Přízraky a zázraky - 8.

8. kapitola
Taylor se probrala a vylekaně se posadila.
Seděla na zadních sedadlech auta, které řídil Francesco. Za okénky byla tma a tak rozeznala jen obrysy stromů.
„Ahoj,“ usmál se na ni Francesco do zpětného zrcátka.
„Co to má znamenat?“ pohlédla na něj překvapeně.
„Nechci, abys na tu skládku šla,“ pokrčil Francesco rameny.
„Zastav!“ vykřikla rozzlobeně Taylor.
„Bohužel,“ zavrtěl Francesco hlavou.
„Kam vůbec jedeš?“ zamračila se na něj a připoutala se pásem.
„Uvidíš,“ mrkl na ni do zrcátka. „A nemrač se. Je to pro tvé dobro.“
„To určitě,“ zareptala. „A co Miranda? Pomyslel jsi vůbec na tu malou? Její strýc se mi vůbec nezamlouvá!“
„To vyřešíme později.“
Dlouho jeli mlčky. Francesco se pozorně díval na cestu a Taylor vyhlížela z okénka.
Obloha začala světlat a Taylor si uvědomila, že les kolem je poměrně hustý.
Auto kodrcalo po lesní cestě a Fracnesco se šikovně vyhýbal různým výmolům a jiným nerovnostem.
„Přelez si dopředu,“ vybídl ji.
Jakmile se usadila na předním sedadle a připoutala se, netrpělivě na něj pohlédla.
„Kam to jedeme?“ zeptala se znova s pohledem upřeným z okýnka.
„Dozvíš se to,“ ujistil ji a dál se věnoval řízení.
Povzdechla si a pohlédla na Francesca. Díval se před sebe a jeho tvář vypadala krásná a Taylor si uvědomila, že ho má ráda víc, než jako kamaráda.
Polekaně vydechla a vzápětí se dívala do Francescových pronikavě zelených očích.
„Co se děje? Není ti něco?“ zeptal se. V jeho očích se zračila obava.
Taylor na něj chvíli překvapeně hleděla.
„To nic,“ zavrtěla potom hlavou.
Francesco se pochybovačně ušklíbl a otočil se zpět na cestu.
„Mám poslední dobou pocit, že mi nevěříš,“ povzdechl si.
„To není pravda!“ vykřikla Taylor a Francesco sebou mírně trhl.
„Francesco, já ti věřím. Opravdu, ale tohle je… Moc osobní.“
„Aha,“ ušklíbl se.
„Ano, aha. Nejsem zvyklá se svěřovat se svými pocity. Navíc, když jim sama nerozumím!“
„Dobře,“ pokrčil Francesco rameny.
Taylor ho chvilku pozorovala a potom mu váhavě položila ruku na tu jeho, kterou měl položenou na řadicí páce, a stiskla ji.
Francesco se na ni usmál a také její ruku lehce stiskl.
„Pojedeme ještě asi hodinu. Klidně spi.“
„Nechce se mi,“ zavrtěla hlavou a usmála se na něj. Přesto si opřela hlavu a přivřela oči, když jí Francesco začal lehce hladit po prstech.

„Taylor, jsme na místě,“ pustil její ruku a lehce do dívky drkl, aby se probudila.
Ta se zmateně rozhlédla.
Francesco parkoval na kamenité cestě před krásným domkem. Domek stál na břehu jezera a ze zbylých tří stran ho obklopoval les, začínající za malou loučkou, na které stál.
Taylor ohromeně vydechla.
Jezerní hladina se leskla v paprscích slunce, které stálo vysoko na obloze. Domek měl poměrně velká okna a z pokojů musel být krásný výhled do okolí.
Ze dveří vyšla žena v dlouhých květovaných šatech a sešla pět schodů, vedoucích na verandu. Když stanula na kamenité cestičce, vydala se k nim.
Taylor i na dálku rozeznala její široký, přátelský úsměv, který jí zářil na opálené tváři. Dlouhé havraní vlasy měla stažené do jednoduchého culíku a na nohou bílé sandály.
„Francesco, miláčku, jsem ráda, že jsi tady!“ objala ho.
„Ahoj mami,“ oplatil jí objetí a Taylor překvapeně povytáhla obočí. Žena vůbec nevypadala jako matka dospělého syna.
„Ahoj synu!“ vyšel zpoza domu vysoký muž se stejně tmavohnědými vlasy, jako měl Francesco a stejnýma zelenýma očima. Na sobě měl pracovní kalhoty a triko, ale usmíval se stejně přátelsky, jako jeho žena.
„Ahoj tati,“ usmál se Francesco na otce.
„A kdo je tahle mladá dáma?“ zeptala se Francescova matka a usmála se na Taylor.
„To je Taylor. Moje kamarádka. Taylor, tohle jsou moji rodiče. Frank a Melisa MacSanteovi.“
„Těší nás Taylor,“ usmál se na ni Frank.
„Mě taky,“ potřásla mu Taylor rukou.
„Pojďte dál,“ usmála se Melisa a vydala se s manželem do domu.
„Nemohl jsi mi říct, že mne bereš ke svým rodičům?“ zavrčela tiše na Francesca.
„A co bys s tím udělala?“ vrhl po ní pobavený pohled.
„Nebyla v šoku!“ odsekla.
Francesco se zasmál, objal ji kolem ramen a letmo políbil na čelo.
Taylor mírně zrudla, ale nic neříkala. Jen se mírně k Francescovi přitiskla.
Melisa s Frankem je zavedli přes verandu do chodby a dál do obývacího pokoje. Byla to velká místnost s obrovskými okny s výhledem na jezero. Ve středu obýváku byla velká, pohodlná pohovka. Na jedné ze stěn byla televize a před oknem stolek s další sedačkou, tentokrát natočeny k oknu. Vše bylo sladěno do bíločerné barvy.
„Je to tu moc pěkné,“ pochválila vybavení, ale blíž k oknu raději nepřistoupila.
„Děkujeme,“ usmála se Melisa. „Musíte být hladoví a unavení z cesty. Jdu udělat jídlo a ty Francesco zaveď Taylor do jejího pokoje.“
„Jo,“ vyvedl Francesco Taylor po schodech do prvního patra a zavedl ji do pokoje, kde byla prostorná postel, velká skříň, u okna křeslo a knihovnička. Z okna byl nádherný výhled na les. Tapety na stěnách byly bleděmodré, nábytek bílý a peřiny v tmavomodrém povlečení.
„To je krása,“ vydechla okouzleně.
„Věděl jsem, že se ti bude líbit,“ usmál se na ni a pohladil ji po tváři.
Taylor se mu zahleděla do očí a on se přestal usmívat. Přiblížil své rty k jejím a lehce ji políbil.