Sean a Lively - 1.

1. kapitola


Zklamaně jsem padla na postel a zadívala se na nadýchaná nebesa nad svou hlavou.
Záhadného mladíka jsem po celý zbytek večera ani nezahlédla a s postupujícími hodinami se moje nálada zhoršovala a zhoršovala. Nakonec jsem velice nepříjemně odmítla dalšího, v pořadí už možná padesátého, žadatele o tanec, za což jsem si od matky cestou domů vysloužila dlouhé a nepříjemné kázaní.
Otec se po mně jen občas podíval, ale neřekl ani půl slova.
Xavier se jen pochechtával a Zania obracela oči v sloup. Proti mě, byla Zania vzorná dcerka a byla by podle mínění matky dokonalou vůdkyní, jenže prvorozená jsem byla já a neexistovala žádná možnost, jak se tomuto osudu vyhnout.
Škoda.
Mobil na mém nočním stolku zapípal a já se po něm nepříliš ochotně natáhla.
Když jsem ale rozklikla obálku značící přišlou sms, neubránila jsme se malému úsměvu.
TAK CO PLES? POTKALA JSI PRINCE SVÝCH SNŮ?
Stručná a jasná zpráva bez podpisu, který ale nebyl potřeba. Nikdo jiný mi nemohl napsat ve čtyři hodiny ráno, než moje nejlepší přítelkyně Selima.
Selima byla krásná dívka se světle žlutou pletí, vlasy v barvě zralého obilí, vysokou štíhlou postavou a jasnýma studánkově modrýma očima.
Kamarádily jsme se snad odjakživa a neměly jsme před sebou žádné tajemství. Často a ráda si mě dobírala pro moji nechuť k dolézavým mládencům, kteří doufali, že si získají přízeň moji nebo mých rodičů a stanou se příštím vůdcem.
POTKALA.
Odepsala jsem a představila si Seliminu překvapenou tvář.
VÁŽNĚ? NEDĚLÁŠ SI SRANDU? POVÍDEJ!
Přišla vzápětí odpověď.
POZÍTŘÍ VE ŠKOLE.
Odepsala jsem a vypnula mobil.
Normálně bychom se mohly setkat hned zítra, ale musela jsem s rodiči na jakousi recepci.
Znechuceně jsem se ušklíbla a představila si dlouhé nudné hodiny, které prosedím u oběda s postarším manželským párem, jejich nudným synem. A následující stejně nudné odpoledne v klubu a večeři se stejným párem, tentokrát však na místním bále.
S povzdechem jsem zavřela oči a snažila se vybavit si co nejvíce podrobností a neznámém mládenci.


"Vstaaavej!!!!!!"
Vyděšeně jsem se otočila na bok a vzápětí spadla z postele. Teprve po chvíli jsem se vzpamatovala natolik, že jsem byla schopná se zvednout a otočit na toho opovážlivce, který mi zaječel do ucha a teď s na mojí posteli vesele chechtal.
Že je tím vetřelcem Xavier, mne nikterak nepřekvapilo.
Člověk by řekl, že ve svém věku bude už mít rozum, ale to on ani náhodou.
Podrážděně jsem po něm hodila polštář, který jsem sebrala z postele, ale on ho zachytil a hbitě hodil zpátky.
Tentokrát jsem se už zasmála.
"Ještě jednou mě takhle vzbudíš a budeš litovat!" zahrozila jsem mu, nicméně věděla jsem, že mne takovýhle budíček čeká ještě mnohokrát, v čemž mě utvrdily jiskřičky v jeho očích.
"Co se vlastně děje?" zeptala jsem se a protřela si pálící oči.
"Je čas vyrazit. Za dvě hodiny máme být u Robena s Livinou," vysvětlil a zatvářil se otráveně.
"Tebe aspoň nebude otravovat jejich synáček!" zašklebila jsem se znechuceně.
"A kdyby jo, tak jednu chytne," prohlásil Xavier a já se lehce zasmála.
"Tak už vypadni, ať se můžu obléknout!" pobídla jsem ho.
Bratr hbitě seskočil z mojí postele a vydal se s pískáním ke dveřím.
"Stejně budeš vypadat stejně hrozně jako teď, nač proč se chceš krášlit?" prohlásil u dveří a rychle je za sebou zabouchl, aby se vyhnul letícímu polštáři.
Přešla jsem ke zrcadlu v šatně přiléhající k mému pokoji a s úšklebkem uznala, že má pravdu.
Stříbřité vlasy mi zacuchaně trčely kolem hlavy všemi směry. Měla jsem je dlouhé po pás, ale to jim nikterak nebránilo.
Popadla jsem hřeben ležící na poličce a nešetrnými pohyby začala za vlasy tahat.
"Vydržte, pomůžu vám!" ozval se za mnou poplašený hlas a vzápětí mi služebná vytrhla hřeben z ruky, usadila mne na židličku a jala se česat mé vlasy.
Nilea byla dříve moje chůva. Měla drobnou baculatou postavu a tmavé vlasy nosila stále spletené do jednoho copu. Její červená pleť se zdála na umělém osvětlení temná.
"Umím se učesat Nileo," promluvila jsem.
"Ano, to jsem viděla. Zacházíte se hřebenem, jako byste se snažila si všechny ty krásné vlasy vytrhat," ušklíbla se posměšně.
"Dlouhé vlasy mi nesluší. Chci..."
Nilea mne umlčela, když rázně odložila kartáč a začala přehrabovat mé oblečení v šatníku.
"Tohle bude ideální," vytáhla lehké letní šaty ze světle zelené látky.
Útrpně jsem na ně pohlédla, ale věděla jsem, že nemá cenu protestovat. Do školy jsem se mohla oblékat téměř, jak jsem chtěla, ale na společenské akce byly moje šaty vybírány ostatními.
"Sluší vám," usmála se na mne chlácholivě.
Odfrkla jsem si a šla se obléknout.

"Páni!" vydechla Selima.
Stály jsme na chodbě a kolem nás chodily davy studentů, já jí však svěřovala vše o záhadném neznámém, který mé myšlenky neustále přímo či nepřímo zaměstnával.
"Víš, řekl, že bych mohla hodně změnit," začala jsem přemýšlivě.
"Ano?"
"No, myslím, že bych mohla, napřed bych ale musela začít u sebe," dodala jsem a setkala se se Selminým tázavým pohledem. Otomhle jsem přemýšlela včera také téměř pořád a do teď jsem si nebyla jistá, zda se mám odhodlat uskutečnit plán, který se mi v hlavě rodil už dlouho, ale až tajemný cizinec mne dodal tolik odvahy o něm skutečně uvažovat a teprve teď jsem se definitivně rozhodla.
Popadla jsem Selimu za ruku a táhla ji k východu ze školy.
"Co blázníš? Kam to letíš?" vykřikla zmateně.
"Nech se překvapit," vyhrkla jsem a ohlédla se na ní.
Tuhle chvíli si zrovna vybral nějaký kluk, aby vyšel z boční chodby a já narazila přímo do něj.
Začala jsem padat na zem, ale rychle se kolem mě ovinuly jeho silné ruce a já byla pádu ušetřena.
Vzhlédla jsem a chystala se omluvit, slova mi ale odumřela na rtech, když jsem se zahleděla do těch nejtemnějších očí, jaké jsem kdy viděla.
"Pro...promiň," zakoktala jsme a pozorněji si ho prohlédla.
Měl stříbřitou pleť, vysportovanou vysokou postavu a... tmavé vlasy, které vykukovaly zpod basetbalové kšiltovky. Kombinace tmavých vlasů a očí byla hodně nezvyklá.
"Jsi v pořádku?" usmál se.
Jeho hlas mi rozechvěl srdce.
Nadechla jsem se k odpovědi, ale Selima mě popadla za ruku a táhla pryč.
"Tak kam jsi to chtěla?" zvolala.
Ohlédla jsem se po tom klukovi, ale už tam nestál.

Díval jsem se za mizící dívkou a smutně se pousmál.
Když se mi opírala o hruď, měl jsem pocit, že se v jejích očích mihlo poznání, ale nebyl jsem si jistý.
Byl jsme si jistý, že na okamžik, kdy jsem ji zachytil, ona se tiskla k mé hrudi a její oči se upíraly do mých, jen tak nezapomenu.