UNEEDMEMORETHANINEEDYOU

0.1 Jeho strana

je trochu mokrá. Slizká, tmavá, něco mezi tuberkulózou (mokré zvuky, mokré kašlání, mokré dlaně a růžové zuby, růžové sliny, *mokré*) a jinou nemocí, kde se mokře kašle krev. Třeba když tě kluzká silnice vrazí mezi vlhké dřevo stromu, které se větví v žaludku, mokrém od loku vody, který jsi polkl, když jsi stál před zmoklým semaforem.

Mokrý zvuk, a červánky stékají ze rtů a vrací polibky lemu trička. Zítra bude větrno, obzvlášť mezi slinivkou a tenkým střevem. Pozor na turbulence.

A tohle je ten nejmokřejší začátek *práce*. Stále bublá předpověď počasí, v tichu mezi silnicemi (jakými? Okolo něj jsou jen promáčená pole, šum tlející trávy a vrkot. Taky hluché vrčení jeho žaludku, nesouhlasí s dnešním menu) mezi alejí, někde u sedmnáctého stromu na sedmé větvi a je sedm minut mezi půl pátou a 4: 23.

Mezi zemí a horizontem padá soumrak, daleko od jeho ramen, která jsou příliš horká; na dnešní teplotu. Do očí mu padají hvězdy a říká:„Pohni.“

Růžová slina ukápne z horizontu rtu a zbarví kovový knoflík. Nebo to byla hvězda? Měkké, sypké světlo se tázavě plazí z vnitřností *Mori* („a Mori,“ vrčí pod kluzkou sluneční kapotou, „neumírej.“) přelévá se přes kompost kamení, míří k němu, zpytavým pohledem slepého svitu, zlomený prstenec gravitace. Láme se. Olízne spodek boty (podrážku, zbytky trávy a oleje mezi prasklinami); prstenec kulaté špičky. Mapuje třísky. Mezi koleny jich zůstává o kolonie víc, ale dlaň má čistou; netrpělivě se jí zastíní před zvědavým vesmírem (hřbet dopadne na jeho zpocené čelo).

Chtěl by tuto perfektní, prefekturální, perfekcionistickou scénu zakončit kouřící cigaretou, ale svítá. Soumračně svítá; cigarety jsou zbytečné. Slunce hoří za ně.

Svědí ho zátylek, šimrá, a snaží se nevnímat probouzející se *auuu* , které se plazí po délce křivé, neprokousané kůry; splývá s křídly a hmyzem, který se v nich usadil skrze úhly stromových štěpů. Pláče za něj do schouleniny ucha a on ho vyžene slovy. *„Au.“*

Poslední může znamenat nekonečný.

Může znamenat *heimin* přišel pozdě, *šógun* vykrvácel (a nepřemýšlí nad tím, jaký druh stromu se právě miluje s jeho nadžaludkem. Jak *líný* způsob smrti).

Historie je krutá. Poslední může znamenat poslední.

Mokře si oddychne.

A bolest prosakuje blíž k plicím, blíž k zubům (sevřená sklovina), blíž k rezignovanému skrčení ramen, která sjedou z jeho kostry a nebyl dobrý nápad pověsit se podkluzujícími koleny za tu zatracenou, zakrvácenou větev, která hlásí „*kap, kap*“ do ticha jeho oddechování (jeho sykotu, vzduch uniká v kroužcích, skupinová terapie molekul) a možná pomalu, slabě, *plíživě* ztrácí vědomí, podkluzuje mu mezi víčky jako hotelové mýdlo, jako křivky asfaltu. Možná ho jen příliš zdrogovali (zapíjel kap kap- kapky chladu studeným ovocným džusem, cítí stejný nasládlý zurkot v hrdle, nervózní zátka nervových zatčení).

A musel ztrácet vědomí déle než desítku minut, protože svět bledne. A začíná mluvit, tím nepříjemným, zvířecím pohybem čelisti, klapotem, zurčením.

Jeho stín vrhá stín, a z jeho stínu ve stínu prosakuje podzemní, mezizemní voda – *ne, krev* – ale kape, možná *crčí* – z nebe. Z červánků?

Někdo mu tiše zamumlá do ucha, pod lalůček, a on polkne.

„Chci zavolat sanitku,“ polyká *heimin* splývavě slova. „ Nemám telefon. Máš telefon?“ a *šógun* (chvíli si tak bude říkat, čistě z nečistých, prolhaných principů, dokud neprozradí jméno, dokud nebude definitivně nemrtvý)) se směje. Ta krev, stínová crčící krev crčí z *heimina*.

Historie je krutá. Ale má smysl pro humor.

*Heimin* se opírá o jeho větev; třemi prsty. Ramenem se opírá o rameno stromu, blízko *šógunova* ramene (jejich tři ramena se dotýkají, jak líně *senzuální*).

*Šógun* odpoví, a jeho rty slouží jako bublifuk. „V kapse.“ A *heimin* tápavě mačká vnitřky jeho bundy, vnějšky kalhot, otře se o lem trička a náměsíčné oťapkávání je sen každého mokrého snu.

Nedokáže rozpoznat, jestli zpocená, špinavá bříška prstů patří holce nebo klukovi, ale jsou teplé, a ani si neuvědomil, je mu *zima*. Mrazivě, sibiřsky hladová zima. Řekne: *„Hlad.“* (a šeptne, *„Kous.“*) a *šógun* drkotá zuby.

*Heimin* tlumeně mluví do telefonu (který zakopnutím vylovil z *šógunovy helmy*), poté co neobratně naťukal špínu na *šógunova* tlačítka.

„Sanitka je zavolaná,“ vyslabikuje a telefon mu vypadne z prstů. „Ah, promiň. *Sakra*,“ polkne slova, protáhne dlaň k zemi, nevědomě sjede zády po kmeni, dokud s drcnutím (které cítí i *šógun*, z pat mu zavibruje až do kapsy hrudníku) nedosedne na patu stromu.

Holý krk (zúžený v křivkách jako ztracená linie jeho pasu, přece jen to bude holka?) mu zakloní hlavu a *heimin* s vlčím mrknutím zavře opile víčka.

„Bezvědomí?“ vykucká *šógun* a pozoruje linku mezi *heiminovými* vlasy, která mizí v tmavém polibku kůry stromu.

„Asi,“ zavrní *heimin*. Krev, která mu zvědavě prosakuje mezi poryvy obvazu vede monotónně zvonivý, tekutý rozhovor s *šógunovým* symbiontem. Říká: „*crc-crc-kap*!“ a symbiont odvětí: „*Kap – kapkap, kap*!“ a *heimin* zaskučí: „*Ticho*!“

A *heimin* je nejspíš mág (nebo kouzelník, čaroděj, možná jen jejich *echo*), protože je opravdu ticho. Trochu nevrlé, vrčivé ale *tiché*. Na desítky okamžiků se svlékli z hlasů (stovky, tisíce okamžiků, svět se barví do dne). Dokud, dokud.

Z pole (to žluté, poskvrněné sluncem, *vodou*, to nalevo) se mezi stromy ozve něco jako přejezd na silnici („drc!“), něco jako siréna (hučící mezi listy, které se protrhávají rozřešeným nadšením (ve švech, zápletek pletiv, míza je sešije), na listech bude krev (a benzín)).

Silnice prská, *šógun* vteřinově omdlí, *heimin* bublá mezi trávou, trhá stébla.

Něco jako záchranný lomeno barevný lomeno příšerně barevný lomeno dopravní pomlčka prostředek dopraví malinko mlčící, mléčně probleskující záchvěvy sirény (momentum jejího hlasu zůstává v listech) a její dunivě zamlčený orchestr (pneumatiky, čtyři, *barevné*) o sáh blíž než měli v oku (polévkové oko polévkových děr v polévce z krve; naběračku?) a trochu, svištivě, větrně drcnou do Mori.

A *šógun* bublavě vykřikne „*Hej*!“ ale bublat ho slyší jen *heimin*. *Bublifukuje* a *heimin* se směje (pěkným, kulatým způsobem).

Probere ho dmoucí injekce, zdivočelé „ *Yo, generále*!“, a elektricky elektrické, krátké, špičaté chuchvalce modře modrých vlasů někde mezi *heiminovým* stehnem a jeho žílou.

„Ježiš, *zase vy dva*,“ zamumlá (na oko, na ucho) zoufale, s poloúsměvem rukou roztřepí pár špiček špiček.

A jemně bledé vnitřnosti esence injekce ho znovu chlácholí do tmavých, spících stran bdění.
Tlumeně, přerušovaně, jako by se svezl z vlažné sprchy do horké vany, neslyšně naslouchá hlasům okolo jeho přerušovaného okruhu vědomí.

Uslyší: „Juliene!“ a klapnutí dveří, jemný ťapkot bot, kroky, možná úsměv v mezerách. „Postarej se o ty dva, já vezmu Mori,“ a Julien je obejme svým klidným, pomalým dýcháním.

Voní jako válka (prach a pot, čisté, nepoužité mýdlo), jako azurový parfém (s androgynním použitím), jako Noovy mentolové cigarety.

Noah přecupitá k Mori, opatrně, jako porcelánovou dívku (zemdlenou panenku) ji uchopí za bezvládná řídítka, vypíná vrnivý mechanismus a *šógun* chce ostentativně varovat „*Opatrně*!“, ale vědomí v něm opět umírá (láme se jako paragraf).

Sedm, sedmnáct minut. Čas se posouvá mezi světlem a květinami. Interiér (auta) je amatérsky lékařský, šerý amatérským ranním sluncem, amatérský skvrnami od oleje (jeho Mori taky krvácí, *ach ne*!), amatérsky se otřásá zběsilou (italskou?) jízdou. Mezi póry předního skla se rozpíná hrbolatá, drkotající se, polně lesní krajina a vrzající volant před nimi vytváří silnice destinací.

*Šógun* se trochu nahne dopředu (jako vajíčko, jako klubko myší), přikrčí kolena, zkontroluje, zda má někde poblíž *heimina* (zůstává centimetry od jeho levého stehna, spí mezi desinfekcí, miskami a skalpelem), a zkomentuje frekvenci (poměr, směr, rozměr) větví, rozbahněného obilí a silnice.
„Asi nejedem do místní nemocnice, co?“

A Julien (který sedí rozkročený vedle *heimina*, v ruce rozevírá obvazy a vyzařuje tu samou chaoticky uklidňující esenci jako vždycky, běh v závratích) s výkřenem napoví, „Jedem do pohraniční nemocnice!“ a v mezipauze, kdy *šógun* chápavě klapne jazykem, dodá: „Pokud nás Noah nezabije, nevybourá, nebo nenapíchne na něco uh, bolestivého (opět?). Hej, kdo vůbec rozhodl, že budeš řídit?!“ přehne se přes sedadlo a dvakrát dloubne do Noového ramene, načež ho Noah (trefně zvednutou pravou dlaní, mířenou přímo mezi křivky Julienova čela) odplácne zpátky k *heiminovu* lehátku.

„Moje střízlivé já se domluvilo s tvým opilým já,“ vysvětluje nonšalatně, gestikuluje dlaní a smýká volantem (*šógun* se praští do hlavy při přejezdu obzvlášť výmolovitého výmolu („*Au, sakra!“ „Promiň!*“).)

„ A kdo mě v první řadě opil, co?“ ohradí se Julien dotčenými gesty, podtónem úsměvu (hahaha obvazy mu vyletí z prstů jako fáborky, jen o hrbol minou Noův obličej (narazí do skla, volantu, zapnou šumivé rádio)).

„No já,“ mrkne Noah a *šógun* v rámci přílišnou mobilitou zmobilizovaného pudu sebezáchovy podotkne: „A nevyšlo by to nastejno, kdyby řídil on?“ a Julien ho adjektivně plácne po zádech: „Že jo?“

„Jseš si jistý? Má v sobě zhruba apartmánový minibar z Hiltonu.“ Podotkne Noah a do oddechového škrkavého tónu rádia, roztékající se mezi atmosféru jejich uzavřené automobilové scenérie, dodá: „A vodku.“

„Stává se ze mě sibiřský zhrzený love song, přísahám! Lidi o mně musí přestat zpívat~.“ Zanotuje Julien výdechovým souladem s „To hraje *Lady Gaga*?!“ a Noah odvětí: „Ne, to hraje rádio,“ hahaha, „ale –„

„Počkat, počkat! Ztrácíme veškeré časové posloupnosti!“ Utne Julien konverzace mezi rozhovory a skrčí dlaně (lokty) v sedlinách nad medovými kostkami boků (džíny, a pásek a trochu holé kůže, plátek bílých čokolád). „Propásnem pásmo pro první otázku! Generále, je to holka nebo kluk?“ nahne se s rozšířeným úsměvem (rozšířené zorničky, dlaně, tep) nad trup *heiminovy* připnuté bundy, nad trpce mělkým místem, kde se zip vykolejil a zlomeně leží v bezvědomí (*heiminovy* dechy ho zvedají ve falešné představě živého pohybu, mimotělní zkušenost ((vz)dech))).

„ Hej, můžu si šáhnout?“ a Julien se dotýká tváře zipu. Než stačí *šógun* vyjádřit své: „*Jasně, taky to chci vědět, *“ zareaguje Noah, vyprskne: „*Nemůžeš* ji jen tak osahávat!“

(Interiérem odezní chorálové *„ji?“* a rozkutálí se přes vlny jiných zvuků, jako je Julienova nenásilná ignorace a poroztínané zipní tajemství a -)

„Jule, přestaň!“, kdy Noah ztratí veškerou nonšalantní eleganci (včetně volantu, dobrovolně mu vyklouzne zpoza prstů), překotným pohybem se otočí v sedadle a snaží se přelézt přes hutné opěradlo k Julienovi, snaží se strhnout jeho ruce (zájmena chtějí zůstat neodtajena).

Interiér auta poskočí, a Julien vykřikne: „Volant, volant!“ a Noah se nedobrovolně vrací zpátky do momentu řízení, trhne volantem, auto se prohne v rytmu jízdy, větev stromu se otře (zlomí, rozprskne) o pravé zrcátko. *Šógun* je vmáčklý *heiminovým* lehátkem ke stěně, v jeho ráně je přerývaně vmáčknuté kovové lešení, Julien přepadá mezi prázdná těla injekcí, narazí do kapoty Mori. *Heimin* se převrátí na bok, z rány mu vyteče šveletivá krev a spustí *„crccrc,crc!“* (nevěřili byste, jak ukecaná ta dnešní krev je).

„Bože!“ spustí Julien a mezi rameny má napsané *auu* a *grr*. „To, že mám v ruce zapíchlé tři jehly mě nesere *zdaleka* tak jako fakt, žes mi *rozlil pití*, ty retarde!“
A *šógun* se zakucká, fantomicky si sešívá žaludek (a má pocit, že jej drží v dlaních, mimo tělo) : „Ani se mi nechtělo, ale asi budu zvracet,“ a odsunuje *heimina* do nepřilehlých vzdáleností svých vnitřností.

„Nemáš chtít osahávat bezvědomé pacienty! A ty-„ zamával Noah prstem poslepu někam směrem k *šógunovi* –„mu to nemáš chtít dovolit!“ A se vzdávajícím se oddechem (senzuálně) šmátrá v kapse od kalhot, odkud vytáhne zmuchlaný obal od cigaret, pomačkaný plast, pár lístků vydroleného tabáku a vůni poledních pauz strávených (*natrávených*) nahučkaní v skrčené místnosti mezi odloženými (*nechtěnými*) věcmi (a plícemi, které pohazují hned vedle starých novin).

Julien skrčí nos a vytahuje jehly z předloktí, jakoby rozepínal knoflíky. „ Típni to,“ zavrčí a rozhazuje prsty, “máme tu *bezvědomé* pacienty! Vykouříš jim *mozek*.“ a opravdu, pokud se chce Noah podpalovat a podpalovat (*shoř! *) a hořet mezi papírem a hrdlem (*kontakt*), prosím, ale „nejsem zkurvená inkvizice,“ zamumlá Julien a mrkne na *heimina*, jestli, um, *dýchá*.

„Až přestaneš myslet na to, co má pod bundou, típnu to,“ pokrčí rameny Noah a filtr cigarety líbá (*shoř! *) koutek jeho rtů, koutek kůže. Jeho jízda se uklidní v občasné otřesy *šógunova* znesvěceného žaludku.

„Myslím jen na písmenko, které má v dokladech, to je rozdíl!“ zamává Julien dlaněmi vysoko nad korunami hlavy a opře se o slepeně poleptanou stěnu (sedí přímo naproti *šógunovi*, mezi nimi *heimin* a měkce se usměje, když se jejich boty dotknou v ťuknutí tepu).

Noah vydechne prach a Julien s rozhořčenou potutelností zamumlá: „Tys to vůbec netípnul.“ a Noah se zhoupne v úsměvu.„ Zapomněl’s na korunovační odposlech, Jule? Nic típat nebudu.“

„Popravdě mě máš jen za levný porno kanál,“ pokrčí Julien rameny v kloubech a prstem odprskne kousek vaty. Pomalým, lámavým kotoulem se zastaví vedle přepadlých hřbetů učebnic, *heimin* se s náhlou vláčností prohne v páteřích, zavrní mezi prasklinou rtů.

Vnitřek interiéru s dechem kopíruje jeho nenarozené pohyby, strne v okamžiku veškerých možností (živoucí mrtvý, ranní nevolnost). Julien křehce nakloní hlavu, Noah strčí slova pod jazyk.

*Heimin* se dotkne čela, připlácne zbytky vlasů zaschlou krví. Oči drží mezi poryvy bundy a tikáním řas, *šógun* se poškrábe za uchem (dlaně a chomáče vlasů, v dotyku).

Místo krve slyší *heimina*, zlomený hlas, třísky v plamenech. „ Nemáte kafe?“ vysloví, a tiskne prsty k prstům.

Noah měkce políbí lem cigarety. „Tady jen v plechovce,“ a koutkem úst vyčte *heimin* kofeinovou omluvu.

„Okay,“ zaokrouhlí *heimin* a ztrácí vědomí (vylévá se do mokrých skvrn mezi tričkem a bradou). „Počkám si na tam.“ (*Polk, vrr, psst.*) „Už kvete svlačec?‘“

*Šógun* slinou smyje orosený dech z křivek telefonu.

*0.2 Předmět nemá předmět*

*Milý kdo jsi,
jsem téměř naživu. Ty?

Roční období se přestávají měnit, střídají se po dnech. Říkal‘s, že podzimní pondělky mají trpkou příchuť, ale zkoušel‘s někdy ranní vzduch letních střed? Téměř se nedalo dýchat, horké slunce stejně falešné jako středeční imitace prostředku týdne. (Nemám nic proti středě, jen rád dýchám.)

Odpovíš mi znovu přílohou nadávek, jestli budu dál psát jako „příručka k myčce nádobí“? (Zná vůbec příručka takové slova? (A všimni si „slova“ místo „výrazy“!) Mají příručky taky příručky, které je naučí správně rozmluvit lidem jejich inteligenci, co myslíš?)*

Mosty. Přestaly se stavět. Nejsem, nepatřím mezi – lidé, co rádi chodí po provazech (bolí mě podrážky pat, prstence lan jsou horké kontaktem). Jsem, patřím – lidé, co padají dolů (zdá se to jako jasný směr, ale někdy nevím, kam se propadávám, mezi prkny, úprkem), ale pokaždé se zastavím o jiný - ( o jinou vřelost, jsme hořící.) (I já-) Hořím, spaluju je. Hoří jako exploze (nemám pleť, nemám směr).

*Jinak, pořád nechápu – mimo jiné, jako například, co měla znamenat ta minulá příloha s kytkama? Nemám nic proti přírodě, ale myslím, že nikdy nebudu vzhůru zároveň s rozkvětem svlačce, takže, kde je význam? - co ti vadí na osudu? Říkáš, že to není nevíra v něj, tak co? Osud nemůže být pouhá manipulace, nepopírá to jeho samotný koncept? Věříš v něj a pohrdáš jím? Většinou to nebývá protiklad, ale - je to něco jako rebelie, stejná jako v řeckých pověstech? Nebo pocit nespravedlnosti? (A klidně na mě spusť hordu vulgarismů, že plýtvám moc prostoru zbytečnými posloupnostmi. Popravdě, až moc často tvoje nevybranosti kradu a beru dech okolí svým vytříbeným vkusem přátel, takže pokračuj, pokračuj!)*

Jak perverzní je, že tě miluju? Nevím, kdo jsi (jsi holka, kluk, jsi *naživu?*). Kolik ti je (přepočítáno na čísla, věty, na kapky deště, kolik)? Neznám tě. Miluju tebe nebo - ? Miluju tvoje slova (slova *slova slova*). Možná kdybys mě s nimi pokaždé nelíbal (polibek na rty je v pořádku (v řádcích a liniích a prohlubních), je ve sféře tvých slov; polibek mezi rty je krádež, krádež!, těch mých); neklekal na kolena, když vpisuješ závorky mezi P.P.S. (Co máš na sobě?)

*Co myslíš tím, ať si dávám pozor na kuchyňské nože?*

Protože jeden držím v ruce. Časové pásmo. Jaké jsi časové pásmo?

Brzká, brzká rána byla stvořena jen pro nejistotu.

Ranní rány bývají smrtelné. (Bolí (krvácí podle návodu) mě rána, kterou nemám (neplecha ukončena) (oheň, který nepálí; oheň, podle parametru; oheň, který nemá popel). Bolí mě fantom, bolí mě budoucnost (je neprolitá krev horká)? (Možná je to jen ten tvůj osud.) (Jen můj stud.)

Venku je mokro.

*Au…*

0.3 Zmoknout, když neprší, je

tvoje specialita.

„Už můžeš přestat rozprašovat. Hej. Jule. Přestaň.“ A kazit mu jeho radost je zkazit celou (až bolestně naplánovanou ne-plánovou) situaci, ve které sedí uprostřed koruny (a je králem, a *každý* je králem, vládne osamělým zlomům krku, otáčej mi větve, a já tě neopustím, nikdy, *nikdy*), a Julien je někde (*někde*) a předstírá déšť. Jo, a je tu taky -

„Traya-„ (která doplňuje jejich všestranný trojúhelník (historický, meteorologický, láskyplný trojitý pokus o pokus), kdy on diriguje odbornou stránku věci (počasí, počasí!), Julien je němým, atmosférickým hercem a ona realitou, která dodává zvuk a šum (stín) jeho pohybům, tak ona-)

„si vůbec nestěžuje, tak nemrč, *bože*.“ (A Julien by neměl tolik kroutit hlavou, z bouře bude hurikán, z nebe vítr.)

„Nejsem Bůh, jen král,“opraví ho Noah, a vydechne závěrečnou interpunkci.

Traya půjde domů (poté co se jí Julien jako pravý, nedotěrný déšť (promáčený gentleman!) vmámí pod lem sukně a cudnosti), Noah se na pár minut prospí (do jiných kontur) vmáčklý mezi sedadly a Julien se vrátí s tričkem naruby.

Noah je jen zmoklý král.

(Bez deště je i v dešti pusto.)