Nebezpečné známosti 2 - Kapitola šestnáctá

Nebezpečné známosti 2
Kapitola šestnáctá – I don´t know. I know.


Smrtící ticho, zabíjí všechny mé dosavadní myšlenkové pochody. Kde je sakra to předsevzetí, že s Gilbertovými už nebudu mít nic společného?! A teď s jedním z nich ležím v posteli, on mi vyznal lásku a před pár týdny jsem s ním měla sex! Měla bych jít do nějaké nápravny.
„Silare...nech to teď být, promluvíme si o tom ráno, jo?“ navrhnu se záměrem vyhnout se tématu Amber vs. Silar. Něco akorát zamručí a převalí se na druhý bok, zády ke mně. Možná, kdybychom si promluvili o našem „vztahu“, bylo by to pak lepší. Možná. Možná, možná.


Když se ráno probudím, Silar vedle mě ještě spí, tak se tiše vykradu z postele, poberu si čisté spodní prádlo a zapadnu do koupelny, na ranní očistu. Umyju sebe sama, vlasy proženu kondicionérem, jelikož to už dlouhou dobu potřebovaly a pak se zkrášlím trochu před zrcadlem. Následně si vyfénuju vlasy a pak si vše zase uklidním do kosmetické taštičky nazpět. Dnes odlétáme, ihned po obědě a já celkově z těchto tří dnů, mám špatný pocit. Nejen po té osobní stránce, co se tu odehrálo...ale i po té pracovní. Můj rozhovor stojí zaprd, nemluvě o fotografiích. V odraze zrcadla si všimnu pohnutí kliky a následné otevření dveří.
„Promiň, neslyšel jsem tě tu.“ utrousí Silar s totálním čápím hnízdem na hlavě, umrouskaným obličejem, přeleženým a totálně bílým.
„Ne v pohodě, už jsem skoro hotová.“ vyzvu ho, že klidně může vstoupit do místnosti, kde jsem zároveň i já. Pomalými kroky přejde k umyvadlu a nakloní kohoutek na ledovou vodu. Pak si do dlaní nechá té ledárny trochu natéct a opláchne si na třikrát obličej. Ihned vypadá růžověji, jak ho to probudí.
„Je ti už líp?“ optám se a řasy si projedu mascarou.
„Je mi dobře.“ opáčí a pustí se do čištění zubů.
„Nezapomeň, že po obědě odcházíme na letiště.“ připomenu a oční linky si projedu ještě jednou.
„Vím.“ hlesne s plnou pustou pasty a hledí na sebe do zrcadla. Upozorním sama sebe v mysli, že ho moc pozoruji a tak se ještě na rychlo učešu, abych mohla vypadnout z jeho přílišné blízkosti. On si mezitím vypláchne pusu od pasty a tím končí jeho procedůra. Zrovna když prosvištím kolem něj, abych zmizela z té koupelny pryč, zachití mě tak akorát za loket a přitáhne zpět.
„Co to děláš?“ zasyčím nepříjemně, protože jeho pevný stisk zabolí.
„Řekla si, že si promluvíme.“ řekne vážně a už nevypadá, tak jako před chvílí. Už je zřejmě opět plný života, energie a barva se mu vrátila do lící.
„Nemám ti co říci.“ odseknu a vysmeknu se mu.
„Nestojím ti za to?“ nechápavě rozhodí rucemi a následuje mě do vedlejšího pokoje.
„Silare, já ti řekla jasně...mezi námi nejde o žádný vztah, jen jsme spolu spali.“ uvedu na pravou váhu, tak aby to konečně pochopil.
„Nikdy jsi neměla žádné námitky, nikdy jsi mi neřekla ať od toho nic neočekávám. Já idiot očekával...myslel jsem si, že se ti to všechno se mnou líbí, že jsi šťastná a že si možná svoje pocity neuvědomuješ, ale zmýlil jsem se, jsi ubohá mrcha, která mě tak akorát využila.“ pustí se do mě a nešetří na hlasitosti.
„Cože jsem?! Děláš si ze mě srandu, to ty jsi mi nabízel pomoct, že si musím užívat života a podobný kecy, takže jediný kdo mě tu využil si byl spíše ty, ani si to sám neuvědomuješ.“
„Do prdele, já tě nevyužíval...nabídl jsem ti to, co bys mohla mít, kdybys ses odpoutala od Jamesona, který obtahuje dvacítky a tím, že jsme byli zase spolu, jsem si uvědomil, že k tobě chovám stejné city, jako před lety.“ přizná a stojí na druhé straně postele, naproti mně.
„Ale já k tobě ne.“ štěknu po něm a jeho to zastaví cokoliv říci.
„Fajn.“ ucedí rozhořčeně a myslím, že jsem se ho dotkla.
„Silare, sakra. Ten týden co jsme byli spolu, byl skvělý...užila jsem si ho, ale dříve či později by tohle přišlo. Kdybych věděla, že se do mě zase zamiluješ...nešla bych do toho.“ vysvětlím a sleduji ho, jak si naštvaně balí věci do kufru.
„Jsem hlupák.“ sykne si spíše sám pro sebe a přímo rve to oblečení do kufru.
„Silare, no tak...přestaň si nadávat a podívej se na mě.“ řeknu odhodlaně, chci to vyřešit. Teď je ta chvíle pro řešení. Přejdu blíže k němu a čekám, až se na mě podívá. Nic. Je jak sopka před mega výbuchem.
„Silare!“ zvýším na něj hlas.
„Co?“ vychrlí zlostně a jeho svraštělá naštvaná tvář se na mě podívá.
„Uklidni se, prosím.“ poprosím ho klidným hlasem a chci se dotknout jeho ruky, ale ten sní trhne dál, abych se ho nedotkla.
„Nešahej na mě.“ vyprskne a přecpaný a nesrovnaný obsah kufru se pokusí zapnout. Nerada ho vidím v takovém stavu. Raději ustoupím, abych ještě jednu neschytala. Můžu si za to sama. Neměla jsem porušit, to co jsem si řekla, neměla jsem být tak blbá.
„Promiň mi to, je to i moje vina.“ připustím si nahlas a před ním. Chci, aby to věděl, myslím to upřímně.
„Teď už je to jedno.“ odsekne a hodí tašku na půlku své postele.
„Ne není to jedno, chci, aby to mezi námi vycházelo.“
„Nechci být tvůj kamarád, to moc dobře víš.“ zasyčí o trochu klidněji, ale stejně slyším v jeho hlase zklamání, bolest a hořkost. Zavařila jsem nám to dost.
„Furt, ale nechápu, co jsi od toho čekal.“ zakroutím nechápavě hlavou a též se pustím do balení mých věcí. Dále už nic neřekne, sebere si své věci a práskne hlavními dveřmi, takže myslím, že se uvidíme až v letadle. Nechám ho být, ať jsi jde...potřebuje si to urovnat v hlavě, stejně jako já.



V letadle ho samozřejmě potkám, až na to že sedí o dve řady přede mnou. Opět ani pohled, ani ohlas. Je k smrti uražený, ale tak ať. Co mám dělat, žíly mi to neřeže...trápí mě to, ale můžeme si za to sami.
Po dalších hodinách nudného letu uvítám nohy na pevné zemi, na zemi Atlanty. Odchytnu si taxíka a poručím si rovnou domů, jelikož je chvilku po osmí, půjdu rovnou spát, jsem zralá na spaní a zítra je pátek, poslední pracovní den, aspoň, že tak.


Když uslyším debilní zvonění budíku, mám chuť ho prohodit oknem ven, do toho mrazu. Nevraživě ho vypnu a už teď je mi jasné, že vylezu levou nohou z postele. Nepříjemný den mě to čeká. Ve sprše spáchám rychlou ranní očistu, namaluji se, vlasy svážu do neposedného drdolu, navléknu se jeansů a hnědého svetru, poberu kabelku, složky, desky a přesunu se ke dveřím. Navléknu se do kozaček a teplého kabátu, kolem krku uvážu barevnou šálu a jsem připravená odejít. Ještě se k zrcadlu natáhnu pro klíče, abych si mohla odemknout dveře, avšak náhle si uvědomím, že kdybych večer dveře zamknula, klíče bych nechala v zámku, jako vždy. Stisknu kliku a dveře záhadně otevřu. Byly odemčené celou noc. Že bych zapomněla zamknout? Pokrčím nad tím rameny a vyřítím se z bytu, protože už teď jdu pozdě do práce.
„Jdu pozdě, já vím!“ řítím se po chodbě a ospravedlňuji se při pohledu Wayna, který stojí před dveřmi mé kanceláře.
„To jdeš. Jak bylo v New Yorku?“ otáže se zvědavě a do ruky mi vrazí vanilkové latté.
„Ale jo šlo to.“ odbudu odpovědět a zapadnu dovnitř kanceláře, tam ihned otevřu okno, protože to tam smrdí, jak v opičárně a ztěžka dosednu do křesla. Vyložím si na stůl složky a různé papíry, latté srovnám do pravého rohu a rozjedu svůj stařičký notebook.
„Myslel jsem, že New York miluješ, takže bych čekal o hodně lepší odpověď.“ rýpne si Wyne a tradičně se posadí do křesla naproti.
„Nebo, že by se něco pokazilo mezi tebou a Silarem?“ nadhodí téma Wayne a všimnu si jeho úšklebku.
„Do toho ti nic není.“ utřu jeho myšlenkový pochod a přehrabuji se mezi různými pozvánkami, poukazy, objednávkami a nabídkami. Mám tu bordel, jak v tanku!
„No, jelikož podal dnes výpoveď, tak jste si asi něco udělali, no ne?“ prozradí mi informaci, která mě zaskočí.
„Cože udělal?“ zastavím se ve zmatku najít jeden pitomej kus volného papíru.
„Podal výpověď, asi před hodinou se odtud vyřítil. S Rachel se taky dost pohádal.“ oznámí mi jako nic.
„Rachel je tu?“ překvapí mě další věc.
„Jo, už od té doby, co jste odjeli.“ pokrčí rameny Wayne a já se okamžitě zvednu ze židle a rychlými kroky jdu za Rachel do kanceláře. Rozrazím její skleněné dveře a vyjeveně na ni zírám.
„Doufám, že na zítřejší vánoční večeři dorazíš.“ skočí mi do řeči Rachel a přitom si zalívá své orchideje na parapetu. To mi připomene, že nemám žádné vánoční dárky, ale to není to nejhorší.
„Silar dal výpověď?“ zeptám se ji ihned a zavřu za mnou dveře, aby nás nikdo neslyšel.
„Jo.“ utrousí Rachel a podívá se na mě. Odloží plastovou konvičku na parapet a přistoupí blíže ke mně.
„A proč?“ nechápu. Snad ne kvůli tomu, co se stalo!
„Na to jsem se ho ptala taky, ale nechtěl mi to říct. Tak jsem myslela, že mi to vysvětlíš ty.“ promluví ke mně vážně Rachel a položí mi ruce na má ramena.
„Nevím proč to přesně udělal.“ obořím se a všimnu si jejího prozíravého pohledu. Rachel nakloní hlavu trochu doprava, to dělá zvlášť, když chce něco vědět.
„Fájn!“ vzdám to celé mlčení a odprostím se od jejích rukou na mých ramenou, protože mi začala vysávat snad všechnu energii, jen abych ji to řekla.
„Jsem jedno velké ucho.“ uchechtne se Rachel a usadí se za stůl, do pohodlného koženého křesla. Vezmu to zcela od začátku, od rozchodu s Jamesonem, mou hloupu domněnkou, že by se mnou doktor chtěl něco mít, po týdenní románek se Silarem až do teď. A když skončím...Rachel ani nedutne, jen na mě zírá s polootevřenou pusou.
„Co je? Vstřebáváš to celé pusou nebo co?“ popíchnu ji, protože mě to její mlčení znervózňuje.
„Jak jsi tohle celé držela v sobě a neřekla jsi nic?! To, že nejsi s Jamesonem, to jsem pochopila, když ses přestěhovala k otci, ale nechtěla jsem to z tebe dolovat. Chápala jsem, jak se cítíš a čekala jsem spíše na to, až budeš připravená o tom mluvit...a to s tím Edwardem...ha ha ha, neveděla jsem, že to fakt uděláš.“ řekne pobaveně Rachel. Zřejmě to bere s nadhledem. Já to beru, jako tragédii.
„Řekl mi, že mě miluje.“ podotknu Silarovi pocity.
„Jo..no...na to nevím co ti říct, jen bys měla vědět, co cítíš ty k němu.“
„Jenže já nevím, fakt nevím.“ protřu si unaveně oči a tak nějak nevím co dělat.
„Miluješ stále Jamesona?“ zeptá se mě Rachel. Pokrčím rameny a zakroutím hlavou, jako že nevím.
„Kruci.“ syknu zlostně sama nad sebou. Vždyť ani já sama nevím co chci!
„Musím se nad tím zamyslet, ale teď jdu za Silarem domů a jdu mu pekně domluvit...musí se vrátit na tohle místo, protože fotografování mu fakt šlo!“ řeknu rozhodně a odhodlaná k tomu, že ho sem dotáhnu i třeba za vlasy.
„Konečně z tebe vypadlo něco pořádnýho!“ zvolá radostně Rachel a napíše mi na kousek papírku jeho novou adresu, kde bydlí.

Doběhnu si zpět do kanclu, kde stále sedí Wayne a pozoruje co to dělám.
„Potřebuji pak s tebou nutně mluvit.“ zmíní se ještě Wayne a zvedne se na dochod, protože sám vidí, že i já jsem na odchodu.
„Později Wayne, teď ne!“ odbudu ho.
„Však jsem řekl pak.“ opáčí Wayne a já kolem něj proběhnu, abych mohla jít nakopat zadek Silarovi.

Když nasednu do taxíku, řidičovi nadiktuju adresu a nechám se odvést na západní stranu Atlanty, kde jsou pěkné vyhlídky a nejvyšší mrakodrapy Atlanty. A také samozřejmě pěkné byty. Do jedné z vysokých budov zavítám a na recepci si vypátrám toho zrádného Silara.
„Sedmé patro.“ odpoví mi pan recepční.
„Jo díky!“ vyhrknu a už se otáčím k výtahu.
„A vy jste?“ zavolá ještě na mě.
„Jeho přítelkyně.“ vystřelím ihned první co mě napadně. Proč mě napadlo zrovna tohle?!
Ve výtahu si připravuju řeč, jak ho seřvu a pak ho budu prosit na kolenou, aby se vrátil, protože jeho práce byla vítečná. Když výtah cinkne a začne se otevírat, já se protáhnu krátkou škvírou, kdy není výtah zcela otevřený. Ocitnu se v pěkné předsíni tmavších barev a uslyším nějaké zvuky z kuchyně. Rozejdu se tedy tam a dám si záležet na tomm, abych byla slyšet. Když vyjdu zpoza rohu, uvidím Silara v županu, jak si nalívá kávu do hrnku.
„Jak to, že jsi dal výpověď?!“ Okřiknu ho ihned a v duchu se uculím, jak sebou trhnul, když se leknul. Rychle se otočí a chvilku neví co má říct.
„Proč jsi dal sakra výpověď a doufám, že to není kvůli mně.“ prohloubím mou první otázku.
„Prostě jsem to musel udělat.“ utrousí a hrnek odloží na linku.
„Teď bys měla jít.“ dodá vážně.
„Neodejdu dokud mi neodpovíš, tak, jak jsi to opravdu cítil. Proč jsi dal výpověď?“ zopakuji opět.
„No co myslíš, samozřejmě, že kvůli tobě.“ odpoví po chvilce překonávání hry na pravdu a lež.
„Ale vždyť....jej...Silare, kašli na mě, dělej práci která tě baví. Jsi tak skvělý v tom co děláš, všichni tě chválí a i já vím moc dobře, že jsi jeden z nejlepších fotografů, které jsem kdy poznala...a...a taky jsi skvělý chlap.“ skloním mu poklonu.
„To sis měla uvědomit dříve, už v New Yorku.“ sykne Silar a zkříží ruce na prsou.
„To asi měla.“ přiznám.
„Teď už běž.“ pobídne mě znova.
„Nechci jít.“ zakroutím hlavou. Tak nějak jsem se rozhodla. Rozhodla zůstat. Nastane ticho, avšak ticho přeruší třetí hlas a to odněkud, z pozadí.
„Silare, kdo je to?“ uslyším ženský hlas. Můj přátelský výraz ihned zchladne a změní se do nechápavého až naprosto šíleného. Místo toho, abych s jasným pochopením otočila a dala Bye Silarovi, se vyřítím do ložnice a samozřejmě koho nenajdu na jeho posteli. Naší slavnou Sugy. Nahou. Okamžitě, jak mě uvidí, se zakryje dekou na posteli a jak je překvapená, nemůže vyslovit ani mé jméno.
Pochopím.
Udělám krok zpět a přejdu k Silarovi, který stojí stále u linky a tváří se...nevím, jak se tváří. Odhaleně, poníženě, zrazeně?! Vlepím mu pořádnou facku.
„U mě si skončil!“ zaprskám dost jasně a vypochoduji pryč.