Tajemství Eavinu

Nějaký komentář by mne potěšil. Baví mě psát a ráda bych se zlepšovala, ale k tomu je třeba občas nějaká poznámka, výtka...

1. kapitola
Rozhlédla jsem se kolem sebe a trochu polekaně polkla. Svíral se mi žaludek a chvěla jsem se nervozitou.
Jenže, jak bych se mohla cítit příjemně obklopená spoustou neznámých lidí a navíc ve škole, kde jsou samí upíři?
Kdo jiný by také v upíří škole Eavin mohl být, že?
Přešla jsem přes nádvoří, schované za vysokou zdí, k budově školy, velkému kamennému hradu a vešla do vstupní síně, obrovské haly, z jejíhož středu se zvedalo schodiště na dvě strany. Schody byly pokryté černým kobercem.
Na stěnách viselo pár obrazů znázorňující rozhodující bitvy v upířích dějinách a několik významných upířích postav.
Polkla jsem a zamířila k nástěnce, na které byl plánek školy.
V přízemí se nacházel sál, jídelna a nějaké učebny.
V prvním patře a druhém patře byly učebny a ředitelna.
Pokoje byly v zadní části hradu. V pravé dívky a v levé chlapci.
Za hradem byla obrovská zahrada, to jsem nevyčetla z plánku, ale viděla ji na vlastní oči. Je nádherná, ale sochy upírů a jejich obětí ji činí dost strašidelnou.
Kolem bylo poměrně prázdno, jen pár studentů mířilo ven nebo dovnitř.
Všichni byli krásní. Každý vypadal jinak, ale všichni měli společnou bledou pleť. Na sobě měli školní uniformy.
Vydala jsem se do druhého patra, kde se nachází ředitelna.
Došla jsem do prvního a na chvíli se zastavila, abych se rozhlédla.
Na zdech stále ty samé obrazy, na zemi černý koberec.
Jeden z obrazů mne ale zaujal. Visel přímo proti schodišti mezi dvěma okny, které byly zatažené černými závěsy. Na krásném hnědém vyřezávaném trůnu seděla žena s neuvěřitelně bledou pletí, velkýma tmavofialovýma očima a černými vlasy až na zem. Na sobě měla úzké černé kalhoty, vysoké boty na mírném podpatku, bílou halenku a kabát s vysokým límcem, jehož okraje byly vyšívané.
„To je Rosalinda, upíří královna z dávných dob,“ ozval se za mnou chlapecký hlas.
Otočila jsem se a hleděla na vysokého chlapce s hnědými vlasy a krásnýma tmavomodrýma až skoro černýma očima.
Byl mi hrozně povědomí. Jako bych ho už někde viděla. Možná ve snu? Pátrala jsem v paměti, ale nevzpomněla jsem si na žádnou chvíli, kdy bych ho potkala.
„Ahoj, já jsem Stephen,“ usmál se a mně se téměř podlomila kolena.
„Angelica,“ vypravila jsem ze sebe a zastrčila si za ucho pramen svých rudých vlasů.
„Jdeš do ředitelny?“
„Ano,“ přikývla jsem.
„Doprovodím tě,“ nabídl mi a vydal se ke schodům do druhého patra.
Šla jsem za ním a sledovala černý koberec pod svýma nohama.
„Tady je to,“ zastavil se před černými dveřmi.
Polekaně jsem polkla a zauvažovala, jestli je opravdu nutné, abych na tuto školu nastoupila.
„Není tak špatné být upírem,“ ozval se Stephan tiše. „Jasně, není to jako být živý, ale…“ pokrčil rameny.
„Chápu to,“ usmála jsem se trochu.
„Tak jdi, když budeš váhat, nepomůže ti to, věř mi.“
„Díky,“ usmála jsem se, nadechla se a zaklepala.
„Dále!“ ozval se z místnosti ženský hlas.
Otevřela jsem dveře a vešla.
„Dobrý den,“ pozdravila jsem vysokou ženu za stolem.
„Ty jsi jistě Angelica, že?“ usmála se na mne a vstala, aby mi potřásla rukou.
„Ano,“ přikývla jsem.
„Jmenuji se Rosamunde Wildniová,“ představila se. Měla dlouhé hnědé vlasy, modré oči a na tváři jí zářil přátelský úsměv.
„Nemusíš se vůbec bát, Angelico. To že jsi upírka sice způsobilo změnu tvých schopností, ale tvoji osobnost to nezměnilo, to si pamatuj.“
Přikývla jsem a usmála se trochu uvolněněji. Její milá slova, úsměv… To vše na mne mělo uklidňující účinek.
„A co se týče tvé rodiny… nikdo o tobě nic neví, takže je jen na tobě, zda jim řekneš, kdo je tvůj otec a ten zbytek.“
„Řeknu, ale ne teď.“
„Dobře, tvůj pokoj je v dívčí části v prvním patře a číslo je dvanáct. Tady máš rozvrh. Výuky se zúčastníš zítra,“ otevřela dveře.
„Stephane, provedeš Angelicu po škole?“ zeptala se Stephana, který stále stál na chodbě.
„Rád, paní ředitelko.“
„Dobře,“ přikývla a usmála se.
„Tak pojď, nejdřív tě asi dovedu k holčičí části, kde si najdeš pokoj a potom tě provedu po škole?“
„To budeš hodný,“ usmála jsem se.
V tichosti jsme šli školou. Pořád po Stephanovi pokukovala. Světla lamp, které svítily na chodbě i jejichž světlo vnikalo do hradu nezataženými okny, se odrážela v jeho vlasech a ty se zvláštně leskly.
Vypadal opravdu úžasně.
„Tady je dívčí část,“ zastavil se.
Vzhlédla jsem k velkému kamennému oblouku, který tvořil vstup do chodby s několika dveřmi a vzadu schodištěm, které vedlo do prvního patra k ložnicím.
Uvědomila jsem si, že vůbec nevím, kudy jsme šli.
„Počkám tady na tebe,“ usmál se na hřejivě.
„Děkuji,“ řekla jsem tiše.
Vydala jsem se chodbou ke schodům, vyběhla do prvního patra a našla dveře s číslem dvanáct.
Otevřela jsem je a ocitla se v menším pokojíčku se dvěma postelemi. Na jedné pod oknem seděla dívka s krátkými hnědými vlasy po bradu, hnědýma očima a milým úsměvem.
„Ahoj, ty jsi moje nová spolubydlící?“ zeptala se.
„Ano. Jmenuji se Angelica.“
„Já jsem Danielle.“
„Ráda tě poznávám,“ usmála jsem se už uvolněněji a položila si bundu, kterou jsem měla uvázanou kolem pasu, na postel.
„Musím jít, Stephan na mě čeká. Ředitelka ho pověřila, aby mi ukázal školu.“
„Stephan? Myslíš Stephana Mayera, který je nejhezčím klukem z celé školy?“ vykřikla Danielle.
„Ehm… asi jo. Hezký je rozhodně.“
„Tak ho nenech čekat!“ vykřikla Danielle znovu.
Vyšla jsem zpět do chodby a seběhla do přízemí, kde před kamennou branou čekal Stephan.
„Tak jsem tady!“ vydechla jsem.
„Super. Můžeme jít. Napřed tě provedu školou. Potom, jestli budeš chtít, můžeme se podívat na zahradu.“
„Jo.“

„Kolik ti vlastně je?“ zeptal se, když jsme zadním východem ze školní budovy a ocitli se na cestičce klikatící se zahradou.
„Sedmnáct,“ řekla jsem tiše a rozhlédla se kolem.
Trochu jsem sebou trhla, když jsem uviděla sochu z černého kamene, schovanou ve stínu stromů.
Zastavila jsem se a chvíli se na ni dívala.
Vysoký muž, očividně upír, se nakláněl nad mladou dívku, jejíž hlava byla zakloněná a dlouhé kamenné vlasy jí padaly až k upírovým nohám. Upírova hlava byla velmi blízko dívčina hrdla a v dívčiných očích byl strach.
„Je neskutečné, jak dokážou zachytit emoce v kameni, viď?“ zeptal se Stephan.
„Ano,“ přikývla jsem pomalu a odvrátila se od sochy. Při pohledu na ni jsem se trochu třásla hrůzou. Bylo to až moc reálné.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se starostlivě.
„Já…ano, jen… Nevím, nějak mě ta socha vyvedla z míry.“
„Zvykneš si,“ dotkl se lehce mého ramene. „Možná bychom se měli vrátit zpět do školy,“ pohlédl na hodinky, „za chvíli bude večeře.“
Přikývla jsem a pomalu se po jeho boku vydala zpět k hradu.
Před očima jsem ale pořád viděla tu sochu. Něco na ní bylo tak povědomého! Stejně, jako na Stephanovi.