Tajemství Eavinu - 13.

13. kapitola

Téměř každý večer jsem chodila do kabinetu k profesorce Woodisové a trávila s ní dlouhé hodiny nad učebnicí a knihami o upířích dějinách, které donesla.
Úlevné pohledy mých přátel mne utvrzovaly v tom, co jsem si zvolna uvědomovala. Měnila jsem se. Přijímala své upíří já.
Se Stefanem jsem netrávila tolik času, kolik by chtěl a kvůli tomu byl občas trochu mrzutý, ale jinak bylo vše perfektní.
Po dobu uplynulého půl měsíce jsem byla spokojená.
"Půjdeš teda?" zeptal se Stefan a vytrhl mne z myšlenek.
"Mám na vybranou? Kdybych tě pustila samotného, všechny ty holky, které po tobě zatím jen zamilovaně pokukují, by se na tebe vrhly," zasmála jsem se. 
Stefan se pobaveně zazubil.
"BFajn, takže v pět před školou."
"Budu tam," slíbila jsem a vydala se ke třídě, protože se školou rozlehl protivný zvuk zvonku ohlašující začátek hodiny.

Jeane se zlomyslně usmála a vyklouzla ze svého úkrytu za skříňkou.
"Tak do kina, jo?" zamumalal a vydala se na hodinu.

Jeane však nebyla jediná, kdo rozhovor vyslechl. Postava oblečená v tmavém a se slunečními brýlemi na očích se spokojeně zasmála a také zamířila pryč.

Robert se opřel a posunul si černé brýle blíž k očím.
"Proč je pořád nosí?" rozlehl se třídou šepot.
Všichni se na Mirandu otočili. Někteří zvědavě, jiní otráveně.
"Třeba v noci kalil," usoudila Jeane a pár lidí se zasmálo.
Robert si zcela klidně sundal brýle z nosu a upřel na Jeane s Mirandou pronikavý pohled svých fialkových očí. Pomalu zamířil k lavici dívek.
Všichni, kolem kterých prošel, na něj fascinovaně a vyděšeně zírali.
"Do ředitelny."
Jeho hlas se třídou rozlehl jako prásknutí biče.
"Ale pane profesore..."
Robertův přímý pohled umlčel chabé námitky černovlasé dívky. I s Jeane se zvedla a chvatně opustila třídu.
"Tak se vraťte k práci," promluvil Robert už normálně, nasadil si sluneční brýle zpět na oči a zamířil ke katedře.
Třída váhavě poslechla.

"Páni, co to bylo?" naklonila jsem se k Mathiasovi, který seděl vedle mne.
"Zřejmě ovládá nějaký druh hypnózy."
"Ale..." tázavě jsem pokrčila rameny.
"Téměř každý upír má nějakkou schopnost. U některých je téměř nepostřehnutelná a u některých naopak téměř neovladatelná. Někdy ti to vysvětlím."
"Měl bys čas zítra? V deset?"
"Jasně," kývl.
"Sejdeme se v zahradě," usmála jsem se.
Stejně jsem se s ním chtěla domluvit, jestli by se mnou něco nepodnikl a takhle se vyhnu tomu, aby si dělal zbytečné naděje.


Před pátou jsem už stála před školou a rozhlížela se po Stefanovi.
"Někam jdeš?"
Otočila jsem se a oplatila Mirandě křečovitý úsměv.
"Do kina," odvětila jsem. "Se Stefanem."
"Ah... on ti to neřekl?" zatvářila se udiveně.
Přimhouřila jsem oči.
"Co mi nedal vědět?"
"Musí s námi být v knihovně. Rozhodla tak Wildniová."
Oči se jí rozzářily triumfem.
Nadechla jse mse k odpovědi, když si vedle mě stoupl Jonathan a zpražil Mirandu pohledem.
"Angel, tohle ti posílá Stefan," vtiskl mi do ruky bílý papírek. 
"A pro mne nic nemáš, bratříčku?" otázala se Miranda sladce.
"Bratříčku?" otočila jsem se na něj překvapeně.
"Bohužel," pokrčil rameny. 
"A tos jí ještě nezabil?"
Miranda zbrunátněla a Jonathan se hlasitě rozesmál.
"Pojď se mnou," vyzval mne.
Následovala jsem ho k lavičce a cestou rozložila papírek.
v PŮL DESÁTÉ NA STŘEŠE.
"Měl jsem ti vyřídit, že t oStefa mrzí, ale že ho před pár miinutami ředitelka pověřila, aby dohlédl na Mirandu a Jeane v knihovně, kde mají nějakou práci za trest. Něco provedly v hodině profesora..." zamyslel se.
"Maisterse," doplnila jsem ho a bezděčně se zachvěla při vzpomínce na děsivou atmosféru, jež Robert Maisters rozšířil po třídě. Jestlipak o tom ví Danielle?
"Jo, jestli chceš, můžeš jet do města se mnou. Vím o dobré upíří restauraci."
"To není nutné," zavrtěla jsem hlavou, ale Jonathan už mne nekopromisně strkal k autu.
Otevřel dvířka a já si sedla na měkkou sedačku.

"Tak co? Jsem o tolik horší společník než Stefan?" zeptal se Jonathan žertem, když jsme seděli v restauraci nad krvavým stejkem.
"Stefan je Stefan," prohodila jse ms úsměvem. "Už bychom měli jet, bude osm," pohlédla jsem na hodiny na rudé zdi restaurace.
"Jasně, tak pojď," dopil svoji sklenku čehosi a vstal.

V půl deváté jsem stála na střeše a rozhlížela se po Stefanovi. Nebe začínalo světlat, ale protože byla zima aa nebe bylo povětšinou zatažené, sluníčko nevylézalo.
"Ahoj zlato."
Otočila jsem se po hlase a okouzleně se na Stefana zadívalal. Zářivě se usmíval a já měla v té chvíli pocit, že je až magicky krásný.
Magicky...
Pousmála jsem se a sledovala ho, jak se ke mně přibližuje.