rukou nesla požadované zboží.
Položila vše na pult a odešla.
„Kdo to byl?“ zeptal se s mírným zájmem Bernardo muže.
„Dcera mojí sestry,“ pousmál se muž.
„Nikdy jsem ji tu neviděl.“
„Přijela před týdnem. Její otec zemřel již dávno a matka těžce onemocněla. Poslala ji ke mně.“
„Aha,“ pokývl Bernardo hlavou, položil na pult několik mincí, vzal jídlo a odcházel zpět do svého domku, kde se chystal opět ponořit do vzpomínek na rodinu.

Ersilie se posadila ke stolu a zakousla se do krajíce chleba, který ležel na jejím talíři.
„Kdo byl ten pán, který tu dnes byl nakoupit, strýčku? Ještě jsem ho tu neviděla.“
Zvedla oči a zahleděla se do tváře svému strýčkovi. Měla ho velmi ráda. Olimpio, laskavý pán byl o deset let starší než její matka. Jeho žena zemřela před dvěma lety a žádné děti neměl. Žil tu velmi osaměle a vedl svůj malý obchůdek.
Když za ním přijela Ersilie, začal se na jeho unavené tváři konečně objevovat úsměv.
„To byl Bernardo Cenci, děvče. Žije osaměle dále od vesnice. Je tam zcela sám. Jen občas si zajde ke mně do obchůdku a koupí si jídlo.“
„Proč tam žije tak osaměle?“ zeptala se dívka.
„To nevím,“ pokrčil rameny. „Ale líbila ses mu.“
„Vážně?“ usmála se mu.
„Takhle upřeně se ještě na nikoho nedíval,“ oplatil jí úsměv.
Ersilie se zadívala do talíře. Bernardo se jí velmi líbil. Jeho zvláštní smutné hnědé oči, hnědé vlasy a bledá pleť.
„Ersilie,“ oslovil ji strýc.
„Ano?“
„Nezapomeň, že to nemusí nic znamenat!“ varoval ji.
„Ach ano, já vím,“ usmála se znovu.