Duše v zrcadle - 38. Vykoupení - II.část

„Dane, jsem rád, žes přijel,“ přivítal přítele Mark a pevně ho objal.
„Tak co se stalo, proč se Linda nevrátila,“ vyhrkl rozrušeně, když se jemně vymanil z milencova sevření.
Severus nebyl žádný puritán, přesto jej taková otevřenost před cizím člověkem překvapila. V jejich společenství tyto svazky nebyly přijímány právě nejvřeleji.
„To je Severus Snape,“ ohlédl se po tmavé postavě za svými zády, „on ti to vysvětlí, já dojdu zatím pro Sarah a Samuela.“ A spěchal nahoru, odkud se už hlasitě ozýval pláč.
Snapeovi bylo okamžitě jasné rozdělení rolí v této domácnosti. Muž před ním byl rozhodně tvrdší oříšek než zženštilý Mark. Daniel byl stejně vysoký jako on sám, ale podstatně urostlejší a Severus nedokázal zabránit vzpomínce na Lindu v jeho náruči. I když věděl, jak to bylo, osten žárlivosti ho i tak píchl na citlivém místě. Kdy on sám měl právo takhle držet ženu svého života? Cítit její teplé tělo na svém, její vůni, vlasy rozprostřené kolem sebe...
Velice pomalu učinil výdech a nádech a přijal nabízenou ruku, aby ji lehce stiskl. Potom se posadili a Severus muži podrobně vylíčil Lindin stav.
„Jste si jistý, že bych nemohl nějakým způsobem pomoct?“ zeptal se pak Daniel.
„Vím, co pro vás Linda znamená, ale obávám se, že nemůžete dělat nic stejně jako já,“ odpověděl a pro sebe zcela netypicky přerušil oční kontakt, aby se natáhl po svém šálku s čajem. Mluvit o důvěrných věcech s cizími lidmi moc dobře nezvládal. Stálo jej nemalou námahu udržet si tvář a všechny emoce pod povrchem, a to se měl každou chvíli setkat s někým, kdo už navždycky bude patřit do jeho života, kdo je jeho součástí, z jeho krve. Zvedl šálek k tenkým rtům a upíjel chladnoucí tekutinu, aniž by vnímal její chuť.
Daniel nepříjemně dlouho zkoumal Snapeův výraz než se opatrně zeptal: „Řekla vám, co byla ochotná podstoupit, aby vás zachránila?“
Severus se celý napjal a pak prkenně přikývl. „Ano, nechala mi dopis, kde mi vše do detailů popsala.“
„Tak kde se to, sakra, zvrtlo?!“ vyhrkl Daniel a nepřestával na Snapea zírat, jako by předpokládal, že mu dá logické vysvětlení.
Ten ještě více pobledl a definitivně odložil nedopitý čaj. „Zvrtlo se to především už na samém počátku! Nikdy bych jí takovou šílenost nedovolil. Riskovala svůj život jen proto, aby... Ani ona na tohle neměla dost síly!“ dodal rozčíleně.
„Říkal jsem jí to, ale nebyla s ní řeč. Tvrdohlavě si stála na svém... co jsem mohl dělat než jí pomoct jako přítel?“
Severus si s překvapením uvědomil, že ten muž jej z ničeho neviní, ale že se sám cítí vinen, protože Lindu nezastavil.
„Řekněte mi, ale pravdu, myslíte si, že má nějakou šanci?“ zeptal se pak zkroušeně Daniel a s nadějí k němu upíral oči.
„Vždycky je šance... tak se to alespoň říká, ne?“ odpověděl. Víc nezvládl, hlas by ho zradil.
„Asi bych ji nemohl vidět?!“ zkusil ještě Dan, i když si s odpovědí byl jistý.
„Bohužel. To není možné.“
Přikývl. „Vím, říkala mi to.“
V tu chvíli k oběma dolehly drobné krůčky a nadšený hlásek.
„Maminka je tady!“
V Severusovi se stáhly vnitřnosti. Otočil se a zjistil, že u dveří stojí malý tmavovlasý chlapec a zaraženě se dívá jeho směrem. Bylo zvláštní, jak jej ten pohled rozechvěl. A ještě víc jej rozhodilo, když si uvědomil kdo to vlastně je. Blackův syn… jeho syn.
Chlapec se zamračil a zklamaně rozhlédl po pokoji. „De je,“ zeptal se pak strýce.
„Maminka tu není,“ promluvil Daniel a natáhl k němu ruce, do nichž mu chlapec víc než ochotně vklouzl. „Ale přišel tvůj otec,“ dodal s vlídným úsměvem a bradou kývl ke Snapeovi.
Samuel se při pohledu na cizího muže zarazil a chvilku na něj nedůvěřivě zíral. Pak se otočil ke strýci a zakroutil zuřivě hlavou až mu tmavé kudrnky poskočily. „Ne! Toho neci!“
Severus se zarazil, ale udržel tvář obezřetně neutrální, jen černé oči chlapce pronikavě zkoumaly. Jako by mu to dítě z oka vypadlo, říkal si. Stejné rysy ve tváři, ta známá vzdorovitá brada, tytéž tmavé vlasy... ta podoba přímo bila do očí. Dokonce i tvar obočí, které se v rozmrzelosti posouvalo níž, bylo stejné jako u jeho otce. Malý Samuel byl věrnou kopií Siriuse Blacka.
„To od tebe nebylo hezké, Samueli,“ pokáral jej mírným tónem Daniel, „přišel nám říct co je s maminkou a chtěl tě vidět.“ Zkusmo loupl očima ke Snapeovi a trochu ho uklidnilo, že z mužova obličeje částečně zmizela ta podivná tvrdost a podezřívavost. Ne, že by se začal tvářit vyloženě jinak. Pořád si držel dokonale prázdný výraz, ale vrásky kolem jeho očí se už nezdály tak hluboké.
„A ploč nepišla sama,“ dožadoval se chlapec vysvětlení.
„Protože je ještě nemocná a musí ležet. Bude ještě nějakou dobu trvat, než se uzdraví, rozumíš tomu?“
Samuel váhavě přikývl, ale v obličeji se mu zračilo obrovské zklamání. Dan ho přivinul pevněji k sobě a hladil jej po drobných zádíčkách.
„Ci maminku,“ vzlykl potichu.
„Já vím, to my všichni. Přesto by bylo od tebe milé, kdybys aspoň otce pozdravil, co myslíš?“
Samuel chvíli váhal, ale pak se otočil a s patrnou neochotou pronesl tiché: „Ahoj.“
Snape se snad nikdy v životě necítil tak nesvůj jako v tuhle chvíli. Jak mohl tolik let čelit Voldemortovi, když nedokázal čelit dvěma malým dětem? Přesto ze sebe dokázal dostat nejisté: „Ahoj, Samueli.“
Dalo se předpokládat, že jejich první setkání neproběhne nejlépe. S tím Daniel počítal a nebyl nijak zvlášť překvapený, znepokojovalo jej něco jiného. S pátravým pohledem se na muže díval. Navenek působil klidným dojmem, jeho tvář neprozrazovala téměř žádnou emoci, ale dal by ruku do ohně, že uvnitř nebyl klidný vůbec. I on možná právě uvažoval stejně. Sarah byla jeho skutečná dcera, zatím co Samuel ne. Dan si vůbec nebyl jistý, jaký vztah k němu má a neměl v úmyslu mu chlapce uvazovat na krk, aniž by to chtěl on sám. Tak nějak tušil, že pokud se o něj bude chtít starat – i přesto, že se Linda neprobere - bude to jen, protože mu to bude připadat správné. Ano, může ho při tom mít rád, ale počátečním důvodem stále bude to, že tak se to prostě dělá, ne to, že by chtěl mít syna. Právě otvíral ústa, aby mu navrhl řešení, když jej zastavil pláč malé Sarah. Ty dny bez Lindy se stal pravidelností.
Severusův už tak bledý obličej ještě více zesinal, srdce v hrudi mu sevřela podivná úzkost a zadržovaný kyslík v plicích řezavě bolel. Hlavou mu vířilo nespočet myšlenek. Začínaly u zklamání z toho, že mu Linda o dítěti neřekla, a končily někde v představách, jak svírá svou dceru v náruči. S nepopsatelným pocitem se zadíval ke dveřím. Nechápal co se to s ním děje. Nesnášel tenhle příval emocí, emoce byli projevem slabosti, vždycky si cenil své duševní síly. Tak jak to, že je tak mimo? Neměl sem chodit… ne bez Lindy. Byla to chyba. Na zlomek vteřiny byl dokonce rozhodnutý odejít, ale pak se střetl s Markovým pohledem a vzápětí očima sklouzl k povijanu, z kterého se ozýval ten srdceryvný křik. Dřív než si uvědomil, co dělá, vstal a udělal několik kroků jejich směrem. Vypadal, jako by neslyšel ani nevnímal nikoho jiného v místnosti, než Sarah. Ztratil se v myšlenkách a pocitech. A Ten cit se kolem něj omotával stále těsněji a svazoval ho.
„Myslím, že je načase poznat konečně svoji dceru, Severusi,“ poznamenal Daniel a svá slova doprovodil povzbuzujícím úsměvem.
Mark se sice ještě tvářil poněkud nedůvěřivě, ale nakonec vyšel muži vstříc a v jasném gestu naznačoval, aby si dítě vzal.
„Já nevím... totiž, nikdy jsem...“ váhal Severus a nervózně pozoroval dítě v peřince.
„Nic na tom není,“ usmál se Mark.
Severus nasucho polkl a stočil pohled ke své dceři. Neměl tušení, co znamená být otcem, ale předpokládal, že prázdnota naplňující jej při pouhém pomyšlení, že by ji už nesměl vidět, do této kategorie spadat bude. Fascinovaně vztáhl paže k dítěti. Trochu neobratně miminko uchopil a přitiskl k sobě. Zprvu nevěděl jak reagovat, co má dělat, aby malou utišil, když ho něco napadlo. Uvolnil trochu své magie a nechal ji něžně pulsovat kolem drobného tělíčka. Bylo to, jako by kolem ní vytvořil druhou náruč plnou známých podnětů. Když Linda podstoupila jejich propojení, byla těhotná, malá by měla magii svého otce poznat a přijmout. Očividně to fungovalo, protože Sarah se začínala zklidňovat, až po chvíli utichla úplně. Jako by byla v této milující náruči odjakživa. A Severus? Jakmile na něj upřela tmavá očka... byl zlomen. Jeho srdce naplnil tak hluboký cit, až jej donutil zhluboka se nadechnout. Bylo to něco, co nikdy před tím nepoznal a čemu se nic nemohlo vyrovnat. Znovu v tak krátkém čase ucítil v očích slzy, mírně se odvrátil, aby je nikdo neviděl. Ty patřily jen malé Sarah.
...

Když pak o dvě hodiny později odcházel, byla atmosféra mezi všemi podstatně uvolněnější. Dohodli se, že prozatím vše zůstane tak jak je, čímž definitivně uklidnil Marka, který mu v tu chvíli věnoval oddaný pohled štěněte. Také se domluvili na pravidelných návštěvách, aby věděli jak je na tom Linda a on mohl pobýt se Sarah... i když nahlas to nepřiznal.
Přešel k domovním dveřím a snažil se zahnat nutkavý pocit otočit se. Naposledy se podívat, ale neudělal to, jen za sebou tiše zavřel.

Ani se nenamáhal dojít do nedalekého parku. Po zjištění, že ulice je prázdná, se přemístil přímo před bradavickou bránu. Jeho zhmotnění způsobilo pouze nepatrný hluk. Mlčky jí prošel a pomalým krokem zamířil k hradu. Byl svěží jasný večer a chladný vzduch, který ho ovanul, působil uklidňujícím dojmem na jeho rozbouřené nitro. Ještě více zmírnil krok, až se zastavil docela a užíval si klid a pohled na zapadající slunce. Taková úžasná záře… V tom okamžiku jako by se zastavil čas. Cítil, že se nachází na jedné z křižovatek, za níž jeho život nabere zcela jiný směr. Najednou se mu ještě nechtělo mezi čtyři stěny tiché ošetřovny a tak odbočil známou cestou k jezeru. Měl pocit, že dnešní den jeho duši rozebral na malé kousíčky a tak nějak nesprávně slepil dohromady. Cítil se šťastný i rozervaný současně a nechtěl, aby jej takhle někdo viděl. Tím méně Poppy se svým ostřížím zrakem a nevymáchanou pusou. Potřeboval být ještě sám, kochat se s nově objevenými pocity, hýčkat v sobě ještě chvíli vzpomínku na drobné tělíčko své dcery. Cesta se mírně svažovala až ke břehu a byla lemována kapradím a pokroucenými pahýly padlých stromů. Po chvilce se ocitl na otevřeném prostranství, odkud měl výhled na oba ostrůvky ve středu jezera i na vzdálený protější břeh. Zastavil u starého vyvráceného kmene a zády se opřel o tmavou kůru vonící vlhkostí a životem. Nejednou tady za ty roky trávil večer, nejčastěji když si potřeboval pročistit hlavu... právě jako v tuto chvíli. A tak pozoroval tu poklidnou scenérii před sebou a nechal svoji unavenou tvář laskat teplým vánkem.

Bylo už dávno po večeři, když vešel na ošetřovnu, aby strávil čas, popřípadě celou noc, s Lindou. Nebyl s ní celé odpoledne a chyběla mu její blízkost. Zarazil se, když viděl Poppy, jak se sklání nad jejím lůžkem a soustředěně provádí řadu diagnostických kouzel.
Podvědomě se napjal. „Co se děje? Něco není v pořádku?!“ zeptal se s obavami v hlase.
Poppy se pomalu narovnala a pohlédla Severusovi do ustarané tváře. Dávno se už smířila s jeho přítomností v jejím malém království a rovněž vzdala jakékoliv připomínky k tomu, aby se šetřil.
„Ne, nic se neděje. Vylekaly mě jen monitorovací kouzla, když přestaly pracovat tak jak by měly. Ale už jsem zjistila příčinu. Lindin stav se po posledním lektvaru, cos včera vypil, výrazně zlepšil, proto si najednou nevěděly rady.“
„Takže opravdu zabírají?“
„Ano. Překvapivě rychle. Fyzicky je na tom nesrovnatelně lépe. Hadí jed je pryč a napadená tkáň se již téměř zregenerovala.“
„To je... ale to je přece pokrok.“
Černé oči se zavrtaly do těch jejích s takovou intenzitou, že měla pocit jako by ji úplně pohltily. Musela zamrkat, aby se z jejich zajetí vyprostila.
„Ano to jistě je, ale stále je v hlubokém bezvědomí, Severusi. V tomhle se bohužel nezměnilo vůbec nic.“
Naděje v něm pohasla stejně rychle, jako vzplála. Pohlédl na Lindinu bledou tvář a podivně prázdným hlasem prohlásil: „Ona se musí vrátit, Poppy.“
Lékouzelnice se nepatrně přiblížila a lehce se dotkla jeho paže. „Vím, jak moc si to přeješ, ale každým dnem co...“
Prudce se po ní otočil, že zmlkla.
„Ty to nechápeš,“ potřásl Severus hlavou, „ona se musí vrátit! Už kvůli naší dceři!“
Poppy jen zalapala po dechu a způsobeným šokem vytřeštila na muže po svém boku oči.
Něco jí ušlo?!

* * *

Život v Azkabanu setrvával v primitivních úkonech. Jíst, pít, spát, jednou za týden sprcha, kde je vám pod studenou vodou dovoleno strávit výsostných pět minut. Ale hlavní prioritou zůstávalo trpět. To, abyste umřeli předčasně, je totiž to poslední, co se po vás chce. Musíte žít, jedno jak mizerně a jakým způsobem, ale prostě musíte. Návštěvy povolené nejsou, jen na naléhavou žádost nebo z ministerstva, což se obvykle neděje. I když se po válce pár pravidel změnilo a mozkomorové již vězení nestrážili, zůstalo jich dost, aby jejich všudypřítomnost byla cítit v každém koutě cely. A co vězně děsilo nejvíc, byla skutečnost, že nejvyšší trest v podobě mozkomorova polibku zůstal nezměněn.

Lucius se krčil v rohu své nepřívětivé kobky. Z vlhkých a studených zdí se mu tělo rozechvělo zimou, ale nepohnul se. Tohle místo se stalo jeho útočištěm. Bylo jediné, kam malým otvorem vysoko ve zdi dopadal slabý kužel denního světla. Podle jeho intenzity mohl alespoň trochu vnímat čas. I když v Azkabanu to bylo úplně jedno. Už celé týdny trávil v této smrduté díře čekáním na soud, občas míval pocit, že na něj úmyslně zapomněli, že ho tu nechají prostě shnít. Nenáviděl to tu, žádný prostor, žádný vzduch, žádné slunce, jen hnilobný pach... cítil se tím pachem prolezlý až do morku kostí. Pevně semkl víčka k sobě a opřel si hlavu o mokrou stěnu. Nechal poslední paprsky, aby hladily jeho tvář. Další den je u konce. Ještě pár okamžiků a může do kamene vyrýt značku.
Světlo kolem něho neúprosně ubývalo a cela se začínala halit do tmy. Blížila se noc a s ní přicházeli noční můry. Vyškrábal se na nohy a pomalým krokem přešel k tvrdému lůžku.
K Luciusovým uším znovu doléhaly zvuky vězení. Vedle jeho cely nějaká šílená duše pořád ještě nesrozumitelně blábolila, o kus dál někdo bušil pěstmi na dveře dovolávaje se příchodu strážných. Lucius se útrpně ušklíbl, nikdo nepřijde... nikdy nikdo nepřijde. Posadil se a skryl obličej v dlaních. Kdyby to všechno mohl alespoň zaspat, jenže spánek se mu vyhýbal. Ode dne kdy ho sem zavřeli, počalo období děsu.
'U Merlina, ať přestane ten křik!'
Snažil se jej nevnímat, svíral si dlaněmi hlavu, ale nedařilo se. Nebylo před ním úniku, nešlo se nikam schovat, byl odjakživa součástí těchto studených zdí.
Nevěděl, jak dlouho takhle sedí, když najednou křik ustal, i bezmocné rány do dveří, i hlas za vedlejší zdí. Teplota v cele poklesla a Luicuse ovanul chlad. Nastalo ticho. Hrůzné ticho. A pak vzduch doslova zamrzl. Svaly se mu napnuly k prasknutí, vlastní dech se měnil v páru. Ten pocit, který mu zježil chloupky na krku… to slaboulinké šustění za dveřmi… Prudce zvedl hlavu. Zahlédl to, co očekával, že uvidí. Kolem mříží propluly černé stíny v kápích. Minuli jeho celu a po chvíli z kterési části chodby uslyšel přidušený chrčivý zvuk. V obličeji se mu zračila neskutečná hrůza.

* * *

Severusova přítomnost na ošetřovně byla už za těch několik týdnů samozřejmostí. Po lektvarech, které poctivě vypil, už nebylo nic, čím by mohl pomoct. Brumbál se tehdy nemýlil, skutečně se po užití poslední dávky ozdravný proces urychlil a Linda byla po fyzické stránce zcela v pořádku, jen zřejmě očekávali příliš... že se také probere.
Seděl vedle Lindy a nehnutě zíral oknem do noci. Vítr venku tichounce skučel a temnou oblohu kdesi v dálce rozčísl blesk. Kdysi míval letní bouřky rád. Kdysi...
Donutil se odtrhnout zrak a pohledem sklouzl k lůžku. Vypadala jako by jen spala, tvář klidnou, plnou míru. Něžně pohladil její hedvábné vlasy.
„Víš, je dobře, že jsi s ní, že na ni mluvíš. I když je člověk v bezvědomí, slyší.“
Severus sebou trhl a ruku rychle stáhl. Už to, že vůbec neslyšel Poppy přicházet, jej podráždilo. Přesto se snažil, aby jeho hlas zněl klidně – duše na tom byla hůř.
„Bohužel je to také to jediné co můžu dělat,“ odpověděl, aniž by se na ni podíval.
„Severusi, vím, jak tě tahle bezmoc ubíjí, ale věř mi, že děláš, co můžeš.“
Věnoval jí pouze útrpnou grimasu. Stoupla si před něj a upřeně se mu zahleděla do tváře.
„Ty ji neztratíš... tomu prostě nevěřím,“ dodala měkce.
„Nebylo by to poprvé, kdybych někoho ztratil, Poppy.“
„Ano. Já vím. Ale tohle nebude jako s Lily.“
Nevěřícně k ní vzhlédl. Už chtěl říct něco hrubého, ale umlčela ho další slova.
„Přinesla jsem ti Bezesný lektvar, kdybys potřeboval, poslední noc jsi měl noční můry,“ řekla a postavila malou lahvičku na stolek vedle postele. „Pořád máš naději, Severusi.“ A než stačil jakkoliv zareagovat, popřála mu dobrou noc a nechala ho o samotě.
Severus už týdny cítil ve svém nitru jen prázdnotu, kterou dokázaly vyplnit pouze chvíle strávené se Sarah. Nic jiného než věřit mu ani nezbývalo. Zamyšleně vzal Lindinu dlaň a skryl ji v obou svých. Tentokrát nebyla vůbec chladná, naopak vysílala mu do těla příjemné teplo, jež rozechvělo snad každý jeho nerv.
Nakonec u její postele proseděl celou noc. Nebyl si jistý, jestli vůbec spal, ale rozhodně se necítil unavený. Seděl se zavřenýma očima, stále ji držel za ruku a hlídal její dech. Od chvíle, kdy začalo svítat, ji pozoroval. Je tak křehká a zranitelná, říkal si, a přitom tolik silná. Ještě nepřišel její čas. Nevěděl, proč si tím byl najednou tak jistý, ale když se podíval na její klidně zdvihající a klesající hruď, věděl, že se nemýlí.
„Ne, ty nejsi Lily...“
...

Lásko, povídej mi ještě, bez tebe je tu smutno, tma a zima. Potřebuji slyšet tvůj hlas, vyprávěj mi o naší dceři. Slyšíš, Severusi?... Neslyšíš, protože tu nejsi. Někam jsi odešel. Kam jsi šel? Vrátíš se brzy? Když jsem sama, svírá mě chlad. Snažím se přivolat sen. Sen o nás, o našem štěstí uprostřed kvetoucí zahrady. Chci zase vidět tvůj úsměv, i když protkaný smutkem. Nakonec přece jen usínám. Znovu sedíme spolu na dece, slunce krásně hřeje a děti si hrají. Neodolám a zvednu paži, abych se tě dotkla. Cítím tě, překvapením rozšířím oči. Já tě cítím a ty otáčíš hlavu a usměješ se. Copak se děje, zeptáš se a já několikrát musím polknout, abych mohla odpovědět. Jsem šťastná, že mě tentokrát vidíš, že jsem skutečně s tebou. Horké slzy mi stékají na tváře. Stíráš je svými polibky a já taji. Trhnutím se probouzím. Už poznám, kdy přicházíš. Do těla mi proniká teplo. Poslouchám tvůj sametový hlas. Začíná tu být díky tobě čím dál víc tepleji a přibývá světla. Je to zvláštní, ale už se tolik nebojím, nepřipadám si tak ztracená jako dřív. Tvůj hlas mi pomáhá, vrací mě zpět k tobě. Lásko. Zvedám se ze země, v rohu místnosti se objevily dveře. Mířím k nim. S úžasem zjišťuji, že jsou skutečné. Položím na ně dlaně, hřejí, chvějí se. Stejně jako tvůj hlas. Cítím dotek na tváři, opravdu ho cítím. Chci za tebou. Moc to chci. Být jen tvá. Jsi moje jediná víra, ty a naše děti. Ze všech sil se zapřu do dveří. Nejprve to nejde, ale nakonec povolují, až se otevřou dokořán. Běžím z nich pryč. Rychle než mě tu znovu zavřou. Padám, padám dlouho, ale ty mě chytíš. Držíš mě v náruči, pevně objímáš. To objetí je těžké, nemohu dýchat, ale vůbec mi to nevadí. Už nejsem ztracená, vím kde jsem. Ležím na posteli, na ošetřovně. Lásko, jsem zas s tebou. Napořád.
...

Dlouhý čas byla obklopená jen temnotou. Pak náhle Linda začala vnímat zvuk jemného cinkání skla vedle své hlavy. Také tlumené hlasy... vzdálená konverzace, příliš vzdálená než, aby jí rozuměla. Její smysly zaplavily nové podněty. Cítila vůni mýdla, bylin a čistého prádla. Postel, jsem v posteli, pomyslela si. To bylo pravděpodobně dobré znamení. Nebyla to její vlastní postel, ale přesto byla určitým způsobem známá.
Někdo stál vedle ní, vnímala slabé závany vzduchu, které působil svými pohyby. Byla to stejná osoba, která vytvářela to tiché cinkání skla. Ty jemné zvuky způsobované posunováním lahviček. Slyšela šustění látky. Pokusila se otevřít oči, ale bolelo to. Oslepila ji příliš jasná záře. Rychle je zavřela a dál bez hnutí naslouchala zvukům kolem sebe. Už věděla kde je. Pamatovala si ten strop, ošetřovna v Bradavicích. Po chvíli zkusila pohnout hlavou a znovu pootevřela oči, aby viděla, kdo stojí u postele. Tentokrát to vydržela o trochu déle. Poznala tu drobnou ženskou postavu... Poppy. Jak ráda viděla přívětivý obličej vykukující z pod čepce a plně soustředěný na svou práci. Sjela pohledem na zkušené prsty odměřující jakousi tekutinu do skleničky. Chtěla na ni promluvit, když někdo vešel a mířil k nim. Linda zavřela oči, poznávala ty kroky, srdce se samým štěstím až bolestivě rozbušilo a v tu chvíli se ozvalo nepříjemné pípání. Ten zvuk se jí zabodával do mozku jako tisíce jehliček. Zaúpěla. Uvědomovala si zmatené pohyby kolem sebe a pak zaslechla zvolání:
„Severusi!“
Ve stejný okamžik ucítila na své ruce důvěrně známou dlaň. Chtěla ji pevně sevřít, aby věděl, že ho cítí, že je zpátky, ale byla schopná jen slabého trhnutí. I to stačilo, aby pochopil.
„Lindo?“
V tom jediném slově bylo tolik emocí, že ji zaplavily jako přívalová vlna. Otevřela oči. Ostré světlo už tolik nebolelo, ale pak si uvědomila, že je to tím, že se nad ní někdo sklání.
„Lindo, to jsem já... slyšíš mě?“
Zase ten milovaný hlas, v tu chvíli rozechvělý. Teplá dlaň opustila její ruku, ale jen proto, aby něžně uchopila tvář. Už dokázala vnímat jeho oči, bylo v nich tolik citu.
„Severusi.“ Co proniklo skrze její rty, byl sotva šepot.
„Tady jsem... jsem tady.“
Linda zaregistrovala několik pohybů hůlkou a šeptaná slova. Pak se Poppy na oba dva povzbudivě usmála a zmizela jí z dohledu. Vzdalující se kroky prozradily, že jim dopřála soukromí. Pro Severuse to bylo jako spínač. Přitáhl si ji do náruče a skryl svou tvář v bohaté záplavě vlasů. V tu chvíli se kolem něj zastavil svět. Měl po tom všem pocit, jako by mu někdo právě sundal z ramen tíhu celého světa.
„Bože, myslel jsem... že tě už takhle nikdy nebudu smět držet... že jsem tě ztratil,“ šeptal a celý se třásl. A bylo to, opět byl zlomen city. Severus ve snaze zadržet zrádné slzy pevně stiskl víčka.
Linda se ho snažila co nejpevněji obejmout, ale neměla k tomu dost síly, jen ho dlaní hladila po zádech.
Netušil, jak dlouho zůstal s tváří zabořenou v jejím rameni, zatímco jím lomcovaly desítky emocí. Zdálo se mu, že uběhly nekonečné minuty, než se jeho tělo pod něžnými dotyky zklidnilo. Už to bylo tak dlouho, co ji naposledy cítil, objímal, nebo tiskl v náručí. Teprve po notné chvíli se odhodlal pozvednout hlavu a nepatrně se odtáhnout... jen natolik, aby Lindě viděl do tváře. Dívali se na sebe, jako by se nemohli jeden druhého nabažit. Přemáhal jej hřejivý pocit, který se mu rozléval v srdci. Žádný člověk v něm dosud neprobudil takové množství emocí, jako právě Linda. Topil se v jejím pohledu a zdálo, že si jejich oči sdělují věci, které ani jeden z nich právě teď nedokázal vyslovit nahlas. Pozvedla ruku a prsty něžně přejela po jeho lícní kosti, ten dotek Severuse znovu rozechvěl. Bolestně toužil připomenout si chuť jejích rtů. Uvědomovala si vůbec jakou má nad ním moc? V duchu se nad tou myšlenkou pousmál. Z úvah ho vyrušil její slabý hlas.
„Můžeš mi odpustit?“
Severuse ta otázka vyvedla z míry. Znovu jej dokázala odzbrojit jedinou větou. Jak jinak mohl odpovědět, než že není co? Jestliže měl někdy chuť ji vytrestat, zloba z něho za ty týdny kdy umíral strachy, že ho opustí, vyprchala. Přesto ji trochu pozlobil.
„O tom si promluvíme později, až ti bude ...“
K jeho překvapení se mu zapřela rukama o ramena a svými rty překryla jeho ústa. Severus při tom doteku doslova tál. Přimkl se k Lindě ještě blíž a uskutečnil svoji touhu. Dobýval a laskal její sladké rty. Něžně, vroucně, naléhavě, s vášní, s potřebou, z nutnosti… z lásky.
…..

Severusův byt v Bradavicích byl kompletně prázdný. I police v knihovně už zely prázdnotou. Byl to zvláštní pohled, žil tu tak dlouho, že si nepamatoval jaké to je, být někde jinde. Přesto svého rozhodnutí nelitoval. I když mu Minerva velkoryse nabídla staré místo učitele lektvarů, jak předpokládal Brumbál. Možná se jednou vrátí, ale teď se na to necítil. Navíc i Linda byla ráda, že odejdou někam, kde je nebude pronásledovat minulost. Její dům po rodičích v Rumunsku byl k takovému způsobu života víc než příhodný.
Vzpomínka na ni a děti rozehnala podivný stesk, jenž se ho zmocňoval. A právě včas, když se otevřely dveře a zjevila se v nich tmavá hlava Samuela.
„Tady seš, tati,“ vyhrkl a rozběhl se k němu.
Ta slova jako by zlomila nějaké kouzlo a vrátila jej zpět do přítomnosti. Pohladil chlapce po hlavě a vzápětí se v jeho zorném poli objevila i Linda se Sarah na ruce.
„Připraven na nový život?“ usmála se a lehce ho líbla na rty.
Vrátil jí úsměv a lehce přikývl. Severuse nikdy nenapadlo, že by si po tolika letech osamělého života mohl zvyknout na někoho, s kým by sdílel svůj životní prostor tak snadno. Nikdy si nemyslel, že by mu jeden jediný člověk mohl vnést do života během tak krátké doby tolik dobrého, ale Linda to dokázala. Změnila celý jeho svět. Dříve Severus jen existoval. Teď prožíval každý moment nového dne a to vše díky ní a dětem. Věděl, že si je nezaslouží, nikdy nebude mít čistý štít, minulost nezmizí, může se na ni pouze pokusit zapomenout.

Jako by tušila na, co myslel, dodala: „Jsi šťastný?“
Vzal si od ní Sarah a duhou rukou ji objal kolem pasu. „Jsem. S tebou jsem, věř mi.“
„Ale něco tě trápí, poznám to,“ nedala se a přejela mu prsty po skráních a pak sklouzla k čelisti a úzkým rtům.
Zachytil její ruku a vtiskl do ní polibek. „To nic... na tom nezáleží.“
„Mě na tom záleží.“
Severus si povzdechl a zatvářil se nejistě. „Je toho tolik co o mě nevíš, Lindo, a já si nejsem jistý, zda budu mít někdy odvahu ti o sobě říct.“
„Na to máme celý život, Severusi. Celý život, aby sis odpustil.“
„Myslím, že toho nebudu nikdy schopen, ale pokusím se,“ dodal, když viděl, že chce protestovat.
„Budou ti Bradavice chybět hodně?“ zeptala se pak, aby odvedla jeho myšlenky.
„Ano i ne,“ připustil. „Byl to po dlouhou dobu jediný domov, který jsem měl. Některé vzpomínky jsou... hodně silné.“
„Myslíš Lily?“ zeptala se opatrně. Byly věci, o kterých pořád nerad mluvil, a Linda to tolerovala, ale dnes jí připadal sdílnější než kdy jindy.
K jejímu překvapení se usmál a pevněji si ji přitáhl k sobě. „To jsem se stal natolik průhledným?“ prohlásil.
Políbila ho. „Jenom pro ty, kteří tě milují.“
„Dobře,“ zamumlal těsně u jejích rtů, „Pak jenom pro tebe.“
Rád by jejich polibek prohloubil, ale malá ručka Sarah plácající jej do tváře jaksi narušovala intimitu. Budou si to muset nechat na večer.

* * *

Lucius vztekle přecházel ode zdi ke zdi, bylo to to jediné, co mohl dělat. Ze stísněného prostoru už začínal šílet. Jak dlouho už hnije v cele třikrát tři metry, spí na dřevěném prkně a zatímco o sobě neví, prochází se po něm kdejaká drobná havěť? Jak dlouho už neviděl denní světlo a slunce na nebesích? Netušil. A nikdo se ani neobtěžoval mu odpovídat na tak základní otázky typu: co je za den a kolikátého je. Všechna ta nejistota a nevědomost ho ničila, neměl žádné informace zvenčí. Co se tam venku děje? Co jeho žena, co Draco? Je na svobodě, smí žít svůj život, nebo ho také zatkli? Tak rád by ho ještě spatřil. Bylo to horší než noční můra a dusilo ho to až k zalknutí. Jeho mysl začínalo postupně zaplňovat zoufalství. Proč to tak protahují?! Proč ještě neproběhl soud? Vždyť svůj život už prohrál, není nic, čím by dokázal, že není jenom Smrtijed, ale také člověk, teď už ne!
'Nikdy jsi nezabil dítě, Luciusi.' Ozval se v něm slabý hlas.
Vzápětí mu rty zvlnil hořký úsměšek. Ne. Nezabil. Ani k tomu nedal osobně příkaz, jenže kdo mu to dosvědčí? Kdo by se postavil na jeho stranu a přesvědčil porotu, že je sice slizký prospěchář, možná úplatkářská a bezpáteřní svině, která to hraje na kdoví kolik stran, že je znechucený mudlovskými šmejdy, protože vám berou výsadní postavení ve společnosti, ale že jedno stoprocentně není – není zvrhlá bestie?! Kdo by to pro něj udělal? Jen ten kdo ho dobře zná! Opřel se ramenem o vlhkou stěnu a ztěžka vydechl. Pára mu šla od úst i bez přičinění mozkomorů a deka, kterou měl přehozenou přes ramena, ho nedokázala zahřát. Už několik dní pršelo, slyšel, jak dešťové kapky narážejí do stěn, ale bylo to lepší než nářek vězňů. Jen kdyby nebylo takové chladno. Vzhlédl k zamřížovanému oknu. Otvor byl tak malý a tak vysoko, že vsazené tyče byly zcela zbytečné. Jako obvykle viděl jen malý kousek temného nebe, přesto pro něho znamenal útěchu. Dával mu jistotu, že za tímhle peklem existuje pořád normální svět. Neměl ani ponětí co je za měsíc, byl tu tak dlouho, že si přestal odškrtávat dny na zdi, ale musela se blížit zima. Na chvíli zavřel oči. Raději ať ho zabijí než tu hnít zaživa! Měl pocit, že už to déle nevydrží.
'Severusi, příteli, pomoz mi!'

Vyrušily ho dunivé kroky na chodbě směřující k jeho cele. Přestal chodit a zaposlouchal se. Na příděl mizerného jídla bylo ještě brzy, že by návštěva? Ale kdo by za ním chodil? Určitě ne nikdo z rodiny, protože všechny jeho žádosti byly zamítnuty. Dva páry bot se zastavily těsně před jeho celou. Nervózně polkl. Už pekelně dlouho nepromluvil s živou duší. Neviděl, kdo za nimi stojí, až když slyšel hlasy, poznal jednoho ze strážných.
Těžké dveře zarachotily. Lucius sebou nepatrně trhl a s očekáváním na ně hleděl. U vchodu do jeho cely se objevila známá tvář strážníka a po jeho boku mohutná postava neznámého muže. Tohle byla jiná situace, obvykle nechodili dva. Něco mu chtějí, něco... oči se mu rozšířily poznáním. To mohlo znamenat jediné, jeho den se blížil.
„Tak, Malfoyi, uděláme si krátký výlet. Někdo na tebe čeká,“ promluvil posměšně ten mohutný chlap a hned mu jediným mávnutím hůlky spoutal ruce.
„Kdo?“ zachrčel, než ho hrubě vystrčil ze dveří na chodbu.
„Nech se překvapit, ale zdá se, že se na tebe ti nahoře konečně rozpomněli,“ uchechtl se muž a ocelovou rukou mu sevřel paži.
Skutečnost, že po dlouhých... týdnech? měsících? roce?... opustil zatuchlou celu jej rozrušila tak, že nevnímal kudy, ani kam jdou. Ale ono to bylo stejně jedno, protože všechny chodby byly stejné. Uvědomoval si pouze, že scházejí do podzemí. Celá ta cesta mu připadala nekonečná a po celou dobu mu hlavou vířily otázky.
Dozví se konečně den soudu? Nebo ho odsoudili bez jeho vědomí, čeká jej mozkomorův polibek? Když prošli dalším průchodem, konečně se něco změnilo. První co zaregistroval, bylo teplo. Zřejmě se octli v místech, kde se zdržovali dozorci. Zastavili se u jedněch dveří a jeho doprovod na ně zabušil. Objevil se vysoký chlap, kterého Lucius nepoznával a vzápětí byl strčen dovnitř. Dveře se za ním okamžitě uzavřely.

Místnost, do které vstoupil, byla lépe osvětlená a dobrých deset metrů široká. Lucius si už odvykl na tak velký prostor a ze světla jej zabolely oči. Zvedl ruku, aby si je zaclonil a váhavě se rozhlédl. V každém rohu stál bystrozor. Avšak z jejich bezvýrazných tváří nemohl nic rozpoznat. Uprostřed místnosti stál velký dřevěný stůl po jedné židli z každé strany. Na jedné z nich už někdo seděl.
„Tak se konečně setkáváme,“ pronesl pevným hlasem Kingsley Pastorek a vpíjel se zrakem do Malfoyových očí.
Ten si nebyl zcela jistý, co má cítit, má být rád? Už tak dlouho na něj nikdo nemluvil.
„Vás osobně bych tu nečekal, pane ministře. Přišel jste se pokochat mým utrpením?“ ozval se po chvíli Malfoy chraplavě nevýrazným tónem.
Kingsley se ušklíbl. „Nelichoť si, Malfoyi. Nejsem tu jen kvůli tobě,“ odpověděl a rukou ukázal na volnou židli.
Lucius se posadil a stále mhouříc oči, si ministra pozorně prohlížel.
„Nebudu to zdržovat a chodit kolem horké kaše,“ pokračoval chladným hlasem Pastorek, „jistě víš, proč tě sem přivedli.
„Tuším to,“ hlesl a cítil, jak mu na těle vyrazil ledový pot. Najednou mu připadalo, že je v místnosti nesnesitelné horko až se mu zatočila hlava.
„Ve tvém případu se objevily nové skutečnosti,“ začal a měřil si kdysi hrdého aristokrata. Dnes z něho byla téměř troska.
Lucius pobledl. Skutečnosti? Co to znamená?
„Přenecháte mě mozkomorům?“
Kingsley na otázku záměrně neodpověděl. Bude jen správné, když bude za své činy ještě chvíli v nejistotě. Případ 'Lucius Malfoy' se neustále vracel a přetřásal jako by šlo o oběť a ne zločince. Už toho měl plné zuby a začínal mít podezření, že někdo manipuluje stále dost velkým jměním rodu Malfoyů a sype zlato do stále připravených kapes. Navíc se do případu přimotala ještě Grayová se Severusem po boku.
Zvedl se a přiblížil se až těsně k němu, ruce zapřené o desku stolu. „Nemám tě ani trochu rád, ale někdo zřejmě můj názor nesdílí. Jistá žena se rozhodla svědčit ve tvůj prospěch.“
Poslední věta byla pro Luciuse impulsem, který ho vrátil zpět do života. Napadla ho jediná osoba, kromě jeho ženy. Melinda Grayová. Snažil se ze všech sil nedat na sobě znát rozrušení, jež mu proběhlo tělem.
Po chvíli se ministr opět napřímil a jeho hlas se vrátil k úřednímu tónu. „Proces proběhne 20.prosince před starostolcem. Ten rozhodne, jak s vámi dál naložit.“

* * *

Pro Luciuse nadešel den 'D'. Znovu opustil svou páchnoucí kobku, aby konečně stanul před soudem. Doprovázen dvěma bystrozory a s pouty na rukou i nohou procházel spletitými chodbami do podzemí, kde bylo jediné místo, odkud se dalo přemístit na ministerstvo.
Když pak vyšli zpoza rohu, poblíž soudní síně, zaregistroval spoustu lidí. Vzápětí jej oslnily blesky z fotoaparátů a on si uvědomil, že to jsou novináři. Stráž se je snažila udržet v dostatečné vzdálenosti, aby mohli projít. Lucius vůbec netušil, jak moc se o jeho případ zajímají média. Ostraha jej vedla přímo ke dveřím, ale i ta krátká chvíle stačila k pořízení fotografií a nepříjemným otázkám, které na něj novináři chrlili za všech stran.
„Jste skutečně nevinný?“
„Myslíte, že máte právo na svobodu?“
„Cítíte jako vrah vůbec nějakou vinu?“
„Máte strach z mozkomorova polibku?“
Lucius se je snažil ignorovat, ale bylo to těžké. Už teď měl pocit, jako by ho odsoudili na smrt. Jakmile za nimi zaklaply dveře do soudní síně, hluk ustal.
...

Linda vešla bočním vchodem do malé místnosti, kde již na svých místech byli usazeni členové starostolce v čele s Kingsleym Pastorkem. Rozhlédla se, aby vyhledala muže, kterého měla hájit. Byl to soud s vyloučením veřejnosti, tudíž za jeho zády seděli pouze dva bystrozorové. Málem by ho nepoznala, ten půlrok strávený ve vězení se na něm podepsal. Na krátký okamžik se zastavila a s rozporuplnými pocity pozorovala nahrbenou postavu. Oblečení měl špinavé a potrhané, vlasy zplihlé volně ležící na ramenou, která byla vyhublá a svěšená. Hlavu měl skloněnou na své ruce v poutech a nevnímal nic co se dělo kolem něho. Najednou v něm nedokázala vidět nikoho jiného než člověka, s kterým toho měla společného víc, než by ji kdy dřív napadlo. Jakkoliv chladný, bezohledný a nepřístupný se zdál, miloval svou rodinu. Nejenom proto, že byla čistokrevná, nebo že byla jeho a jemu záleželo na všem, co mu patřilo. Miloval ji, protože i když byl špatný člověk, byl dost možná dobrý manžel a dobrý otec a toužil Narcissu s Dracem ochránit tak, jako toužila Linda ochránit Severuse. Život zkrátka nebyl černobílý. Nikdy.
Zřejmě vycítil její přítomnost, protože jejím směrem pozvedl strhaný a předčasně zestárlý obličej. Nebyla v něm ani stopa po dřívější nadřazenosti a aroganci, snad poprvé mohla vidět jeho skutečnou tvář. Tvář zlomeného muže, který touží jen po klidu a své rodině. Byl to přesně ten okamžik, který v ní vymazal i ty poslední pochybnosti. Věděla, že není nevinný, všechno co v minulosti jako Smrtijed udělal, nemohl nikdy odčinit, ale také věděla, že nyní už není nebezpečný. Nemohla ovlivnit myšlení druhých, ale za sebe cítila povinnost říct pravdu. Několikrát jí zachránil život – jistě, dělal to především pro svůj prospěch, ale čím si byla jistá, že je Severusův přítel a neprozradil ho i když mohl. Proto mu byla vděčná a udělá to, co jí velí svědomí. Na soudu zůstane rozhodnutí, zda to bude stačit.
Když se jejich oči střetly, podvědomě se zachvěla. Vždycky ji jeho pohled paralyzoval, nikdy mu nedokázala vzdorovat, tentokrát však necítila strach, ale soucit. V jeho obličeji se odrážela bezmoc a šedé zapadlé oči se na ni upíraly s neskrývanou prosbou, aby splatila dluh. Nepatrně přikývla. V tu chvíli měla pocit, že se jeho rty pohnuly jako by chtěl něco říct, ale nakonec je opět stiskl k sobě a mlčky ji sledoval, dokud se neusadila na připravenou židli uprostřed kruhové místnosti.

Hlavního slova se ujal ministerský zástupce.
„Dnes, dne 20. prosince 1998 se bude projednávat případ bývalého Smrtijeda Luciuse Malfoye, narozeného 16. října 1954, zatčeného několik hodin po skončení bitvy a pádu Voldemorta. Nutno dodat, že zatčení se nebránil a odešel s bystrozory zcela dobrovolně. Nyní dovolte, abych přednesl všechny body obžaloby.
Zde přítomný Lucius Malfoy, byl obviněn, že zcela dobrovolně a z vlastní vůle vstoupil do služeb Lorda Voldemorta a to v první i druhé válce. Pod maskou Smrtijeda pak užíval zakázaných kleteb a černé magie proti kouzelníkům i mudlům. Po návratu Vy-víte-koho se k němu vrátil a celý rok ovlivňoval chod ministerstva...“
Následoval výčet jeho provinění a skutků během posledních tří let.
„...Všechny body obžaloby se budou dnes projednávat a Soudní Rada poté rozhodne o rozsudku. Nyní soud přejde k předvolání svědků a předložení důkazů,“ pokračoval ministerský zástupce. Otočil se k Lindě a pokynul jí rukou. „Prosím, slečno... paní... Grayová. Přistupte k lavici svědků.“
Poslechla a stoupla si na místo, kam ukázal.
Kingsley na ni pohlédl a přísně si ji změřil, teprve pak promluvil:
„Jste Melinda Grayová, narozena 26.dubna 1960?“
„Ano.“
„A jste si vědoma všech obvinění, která tu proti obžalovanému byla vznesena?“
„Ano. To jsem.“
Kingsley se zdál být zklamaný, snad do této chvíle doufal, že si to Linda rozmyslí.
„Dobře tedy,“ přikývl, ve tváři opět přísný výraz. „Jste tu na vlastní žádost, abyste obhajovala přítomného Luciuse Malfoye. Musím vás však znovu upozornit, že zde nejde o nevinného člověka.“
Linda mu směle pohled oplácela a rozhodně přikývla.
„Já vím a nechci obhajovat to, co udělal, ale to, co neudělal a mohl.“
„Přísahejte tedy, že budete mluvit pravdu a nic než pravdu.“
„Přísahám.“
Ministr se otočil na svého zástupce. Ten beze slova okamžitě přistoupil k Lindě, vyslovil inkantaci a svou hůlkou obkroužil prostor kolem ní.
„Nyní jste pod kouzlem pravdy, jistě víte, jaké účinky se projeví, pokud zalžete.“
„To se nestane.“
„Máte slovo,“ prohlásil Kinglsey.
Linda očima sjela všechny, kteří netrpělivě očekávali její výpověď. V jejich tvářích mohla číst úžas, překvapení, snad obdiv, ale především nesouhlas a nepochopení. Lehce si odkašlala, než promluvila.
„Jak už jsem řekla, nechci znevažovat důkazy soudu, ale mé svědomí mi nedovoluje mlčet. Díky tomuto muži jsem já i můj syn naživu. Nemusel mě zachraňovat, a přesto to udělal, když mě těhotnou nenechal napospas ohni a nebylo to jedinkrát, kdy chránil můj život.“ Mezi porotou to zašumělo. Linda jim poskytla několik vteřin pauzu a pak klidným hlasem pokračovala: „A především neprozradil pravou úlohu Severuse Snapea i když o jeho špionství pro Brumbála věděl.“
Po jejích slovech to už nebyl šum, co proběhlo v řadách starostolce.
„Paní Grayová,“ ozval se, když se všichni opět utišili, „toto je ovšem velmi odvážná spekulace. Máte pro svoje tvrzení nějaký věrohodný důkaz?“
„Ano, ctihodnosti. Pan Malfoy si vzal mé vzpomínky, z kterých zjistil pravdu a bylo to ještě před pádem Voldemorta.“
Pozorovala, jak se mezi sebou o něčem radí. Po chvíli se na ni snad upřely všechny páry očí. Kupodivu byla stále klidná. Nakonec zakotvila pohledem na Pastorkovi.
„Jste ochotná dále vypovídat pod Veritaserem?“ zeptal se s naléhavostí v hlase a jeho oči se jí doslova provrtávaly do hlavy.
„Samozřejmě,“ řekla pevně.

Jakmile tak učinila, celý kolotoč otázek začal nanovo. Stále dokola se jí ptali na všechny podrobnosti ve snaze najít jedinou záminku, aby její slova vyvrátily. Konečně se zdálo, že své otázky na její osobu vyčerpali a Kingsley ji poslal zpět na své místo. Potom předvolali i Severuse. Jelikož byl už před měsíci zproštěn viny a soudem osvobozen, bylo mu umožněno stát na lavici svědků.

„Nyní se starostolec odebere k poradě,“ prohlásil pak na celou síň ministr. „Rozsudek bude vynesen za půl hodiny.“
Členové starostolce vstali a odcházeli vyprovázeni pohledy všech.
...

O půl hodiny později Lucius s napětím očekával rozsudek. Sledoval, jak soudci vstupují do místnosti, jak pomalu usedají do svých křesel, nikdo z nich mu nevěnoval přátelský pohled. Svíral ho strach. Nebál se smrti, ale mozkomorův polibek... Se stoupající nervozitou a rozčilením byly jeho nervy napjaté do krajnosti. Znovu zabloudil očima k ženě, která seděla na lavici svědků. Bude jeden zachráněný život stačit? Pomůže mu ke svobodě tvrzení, že se odvrátil od Voldemorta a podporoval Pottera? Budou věřit vzpomínce, kterou té ženě vzal a poskytl jako svědectví, že věděl o Severusovi a kryl ho? Hlavou mu vířily tisíce myšlenek a on nevěděl na jakou se soustředit dřív. Nebyl schopen vnímat okolí, fascinovala ho jen její tvář. Podcenil její charakter, nevěřil, že by dobrovolně přišla a mluvila v jeho prospěch. Najednou pocítil něco hodně podobného provinění. Znovu se jejich oči střetly. Zdálo se mu to nebo se opravdu mírně pousmála? Zřejmě to byla jediná přátelská tvář v soudní síni.

Jakmile byli členové starostolce usazeni na svých místech, všichni v síni vstali. Kingsley si tiše odkašlal a úředním tónem začal číst rozhodnutí soudu.
„Soudní Rada zvážila všechny body obžaloby i výpovědi svědků. A ačkoliv jsou někteří z přítomných členů Starostolce zděšeni mírou činů, kterých se obžalovaný dopustil, vzhledem k velice kladným svědectvím se nakonec porota rozhodla neuchýlit k obvyklému trestu. Vaše přeběhnutí na druhou stranu, i když v poslední chvíli, a to, že jste neprozradil pravou úlohu Severuse Snapea vám zachránilo kůži, Malfoyi.“
Zcela zřetelně zaslechl, jak jeho jméno bylo vysloveno skrz sevřené zuby a když pozvedl zrak, mohl si povšimnout, že Kingsley nebyl sám, kdo na něj zlověstně shlížel. Očividně ho nechají žít, ale to neznamená, že má vyhráno. Přesto nepatrnou úlevou povolil pevně sevřeně pěsti a nechal krev proudit do ztuhlých prstů. Se zatajeným dechem čekal netrpělivě na rozsudek, jenž z Pastorkových úst brzy zazní.
„... Došli jsme tedy k závěru, že v současnosti není žádný důvod pro odsouzení. Kdyby ale byl v budoucnu takový důvod zjištěn, ponecháváme si právo obžalovat vás v plném rozsahu...“
Z dalších slov Lucius pochopil, že byl zbaven většiny obvinění díky svědectví Lindy a také na základě důkazů, že se během poslední bitvy neúčastnil boje. Pocit vděčnosti a úlevy se mu rozléval tělem. Přišel sice o velkou část svého majetku, ztratil veškerý svůj vliv, byl zapsán v archivu zločinců a byl bez hůlky uvězněn na svém sídle, kam každý týden bude přicházet kontrola s oprávněním prohledat jejich dům od sklepa až po půdu. Ale zůstal naživu, bylo to víc, než v co se odvážil doufat. Hrozil mu mozkomorův polibek nebo doživotí v Azkabanu, ze kterého by ho už nikdo nikdy nedostal. Ruce se mu psychickým vypětím třásly. Nepatrně pokýval hlavou. Ano, vyvázl ze všeho s nehorázným štěstím.
„... Tímto ukončuji toto soudní jednání. Prozatím jste volný.“ Kingsley třískl kladívkem.
I když poslední slova doprovodil nenávistný úsměšek a propalující pohled dával Luciusovi na vědomí, že si ho ohlídají, pocítil tak obrovský příval emocí, že se mu podlomila kolena a musel usednout zpět na lavici.
...

Linda se Severusem vyšli ze soudní síně jako poslední. Byli rádi, že je to za nimi a chtěli být co nejdříve doma. Chtěli nechat za sebou minulost... lidi kteří ji nemilosrdně připomínali. Linda moc dobře chápala, jak se Severus cítí a byla mu nesmírně vděčná, že to kvůli ní podstoupil. Nebylo pro něho lehké znovu stát před soudem a podrobit se výslechu. Přestože byl očištěn, společností nebyl přijat. Proto se cítili šťastni daleko od Británie a byli v kontaktu jen s přáteli, jejichž návštěvy Severus statečně akceptoval a pomalu si dokonce zvykal i na občasnou přítomnost Harryho.
Nad těmi myšlenkami se pousmála a vzala Severuse za ruku. Pohlédl na ni a v očích se mu zračilo hřejivé světlo, které patřilo jen jí. Pevně sevřel její drobnou dlaň, jako by říkal: pojď domů. Lehce přikývla a co možná bez povšimnutí míjeli dotěrné novináře.
„Jak se cítíte poté, co jste byl zproštěn veškeré obžaloby, pane Malfoyi?“
Zaslechla ještě hlas prostořece vypadajícího pisálka, který stále ještě čekal před vchodem a jak si mohla povšimnout, nebyl jediný. Seběhli se kolem Luciuse jako vosy, dychtíc po nějaké senzaci. Ten je ignoroval a s pomocí dvou bystrozorů se prodíral ven z jejich sevření. Teprve až když se za ním téměř zavřely další dveře, zaregistroval Lindu postávající opodál společně se Severusem. Tentokrát se jeho rty skutečně pohnuly a ona z nich mohla přečíst upřímné 'děkuji'.


KONEC