Turn off the dark XXI (If The World Should End)

 

Amelie:

Několik lidí se mě zeptalo, jestli jsem v pořádku. Dost nezvyklé na New York. Seděla jsem v metru a rukama si objímala trup. Věděla jsem, že je to blbost a fyzicky nemožné, ale měla jsem strach, že se mi hrudník rozskočí a srdce mi v maličkých rozmělněných kouscích vyteče na podlahu. Kousala jsem se do rtu, abych nevzlykala, a jen si nechala stékat horké slzy po tvářích.

Děláš to pro něj, hlupačko. Tak nebreč!

Reeve bude v pořádku. Už mu nikdo neublíží.

„Je vám dobře, slečno?“ zeptala se mě starší paní na vedlejším sedadle. Jen jsem se na ni otočila a přikývla. Povzbudivě se na mě usmála, ale stejně si nenápadně odsedla.

Vystoupila jsem z metra a vyšla na rušnou ulici. Přede mnou se tyčil k nebi dům. Slunce se odráželo v jeho oknech, ale já ho viděla jinak. V mé hlavě tam stála pokřivená gotická pevnost a kolem jejího vrcholu kroužili krkavci. Už z dálky jsem viděla pana Freda stát ve své uniformě na obvyklém místě. Otevíral lidem s úsměvem dveře a přál jim pěkný den. Když jeho pohled padl na mě, husté bílé obočí se mu stáhlo a úsměv mu povadl.

„Slečno Amelie.“

„Pane Frede.“ Pokusila jsem se o úsměv, ale nešlo to.

Fred pustil kliku dveří a na chvíli přestal být dveřníkem. Natáhl ke mně ruku a zmáčknul mě v medvědím objetí. „Doufal jsem, že už vás tu neuvidím.“

„To je milé.“ Otřela jsem si oči a sevřela jeho rameno. I když to mohlo znít hrubě, věděla jsem, jak to Fred myslel.

S úzkostným pocitem jsem vešla do haly a přivolala si výtah. Podvědomě jsem se přikrčila, když se dveře s cinknutím otevřely. Čekala jsem děsivé věci. Tahle budova byla mé peklo. Z každého koutu na mě číhalo možné nebezpečí. Nechala jsem se vyvézt až do jednoho z vrchních pater a zamířila dlouhou chodbou ke dveřím na jejím konci. Každý krok byl těžší a těžší. Bylo to jako podepisovat si ortel smrti.

Zaklepala jsem. Viděla jsem před očima sama sebe. Jak si ke krku přivazuji těžký balvan a skáču do nejhlubšího jezera.

Reeve bude v bezpečí!

Dveře se s cvaknutím otevřely. Stál tam v košili s vyhrnutými rukávy a v ruce svíral skleničku se zlatavou tekutinou. Jeho úsměv byl krutě vítězný.

„Amelie!“

Stála jsem tam s rukama přitisknutýma k bokům, když mě tvrdě objal.

Jako škrtič ovíjející se kolem oběti.

Vtáhl mě do bytu a definitivně za mnou zavřel dveře.

 

 

Reeve:

Bylo to divný...

Černý tunel, jen pár záblesků.

Jako jet ultra rychlým metrem, projíždět barevná nástupiště a na každém se něco dělo. Několik dějových vsuvek, jinak černo a na konci ledová sprcha. Voda byla všude. Lezla mi do nosu, do pusy, dokonce i do uší. Nemohl jsem dýchat a navíc byla příšerně ledová. Někdo mě popadl za límec a trhnul se mnou dozadu. Neudržel jsem balanc, padnul na prdel a týlem jsem narazil do stěny.

„Co je sakra!“

„Vole, debile!“ Brácha se nade mnou nakláněl a křičel. Zane? A křičel? Zane, který na mě nikdy nezvedl hlas? Byl jsem zmatený. Seděl jsem na zemi na pochybných toaletách, mokrý, a Zane mě probodával totálně nasraným pohledem.

To brácha mi musel vymáchat hlavu v umyvadle, jinak nevím.

„Na co si to hraješ?“ zakřičel na mě a nakopnul mě. Ne moc, ale i tak to zabolelo.

„Spidermana?“ zasmál jsem se a snažil se vyhrabat na nohy. Jo, byl jsem našrot, ale to mi přece neubíralo na smyslu pro humor.  

„Jo? Tak víš co, Spajdy? Běž se s těma pěti týpkama rvát sám. Když chceš takhle, tak prosím, ale já se kvůli tobě zabít nenechám.“

„Pohoda. Běž si,“ odfrknul jsem si a prohlédl si svůj odraz v popraskaném zrcadle. Vypadal jsem fakt dobře. Pod očima jsem měl kruhy a pod pravým dokonce nádherný monokl. Zarostlé tváře aspoň trochu maskovaly to, jak nezdravou barvu jsem měl. Otřel jsem si krev, která mi z nosu tekla přes rty a kapala z brady dolů do špinavého umyvadla.

Jasně… rýpal jsem do týpků co, hráli kulečník… a možná jsem do pár koulí strčil a zkazil jim napínavou hru. Možná jsem jich i pár urazil a někam je poslal, ale přece se kvůli tomu nebudeme rvát ne?

Zane odešel, a tak jsem to byl jen já proti nim. Jako mušketýři… vlastně ne… ti byli tři… tak jsem d´Artagnan. Ale to byl taky sráč, co se musel přidat k těm třem, aby něco zvládnul.

Vypochodoval jsem s úsměvem ze záchodů a ani jsem se nenadál, už mě drželi za bundu a táhli na ulici. Vyhodili mě před klub, až jsem tvrdě dřel asfalt. Stihl jsem praštit jen dva a podle křupnutí jsem jednomu z nich zlomil nos, ale pak už se na mě sesypali a začali do mě kopat. Zvládl jsem si akorát krýt hlavu a ty takzvaně důležité orgány.

Vysvobodila mě až policejní siréna. Vysvobodila je vlastně dost vtipný, protože sotva mě posbírali ze země, už mě hodili za mříže.

Záchytka byla taky dobrá. Lepší, než odporný prázdný byt plný pitomých vzpomínek.

„Hej kámo!“ houknul jsem na strážníka, co seděl za stolem a četl si noviny. Dělal, že nic, ale viděl jsem, jak ke mně zabrousil jedním okem. „Víš, kdo já jsem?“ Chytil jsem se mříží a znervózňoval ho. Nejspíš se bál, že zabásli někoho důležitého. Hovno! „Spiderman.“ Vyprsknul jsem smíchy a svezl se po mřížích k zemi.

Jake přišel asi za hodinu. Střídal jsem spánek s utahováním si z policajta a krátil si tak dlouhou chvíli. „A přichází druhý hrdina. Další Spiderman!“ zakřičel jsem zvesela a rozmáchle ho vítal. Jake ale nevypadal, že by měl stejnou radost jako já.

„Usměj se trochu, brácho! Nemáš radost?“ Pocuchal jsem ho ve vlasech, když polda odemknul mříže.

Musel jsem zavolat Jakeovi, protože Zane byl zasraný vychovatel a nechal by mě tady posedět pěkně dlouho, abych se z toho poučil. A to se mi nechtělo.

Jake zabručel a vyšli jsme před stanici.

„Díky, brácho.“ Vytáhl jsem si cigárko, a připálil si.

„Pojď, odvezu tě domů,“ zívnul a zacinkal klíčky od auta.

„Co blázníš?“ objal jsem ho kolem ramen a vyfoukl kouř. „Noc je ještě mladá.“ Ve skutečnosti jsem viděl na obzoru blednout barvy noci. To kruté ráno, které prostě pokaždé muselo přijít. Jenže já se rozhodl mu utéct. Prostě půjdeme pít směrem na západ.

„Nikam nejdu. Odvezu tě domů a půjdu ještě chvíli spát, než budu muset do práce,“ zívnul, a popadl mě za loket.

„Nedělej, Jakeu a pojď na panáka.“ Vytrhnul jsem mu ruku ze sevření a drcnul ho do ramene.

Nakrčil obočí a zavrtěl hlavou. „Nejdu“  

„Nebuď sráč...“

„Nejsem sráč, Reeve!“ zařval na mě totálně vytočenej. V obličeji zrudnul a ruce měl zatnuté v pěst.

„Amelie se s tebou rozešla a ty jsi už týden v lihu. Ty přestaň být sráč a vzchop se! Je to kurva posraný, protože vy dva prostě… to je jedno. Ale je konec! Smiř se s tím a dej se dohromady, jinak se zničíš!“ vychrlil na mě lavinu slov. Zůstal jsem tam stát jak solný sloup a jen na něj civěl. Možná měl pravdu a možná taky ne. Já fakt neměl pocit, že bych se nějak ničil. Prostě jsem se rozhodl užívat si. Nestarat se...

„Reeve ne!“ stihl ještě vyjeknout, než jsem mu pozvracel boty.

 

I přes mé protesty a notnou dávku agrese se Jake rozhodl poskytnout mi na noc azyl ve svém bytě. Ještě cestou si zařídil několik telefonátů se svými kolegy, aby ráno nemusel do práce a mohl dohlédnout na to, že ráno vstanu, dám se do pořádku a půjdu do divadla. Po týdnu, který mi utekl jako voda z dlaní. Týden, kterým jsem prožil na autopilota. Týden, který jsem sprostě propil. Týden, který jsem si nepamatoval a vlastně jsem toho ani nelitoval. Nestál za to. Byla to jen ztráta času. Týden bez ní. Bez Amelie.

Jakeův byt byl malý, ale svým způsobem prostorný. Posadil mě před televizi a s nadáváním začal rachotit ve skříni. Během toho stihl vylomit jednu poličku, praštit se tenisovou raketou a téměř složit stan, než konečně našel nafukovací matraci a pumpičku.

Vykašlal jsem se na první ranní zprávy a posadil se v kuchyni u stolu. I když jsem byl pořád namol, v hlavě mi neustále hučel ten Jakeův proslov před policejní stanicí. Přestaň být sráč a vzchop se...

Popadl jsem papír, který se na stole válel a tužku. Když jsem se pro ni natahoval, neušlo mi, jak se mi třepou ruce. Bylo toho na mě už moc. Vzchop se...

Sklonil jsem se níž a přiložil hrot k papíru s podivným pocitem v žaludku, že vzniká něco velkého.

And you say rise above
Open your eyes up

 

 

„Jo  přijde, Iz...řekl jsem, že se o to postarám...“

Vzbudil mě Jakeův hlas z vedlejšího pokoje. Nafukovací matrace se přes ten zbytek noci co jsem spal, vyfoukla, takže jsem ležel víceméně na zemi a ve spáncích mi odporně tepalo.

„Nejdřív mi poblil boty, pak se mě snažil přeprat, ale byl tak namol, že to nezvládl, napsal něco na papír a usnul… ale furt si říkám, že i když vypadá jako troska, tak pořád je na tom líp než ona.“

Nechtěl jsem poslouchat jeho telefonát, ale byl jsem zvědavý. Srdce se mi při zmínce o NÍ rozbušilo silněji. Určitě mluvili o Amelii. Je na tom hůř než já? Sevřel mě strach… snad se jí nic nestalo. Jake hovor ukončil a vrátil se do obývacího pokoje s tácem. Položil ho na stůl a významně na mě kývl.

„Pojď se najíst,“ kývl ke stolu jako otec neposlušného dítěte.

„Nechci, díky“ zabručel jsem a schoval hlavu pod deku.

„To teda chceš! Dělej.“ Popadl spodní okraj deky a s prudkým trhnutím mi ji ukradl. „Udělal jsem ti snídani a to nedělám ani většině dámských návštěv, tak to koukej zdlábnout!“ Pronesl to takovým tónem, že mi bylo jasné, jak marný by byl odpor. Proto jsem se raději zvedl a šel do sebe naházet poctivou anglickou snídani.

Stejným způsobem mě donutil dát si sprchu, oholit se a půjčit si nějaké jeho oblečení, které podle jeho slov “nepáchlo jako levný bar“.

Když jsme o hodinu později stáli před divadlem, žaludek se mi kroutil nervozitou, jako kdybych tam měl jít poprvé. Navíc jsem se v Jakeově oblečení cítil jako šašek. Měl prostě jiný styl, který mi byl cizí. On byl upravený sportovně založený mladý muž z velkoměsta a já… no... Máma jednou můj styl popsala jako bohémský. Fakt nevím, co to znamenalo, ale bylo mi v tom líp, než v tomhle.

„To zvládneš,“ kývl na mě a spolu jsme vešli do sálu, kde už se ostatní připravovali a protahovali. Amelie stála zády k nám u okna ve vytahaném svetru a dívala se z okna. Neviděl jsem ji do tváře, ale už jen ten pohled na úzkostně stažená ramena mě zasáhl do břicha jako dělová koule.

„Pojďte lidi, sjedeme si to od pasáže Petera a MJ na balkoně.“ Sebastian dotáhl do sálu žíněnku, na kterou jsme se s Am měli posadit.

Čekal jsem na ni, až se otočí a na to, co uvidím. Čekal jsem v jejich očích, smutek, bolest, strach... cokoliv, jen ne to, co jsem spatřil. V tu chvíli jsem pochopil, co tím Jake myslel, že je na tom hůř než já.

Její oči byly šedé a prázdné. Z oken do její duše a ze dvou studánek, které zračili její každou, byť jen nepatrnou emoci, se staly obyčejné orgány, které člověk potřebuje k tomu, aby nenarazil do zdi.

Vypadala jako mrtvá.

Zasáhlo mě to tak, že jsem na chvíli zapomněl dýchat.

Amelie se mezitím posadila na žíněnku a čekala.

Následoval jsem ji a usadil se vedle. Její přítomnost mi zvyšovala tep a zhoršovala mou bolest.

„Ameli,“ promluvil jsem k ní tiše, tak aby nás nikdo neslyšel. Potřeboval jsem, aby věděla, že já to nevzdám. Pořád ji miluji z celého srdce a vím, že to byl omyl. Že se vrátí.

Nevydala ani hlásku, nepohnula se ani i centimetr.

„Můžem!“ zahlásil Sebastian.

Opřela se mi o rameno a její rty se roztáhly do koketního úsměvu. „Petere, mám na tebe jednu otázku.“ Hrála to skvěle. Ten úsměv bych ji možná i uvěřil, kdybych neviděl ty prázdné oči.

„Jasně,“ odpověděl jsem a zahleděl se do dálky.

„Ty žiješ tady a já až na Lower East side… Jak je možné, že když ti zavolám, aby ses zastavil, trvá ti to, ani ne pět minut. Jak je to možné?“

Tohle měla být vtipná pasáž našeho muzikálu, ale já u ní trpěl jako nikdy. To bolestivé pnutí v hrudi mě téměř zabíjelo.

„No... víš, jedu metrem, je to expres...však víš, jede rychle...“ koktal jsem, ale Sebastián byl nejspíš spokojený, protože zářil jako lampion.

„Dobře, měj si svá tajemství,“ provlékla mi ruku pod paží a přitiskla se ještě blíž. „Jen se mnou zůstaň.“ Zaznamenal jsem to. Drobný záchvěv v jejím profesionálním hlase, když to řekla.

Jen semnou zůstaň...

 Sevřel jsem její dlaň mimo roli. Cítil jsem, jak s rukou škubla a chtěla se mi vytrhnout, ale pak to vzdala.

Někdo pustil hudbu na přehrávači. Kytarový podkres který jsme se Zanem nahrávali asi před dvěma týdny.

„Don’t think about tomorrow...We’ve only got today...“ začala zpívat a opatrně se dotkla mé tváře.

Vše to byla jen role. To, co nám nakázal scénář. Doufal jsem, že aspoň zlomek z toho, co hrála, vycházelo i z ní. Dotkla se mě, protože chtěla, ne jen proto, že musela.

„You are all I need...And all I can defend...“ odzpíval jsem svou část.

„To bude stačít,“ odmávl nás Seb a radostně zatleskal. „Skvělé, skvělé... zdá se, že jsme na dobré cestě.“

Amelie okamžitě vstala a zamířila zpět k oknu.

„Ameli... počkej.“ Sevřel jsem ji zápěstí.

„Pusť mě Reeve,“ vydechla a zavřela oči, jako někdo, kdo je k smrti vyčerpaný.

„Prosím, promluvme si ještě.“ Zkusil jsem zoufale. Snažila se mi ruku vykroutit, ale nepouštěl jsem ji. Já ji to prostě zatraceně nevěřil!

Viděl jsem Iz s Jakem, jak se po nás pokradmu dívají a hlídají.

„Není o čem mluvit.“ Viděl jsem, jak zatíná čelist a oči se ji třpytí. „Pusť...“

„Miluju tě. O tom chci mluvit.“

„Ne!“ vyhrkla a snažila se odtáhnout. Přitáhl jsem si její třesoucí se tělo do náruče a přitiskl rty na její. V prvotním impulsu se zdálo, jako kdyby přímo v tohle doufala. Že ten polibek byl něco, co chtěla. Jenže pak ztuhnula. Vpáčila mezi naše těla ruce a prudce mě od sebe odstrčila.

„Ne!“ zavzlykala a objala si hruď.

„Ameli,“ zkusil jsem znova, ale tentokrát vykřikla.

„Přestaň!“ Její hlas zoufale kolísal.

„Promiň já...“ natáhl jsem k ní ruku, abych ji utěšil, ale v tu chvíli se stalo něco, co bych nečekal ani v tom nejdivočejším snu. Nečekal bych to od ní. Její ruka se vymrštila do vzduchu, a s ostrým plesknutím mi vrazila facku.

Chytil jsem se za to místo, protože to byla opravdu dobrá rána. Byl to jen okamžik, kdy se v jejích očích ukázala směsice bolesti a utrpení, hned ho ale skryla za bezvýraznou masku a utekla.

 

 

Amelie:

Uhodila jsem ho...

Praštila jsem Reeva.

Jenže co mi zbývalo? Jen tak by to nevzdal. Než riskovat jeho zdraví, nebo život, to ať mě raději nenávidí. Raději mu ublížím, abych ho odehnala, než abych ho nechala milovat mě a vystavovat se tak nebezpečí.

Udělala jsi dobrou věc...chráníš ho. Ale kdyby to tak nebolelo. Ten jeho pohled se mi vypálil do mozku. Ten nechápavý výraz a šok v očích.

Šla jsem ulicí směrem k Samovi. To byly moje podmínky. Vrátila jsem se k Alexovi s tím, že si budu moci nechat svou práci v baru a roli Mary-Jane. Stálo mě to hodně, ale nakonec jsem si jedinou radost ve svém mizerném životě prosadila.

Bar byl tmavý, i když venku stále svítilo slunce. Nebyla tady zatím ani noha, i tak se tady vznášel lehký opar, z cigaret. Převlékla jsem se a začala uklízet umyté sklenice z předchozího dne.

Nevím, čím to bylo, že se mi tohle místo tak dostalo pod kůži. Z nějakého důvodu jsem se tady cítila bezpečně a skrytá před světem. Tady se neřešily trable muzikálu a vztahové problémy. Byla to práce, která mi dokázala vyčistit hlavu.

„Ahoj Am!“ zvolala ode dveří Nora. Měla na sobě volnou značkovou teplákovku a tmavé kudrnaté vlasy měla stažené do drdolu. Vypadala tak obyčejně, ne jako tanečnice. „Přišla jsem dřív, dneska potřebuju skleničku, než na to vlítnem,“ kývla s úsměvem k podiu a sportovní tašku, ve které měla věci, hodila na zem k nohám barových stoliček.

„Dáš si Jacka?“ sáhla jsem po známé lahvi a zabolelo mě srdce. Když jsem si vybavila chuť whiskey, cítila jsem i chuť Reeva. Prázdná sklenička mi vypadla z rozechvělé ruky. Zaklela jsem a začala sbírat střepy a snažila se rozdýchat tu neviditelnou ruku svírající mi hrdlo.

Nora mě popadla za zápěstí a teprve až proti její klidné dlani jsem si uvědomila, jak moc se mi ruce třesou a že krvácím z drobných ranek na prstech a dlaních.

„Zlato, co se děje?“

Upřela na mě čokoládově hnědé oči. Chvíli jsem otálela a zaraženě pozorovala její tvář. Trvalo to jen pár vteřin, než se mi po tvářích začaly kutálet horké slzy a povyprávěla jsem ji celý svůj příběh. Neskrývala jsem nic. Mluvila jsem o sobě, o divadle, o Alexovi a o Reevovi. Vyčistila mi rány a pak mě pevně držela za zápěstí a byla mi oporou. Ještě nikdy jsem o sobě tolik nemluvila a bylo to, jako kdyby mi někdo z ramen odebral obrovskou váhu.

„...A dneska při zkoušce...políbil mě a já...“ zavzlykala jsem a schovala tvář do dlaní. „musela jsem...uhodila jsem ho.“ Nora mě sevřela v náručí a i její oči se třpytily, jak potlačovala slzy. Neříkala nic, jen mě pevně držela a nechala mě vybrečet. Když Ella a Sandy vešly do baru a našly nás jako dvě hromádky neštěstí, na nic se neptaly a s lahví Jacka se přidaly na naši objímací hromadu.  

„Jste to ale hromádka neštěstí,“ ozval se Sam a opřel se o barový pult. „Děvčata, tady se srdce vypínají, ne vylívají. Teď do práce!“ Všechny jsme si otřely slzy, a jak Sam řekl, tak se stalo. Vypnula jsem ho. Vypnula jsem svoje srdce a rozhodla se udržet ho tak, jak jen to bude možné. „Všechno bude jednou dobrý, holubičko,“ pohladil mě Sam po vlasech povzbudivě. Pak už jen rozsvítil neonový nápis a oficiálně pro dnešek otevřel.