Z Afriky do divočiny- 1.

1.

                   Nora seděla v letadle. Cítila jak jí dřevění nohy i zadek. Už po milionkráté kroutila kotníky, aby jí nohy nezačali mravenčit a krev se nesrazila do trombů, které by jí způsobily trombózu nohou.
Cesta ze severní Afriky zpět domů do Německa byla moc dlouhá.
 ,,Slečno letuško, prosím vás, jak dlouho ještě poletíme?“ zastavila procházející letušku.
 ,,Ještě chvilku, už bychom měli být nad Itálií. Nedala byste si něco?“
 ,,Strašně se těším na pivo a klobásu. Naší, bavorskou.“
 ,,Tak to tu bohužel nemám,“ usmála se a pokračovala v cestě uličkou.
Letuška měla pravdu, opravdu to trvalo jen chvilku a než se Nora nadála, stála nohama pevně na zemi. Párkrát si poskočila, aby se protáhla a pak se vydala do letištní haly pro své kufry.
          ,,Noro!“ uslyšela za sebou mužský hlas. Otočila se a spatřila Johanesse.
 ,,Johane! Brácha! Čau! Teda, ty jsi se změnil!“ říkala, když si ho po dlouhém objetí konečně prohlédla.
 ,,No a ty snad ne? Moc ti to sluší. Ty vlasy a jak jsi úplně hubená? Ty jsi tam neměla co jíst? Neulovila jsi si žádnou antilopu?“
 ,,Nech toho,“ řekla a dala mu pěstí do ramene.
 ,,Héj, máš pěknou páru. Mnohem větší, než když jsi odjížděla,“ říkal Johaness a promnul si zasažené rameno.
 ,,Hele, raději pojď. Umírám touhou po vaně,popcornu z mikrovlnky, pivu a tátovým klobáskám na grilu.“
 ,,Taky už na tebe doma čekají,“ řekl, vzal jí část kufrů a vedl k autu.

          Když Nora, celým jménem Eleanora Friedrichová, před třemi lety odjížděla do Afriky, jako čerstvá veterinářka, tak byla obyčejná průměrná holka s trochu větším zadkem a stehny a vlasy přesně pět centimetrů dlouhými. Nebyla příliš průbojná a byla bezmezně zamilovaná do svého spolužáka z gymnázia Jana, se kterým chodila dva roky před cestou do Afriky.
Tam se účastnila mise na záchranu zvířat, která trvala tři měsíce. Po té době ji ale nabídli, aby dělala veterinářku v záchytné stanici pro zraněná, nebo opuštěná mláďata a Nora nadšeně přijala.
Teď se po třech letech vracela o deset kilo lehčí, s pasem úzkým jako vosa, dlouhými černými vlasy téměř do pasu, zlatavě opálená a jak její bratr zjistil na vlastní kůži, tak s pořádnou ránou.

     ,,No teda bratře, kde jsi vzal takovej bourák?“ zeptala se Nora, když před letištěm nakládal Johaness do auta její kufry.
 ,,Makám jako blázen. Někde se to projevit muselo. Nasedej,“ řekl, nastoupili a odjeli.
     ,,Pane bože, holčičko, ty jsi se změnila,“ plakala její maminka Lydia, když se Nora objevila v předsíni.
 ,,Mami, ty jsi nějaká šedivá,“ řekla Nora z legrace.
 ,,To mám z tebe víš? Ale jsem tak ráda, že tě konečně vidím,“ říkala dojatě a stále jí objímala.
 ,,Však já vás taky. Už jsem se nemohla dočkat.“
 ,,Hele, mámo, pusť jí,“ řekl Nořin táta Rudolf a jakmile ji Lydia pustila, objímal jí on.
 ,,Rodičové drazí, co mi dát třeba najíst?“ zeptala se Nora a rodiče už jí táhli ke stolu a pokládali před ní plné talíře jídla.
 ,,Mami, tati, brácha, já bych vám chtěla něco říct,“ řekla Nora u dezertu, což byl její oblíbený banánový pudink.
 ,,Budeš se vdávat? S nějakým afričanem co je černý a má určitě choleru a HIV?“ vyděsila se Lydia.
 ,,Ne, choleru ne. Tyfus,“ řekla Nora úplně vážně a sledovala reakci všech u stolu. Pak vyprskla smíchy.
,,Ne, buďte v klidu, nikoho si neberu a už vůbec ne afričana. Chtěla jsem vám říct, že jsem se v Africe seznámila s ředitelem tady mnichovské zoo. No a on mi nabídl místo. Pracovní místo. No a protože už jsem ve věku, kdy bych se možná měla začít chovat jako dospělá žena, které brzy začnou tikat biologické hodiny, tak jsem to vzala. Tedy chci říct, že už se do Afriky nevracím.“
Najednou zavládlo ticho. Johaness se podíval na matku, ta na otce a ten na Noru a pak zpátky na svou ženu. 
 ,,No konečně jsi dostala rozum, holčičko!“ řekla Lydia za celou rodinu a po několikáté za tu chvíli, co byla Nora zpátky doma ji objala.
 ,,Vezmeš si svůj bývalý pokoj?“ zeptal se Rudolf a Lydia začala sklízet nádobí ze stolu.
 ,,Zatím. Než si něco najdu. V pondělí jdu do té Zoo se podívat co a jak, dostanu první pokyny, školení, klíče ode všeho možného a tak. Je dost možné, že mají i svoje byty.“
 ,,Ale to ještě nevíš, jestli přežiješ tu svatbu,“ řekl Johaness a Lydia ho praštila utěrkou, kterou měla zrovna v ruce.
 ,,No, co když bude oslavovat tak moc, že se uchlastá? Já bych se nedivil,“ řekl, vstal od stolu a zasunul židli. Podal matce prázdnou, téměř vylízanou skleničku od pudingu a podíval se na hodinky.
 ,,Někam jdeš?“ zeptal se ho Rudolf.
 ,,No, bude osm hodin, z práce už mě snad volat nebudou a moje drahá a praštěná sestra se nemůže dočkat piva. Takže jdeme do restauračního zařízení na pivo.“
 ,,Teď? To jsi to nemohl říct dřív? Dokážeš si představit, co se stane, když smícháš klobásy, brambory, salát, banánový puding, zbytky letadlovského jídla a zaliješ tohle všechno pivem?“
 ,,Hmm,“ promnul si bradu. ,,Nech mě chvíli přemýšlet,“ řekl vážně, jednou rukou si stále mnul bradu a druhou měl v kapse kalhot.
,,Bum!“ zakřičel tak, až Lydia, která kolem něj procházela leknutím nadskočila.
 ,,Kdy už konečně vyrostete?“ zeptala se a sledovala Noru, jak smíchy chrochtá.
,,Nikdy,“ odpověděla sama sobě.
 ,,Mami, nečekej na nás,“ řekla Nora, políbila matku na tvář a odcházela se svým bratrem do hospody.

     ,,Hele brácha, ty víš, koho si to Eva bere?“ vyzvídala Nora nad půllitrem piva.
 ,,No, bohužel vím a nejsem z toho nadšený. Kdo to ale je ti neřeknu.“
 ,,Proč ne?“
 ,,No, to je jedno. Hele, jak moc jsi byla v tý Africe v obraze co se týče dění ve světě?“
 ,,No, tak důležitý věci se ke mně dostaly, občas jsem na internet zavítala. Proč?“
 ,,Víš, kdo je támhleten chlap, jak se po tobě pořád dívá?“ zeptal se Johaness a nenápadně kývl hlavou nalevo, kde o dva stoly dál seděli dva chlapíci a jedna žena.
 ,,Který? Tam jsou dva,“ zeptala se, ale stále se tam dívala. Jeden z dvojice mužů se na ní právě podíval a střetli se pohledem.
 ,,Tenhle,“ řekl Johaness a objednal další piva.
Nora se na něj zářivě usmála, on jí úsměv oplatil a pak se očima zase rozešli.
 ,,Ne, tak toho neznám. Měla bych?“
 ,,No, možná poznáš. Děkuju,“ usmál se na servírku a pustil se do dalšího piva.
 ,,Hele, brácha. Tohle je poslední. Další už nedám. Potřebuju být na zítra trochu ready.“
 ,,Hmm, jak myslíš.“
 ,,Řekni mi zatím, co teď vůbec děláš? A co nějaká ženská?“
 ,,Barbara mě opustila, to už víš. Ale vídám jí často. Chodí s primářem. No a já jsem jeho zástupce.“
 ,,Ty jsi zástupce primáře?“
 ,,Pořád na té samé klinice? Na nefrologii?“
 ,,No jasný. Co se tak divíš?“
 ,,Můj brácha je zástupce primáře. No tak to je hustý,“ opřela se o opěradlo a houpala se na zadních nohou židle. byla ráda, že to někam dotáhl.
 ,,Moc ne, ten parchant primářskej pořád nechce jít do důchodu.“
 ,,Počkej, on je nějakej starej?“
 ,,No, už měl být skoro rok v důchodu.“
 ,,A to si Barbara začala s takovým dědulou?“
 ,,Barbara to má nastavené jinak,“ mávl rukou nad vztahem své bývalé přítelkyně a dál už to neřešili.
Nora s Johanessem se chystali k odchodu z hospůdky. Během té doby si s tím sympatickým mužem vyměnila pár pohledů a pár úsměvů. Když kolem nich procházeli, doslova na ní visel očima.
     ,,Teda, ten po tobě jel jako blázen. Toho by jsi si měla vážit,“ řekl Johaness, když vyšli ven před hospodu.
 ,,Proč? Kdo je to? Docela se mi líbil.“
 ,,Nevyzvídej. A neboj se, určitě nejsi jediná, komu se líbí. Tady je náš taxík. Tak dělej, nasedej,“ popostrčil jí do auta a odjeli domu, k rodičům.

     ,,Pan zástupce primáře bydlí u rodičů?“ chichotala se Nora, když se vrátili do domu.
 ,,Jen dnes. Zítra totiž spolu jedeme na tu svatbu. Nezapomeň si nařídit budík. V jedenáct je obřad, v deset máme sraz v hotelu.“
 ,,Jo, tak mě za deset deset vzbuď. Dobrou,“ řekla Nora a zmizela ve svém dívčím pokoji. Shodila za sebe všechno oblečení a skočila do peřin jen v tílku a kalhotkách. Byla moc unavená a téměř ještě za letu do postele usnula.