Tajemství Eavinu - 11.

11. kapitola

Opírala jsem se o zeď a sledovala Danielle, jak tančí s Robertem. Moc jim to spolu slušelo, oba hnědovlasí a rozesmátí...

Kitty jsem neviděla, ale asi před hodinou jsem ji zahlédla, jak se baví s Mathiasem. Oba se smáli a vypadali vesele a uvolněně.

Stefan stál vedle mne, držel mne za ruku a pohrával si s mými prsty.

„Tak jak ti jde ježdění?“ zeptal se náhle.

Usmála jsem se.

„Jde to. Baví mne,“ otočila jsem se zpět k němu.

„To je dobře,“ kývl. „Vyjedeme si někdy? Třeba zítra po obědě?“

Přikývla jsem, i když mi lehce ztuhl úsměv při slově oběd.

Stále ještě jsem si na tuto stravu nezvykla a pokud na mne Stefan nedával pozor, jídlo jsem většinou vynechala. To ale hned poznal, tudíž se mockrát nestalo, že by nejedl se mnou.

„Nad čím přemýšlíš?“ zeptal se a pohladil mne po tváři.

„Nad obědem,“ zašeptala jsem pravdivě.

Stefanův úsměv jaksi zprkeněl.

„Co se děje?“ zeptala jsem se.

„Nic,“ odmítl rychle a znovu působil uvolněně. V očích měl ale jakýsi pocit, možná nejistotu nebo strach?

Stiskla jsem mu ruku, postavila se na špičky a dala mu pusu na tvář.

 

Bianca seděla u stolku v malé kavárničce ve městě a pomalu upíjela černou kávu. Proti ní seděl vysoký muž s tmavými vlasy a fialovýma očima. Jeho oblečení bylo strohé v tmavých barvách.

„Tak jak to jde, Bianco?“

„Velmi dobře, děvčeti se daří dobře. Brzy bude silná, rychlá a vycvičená jako ostatní upíři. Dost možná si povede ještě lépe než oni.“

„Brzy? Jak brzy?“

„Tak za měsíc, dva.“

„Výborně. Jsem ti vděčný,“ pokývl hlavou, zvedl se, hodil na stůl pár bankovek a odešel.