Nebezpečné známosti 2 - Kapitola patnáctá

Nebezpečné známosti 2
Kapitola patnáctá - 417



„No a jak jste se měla za tu dobu, co jsme se neviděli?“ otáže se Edward, kráčíc pomalým krokem vedle mě.
„Eeeh, ale jo dobře. Našla jsem si pěkný útulný byt v centru, v práci je to skvělý a...a tak dále.“ odpovím mu zkráceně mé dny „bez něj“.
„A co vy?“ dodám, aby nenastalo trapné ticho.
„Stále stejný. Vše při starým. Práce až nad hlavu.“ pokrčí znuděně rameny Edward a dívá se stále před sebe.
Ticho.
Ticho.
Velké ticho.
„Zajdeme do támhleté cukrárny?“ vyhrknu první co mě napadne, protože to TICHO mě vážně ubíjí. Po tom incidentu si s ním prostě nemám co říct, stránky se obrátily a mě je prostě trapně v jeho společnosti. Ne kvůli němu, to ne, je pěkný, mladý, hezký zadek...problém je ve mně.
„Můžeme.“ usměje se a všimnu si jeho krátkého pohledu na mě, a pak zpět na cestu před nás. Možná se cítí stejně, ale na něm je očividně vidět, že to chce zachránit.


Dostaneme se k hlavní silnici, kterou přejdeme a vejdeme do pěkné moderní cukrárny, která je z poloviny plná lidmi, kteří si chtěli zpříjemnit odpolední neděli zákuskem a horkým kakaem.
Zaparkuji kočárek ihned vedle malého stolu jen pro dva a nahlédnu na toho malého andílka. Spí, jak poleno. Pak se vysvléknu z kabátu a usadím se na židli.
„Co si dáte?“ zeptá se mě Edward a sundá si z krku huňatou šálu.
„Dám si dvojité presso.“ odpovím podle chuti a potřeby a nahodím mírný úsměv.
„A nějaký zákusek?“ navrhne zdvořile.
„Nene děkuji.“ zakroutím hlavou.
„Nemusíte se přede mnou stydět, dejte si co chcete, pozval jsem vás.“ vybídne mě s úsměvem.
„Opravdu nechci, ale děkuji.“ opáčím a prohloubím svůj úsměv, aspoň na chvíli.
„No dobrá tedy.“ odpoví Edward a dojde ke kase, kde čeká mladá dívka na nové zákazníky.
Ani ne za půl minuty je zpět a usadí se naproti mně.
Ticho.
Ticho.
Ticho.
„Taky je vám tak...divně a trapně, jako mně?“ řekne zničehonic pobaveně Edward a podívá se na mě. Chvilku nevím jestli mám s oddychem říci, že si toho konečně všimnul, a nebo zalhat, že se mi to zdá normální.
„Ehm...popravdě? Tíží mě, jaká je mezi námi atmosféra. Vím, že na těch hodinách v ordinaci, proseděné s vámi, byly skvělé. Povídali jsme si skoro o všem, ale po tom, co jsem udělala a lituji toho! Ale teď...je to hrozný, připadám si, jak puberťačka na prvním rande.“ uvedu na pravou váhu a ucítím úlevu. Konečně nějaké uvolnění!
„Jo, cítím se podobně a nechci, aby nám ta menší nehoda zničila...vztah.“
„Vztah?“ udivím se.
„Přátelský.“ ujistí mě.
„Jenže já ani nevím, co vám mám říci. Možná mi to více vyhovovalo, když jste byl můj psycholog. Možná vás budu ještě potřebovat.“
„Proč? Máte nějaké problémy?“ zeptá se ihned starostlivě a jeho úsměv je tu tam pryč.
„Ne to ne, ale prostě,...já nevím, jak to říci...prostě v té ordinaci mi to bylo příjemnější. Možná je to tím, že mi tohle přijde spíše, jako rande, než jen přátelské pozvání na kafe.“ vysvětlím, tak aby to pochopil, ale nedotkla se ho.
„No jelikož je to má ordinace, mohu si s ní dělat v podstatě co chci. Můžeme se scházet stále tam a řešit dále vaše problémy. Je fakt, že jsem naše sezení ukončil předčasně, což bylo velmi neprofesionální. Ale v tu chvíli mě nenapadlo nic jiného. Mohu vám nabídnout vynahrazené hodiny zdarma?“
„To by bylo...dobré. Tak já vám zítra zavolám, kdy se můžu objednat na sezení.“ usměji se uvolněněji.
Zbytek posezení v cukrárně byl ohodně příjemnější a dokonce jsme se zasmáli, nad vyprávěním několika historek ze života.

„No, děkuji vám za pozvání.“ poděkuji přátelsky, když stojíme před cukrárnou a já musím jít s Judy na opačnou stranu města, než on.
„Nemáte za co.“ kývne Edward a uculí se na malou Judy, která už je v pozoru a čekuje co se kolem děje.
„Budu se těšit na další setkání!“ dodá.
„Jo, to já-“
„Nazdar Thomasová!“ vyhrkne, velmi poznatelný hlas a jeho ruka mě tvrdě poplácá na rameni.
„Silare.“ ucedím nakvašeně. Nechápu co tu dělá, to mi byl čert dlužen, aby mě tu viděl s doktorem.
„Taky tě rád vidím, Amber.“ sykne Silar ironicky. Co to do něj vjelo?!
„No, tak já vás tu nechám...mějte se Amber.“ skočí do blesků Edward a přistoupí ke mně. Udělá nečekané gesto, zlehka mě líbne na tvář. Působilo to sice přátelsky, ale mě to dostatečně zmátlo. Zůstanu tam pak stát a civět na jeho mizející záda. Neposlouchám ani to co do mého ucha hučí Silar.
„Tě mohl třeba jazykem polechtat na mandlích!“ ucedí Silar naštvaně.
„Co máš za problém?!“ opřu se do něj a otočím kočárek směr domů.
„Ty jsi můj problém.“ odpoví mi Silar a kráčí ihned za mnou.
„Ježiši Silare, je to můj doktor, tak toho nech. O co ti jde? Žárlíš?“ rýpnu si do něj.
„Já, né vůbec, jak jsi to poznala?!“ ucedí sarkasticky a nějak jsem z toho nepochopila, jestli teda žárlí nebo ne.
Celou cestu k Rachel a i ke mně domů jsem poslouchala jeho tlachy o tom, jak ho to štve, že jsem byla na kafi s nějakým chlapem, ještě se svým doktorem a podobně. Okey, panu Silarovi budu muset něco ujasnit.
„Silare, přestaň!“ okřiknu ho mezi jeho záchvatem žárlení a stěžování si. Zastaví se přede dveřmi mého bytu a následně je zavře. Vysvléknu se z kabátu a hodím ho na pohovku. Strčím si nervózně vlasy za uši a vím, že si musíme vážně promluvit.
„My spolu nechodíme.“ objasním mu situaci, jeho mimostav, jak se právě chová.
„Já vím.“ utrousí klidněji Silar.
„Tak proč se tak chováš? Spíme spolu, ale to je všechno. Myslím, že to oba moc dobře víme. Nečekala jsem, a ani nechci čekat, od toho něco více.“ uvedu na pravou váhu. Dříve či později bychom si o tom museli promluvit.
„Dobře.“ přikývne Silar a sonduje moji podlahu. Nechce se mi podívat do očí.
„Tak zítra v práci.“ rozloučí se tak a zmizí za prásknutím dveří. Zůstanu sama,...chtěně.



Celý týden v práci byl hrozný. Nejen kvůli tomu, že byl všude velký chaoz a shon kvůli speciálnímu vidání Woku, ale taky kvůli naprostému ignorování Silara. Ani slovo, ani odpověď a už vůbec ne pohled. Byla jsem mu ukradená. Znepříjemňoval mi ten celý týden! A ještě horší bylo oznámení, které mě čekalo o víkendu.
„Cože?! Na to zapomeň!“ bouchnu protestancky do stolu při společné večeři – Já, Rachel, Aaron a malá Judy u prsa Rachel.
„Je to jen na tři dny Amber. A věř mi, kdybych mohla, jedu místo tebe! Tohle je skvělá příležitost, pro tebe i pro náš časopis. Navíc dárky k Vánocům můžeš nakoupit v New Yorku.“ řekne klidně Rachel a Aaron ji poslušně přikyvuje, jak velkou má pravdu. Jak hodný to manžel.
„Rachel, tady nejde ani o to, že bych se vrátila den před Vánoci, ale o to, že mám být v New Yorku se Silarem!“ vysvětlím popravdě.
„Amber, jsi jak malá. Podívej...akce Vucoina Luisse se koná každý rok. Každý rok se zaplaví New York nádhernými modely tohoto úžasnýho návrháře. A vždy, podotýkám vždy, tam měl přístup jen časopis Clerence, náš konkurent, avšak tento rok...tam můžeme i my a máme rozhovor se samotným Vucoinem! Je to super! Mega paráda, takže mě neser a prostě tam pojedeš, ať se Silarem v kufru nebo bez tebe. Chceš tam jet?!“
„Samozřejmě, že chci...a mimochodem, víš že jsi teď řekla sprostý slovo před Judy?“ popíchnu ji.
„To teď sem nemotej!“ zařekne ihned Rachel.
„Já tam chci Rachel, ale ne se Silarem...co tam vůbec bude dělat?!“
„Fotit...co asi.“ odbude mě Rachel a předá malou Judy Aaronovi, který už je po jídle.
„Hele, budu teď hnusná, ale je mi jedno co mezi sebou špatnýho máte, ale vy dva jste nejlepší a nejdůvěrihodnější lidi co mám, tak to udělejte pro mě.“ řekne rádoby prosebně.
„A co ti na to řekl Silar?“ zajímá mě.
„Neměl problém.“ pokrčí rameny Rachel a zabodne vidličku do studených brambor.
„No...tak to asi nebude, tak velký problém.“ utěším se nad situací. Třeba nám to ulepší vztah. Doufám.



„To si děláš prdel.“ ucedí Silar, když mě uvidí, jak si to štráduju k odbavovacímu pásu, kde stojí i on.
„Co máš za problém?“ zaprskám ihned na něj.
„Rachel se nezmínila, že pojedeš se mnou zrovna ty, čekal jsem nějakou...někoho jiného.“ sykne Silar a hodí si kufr na pás. I svůj ultra přecpaný kufr tam hodím a přejdu blíže k němu.
„Tak hele...tohle děláme pro Rachel, oba dva, takže si to nebudeme stěžovat.“
„Já to dělám hlavně pro sebe.“ odsekne Silar a rozejde se k naší bráně odletu. Bože! Mám chuť si vyrvat vlasy...asi to bude velký problém! Hodně velký!



Když o pět hodin později přistaneme na J.F.K. Airport, vezmeme si taxíka a poručíme si na Manhattan. Dlouho jsem tu nebyla a musím přiznat, že mi New York trochu chyběl. Možná kdyby zbyl čas, mohla bych se stavit v New York Times, pozdravit staré přátele.
Taxík nás vyhodí na adrese, kterou mu řekl Silar a my se ocitneme před krásným vysokým hotelem, který je naštěstí placen Wokem. Díky Rachel!
„Dobrý den, měli bychom tu mít zajištěné apartmány, od časopisu Woke.“ zmíní se Silar na recepci na mladou bloncku, která se mu viditelně líbí. Nasadil ten svůj „sexy zoufalý pohled, na který skočí každá“.
„Dobrý den...ano, dobrá, podívám se.“ začervená se recepční a začne pátrat v počítači po našich pokojích.
„Ano mám tu zaplacený apartmán od Woku, apartmán číslo 417.“ odpoví s úsměvem recepční, avšak, když vystoupím z pozadí já, úsměv ji zvadne.
„Cože prosím? Jeden apartmán?“ zhrozím se a civím na ní jak sůva.
„Ano, chcete to černé na bílém?“ odsekne nepříjemně.
„Zabiju ji, já tu Rachel fakt zabiju.“ začnu vyšilovat, ale potichu. Jen pro sebe, jen uvnitř sebe si zahraju na malou Etnu, která každou chvíli vybuchne.
„To bude asi omyl, měli bychom mít dva apartmány.“ začne ujišťovat Silar recepční.
„Ne je to tak.“
„A kolik stojí další?“ zeptá se.
„400 dolarů, na noc.“ odpoví recepční a myslím, že nás ty tři dny společně nezabijí. Za 1200 doláčů určitě ne!


„Že já do toho vůbec šla.“ utrousím tiše, když stoupáme výtahem do našeho patra číslo patnáct. Následně z něj vystoupíme a poslíček s našimi zavazadly, jako ocásek.
„Tak tady to je, apartmán číslo 417.“ oznámí poslíček, když kartou projede zámkem. Strčí do dveří, aby mohl vejít se zavazadly, jako první a nám se naskytne úžasný pohled na noční New York.
„Už chápu, proč je to tak drahý...tohle stojí vážně za to.“ utrousím nevěřícně a přejdu k prosklené zdi, s výhledem na Empire State Building. Všechno je tu krásné, přepychové, moderní, tak akorát pro boháče.
„Jo to sice jo, ale je to jen jedna postel.“ upozorní mě Silar a dá poslíčkovi dýško, aby nemusel přihlížet další slovní válce.
„Jo, a je tu taky pohovka.“ usměji se záškodnicky a přejdu k posteli. Rozvalím se na ni a ihned se do ní zamiluju. Čekala bych, že se začne se mnou prát o postel, ale on si odtáhne kufr k pohovce a ani nedutne. Že by ho to přestalo bavit? Konečně?
„Zabírám si první sprchu.“ dodám vítězně a svůj kufr vytáhnu na postel, abych si z něj mohla vyndat pár věcí.
„Jak je libo.“ hlesne rezignovaně Silar a rozvalí se na zeleně sametové sofa.

Zavřu se v přepychově zařízené koupelně a ihned ci začnu dělat obrázek do budoucna, takhle přesně by měla vypadat má koupelna. Broskvově mramorová, sprchový kout, vana na zlatých nohách, pult s umyvadlem, velké zrcadlo, pokojové květiny...prostě nádhera. Udělám rychlou procedúru pod sprchou, vyčistím si zuby, odlíčím se a když vyjdu z koupelny, zjistím, že jen u postele svítí lampička. Nechal ji tam svítit Silar, abych se nezabila? A kde je vůbec on?
„Silare?“ křiknu do apartmánu. Nic. Jasný, takže si vyrazil na noční výlet. No, aspoň se mi bude lépe usínat.


Ráno mě vzbudí jakési bouchnutí dveří. Když zamžourám, pomalu ještě se zalepenými oči, uvidím zpoceného Silara ve sportovním oblečení, jak si to štráduje do koupelny.
„Jsi byl běhat?“ udivím se s unaveným hlasem.
„No jasný, ve sněhu.“ odsekne opět nesnesitelným tónem v hlase a zavře se v koupelně. Fájn, stále si chce hrát na pana nepřístupného, že ho to baví.
Po delším polemizování a přemýšlení o tom, zda si s ním mám promluvit, nakonec vylezu z postele a obléknu se do teplého oblečení. Vyrazím na New Yorské nákupy. A asi si koupím rovnou nějaké šaty na večer. Je to sice gala večer, ale není přesně dané, co si můžete a nemůžete vzít. Vucoine je známý svou šíleností a extravagancí, takže i když přijdu v pytli, budu oceněna za hvězdu večera.
„Někam jdeš?“ zeptá se ze zvědavosti Silar, když vyleze polonahý z koupelny, samozřejmě, jen s ručníkem kolem boků. Schválnost.
„Jdu nakupovat, přidáš se?“ nabídnu přátelské gesto.
„Nejdu, mám rande.“ mrkne na mě provokativně a začne si sušit ručníkem mokré vlasy.
„A s kým?“ zajímá mě.
„Potkal jsem pěknou holku ve posilovně.“ odpoví jednoduše.
„Aha, no hlavně buď v sedm připravený...jdeme na tu akci! A nezapomeň na foťák.“ připomenu zcela zřetelně.
„Ano mami.“ rýpne si ironicky a všimnu si jeho kyselého ksichtu. Raději se rozejdu a vyjdu vstříc rannímu New Yorku.

Skoro celý den si užiji v prostředí moderních a drahých butiků a obchodů, návštěvou nejznámějšího obchodu s botami a taky zlatnictvím. Z toho celýho dne, vyjdu jen s jednymi šaty. Nic víc, nic míň. New York je dražší, než Atlanta.
Když dorazím „domů“ celkem mě překvapí, že Silar tu ještě není. Jeho kvádro stále visí na ramínku a on nikde. Za hodinu začíná ta akce a je správné a hlavně slušné tam být včas. Nechám to zatím být a přejdu do koupelny s tím, že si udělám večerní make-up s jednoduchým účesem. Když zrovna skončím a pochvaluji si svůj výkon, uslyším dveře a ženský smích.
Okamžitě vystartuji do předsíně a uvidím opilou dvacítku a ještě více opilého Silara.
„Děláš si ze mě srandu?!“ vyjedu na něj ihned, jak ho uvidím pomalu líbat zem.
„Ouu, neřekl jsi, že máš manželku!“ uchechtne se blondýna. No jasně, že další Barbie se chytila na špagát.
„To není moje manželka, ale taky je to fúrie.“ zasměje se Silar a posadí se na zem. Bloncka mu spadne do klína a začne ho oblizovat, jak štěně.
„Tak to by stačilo...okamžitě se zvedni a vypadni z mého apartmánu.“ vyjedu na ni z ostra a strčím na ni.
„Hey co do mě strkáš ty krávo!“ začne se bránit a tak tak vyleze na nohy.
„Vypadni nebo zavolám policajty, že nás tu obtěžuje nezletiletá a opilá holka.“ pohrozím ji, jak důchodec puberťákům.
„No však, už se sbírám...tshe...neuvěřitelný, jak je ten svět plných kr-“ nestihne ani doříct, jak za ni zabouchnu dveře. Pak se rozhořčeně otočím na toho vola na zemi.
„Ty si ze mě děláš srandu, že jo?!“ začnu na něj křičet, jak opravdová manželka. Klasika: Manžel přijde ožralý domů, na den jejich výročí.
„Ne.“ sykne Silar a pokouší se postavit na nohy.
„Proč jsi to udělal, vždyť víš, že musíš jít fotit Silare, chováš se jako vůl!“ vyčtu mu klidněji, spíše zoufaleji. Podepřu ho a pomůžu mu na postel.
„Jsi idiot.“ dodám a vyzuji mu boty.
„Já vím.“ utrousí tiše, ale i přesto jsem ho slyšela. Hlavně, že to ví!
„Víš co, půjčím si tvůj foťák a půjdu tam. Udělám práci za nás oba a ty tu zůstaň, protože v tomhle stavu, tam každopádně nemůžeš. To by asi nikdo nerozdýchal.“
„Stejně nejsem schopný, ani normálně mluvit.“ zamumlá. Ještě, že umím opilštinou. Nechám ho tam ležet a jdu se urychleně převléknout do krásných šatů zlatavé barvy. Zvolím k tomu černé boty a černé doplňky a můžu jít. Do ruky vezmu kabelku a foťák a jsem připravena k odchodu.
„Amber?“ houkne na mě ještě.
„Co? Chceš kbelík?“ ujistím se, nechci spát v pozvracené posteli.
„Ne to ne...jen mi to promiň, neplánoval jsem to.“ řekne vážně a pak se převalí na bok. Nic mu na to neřeknu a odejdu na tu módní akci.
Myslím, že jsem za ten večer nic náročnějšího nezažila. Fotit, mluvit s lidmi, následný rozhovor s Vucoinem, pózování pro paparazzi mě vážně vytížil. Když se došourám zpět do apartmánu, pomalu otevřu hlavní dveře, abych neprobudila Silara. Bude určitě tvrdě spát, jako poleno, zvlášť potom alkoholu. A když nahlédnu na postel, je tomu tak. Přejdu k němu blíže, abych zkontrolovala jestli vůbec dýchá. Dýchá. Pak projdu velkou očistou, kdy ze sebe smiji kouř z cigaret a kubánských doutníků, mého drahého parfému a taky ten make-up. Z vlasů si smiji tunu laku a ihned je mi lépe. Jsem zralá na spaní.
Avšak, když vyjdu z koupelny uvidím v širém světle noční lampičky sedět Silara na kraji postele a zhluboka dýchat.
„Je ti špatně?“ zhrozím se a jsem schopna vzít i vázu, aby to nevrhnul na zem.
„Trochu jo.“ přizná.
„Chceš donést vodu? Nebo studený ručník?“ nabídnu mu.
„Možná ten ručník.“ utrousí a opře si hlavu o kolena. Ihned se otočím a jdu mu namočit ručník. Pak přejdu zpět a dám mu ho za krk. Některé zbylé kapky ho schladí a on ulehne zpět do postele. Uznám za vhodné si lehnout vedle něj. Je to velká postel a vejdeme se tam dobře, obzvlášť když mu je špatně...budu raději při něm a pomůžu mu. Nechci, aby se mu něco stalo.
Chvilku ještě zhluboka oddychuje, ale pak se jeho dech uklidní.
„Proč tohle děláš?“ zeptám se ho tiše, když na něho koukám. Na jeho ostré rysy, třídenní strniště, krásnou tvář.
„Co myslíš?“ zachroptí.
„Proč si se opil, když jsi věděl, že večer je ta akce a ještě jsi sem dotáhl nějakou mladou buchtu.“ připomenu mu.
„Chtěl jsem tě naštvat.“ přizná a já ocením jeho upřímnost.
„Aha, no musím přiznat, že se ti to povedlo. Spokojený?“ rýpnu si do něj.
„Ne, nejsem.“ zakroutí hlavou.
„Jakto?“ zajímá mě.
„Neudělal bych to, kdybys s tím nezačla.“
„Co jsem začala?“ nechápu.
„To s tím doktůrkem.“ řekne hořce.
„Silare, je to jen můj doktor...nic víc! A i kdyby, tak ti to může b-“
„Amber, já tě miluju, takže mi to jedno není.“ přeruší mě Silar a vážně se na mě podívá. Jsem v koncích!