Tajemství Eavinu - 8. kapitola

8. kapitola
Víkend!
To první mě napadlo, když jsem se probudila do chladného, šedivého rána.
Byl listopad a celá škola po skončení výuky mluvila jen o chystaném Vánočním plesu, který se bude konat 23. prosince. Venku skoro pořád pršelo, obloha byla zatažená a temná, foukal studený vítr.
Nevím jak ostatní, ale já rozhodně neměla náladu nijak dobrou. Věčné hovory o plesu mě už začínaly lézt krkem a na náladě mi nepřidaly ani setkání se Stephanem.
Po tom incidentu v lese se mi trochu vyhýbal.
Občas jsme šli na procházku a povídali si, ale vyhýbal se mému doteku.
Trápilo mě to, ale ještě jsem nenašla odvahu si s ním promluvit.
Po léku, který mi dala ředitelka, mě přestaly trápit noční můry, ale pochybností jsem měla plnou hlavu pořád.
Vylezla jsem z postele a pohledem přejela neustlanou postel Danielle. Dnes vstávala dost brzy, protože měla domluvenou schůzku se svým profesorem.
Beze spěchu jsem se oblékla do černých úzkých džínů a bílé halenky, která měla od loktů rozšířené rukávy. Vlasy jsem si zapletla do dvou nízkých, trochu volných copů a na rty nanesla trochu růžového lesku.
Potom jsem vyšla z pokoje a šla se projít do zahrady.
Pomalu jsem se procházela po cestičkách a snažila se na nic nemyslet.
„Ahoj.“
Prudce jsem se otočila.
„Ahoj Stephane,“ pozdravila jsem ho.
„Můžu se k tobě přidat?“ zeptal se váhavě.
„Jo,“ mávla jsem rukou.
Chvíli jsme vedle sebe šli naprosto tiše.
„Já…chtěl jsem se zeptat…půjdeš se mnou na ten ples?“
Podívala jsem se na něj.
Tvářil se rozpačitě, ruce zaražené hluboko v kapsách a díval se na mne.
„Ráda,“ usmála jsem se nakonec.
Ulehčeně si oddechl a znenadání mě prudce objal. Zvedl mne do výšky a zatočil se se mnou dokola.
„Co blázníš?“ vydechla jsem mezi záchvaty smíchu.
„Raduju se,“ zašeptal a lehce mě políbil na rty.
Zavřela jsem spokojeně oči.
Když ode mne ucouvl, zamračila jsem se a změřila si ho naštvaným pohledem.
„Proč se mi vyhýbáš?“ vypálila jsem otázku, která mě pálila v hrdle.
Sklopil oči a potom je znovu upřel do mého obličeje.
„Myslel jsem, že po té události v tom lese… nechceš se mnou úplně být.“
„To není pravda! Jsem zmatená a mám strach, ale chci trávit všechen volný čas s tebou, když to jen půjde. Cítím se s tebou hrozně dobře!“
Usmál se na mne a znovu mne objal.
„Mám tě rád Angelico, opravdu, pamatuj si to, ano?“
Usmála jsem se a vzhlédla k němu.
„Nerozumím tolika věcem!“
„To nic,“ pohladil mě po hlavě. „Zvykla sis už trochu na představu, že jsi upírka?“
„Jo, zvykla,“ přikývla jsem opatrně.
„No, protože bys měla…něco ulovit. Dodá ti to sílu a uvidíš, že se budeš cítit o mnoho líp…“
Zamračila jsem se.
„Nechci,“ zavrtěla jsem hlavou.
„Angelico, záleží mi na tobě a nechci aby se ti něco stalo ani tě do něčeho nutit, ale jako upírka musíš pít krev, jinak budeš hrozně slabá. Už teď nejsi úplně v pořádku.“
A to ti někdy podstrčím krev v pití.
Vyděšeně jsem vyvalila oči.
Slyšela jsem jeho myšlenku??? To je hloupost!
„Co je ti?“ zamračil se starostlivě.
„Nic,“ usmála jsem se. „Možná máš pravdu, zkusím to.“
S úsměvem plným úlevy mě políbil na čelo.
„Ukážu ti, co a jak.“
„Dobře,“ přikývla jsem a následovala ho do lesa.
Naznačil mi, abych byla potichu,
Plížili jsme se lesem až nakonec se zastavili před menší mýtinkou.
Schovaná za křovím jsem si všimla několika zajíců.
Stephan se na mne usmál a naznačil mi, abych se pustila do akce.
Nedokážu vysvětlit jak, ale náhle jsem věděla, co dělat. Bleskurychle jsem jednoho ze zajíců chytla a zakousla se mu do krku.
Krev byla sladká a dost příjemná, i když z pomyšlení, co to piju, mi pořád nebylo nejlépe.
Nakonec jsem odhodila zajíce na zem a s lítostí sledovala jeho mrtvolku. Vždycky jsem měla zvířata ráda a teď jsem jedno z nich zabila…
„To bude dobrý, zvykneš si,“ objal mne Stephan a políbil do vlasů.
Vzhlédla jsem k němu.
„Tak co, jak se cítíš?“
Skutečně jsem se cítila silnější, odpočatější a měla jsem dokonce lepší náladu.
Trochu jsem se na něj usmála.
Podívala jsem se na zajíce a náhle mne něco napadlo.
Sílo země pohlť to, co se z tebe zrodilo.
Stačilo si to jen pomyslet a zajíc byl pohřben pod zemí.
Není zase tak špatné mít za otce čaroděje, i když zlého a mrtvého. Mít v krvi kouzla se někdy hodí.
Stephan se na místo, kde zajíc zmizel trochu udiveně díval.
„No, víš, můj otec byl čaroděj,“ vysvětlila jsem vyhýbavě. Přeci jen vysvětlovat jaký čaroděj se mi nechtělo…
„Aha,“ kývl hlavou a začal si mě pozorně prohlížet.
„Co je?“ naklonila jsem hlavu ke straně.
„Nic, jen si pozorně prohlížím čarodějku!“ zasmál se a zatočil se se mnou dokola.