Jako noc a den - 3.kapitola

Tetička Elisabeth byla zavalitá dáme ve středních letech. Když Mellisa s Joselin vstoupily do uvítacího salónku, zvedla se tak prudce z hnědého semišového křesla, až se její obrovský bohatě zdobený klobouk mohutně zatřásl. Joselin se v duchu uchichtla, tyto klobouky se jí už při návštěvě Londýna zdály velmi komické. Avšak tetička Elisabeth se řídila podle poslední módy.
"Oh, děvčata! Je to možné jak jste vyrostly?" Vypískla afektovaným hlasem.
"Aby ne, vždyť jsi je viděla naposledy před deseti lety!" Usmála se matka na svoji sestru.
Mellisa se lehce uklonila a přitom nenápadně drcla do Joselin.
Zase šaškování, pomyslela si. Avšak následovala počínání své sestry.
Teprve potom pohlédla na svého bratránka. Joel na ni doslova zíral.
Pobaveně se ušklíbla a pomyslela si, že je to jen další z davu, který jí nestydatě propaluje očima.
Byla na to celkem zvyklá, ale přece jenom ji to vždy trochu namíchlo. Copak je nějaká věc, aby si ji tak okatě prohlíželi?
Musela ale uznat, že bratránek byl velmi pohledný. Tmavě hnědé vlasy, které se patrně snažil zkrotit a učesat je na pěšinku, se trošku vzpíraly. Spolu s modrýma šibalskýma očima z něj dělaly neposedného hocha.
To bylo Joselin docela sympatické.
"Joeli, pamatuješ si na své roztomilé sestřenky?" Obrátila se na něj jeho matka.
"Samozřejmě," promluvil příjemným hlubokým hlasem, "ale to byla ještě malá děvčátka! Vyrostly z nich krásné mladé dámy!"
Joselin si všimla, že se sestra trošku začervenala.
"Ty musíš být Mellisa!" Podal ruku sestře, která od něj byla blíž.
"Ano, ale já si tě příliš nepamatuji." Odpověděla potichu.
"A ty Joselin, jste pořád tak podobné jako před deseti lety!" Joselin mu podala ruku a on ji tiskl o něco déle než tu Mellisinu. Cítil, že z ní vyzařuje zvláštní energie, byla jako magnet. Nemohl se na ni vynadívat.
Joselin se pousmála, pozdravila ho a naznačila lehce, že jí drtí ruku. Nerad povolil sevření a odtáhl ruku.
"Sedněte si k nám, děvčata." Pokynula jim matka.
Zdvořilá debata Joselin příliš nezajímala. V duchu už si představovala, jak to celé skončí a bude moci osedlat Winda a uhánět s ním po loukách a lesích.

Elisabeth zůstala až do odpoledního čaje, pak nastoupila do kočáru, který za nedlouho zmizel v dálce. Joel byl po cestě unavený, tak pro dnes odmítl nabídku vyjížďky. Tak vyrazily sestry samy.
Joselin šla napřed. Mířila rovnou do stájí. Winda si většinou sedlala sama, po příjezdu z Londýna to byla spíše výjimka, že oba koně sedlal podkoní Matthyas.
Nasála vůni koní. Tady si teprve připadala sama sebou. Koně si na nic nehrají, ona taky nemusí.
Otevřela třetí box od dveří a pohladila černou hlavu svého hřebce.
"Winde," šeptala a přitiskla svůj obličej k jemné srsti. Kůň lehce pofrkával, dívky přítomnost ho zřejmě potěšila.
Winda se všichni báli, v boxu to byl zabiják. Joselin ale nikdy neublížil.
Ustrojila rychle koně a vyvedla ho před stáj. Mellisa právě nasedala na Ginu. Přestože měla sestra náskok, Joselin byla v sedle první.
Zvedala oči v sloup, když pozorovala Mellisu jak neobratně si počíná, ale radši už nic neříkala. Konečně mohly vyrazit. Joselin pobídla vraníka, v tu ránu na všechno zapomněla a jen letěla...a letěla...a letěla...