Nebezpečné známosti 2 - Kapitola dvanáctá

Nebezpečné známosti 2
Kapitola dvanáctá - Forever



„Ano ano, takže si připravte deštníky, pláštěnky a pořádné boty, aby vám do nich nenateklo, protože se ze západní fronty na nás ženou velká mračna a také chřipkové epidemie.“ oznámí moderátorka počasí a sluní se u toho, jako kdyby toto podzimní počasí měla spasit. Zase přichází to depresivní období. Všude tmavé barvy, zatáhnuto, občas trakaře.
„Pf...chřipkové epidemie...neříkej!“ zahuhlám a na to mě začne svědit nos, slzet oči a následně si pšiknu, až se otřese celá vila v základech.
„Sakra! Nesnáším rýmu!“ začnu nadávat a nahmatám vedle sebe krabičku s kapesníky. Vysmrkám se a následně kapesníček hodím kamsi kolem sebe, k těm dalším posmrkancům. Jsem otrávená, unavená a zároveň nevyblbnutá. Je pondělí, já trčím doma, v posteli, u televize a lituju toho, co jsem udělala v pátek.
Políbila jsem ho. Na rty. A bylo to...
„Slečno Amber, máte návštěvu.“ vletí mi do pokoje Norma.
„Návštěvu?“ udivím se a vylízat z postele se mi fakt nechce.
„Ano, pan Silar vás přišel navštívit, prý pro vás něco má.“ odpoví mi.
„Aha, tak ho pozvi dál...“ odpovím s menším nezájmem v hlase.
„Už jsem se pozval sám, nebudu čekat venku v tom dešti.“ ozve se na to Silerův hlas a samotný Silar projde kolem Normy a zavře ji dveře před nosem.
„No nazdar.“ ucedím a koukám na něj. Je na kost promočený, oh, jak mě to těší.
„Čus, přinesl jsem ti pár papírů od Rachel, prý potřebuje, abys to zařídila.“ přejde rovnou k tomu, kvůli čemu přišel a zpod kožené bundy vyndá velkou tlustou obálku.
„Proč to mám vyřídit já?“ překvapí mě a uchopím obálku a nakouknu dovnitř.
„Cituji: Protože Amber určitě nemá co na práci, čumí na telinu, válí se v posteli spolu s haldou pomrskaných kapesníků, s depresivními myšlenky a sebelitováním, tak ji posílám smlouvu, která potřebuje úpravu a korekci.“ odpoví mi s ironickým podtextem.
„Tohle neřekla.“ odseknu mu a po očku ho sleduji, jak se zatváří.
„Ne neřekla, potřebuji, abys tohle udělala, jelikož já odlétám a nestíhám udělat tuhle smlouvu.“
„Mám dohánět to co jsi nestihl, tshe, ani mě nehne.“ nesouhlasím a obálku hodím na noční stolek.
„A kam vůbec letíš?“ dodám zvědavě.
„Do Paříže.“ odpoví a uškrne se.
„Co tam?“ vyzvídám dál.
„Přehlídka, budu tam fotit za Woke.“
„Ne...ne! Neříkej mi, že letíš na přehlídku Christiana-“
„Lacroxe, jo letím! Haha!“ zasměje se škodolibě. Moc dobře ví, že na tu přehlídku jsem též chtěla, kdyby mě nepostihlo blbé psychopatické období, též bych tam byla poslána.
„Ale neboj, takových přehlídek ještě bude, určitě se aspoň na jednu podíváš.“ utěší mě na oko a začne si prohlížet můj pokoj.
„Hm, super.“ ucedím nadšením, že na takovou přehlídku se dostanu tak za deset let.
„Uděláš to teda pro mě, dal bych to Rachel, ale vím, že ta má teď svých starostí dost.“ vrátí se zpět k tématu a přešlapuje u postele jak kamzík.
„Hm, a proč si neřekneš někomu jinému?“ ceknu a ruce překřížím na prsou.
„Protože vím, že když to dám tobě do rukou, nemusím se bát o to, že s tím něco bude a nebo se něco špatného stane. Jsi totiž velmi dobrá a svoji práci děláš nejlépe z celého oddělení.“ začne mi vychcaně lichotit, ale mě se to líbí, jak mi leze do zadku.
„Fajn, ale něco za něco.“ odsouhlasím a vztyčím ukazováček směrem k němu.
„Ok, co si přeješ princezno?“
„Odvezeš mě teď do města, jdu na prohlídku bytu, o který mám zájem.“ řeknu jako hotovou věc a vylezu z postele, abych se mohla převléknout do civilnějšího oblečení, než je vytahané tričko a tepláky.
„Sháníš byt?“ zeptá se Silar překvapeně.
„Jo, musím se osamostatnit.“ odpovím mu a otevřu skříň.
„Vždyť, žiješ v tomto mega paláci, nač si hledat byt, když tvůj táta je určitě rád, že trávite teď spolu více času.“ řekne nechápavě Silar a ledabile se posadí na postel. Podotýkám, úplně mokrý.
„To je sice pravda, ale přeci jenom...chci bydlet sama, začít zase pracovat, mít své soukromí, cítit se konečně, jako dospělý člověk.“ opáčím a přehrabuji se mezi tričkami.
„No, jelikož ti bude dvacetšest, řekl bych, že už jsi dospělá.“ řekne pobaveně a rozvalí se po celé posteli.
„No právě. Právě, že je mi už tolik a já bydlím u svého otce!“ řeknu přisvědčivě a otočím se na něj. Zjištění, že celý mokrý, leží na mé krásné posteli s nebesi – mám chuť zavraždit ho!
„Děláš si prdel...vypadni z té postele, vždyť máš mokré oblečení, ty prase!“ vyhrknu na něj, zahodím tričko zpět do skříně a rychlým krokem vyrazím k němu, abych ho zbila.
„Jéj, to uschne, a navíc, máš služebnou, která ti tu postel převlékne.“ odpoví klidně Silar a naschvál se do té postele zapře, abych měla potíže ho odtamtud dostat.
„Vypadni z té postele ti říkám!“ syknu naštvaně a tahám ho za mokrou koženou bundu. Snažím se vše možně ho dostat z mé krásné hebké postele zaprasené od toho blbce, ale za to Silar se moc baví, směje se na celé kolo a vypadá, jak malý kluk na kolotoči.
„Na to, že tobě je přes třicet chováš se, jak pubertální dement.“ začnu ho urážet a v tu chvíli jsem vztažena též do postele, za nim, vedle něj a nakonec skončím pod ním, kdy mě spacifikuje a znehybní. V místnosti se zastaví všechno dění.
„Silare, slez ze mě.“ řeknu vážně, i když s problémy, aby to vůbec vyznělo vážně.
„Proč?“ utrousí klidně a konečky prstů mi přejede po tváři a ofinu odstraní z čela.
„Tohle není dobrý, máš přítelkyni.“ podotknu, i když tu fuchtly nesnáším, tohle já udělat nemůžu. Nemohu si začít nic se Silarem.
„To mám.“ odpoví, ale vsadila bych se, že v jeho hlase jsem uslyšela jisté zklamání.
„Tak slez, prosím.“ řeknu prosebně a vyhýbám se jeho propalovačným pohledům. Už, už začne ze mě slejzat, ale chyba lávky, akorát se rukou natáhne pro polštář, dá mi ho na hlavu a „lehce“ mě začne dusit a smát se, jak blbej.
„Ty kreténe.“ začnu vyšilovat pod polštářem, protože tohle úplně nesnáším a vždy jsem z toho měla vítr, jelikož mi tohle přesně dělal Aaron, když jsme byly děcka. Silar po chvilce polštář odhodí a hbitě uskočí, aby se vyhnul mému drsnému výkopu.
„Debile.“ začertím se a druhý polštář po něm mrsknu, avšak Silar se mu vyhne, ostatně, jako všemu. Vstanu s našpulenou bradou a přejdu ke skříni, abych se konečně oblékla.
„Chci se obléknout, tak vypadni a počkej dole.“ poručím mu naštvaně.
„Vždyť už jsem všechno viděl, můžu tu zůstat.“ řekne, jakoby nic.
„Silare, neser mě ti říkám, nebo ti tu smlouvu vyhodím z okna.“ řeknu výhružně a on, ač s kyselým ksichtem, vyjde z pokoje.
„Malej harant je to.“ řeknu kysele, ale stejně se musím nad tím pousmát, je to furt stejný pako, což mě trochu těší.


Když se obléknu do podzimního oblečení alá jeansy, žlutý pletený svetr a šusťákový delší černý kabát, sejdu dolů a nazuji se do žlutých holínek, který sem si pořídila minulý rok s Rachel ve výprodeji v Domě bot. Následně vyjdu ven s deštníkem v ruce a uvidím ihned pod schody stát žlutého mustanga a v něm Silara, jak tam znudeně sedí. Nastoupím si a připoutám se.
„Takže, kam to bude?“ zeptá se mě a nastartuje.
„Stačí mi to na hlavní třídu.“ odpovím a zkontroluji obsah kabelky, jestli tam mám vše.


„Víš, že se na mě můžeš spolehnout, Amber.“ promluví v půli cesty, kdy doposud bylo jen ticho a vrzání stěračů auta.
Nechápavě se na něj podívám. Ztěžka si oddychne a zastaví, protože před námi je kolona aut stavící u semaforu.
„Můžeš mi říct všechno, můžu ti s čím koliv pomoct.“ zmíní se a též se na mě podívá.
„Dobře.“ kývnu nejistě a kouknu se před sebe, bože, ať se ta kolona pohne, tento rozhovor se mi nelíbí.
„Proč jste se s Jamesonem rozešli?“ zeptá se, ...jako kdybych to netušila!
„Mmm, neviděli jsme naši společnou budoucnost, tak, jsme se rozešli.“ odpovím mu.
„Je mi to líto.“ řekne upřímně a chytne mě za ruku, ale já ucuknu.
„Nepotřebuji tvoji lítost Silare, tak toho nech.“ řeknu nepříjemně a dá se do mě zima. Silar si toho všimne a tak zapne topení.
„Já to myslím, ale s tebou dobře. Po tom všem co se stalo a mezi námi se odehrálo, tě mám stále rád a jsi jedna z důležitých osob v mém životě.“ vysvětlí vážně.
„Fakt, jsem pro tebe důležitá? Kdybych byla pro tebe tak důležitá, jak neustále říkáš, tak bys tenkrát na pět let neodjel, nerozešli jsme se a byli až do teď spolu.“ nesouhlasím.
„Jenže to bylo trochu jinak, víš, proč jsem odjel, protože ses dala dohromady s Jamesonem.“
„Jo, jenže i to mělo své důvody. Byl jsi neustále pryč, když jsem tě potřebovala nebyl jsi se mnou, hrál si poker s těma šmejdama a kamarádíčkoval ses s Malowskim, tobě se nedalo věřit Silare, a ani nevím...jestli se dá teď.“ ucedím a okénka se začnou zamlžovat.
„Jo zachoval jsem se jako naprostý idiot...i když se říká, že lidí se nezmění nikdy, já sám za sebe ti říkám, že jsem se změnil, aspoň v tom, že si dávám bacha co dělám, a promýšlím svá slova, než je řeknu.“
„Aspoň, že tak.“ odseknu. Pak už Silar nic neřekne, jen šlápne na plyn, jelikož se kolona pohne. Vysadí mě na národní třídě a já mu poděkuji za odvoz. Ještě mě upozorní na tu smlouvu, do kdy musí být a že mi moc děkuje. Další tlachy.
Pak, až jeho auto uvidím v dáli Atlantských ulic, si oddychnu. Byl to extrémně nepříjemný rozhovor, ale v něčem měl pravdu, ať se stalo, co se stalo, vždy tam budou city a emoce, mezi námi. Jenže ode mě, jen přátelské. Protože já, s bratry Gilbertovými skončila. Snad nadobro.