Turn off the dark XXIV (Trapped)

 

Alex sledoval se skleničkou v ruce burzovní zprávy a mou přítomnost okázala ignoroval.

„Potřebovala bych večer na chvíli ven,“ šeptla jsem roztřeseným hlasem. „S Reevem.“

Otočil ke mně hlavu a ve tváři měl pobavený výraz. „Vážně?“

„Pracovně. Bude to chvilka.“

„Máš dvě hodiny,“ odmávl mě znuděně a dál se věnoval televizi.

Ani jsem nevěřila svému štěstí. Dvě hodiny byly něco, v co jsem ani nedoufala. Spíš jsem se obávala, že se rozčílí a potrestá mě, ale zprávy z burzy ho nejspíš potěšily, takže neměl potřebu vybít si na mě zlost.

Rychle jsem se oblékla a vyběhla z bytu, než si to rozmyslí.

Zen Palate byla restaurace nedaleko divadla. Došla jsem právě ve chvíli, kdy Reeve s nějakým mužem vcházeli dovnitř. Vešla jsem chvíli po nich. Bylo to zvláštní. On šel ke stolu, ale ve chvíli kdy jsem vešla, se zarazil a otočil se. Byli jsme na sebe naladění.

Odsunul mi gentlemansky židli a až pak se sám posadil. Teprve ve chvíli, kdy jsem od něj odtrhla pohled, mi došlo, proti komu sedím.

Starší muž s vějířky vrásek kolem očí a nakrátko střiženými vlasy. Vyzařoval ze sebe jakési charisma.

Ztuhla jsem a jen na něj vyjeveně civěla jako školačka. Usmál se na mě a přes stůl mi podal ruku.

„Ameli, tohle je Paul,“ kývl Reeve k muži, který naproti mě seděl. Stiskla jsem jeho teplou dlaň a pokusila se o úsměv. Spíš jsem byla stále v šoku. „A támhle přichází David, jako vždy pozdě.“

Do dveří právě vešel další starší muž s kulichem. Jakmile nás uviděl, usmál se a zasedl k našemu stolu. I on mi podal ruku. Stejně jako Reeve měl prsty zhrublé od kytary.

Připadala jsem si tak nepatřičně v takové společnosti. Byla jsem jen nicka sedící u stolu s Bonem a The Edgem.

Bono se na nás dva zadíval zvláštním vědoucím pohledem. Byla jsem z toho nesvá.

„Vy dva… to bude fungovat,“ pokýval znalecky hlavou. David se zatím usmíval. „Reeve, ty jsi říkal, že hudbu už máte skoro nahranou že?“

Reeve, který zrovna upíjel ze své sklenice vody, vykulil oči a zakuckal se. „Eh, jo… se Zanem jsme s tím dost pohnuli.“ Otřel si koutky ubrouskem a já musela odvrátit pohled. Bylo to tak těžké mít ho blízko. Těsně vedle sebe a nesmět se ho dotknout.

„Podívejte...“ Bono se k nám naklonil a ztišil hlas. „Premiéra je za necelých čtrnáct dní a jsme v parádním skluzu. Cestou jsem Reevovi říkal, že nahrajeme soundtrack, který budu produkovat. Je třeba udělat to co nejdřív, takže od zítřka začneme pilně nahrávat.“

Ruce se mi roztřásly, tak jsem je raději schovala pod stůl. Kvůli tomu zmatku kolem jsem úplně zapomněla, že premiéra se kvapem blíží.

„Přijdou novináři, televize…“ pokračoval ve výkladu a oba nás propichoval pohledem. „Musíte být úžasní a okouzlující. Je třeba nalákat lidi…“ Proslov narušilo zvonění mobilu. Bono se na nás omluvně usmál a poodešel stranou. Trvalo jen několik vteřin, než hovor vyřídil, a když se vrátil ke stolu, už se ani neposadil. „Musíme jít. Čeká nás tiskovka,“ pokrčil rameny a otočil se na mě. „Amelie, moc rád jsem tě poznal. Budeš úžasná.“ Políbil mě na hřbet ruky a spolu s Davidem odešli.

Jednu chvíli tu byli a v druhém okamžiku byli pryč. Bono byl jako kulový blesk, který kolem vás proletí a nechá vás stát ztuhlé a šokované.

„Novináři?“ zoufale jsem složila hlavu do dlaní. Měla jsem o nich jistou představu a děsilo mě, že by se měl někdo zajímat o mě a můj život a nedej bože by přišel na to, na jak ostré hraně se pohybuji.

„To zvládneme,“ opatrně se dotkl mé ruky. Ucukla jsem a zvedla se od stolu. Teď když bylo vše vyřešeno, nemohla jsem déle zůstat. Jakmile padla zmínka o novinářích, začala jsem je vidět všude. Co kdyby mě vyfotili právě teď a tady s Reevem v restauraci, která by se dala považovat za romantickou, s jeho dlaní opatrně svírající tu moji. Než bych došla do bytu, Alex by už o ní věděl a to by nedopadlo dobře.

„Musím jít.“

Než stačil cokoliv říci, byla jsem pryč.  

 

Pomalou chůzí jsem se doploužila před dům. I tak jsem měla ještě hodinu času. Hodinu volnosti, kterou jsem nedokázala využít. Možná, že když Alex uvidí mou snahu nebýt s Reevem za každou cenu, poleví tu pomyslnou smyčku kolem jeho krku.

S náznakem úsměvu jsem pozdravila pana Freda u dveří a prošla halou. Recepční si nejspíš zrovna odskočila, protože za pultíkem nikdo nestál. Nijak jsem se tím nezabývala a vyjela výtahem do patra. Dveře se s cinknutím otevřely. Zvedla jsem pohled od koberce na chodbě a ztuhla. Scéna, která se přede mnou odehrávala, byla horší než kdejaká noční můra. Stlačila mi žaludek do ledové kostky a téměř zastavila srdce. Alex na chodbě vášnivě líbal mladou ženu. Ta se po chvíli odtáhla, rozverně ho plácla po ruce a se smíchem nastoupila do výtahu na druhém konci chodby a stiskla tlačítko. Jakmile se naše pohledy setkaly, ztuhla a úsměv na rtech jí zmrznul.

„Izabel!“ Vyšlo ze mě jen zoufalé zasýpání.

 Alex sledoval její pohled až ke mně.

Výtahové dveře se zavřely a kabina s Iz začala klesat do spodních pater. Alexův výraz se v okamžiku změnil na vzteklý. Otočil se a rychlým krokem mířil chodbou ke mě. Bez rozmýšlení jsem praštila do tlačítka s číslem 1.

Dveře se začaly pomalu zavírat a Alex se blížil. Několikrát jsem tlačítko zmáčkla chvějícíma se rukama a kousala se do rtu, až začal krvácet. Jestli mě chytí...

Dveře se s cinknutím zavřely a hned poté se ozval náraz Alexova těla. Bylo to jen o fous. Výtah se začal pomalu spouštět do přízemní haly.

V hlavě mi hučelo a ve spáncích mi tepala bolest. Stále jsem slyšela ten její radostný hlas… Miláček je tak pozorný… Můj drahý mě miluje a pořád mi to dokazuje... Ten třpytivý náramek, který mi tehdy ukazovala v kavárně… jak jsem mohla být tak pitomá. Byl to ten náramek, který mi Alex jednou přivezl poté, co byl pryč a já strávila noc s lidmi z divadla u Reeva.

 

Alex byl Izabelin miláček.

Izabel byla Alexova dámská návštěva.

 

Ta, kvůli které jsem musela někdy i hodiny bloumat po venku, než mě pustili do bytu. Dnes to nevyšlo, protože jsem recepční proklouzla. Neviděla mě, a tak mě nemohla zastavit.

Za tu cestu výtahem jsem stihla vystřídat několik emocí. Strach, vztek, ale i závist. K Iz se Alex choval pozorně… ke mně jako k odpadnu… Klidně to mohlo být naopak. Já mohla být šťastná…

I když by to byla lež?

Jedno ale bylo jisté. Iz je teď ve velikém nebezpečí.

Výtah s cinknutím zastavil a otevřel se v hale. Zaregistrovala jsem postavu vybíhající ze dveří a rozběhla se za ní. Chtěla běžet po hlavní ulici pryč. Musela jsem ji schovat, někam stranou. Popadla jsem ji za loket. Ohnala se po mně a hřbetem ruky mě bolestivě zasáhla do tváře.

„Am, bože promiň!“ vydechla a prohrábla si tmavé vlasy „Bože, co jsi tam dělala? To s ním taky chodíš? Ale vždyť ty a Reeve...“ Gestikulovala zuřivě a slzy jí rozmazávaly řasenku. Najednou ztuhla a vytřeštila na mě oči. Všechno ji to zacvaklo na správné místo. „Bože ne… to ne, to ne! Amelie, prosím, řekni, že to všechno tehdy… udělal ti to on?“

Řekla bych jí to všechno, ale nebyl čas. Alex po nás půjde a dojde mu, že Iz všechno ví. Nebude se štítit nenápadně ji odstranit z cesty. Popadla jsem ji za loket a táhla do tmavé uličky za supermarket. Cestou jsem ji vytrhla telefon a hodila ho na korbu projíždějícího náklaďáku. Alex by byl určitě schopen ho nechat vysledovat.

„Ten náramek musíš taky vyhodit,“ drmolila jsem rozčíleně. V hlavě se mi odehrávalo několik plánů a ani jeden se mi nelíbil. Všechny obsahovaly ztrátu mé nejlepší přítelkyně.

„Amelie! Zastav se! Musíme ho nahlásit!“ zatřásla se mnou a v očích měla jakési šílenství. Zjistila, že její vztah byl jedna velká lež a její drahý je krutý tyran.

„Nemůžu ho nahlásit,“ zavrtěla jsem hlavou a popadla ji za ruku a táhla ji dál. Musí si sbalit věci a zmizet. Odjet daleko a už se nevracet.

„Musíš. Bude pykat za to, co udělal...“

„Iz, on by zabil Reeva! Nemůžu ho nahlásit!“ zakřičela jsem na ni vztekle a frustrovaně do ní strčila. I mě už se po tvářích kutálely slzy. Nebylo to fér! Vzal mi Reeva a teď mi vzal i Izy.

Opatrně mě objala a zavzlykala. „Co budeme dělat?“

Otřela jsem si slzy a párkrát se nadechla. „Alex je zrůda. Teď když mu došlo, že všechno víš, jsi v nebezpečí.“

„Odjedu,“ přikývla najednou vyrovnaně. „Mám babičku v Kanadě.“

Z nebe se začaly snášet veliké dešťové kapky. Byly jako tisíce prstíků, co mě štípaly do paží a ramenou, ale mě to v tu chvíli netrápilo. Iz mě opustí. Můj spojenec se mnou musí zpřetrhat kontakt, aby zůstala v bezpečí. Déšť mě smáčel čím dál víc. Stála jsem tam ztuhlá bolestí a možná bych tam stála navždy, kdyby mě nepopadla za ruku a nedala se do běhu.

 

Rychle jsme doběhly k Izabel domů. Naštěstí to nebylo daleko a podle jejich slov Alex nevěděl, kde bydlí. Já tomu ale moc nevěřila. Celou dobu, zatím co Iz balila, jsem hlídkovala u okna a pozorovala ulici. Jenže jsem už byla za tu dobu paranoidní. Každý kdo prošel, mi připadal jako Alexův možný komplic. Ohlédla jsem se do pokoje a zhrozila se. S tím množstvím tašek budeme cestou na letiště příliš nápadné. Přešla jsem chodbu a zaklepala na paní Laheyovou. Stará dáma otevřela v županu a vřele se usmála.

„Dobrý večer, madam, potřebovala bych použít váš telefon?“ Mohla jsem si to dovolit, protože stará dáma mě znala. Za dobu, co jsem u Iz bydlela, jsem jí často chodila nakoupit.

„Ale jistě, Evelyn,“ kývla na mě a jako vždy popletla mé jméno. Zavolala jsem na letiště a na fiktivní jméno zamluvila Iz letenku do Quebecku. Nervózně jsem poklepávala nohou, zatímco paní Laheyová sledovala nahlas televizi.

„Nedáte si čaj zlatíčko?“ houkla na mě přes rameno.

„Ne, díky madam.“

Skousla jsem si ret a vynadala si za ten nápad, který jsem dostala. Tahat Iz přes město metrem s tím množstvím zavazadel by bylo moc nápadné. Potřebovaly jsme se dostat na letiště co nejrychleji a nejnenápadněji. Taxi jsem zavrhla, kdoví na koho bychom natrefily a já už nevěřila téměř nikomu. Zhluboka jsem se nadechla a vytočila číslo. Po třech zazvoněních se ve sluchátku ozval hlas, který mi pokaždé téměř zastavil srdce. „Halo?“

„Reeve?“

 

Když jsem se vrátila do Izabelina bytu, seděla schoulená pod oknem a i z druhého konce pokoje jsem viděla, jak se třese.

„Jak dlouho...,“ špitla.

Zůstala jsem stát ve dveřích pokoje a bála se jít dál. Atmosféra byla tak dusivá. Během vteřiny jsem ji roztříštila tu zářivou skořápku, kterou kolem ni Alex vytvořil.

„Asi tři roky.“

„A proč jsi nic neřekla?“ zvedla ke mě pohled a já viděla, že zase pláče.

„Nejdříve to bylo ze stejného důvodu, z jakého jsi to neřekla ty. Jak by se na mě dívali lidi v divadle? Říkali by, že mám protekci...“ Sedla jsem si na zem naproti ní a objala si kolena.

„Vždyť si protekci neměla!“

„Neměla...spíše opak,“ smutně jsem se pousmála a vzpomněla si na ty zmařené naděje, kdy jsem toužila po lepší roli, než jen komparz. „Zničil každou mou šanci na roli. Jen abych nebyla v byť jen malém centru dění. Lidé by se mohli začít zajímat a něco vyšťourat. Alex je monstrum posedlé mocí. Potřebuje někoho, s kým může manipulovat a ovládat ho.“

Světlo, které sem proudilo z protějšího baru, mi dříve přišlo veselé. Byla to ta Irská veselost, jenže teď mi ta zelená připomínala studený žabinec, který mrazíaž na mozku.

„Amelie, prosím, uteč semnou,“ zavzlykala a schovala tvář do záhybů rukávu.

Překonala jsem vzdálenost mezi námi a objala ji kolem ramen. Slzy se mi kutálely po tvářích a srdce mě tak strašně bolelo, že jsem měla strach, že snad pukne. Izy byla druhá nejdůležitější osoba v mém bídném životě a teď jsem ztrácela i ji.

„Dřív bych s tebou odjela bez rozmýšlení. Utekly bychom třeba zpátky do Vermontu. Ukázala bych ti sad, který naší rodině patřil, i moštárnu. Líbilo by se ti tam.“

„Tak pojeďme!“ Upřela na mě zarudlé oči plné naděje.

„Nemůžu. Teď, když mám… tedy měla jsem Reeva… nemůžu odjet. Alex by ho zabil. Může mě týrat jak chce, ale neublíží mi, pokud budu vědět, že on je v bezpečí.“

Iz na mě upřela vážný pohled a pevně mi sevřela ruku. „Ještě jsem neviděla někoho milovat takovým způsobem, jako Reeve miluje tebe. On tě zachrání. Já to vím.“ Pak mě objala a držela mě, dokud před domem nezastavilo auto a klakson nás nedonutil zvednout se.

 

Musel překročit snad všechny zákazy a rychlostní povolení, protože byl u nás do dvaceti minut. Vykoukla jsem ze dveří domu a vtáhla ho do chodby.

„Co se děje?“ Starostlivě si mě prohlédl. Jen jsem zavrtěla hlavou a objala ho. Potřebovala jsem na chvíli cítit bezpečí. To, že jsem ho teď měla u sebe a pod kontrolou, mě uklidňovalo. Iz seběhla schody se svými taškami a smutně se na něj usmála.

„Holky, co se děje?“ zamračil se a pevně sevřel mou ruku. Cítila jsem, jak opět zlehka přejel palcem po místě, kde mi na zápěstí pulsovala krev. Cítil to, že se něco děje. A že je to špatné.

„Jsem v prdeli,“ pokrčila rameny a podala Reevovi svou obrovskou tašku. Ten ji zmateně chytil a zavrávoral pod její tíhou.

„Iz musí odjet. Potřebuje se dostat co nejrychleji na letiště.“

Izabel zatím vyběhla před dům s druhou taškou a bez okolků ji hodila na zadní sedadlo auta. Reeve nakrčil čelo a už už se nadechoval k otázce.

Zakryla jsem mu ústa a zavrtěla hlavou. „Prosím, na nic se neptej.“  

„Ameli...“ Přitáhl si mě do náruče a políbil mě na čelo. „Co se to, sakra, děje. Mám o tebe strach.“

Tady v šeru chodby jsem si dovolila malý prohřešek a přitiskla rty na jeho. S rezignovaným výdechem mě objal kolem pasu a přitiskl si mě blíže. Cítit jeho tělo těsně kopírující to mé, bylo tak dokonalé, že by mi pro to stálo umřít.

Ale jeho smrt bych nesnesla.

Prudce jsem ho od sebe odstrčila a zůstala stát s bušícím srdcem na druhé straně chodbičky.

„Promiň, já...“ Nevěděla jsem co říct. Chovám se jako pitomec, když takhle pokouším osud.

Opřel se se zavřenýma očima o stěnu a jen mávl rukou.

„Tak jdete?“ strčila Iz hlavu do dveří a přejela nás pohledem.

„Jo jasně!“ přikývla jsem horlivě a vyběhla z domu. Studený večerní vzduch mi olízl holé paže, až jsem se zachvěla. Když jsem vycházela z domu, oblékla jsem si jen lehké šaty, protože tou dobou stálo slunce vysoko a bylo teplo. Jenže teď po dešti a po setmění se vzduch citelně ochladil

Objala jsem se kolem těla a několikrát si přejela dlaněmi po pažích. Nevšimla jsem si ho, když ke mně zezadu přistoupil a přehodil mi přes ramena svou mikinu. Vděčně jsem se na něj podívala a protáhla ruce rukávy, které mi visely přes konečky prstů. Zabalila jsem se do ní a nenápadně nasála jeho vůni. Tohle byl domov. Vzpomínka na rána, kdy jsem se vzbudila a vnímala jen měkkost postele a chladivé prostěradlo. Dveře na balkon byly dokořán a Reeve si užíval svou ranní cigaretu.  Nebo když mě uprostřed noci vzbudila plíživá úzkost a jeho dlaň na mých bedrech mě ujistila, že jsem v bezpečí.

To vše teď bylo pryč, nahrazeno nejistotou a strachem.

V autě jsme byli zticha. Být to stejná noc za jiné situace, ulice by se mi zdály klidné a tiché. Noc měla temně modrou barvu a narušovaly ji jen světelné ostrůvky a reflektory aut projíždějících v protisměru.

Reeve držel volant jen jednou rukou. Pravou měl složenou v klíně a sevřenou do pěsti. Periferně jsem viděla, jak má zatnuté čelisti a napjatý výraz.

Chtěla jsem se ho dotknout. Promnout v dlani jeho ztuhlé svaly na šíji. Políbit a utěšit ho, že i když to vypadá špatně, tak to bude dobré. Nebude.

Letištní hala byla kupodivu přeplněná. Svým způsobem mě to uklidnilo, protože ve stohlavém davu nás bude těžké najít. Sotva se Iz nechala odbavit, už vyvolávali její let. Viděla jsem v její pobledlé tváři, jako kdyby zestárla o deset let. Zarudlýma očima stále těkala po lidech a hledala nepřítele. Stejně jako já. I když jsme ani jedna nevěděly, jak by mohl vypadat, protože Alex bysám určitě nepřišel. Poslal by si pro nás, ale nevěděly jsme koho. A tak jsme pátraly po neobvyklém chování. Reeve stál s rukama v kapsách a zíral na tabule odletů.

„Musíš jít,“ kývl na červeně blikající nápis a upřel na Iz vážný pohled. „Opravdu musíš?“

„Musím,“ přikývla a v očích se jí zatřpytily slzy.

Postavila tašky na zem a pevně mě objala. Cítila jsem, jak je kůže její tváře vlhká od slz, a horká. Zoufalství nás obklopilo, až se mi podlamovala kolena. „Pojď prosím se mnou, ještě je čas,“ šeptala mi tiše do ucha, aby nás nikdo neslyšel.

Pevně jsem ji stiskla a hned na to ji od sebe odstrčila. V umělém světle zářivek vypadala příšerně. Celé to bylo jako neobvyklá noční můra. Stiskla jsem rty k sobě a zavrtěla hlavou. Proč byla tak krutá a pořád mě pokoušela. Jasně jsem ji řekla, jaká by byla cena mého útěku a ona mě stejně nepřestávala přemlouvat.

Reeve ji pevně sevřel v náručí a sklonil k ní hlavu. Iz mu něco zašeptala a najednou byla pryč.

Utekla letištní halou směrem k nástupům a už se ani neohlédla.

Ztratila jsem svou jedinou přítelkyni.

 

 

Seděli jsme v autě před Izabeliným starým domem. Chtěla jsem, aby mě vysadil tady. Nesměl vědět, kde skutečně bydlím. Šel by mě tam určitě hledat.

Svíral volant oběma rukama, i když motor byl vypnutý. Bylo mezi námi bolestivé ticho. Díval se před sebe do tmy a přemýšlel.

Ve mně bylo prázdno. Nedokázala jsem myslet na nic. Nedokázala jsem ani nic cítit. Byla jsem jako dutá figurka.

„Řekla mi...,“ začal a hlas měl zhrublý. Zamrkal a otočil se ke mně  „…že na tebe mám dát pozor.“

Pomalu pustil volant a dotkl se mé tváře.

Zavřela jsem oči a vydechla. Proč mi to neulehčoval?

„Byla paranoidní,“ vydechla jsem ošklivou lež. Iz nebyla paranoidní. Měla naprostou pravdu. Už teď jsem nejspíš mrtvá.

Prudce jsem vzala za kliku a vystoupila. Nechala jsem ho tam stát a zmizela mezi domy směrem k metru.   

 

 

Když jsem o půl hodiny později stoupala výtahem, připadala jsem si unavená, jako kdyby dnešní den měl trojnásobný počet hodin. Uběhlo ani ne pět hodin od doby, co jsme s Reevem seděli v restauraci s Bonem a plánovali nahrávání na nadcházející den.

Sotva jsem vešla do bytu, sevřela se mi kolem krku dlaň a prudce mě přirazila na stěnu. Zalapala jsem po dechu, ale výsledek byl jen ten, že se mi do krku a do nosu dostal pach doutníků a alkoholu.

„Myslíš si, že jsi mě převezla, holčičko?“ Zavrčel na mě a probodával mě skelným pohledem. Byl opilý a vzteklý. Tohle dopadne špatně.

Jenže někde hluboko ve mně mi to bylo jedno. Iz byla v bezpečí.

„Nenajdeš ji.“ Usmála jsem se a nedbala na to, že skřípal zuby a jeho stisk sílil. Nebránila jsem se. Když zmáčkne ještě víc, budu mít klid. Stačí pevnější stisknutí a bude to můj konec. A třeba najdou moje tělo a podle otisků identifikují mého vraha a zatknou ho. Spravedlnost ho dostihne a Reeve a Iz budou v bezpečí.

„Neuvědomuješ si, jak velkou moc mám!“ Mířil na mě ukazováčkem a oči měl rozšířené šílenstvím. „Nevíš!“ Jeho výkřik byl jako šlehnutí bičem.

Popadl mě za vlasy a vystrčil mě na chodbu. „Ale já ti to ukážu!“

Dopadla jsem na kolena a snažila se rychle zvednout a utéct mu, ale byl rychlejší a znovu mě chytil. „Myslíš si, že mě přechytračíš, ale to je blbost!“ Chechtal se jako blázen. Snažila jsem se mu vyškubnout, ale marně. Svíral mě za krkem a táhl chodbou jako tyranský rodič neposlušné dítě.

Na okraji schodiště se zastavil a bez zaváhání mě strčil z jeho okraje. Zoufale jsem chňapla po nějaké záchraně, ale výsledkem bylo jen pár škrábanců na Alexově předloktí. Smál se jako šílený, když jsem se nezastavitelně kutálela ze schodů. Možná věděl, že mi to neublíží, protože schody byly krátké a celé pokryté poměrně měkkým kobercem, ale i tak jsem si způsobila několik modřin a naraženin. Možná to věděl... A možná taky ne...

Pod schody mě znovu chytil a těch několik dalších pater mě sestrkal dolů. Tentokrát jsem se přidržovala zábradlí a nedávala mu příležitost mě znovu shodit.

Že se třesu a vzlykám, mi došlo až v přízemí. Více než bolestí to bylo strachem. Bála jsem se, co dalšího si na mě vymyslel. Kvůli tomu, že byla hluboká noc, byl celý dům prázdný, až na personál.

Alex rozrazil dveře na recepci a strčil do mě tak prudce, že jsem upadla přímo uprostřed na mramorovou podlahu.

Zešílel? Tohle mu přece neprojde. Někdo z personálu zavolá policii. Zvedla jsem se na roztřesených rukách, ale Alex mi s výsměchem ruku podkopl a zachechtal se. S tichou prosbou o pomoc jsem se zadívala na recepční. Stála za pultem ztuhlá jako socha a vyděšeně mě pozorovala. Dívala se mi do očí a rty měla stažené do úzké bezkrevné čárky. A pak pohled sklopila. Zabodla ho někam pod pult, jako kdybych neexistovala. Scéna, která se tady odehrávala, pro ni zmizela. To stejné uklízečka a pikolík, který postával u schodů a nosil lidem zavazadla. Ti všichni před mým pohledem sklopili zrak a mlčeli.

Nikdo mi nepomůže…

„Vidíš?“ zachechtal se Alex a za loket mě zvedl ze země. Postavila jsem se na roztřesené nohy a přitáhla si k tělu roztržené šaty. „Možná, že bych tě tady mohl i zabít a nikdo z nich by s tím nic neudělal.“ S výsměchem napsaným ve tváři vytáhl z kapsy roličku bankovek a hodil ji na zem.

„Tvůj život nemá větší cenu než těchhle pár papírků.“

Znovu do mě strčil a směřoval mě směrem, který byl pro nájemníky uzavřený. Byla tam prádelna a kuchyně s provozovnou.

Až když zamířil ke sklepení, začala jsem se bránit.

„Ne, prosím Alexi, omlouvám se!“ křičela jsem zoufale, ale co bylo mých padesát kilo proti jeho svalnatému tělu. Nebyla jsem pro něj nic, jen hadrová panenka.

Ta hrůza, co mě čekala, mi došla vzápětí. Na konci chodby stál vyřazený chladící box.

„Ne prosím!“ vzlykala jsem a bránila se, co to šlo.

„Nemělas mě připravit o hračku,“ zachechtal se a bez obtíží mě strčil přes okraj boxu a zavřel víko!

Pohltila mě tma a úzkost.

 

 

 

 

 

 

Zvládnu to...

Uklidnila jsem dech a bušící srdce.

Zvládnu to...

Našla jsem si co možná nejpohodlnější polohu a setřela si slzy.

Nic to není...

Prostě to vydržím. Budu tady ležet a někdo mě brzy najde. Bude to trvat maximálně pár hodin.

Zvládnu to...

Na chvíli si zdřímnu a aspoň popřemýšlím, co dělat.

To byl můj plán...ležet, spát a přemýšlet.

Jenže lidská mysl je odporná past. Past, kterou si člověk nastraží sám na sebe a vesele se do ní chytí.

V takových těžkých situacích se mysl změní na malé dítě. Měla jsem v plánu ležet, spát...a nevnímat jak málo prostoru ten mrazící box nabízí. ŽE SE NEMŮŽU POHNOUT!!!

Je to jako když dítěti zakážete sahat na horkou troubu a ono v tu chvíli pocítí šílenou touhu se ji dotknout.

Jako alkoholikovi zakázat alkohol a on v tu chvíli dostane spalující žízeň.

A pravě tak jsem ucítila neodkladnou potřebu protáhnout se. Natáhnout nohy, propnout je až do špiček prstů. Rozpřáhnout ruce a nabrat do plic kyslík. Potřebovala jsem to tak nutně, až mi začaly trnout svaly. Zkoušela jsem nohy natáhnout co to šlo, ale i když jsem byla drobné postavy, bylo to jen pár centimetrů. Mé ledové prsty stále narážely na hliníkové stěny boxu. Svaly se mi začaly třást. Prvně jsem jen frustrovaně vrčela. Měla jsem vztek, že se nedokážu ovládnout. Pak přišlo na řadu vzlykání.

Jak dlouho už tu jsem?

Čas zmizel. Nevěděla jsem jak ho měřit, jak ho odhadnout? Bylo to pár minut, nebo už jsem tu hodinu...

A svaly mě příšerně bolely...potřebovala jsem je protáhnout. Několikrát jsem uhodila do stěn, ale nic nepomohlo. Z oka se mi vykutálela slza a vzlétla ke stropu...v tu chvíli mi došlo, že už nevím kde je nahoře a kde dole.

 

To byl okamžik, kdy jsem začala křičet.