Tajemství Eavinu - 10. kapitola

10. kapitola



Stála jsem na vrcholu schodiště a s radostí se rozhlížela po sále plném studentů. Všichni měli slavnostní oděv a na tvářích úsměvy. V jendnom rohu sálu stál veliký strom ozdobený lesklými ozdobami a se stříbrnou hvězdou na špici, na stěnách byly různě rozvěšené stříbrné a zlaté řetězy, které visely i ze stropu.

Očima jsem našla Stefana. Na sobě měl skvěle padnoucí oblek, hnědé vlasy měl sčesané z čela a lehce nagelované, Moc mu to slušelo a na mé tváři se rozzářil úsměv. Vedle něj stála Kitty a Danielle, která nenápadně pokukovala po svém Robertu Maistersovi, který stál nedaleko a také jí pohledy oplácel.

Kitty se rozhlížela po okolí a zřejmě si mě jako první všimla, protože něco šeptla Stefovi a ten se vzápětí otočil. Jeho ohromený výraz mne zahřál u srdce. Věděla jsem, že vypadám hezky, ale jeho reakce mě stejně potěšila.

Vlasy jsem měla vyčesané do volného drdolu a kolem obličeje jsem si nechala splývat pár pramínků vlasů. Pomalu jsem začala sestupovat ze schodů, ke kterým se Stefan prodral a než jsem sešla dolů, už na mě čekal.

"Ahoj," zašeptala jsem s úsměvem.

"Ahoj," odpověděl a vzal mě za ruce, upřeně se mi díval do očí. "Jsi nádherná," dodal vzápětí.

"Děkuju," začervenala jsem se, ale oči mi jistě zářily štěstím. "Tobě to taky sluší."

"Díky," zakřenil se a objal mě kolem pasu. "Dáme si něco k pití?" nasměroval mne ke stolu, kde předtím stál.

"Ahoj holky!" pozdravila jsem kamarádky.

"Ahoj," odpověděly mi nadšeně. "Jsi vážně krásná!" prohodila Kitty.

"Díky, ale už jsi mi to řekla snad tisíckrát!" zasmála jsem se.

"Stejně, jako ty mě!" opáčila Kitty.

"Kitty, dojdeš poprosit o tanec Roberta? Bylo by divné, kdybych za ním šla jako první," naklonila se ke kamarádce Danielle. Černovláska přikývla a zamířila k profesorovi.

"Smím prosit?" uklonil se přede mnou Stefan a já přikývla.

Zamířili jsme na parket. Právě hrála pomalá hudba, takže mě Stefan lehce vzal do náručí a já položila svou tvář na jeho rameno.

"Jsem rád, že jsi tu," zašeptal mi do ucha. "Že jsem tě poznal."

"Já taky," odvětila jsem také šeptem.

Potom jsme už mlčky tančili a užívali si přítomnost toho druhého.



"Angel, zatančíš si se mnou?"

Otočila jsem se po hlase a usmála se na Mathiase.

"Jistě," přikývla jsem bez váhání a zcela ignorovala Stefanův zamračený obličej. Když jsme mířili na parket, cítila jsem v zádech jeho upřený pohled. Věnovala jsem Mathiasovi zářivý úsměv.

"Tak co, jak se bavíš?" zeptal se.

"Dobře," přikývla jsem. "A ty?"

"Teď už se mi tu líbí," usmál se posmutněle.

"Mathiasi…" povzdechla jsem si.

"Promiň, jako bych nic neřekl, ano?" zatvářil se veseleji, ale mě bylo jasné, že se tak ani v nejmenším necítí.

"Díky za tanec," poděkovala jsem, když písnička skončila a zamířila zpátky ke Stefanovi. "Kitty, nešla by sis s Mathiasem zatancovat?" napadlo mne a prosebně jsem se na Kitty zadívala. Cítila jsem se kvůli němu provinile, bylo mi jasné, že je tu sám.

"Jasně," přikývla Kitty a já skryla úsměv, když jsem viděla, jak jí zčervenaly tváře.

"Věnuješ jeden tanec i mě?" ozvalo se vzápětí, když už Kitty byla téměř u Mathiase.

Otočila jsem se a chvíli se dívala na světlovlasého chlapce.

"Jonathane, ahoj," poznala jsem ho vzápětí.

"Ahoj," široce se usmál.

"Ehm... tohle je Stefan," představila jsem svého přítele. "Stefe, tohle je Jonathan, srazili jsme se na chodbě," vysvětlila jsem.

"Ahoj," natáhl ke Stefovi Jonathan přátelsky ruku. Stefan se usmál a přijal ji.

"Ahoj, rád tě poznávám."

"Zatančíš si se mnou teda?" otočil se Jonathan zpět ke mně.

"Ráda," přikývla jsem a znovu zamířila k parketu.

„To je tvůj přítel?“ zeptal se.

„Ano,“ přikývla jsem, lehce zaražená jeho otázkou. „Proč se ptáš?“

„Jen tak, ze zvědavosti,“ opáčil s úsměvem.

Pokývla jsem hlavou.

„Uvidíme se brzy?“ zeptal se s úsměvem, když skončila písnička.

Pokrčila jsme rameny.

„Zatím jsme na sebe narazili až tady.“

Usmál se.

„Zatím ahoj.“

„Ahoj,“ rozloučila jsem se a zamířila zpět ke Stefanovi.

„Tak srazila, jo?“ objal mě s úsměvem.

„Jo, když jsme se vrátili z nákupů,“ přikývla jsem a nastavila mu rty k polibku.

„Ahoj!“ zaznělo vedle nás vesele těsně před tím, než mne Stefan políbil.

Odtáhl se a podrážděně se zadíval na dívku vedle nás.

„Mirando, co tu chceš?“ zavrčel.

„Tancuju jako všichni ostatní,“ rozhodila rukama nevinně.

„Tancuješ?“ povytáhla jsem obočí ironicky. „Já bych řekla, že spíš stojíš tady.“

Sladce se usmála.

„Měla jsem žízeň a šla si pro pití. A zahlédla vás tady. Rozhodla jsem se vás pozdravit, je na tom něco špatného?“

Nadechla jsem se, abych jí řekla něco velmi nepříjemného, ale Stefan mi stiskl ramena.

„Tak jsi nás pozdravila a můžeš odejít. O tvojí společnost nestojíme, ahoj!“ prohlásil rázně, otočil se a odváděl mě od Mirandy pryč.

„Nána,“ soptila jsem tiše.

„Nevšímej si jí,“ zavrtěl Stefan hlavou. „Chce nám tenhle večer pokazit, to jí nedovolíme, ne?“

„Máš pravdu,“ přikývla jsem po chvíli, ale v duchu pořád cítila vztek. Jak se opovažuje za ním vůbec chodit?

Zhluboka jsem vydechla a vztekle si uvědomila, že se chovám jako nějaká žárlivá slepice!

Znovu jsem se nadechla a vydechla a vzmohla se na křečovitý úsměv.

„No tak, kašli na ni,“ přemlouval mne Stefan, otočil se ke mně a zlehka mi rukama přejížděl po ramenech.

Po chvíli jsem se uklidnila a objala ho.

„Miranda je mi ukradená,“ zašeptal mi do ucha. „Naprosto ukradená.“