Z Afriky do divočiny- 20.

20.

O rok a půl později

               Domovní dveře za jejich majiteli zaklaply. Nora si svlékla svůj olivově zelený trenčkot a hodila ho přes proutěné křeslo, které si pořídila před pár dny, ale ještě na něj nenašla vhodné místo, tak tedy zatím jen stálo na chodbě a ztrácelo se pod svršky jeho majitelky a občas i majitele.
 ,,Od chvíle, co jsme odjeli z toho dětského domova jsi nepromluvila," řekl Joachim a svou koženou bundu pověsil na věšák.
 ,,Přemýšlím."
 ,,Nad čím?"
 ,,Nad všemi těmi dětmi."
 ,,Hm, myslel jsem si to. Nejraději bys si vybrala všechny, co?"
 ,,Jo, přesně tak. Je to strašně těžký přijít do místnosti s třiceti dětmi a ukázat na jedno."
 ,,Nebylo tam žádné, které by ti padlo do oka?"
 ,,Všechny mi padly do oka, ale žádné, co by mě chytlo za srdce," řekla a z lednice vyndala krabici s džusem, odzátkovala a napila se.
 ,,Já si to myslel," usmál se Joachim, krabici s pitím své manželce z ruky vzal a trochu jí nalil do skleničky. ,,Na, teď se můžeš napít," vtiskl jí skleničku do ruky.
 ,,Dík, ale to už není ono," řekla a sklenku položila na stůl. ,,V kolik zítra odlétáte na to soustředění?"
 ,,Ve tři odpoledne. Do toho druhého dětského domova jdeme už ráno v deset."
 ,,Hm a máš na zítřek už všechno zabalené? Jestli se v tom domově zdržíme tak jako dneska, tak nebudeš mít čas zítra něco rychle balit."
 ,,No, když mi vyžehlíš ještě pár triček a košil, tak budu mít všechno."
 ,,Ách jo. Být tvou manželkou je teda strašné," řekla, ale usmála se u toho.
 ,,Za ten rok a půl jsi si ještě nezvykla?" zeptal se Joachim a plácl svou ženu po zadku.

          ,,Manželé Stuberovi?" zeptala se vedoucí dětské domova v mnichovské čtvrti Schwabing, když tam přišli na smluvenou schůzku.
 ,,Ano dobrý den. Jsme tu o něco dřív. Nevadí to?" zeptala se Nora.
 ,,Ne, určitě ne. Jsem vedoucí domova Hellerová, moc mě těší," řekla poněkud přísně a oběma podala ruku.
 ,,I nás velmi těší, paní Hellerová. Jsem moc rád, že jste nám umožnila schůzku ještě před mým odjezdem," usmál se na ní Joachim a přísné rysy starší paní Hellerové poněkud zjihly.
 ,,No, fotbal je jediný sport, který sleduji," řekla a na tváři vytvořila něco, co by mohl být náznak úsměvu. ,,Pojďte, posaďte se," řekla již zase přísně.
 ,,Takže, máte nějakou představu?" zeptala se a podívala se na Noru.
 ,,Ne, nejsme vybíraví. Nemáme žádné požadavky jestli chlapečka nebo holčičku. Je nám jedno jaké bude mít vlasy, oči nebo barvu pleti. Chceme dítě, malou lidskou bytost, kterou bychom mohli zahrnout láskou," řekla Nora a Joachim se na ní podíval s podivem, kde se v ní vzala taková krásná slova.
 ,,Hmm," pokývala paní Hellerová hlavou a pak se její zrak stočil ke dveřím.
,,Holgere, proč nejsi u ostatních? Teta Margo tě bude zase hledat," řekla a Nora i Joachim se otočili. Zpoza otevřených dveří do kanceláře se na ně díval malý, sotva tříletý chlapec. Měl obrovské hnědé oči, malé roztomilé rtíky a narůžovělé tváře, kolem kterých měl nezkrotnou záplavu hnědých prstýnkových vlasů. Na dotaz vedoucí dětského domova ale neodpověděl.
,,Holgere, pojď sem ke mě," řekla Hellerová a malý chlapec se pohnul dopředu, takže se ukázal celý. Měl na sobě zelené tričko a modré tepláky, které mu byly velké. Když udělal ještě jeden krok, tak bylo vidět, že není sám. Za ruku přivedl holčičku, která na první pohled jako by mu z oka vypadla, jen byla o pár centimetrů menší. Měla stejné oči i vlasy, jen je měla sepnuté na temeni hlavy do dvou culíčků, takže vypadaly jako dvě tykadýlka. Měla naducané růžové tvářičky a stejné rtíky, jako chlapec, který jí přivedl.
,,To je Holger a jeho sestra Heidy," řekla vedoucí Hellerová, když si všimla, jak si je Nora prohlíží a oči jí u toho záři. ,,Jsou to dvojčata, které jejich matka odložila sotva po porodu. Holger si ale odmítá stříhat vlasy, protože Heidy je má také dlouhé, tak on chce taky."
 ,,Ahoj Holgere, ahoj Heidy," řekla Nora, vstala ze židle a šla k dětem. Ty se na ní obě dívaly a také si jí prohlížely. ,,Ty máš ale krásný vlásky," řekla a Holgerovu kudrnatou hřívu pohladila. ,,Kolik jim je?" zeptala se paní Hellerové, ale nemohla od dětí odtrhnout zrak a tak se na ní během dotazu ani nepodívala.
 ,,Dva a půl. Tohle jsou zde jediná dvojčata."
 ,,Takže tu jsou od narození?" zeptal se Joachim.
 ,,Ano. Dvě děti jsou náročné. Hodně párů chce jen jedno dítě. Dvě jsou v dnešní době luxus," řekla Hellerová Joachimovi, který se díval na Noru, jak si povídá s dětmi a jak jí jsou naprosto fascinovány. Zejména Heidy na ní zírala s otevřenou pusinkou a zářícíma očima.

          ,,Viděl jsi ty jejich oči? A ty vlásky. Oba byli úžasní, co říkáš?" básnila Nora o dětech cestou z dětského domova.
 ,,Tak úžasní, že jsi jiné děti ani vidět nechtěla, co?" zeptal se Joachim s úsměvem.
 ,,Tobě se nelíbily? Nebyl jsi z Holgera ani z Heidy unešený?"
 ,,Samozřejmě, že byl. Čekal jsem, že si nakonec zvolíme nějaké malé miminko, ale že to budou dvojčata skoro tříletá, by mě ani v nejmenším nenapadlo. Ale když jsem tě s nimi viděl, tak mi bylo jasné, že pokud nějaké dítě adoptujeme, tak to bude zrovna Holger a Heidy. No, takže jsem se paní Hellerové, která pro mě měla očividně slabost, jak to všechno urychlit."
 ,,Fakt? A co říkala?"
 ,,No, propuštění dítěte se schvaluje podle toho, jak se jim to nahromadí."
 ,,To říkala?"
 ,,Ne, samozřejmě, že to řekla odborněji, ale takhle jsem to nazval já."
 ,,Aha, fajn. Pokračuj."
 ,,No, pokud si pár chce vzít více dětí najednou, například právě dvojčata, tak je na to nahlíženo tak, jako že se toho nahromadilo více. Takže by to tak do půl roku mohlo být."
 ,,Půl roku?! Fakt jako půl roku? To nemůžeš využít toho, že jsi slavný fotbalista a trochu to popohnat? Podívej se na Madonnu. Ta přijela do Nepálu či kam to přijela, ukázala na dítě a ještě ten den s ním odlétala domů!"
 ,,Elo, zlato, já myslel, že nechceš abych toho využíval."
 ,,Tohle je ale něco jiného, než lepší místa v restauraci nebo lepší pokoj v hotelu, nemyslíš?"
 ,,Klid miláčku," usmál se a stiskl jí jemně ruku, kterou měla položenou v klíně. ,,Zkus uhodnout jak reagovala, když jsem se zeptal, jestli by jejímu dětskému domovu pomohlo třeba pět tisíc euro."
 ,,To jsi fakt nabídl? Kdy?"
 ,,Když jsi byla v živém rozhovoru s našimi budoucími dětmi."
 ,,Co na to řekla?"
 ,,No, prozradila mi, že má v té komisi známého, který je náš fanoušek."
 ,,Jo! Jo! Jo! Jsi nejlepší!" zaradovala se a dala mu pusu na tvář.
 ,,Blázne, ještě nabourám," řekl Joachim a smál se jejímu výbuchu štěstí.
          ,,Tak se tu opatruj. Já se za dva týdny vrátím a kdyby bylo něco nového s adopcí, tak mi to dej vědět, jasné?" kladl Joachim Noře na srdce, ldyž se s ní loučil na letišti.
 ,,Samozřejmě, že dám. Ty se pořádně snaž, ať jsi v nominaci, ať pak můžu říct, že jsem manželka účastníka mistrovství světa."
 ,,No, budu se snažit. Tak pa," řekl, políbili se a Joachim se pak přidal k ostatním fotbalistům, které si trenér reprezentace vybral na soustředění před mistrovstvím světa.

               Po návratu ze soustředění se Joachim doma zdržel pouhé dva týdny, a to především v dětském pokoji, a následovalo další loučení s jeho manželkou, tentokrát kvůli odjezdu na mistrovství světa ve fotbale, kam byl nominovaný a kde podával skvělé výkony, které Nora i ostatní jeho blízcí sledovali alespoň v televizi.
          ,,Co na to říkáš?" ptala se Sandra, když se s Norou setkala u sebe doma s vychlazenými nápoji a projektorem, který byl připraven vysílat fotbalový zápas, který se rozhodne, zda bude Německo a tedy i Joachim a Tobias ve finále mistrovství, na velkou bílou zeď.
 ,,Je to skvělý. Držím všem pěsti, aby měli štěstí. Jsou jednoznačně nejlepší," řekla Nora a napila se ledového toniku.
 ,,Já už jsem připsala na zvonek před Tobiho jméno Mistr světa," zasmála se Sandra.
 ,,To jsem si všimla. Když dnes vyhrají, budou ve finále a pak to budeš mít oficiální. Jsem na ně, na všechny, moc hrdá," usmála se Nora.
 ,,Já taky. No a co děti?"
 ,,Už se nemůžu dočkat a Jochi určitě taky, až si je přivezeme domů. Máme pro ně spoustu oblečení a spoustu hraček. Dokonce už mám připravený i autosedačky."
 ,,Jo a dokonce jste kvůli tomu sehnali nové auto, co?"
 ,,Jo. Nevím, jak bych nacpala dvě dětské sedačky do Mercedesu."
 ,,No, asi těžko. Něco pro tebe mám. Ne přímo tobě, ale spíš pro děti," řekla Sandra a z domu přinesla Noře krabici, ze které Nora vyndala kalhoty, které se nosí na Oktoberfest, akorát v malém provedení a k tomu malý, dívčí dirndl.
 ,,Pane bože, to je úžasné, malé. Děkuju moc," řekla a Sandru objala.
 ,,Nemáš za co. Zasloužíš si je. Všechny tři. Už se těším, až ty vaše děti taky uvidím."
 ,,Doufám, že už brzy je budeme mít doma."
 ,,Jo. Když dnes naši chlapi vyhrají, tak si balíme kufry a na finále jedeme za nimi," řekla Sandra.
 ,,Nemůžu se dočkat," řekla Nora a její bratr Johannes se na ní obořil, aby už byla konečně ticho, že neslyší co v té televizi říkají.
     ,,Sandro, jedeme na finále!!!" jásala Nora po té, co Joachim rozhodl svou hlavičkou stav a rozhodčí za nedlouho pískl konec zápasu.

               Eleanora Stuberová se chystala na finálový zápas mistrovství světa ve fotbale, kde o titul bojoval její manžel.
Oblékla se tak, aby jí při dlouhém letu bylo pohodlně. Zvolila tedy béžové kalhoty pod kolena, lehkou bílou halenku, na nohy si nazula jednoduché páskové boty bez podpatku a své dlouhé černé vlasy si zapletla do copu. Na rameno si navlékla kabelku, popadla kufr, ve kterém měla zabalené všechny potřebné věci a vydala se ze dveří. Se Sandrou, svou kamarádkou, byla domluvená, že se sejdou až na letišti. Když strčila klíč do zámku, aby dveře zamkla, tak se jí rozezvonil mobil, na jehož displeji svítilo číslo, které neznala.
 ,,Prosím?" ozvala se a vyslechla si volajícího. Když hovor ukončila, tak ihned vytočila Sandřino číslo.
,,Ahoj, to jsem já. Já neletím," oznámila Nora.
 ,,Jak jako neletíš?" nechápala její přítelkyně a partnerka Joachimova spoluhráče a přítele v jedné osobě, Tobiase.
 ,,Dnes odpoledne si můžu odvézt dvojčata z domova. Navždy. Akorát jsem chtěla zamknout a volali mi, takže stojím s kufrem před domem."
 ,,Tak se tam zase vrať, všechno pro děti připrav a jeď si pro ně. Já to Jochimu zavolám hned, jak přistaneme."
 ,,Ne, Sandruš, neříkej mu nic. Já mu to dám vědět sama."
 ,,Tak fajn. Mám z toho ohromnou radost. Tak si pro ně zajeď a pak budete všichni fandit hezky doma."
 ,,To je jasný. Tak dobře doleť, pa," řekla Nora a po té, co hovor ukončila se vrátila zpět do domu.

               Rozhodčí dal zvukový signál, že je konec zápasu a ztrhlo se obrovské veselí. Fotbalisté Německa začali oslavovat a radovat se z vyhraného mistrovství světa. Radovali se úplně všichni, kdo do týmu patřil od řidiče autobusu až po trenéra. Radovaly se také manželky, přítelkyně a partnerky hráčů a z tribun zamířili za svými muži na trávník.
Tobias pomohl Sandře přelézt mantinel a hned na to jí objal a dlouze políbil.
 ,,Kde je Nora?" přiběhl k nim Joachim a Sandra mu místo odpovědi podala do ruky mobil s doručenou zprávou od jeho ženy.
Joachim to nejdříve nechápal, ale pak se na mobil podíval a stiskl přehrávání videa, které tam bylo.
Na displeji se objevil obývací pokoj u něj doma a na pohovce seděla Nora, po její pravé ruce seděl malý Holger se svým kudrnatým afrem a po levé ruce seděla malá, sladká Heidy a oba dva zakřičeli:,,Gratulujeme taťko!"
Joachimovi se draly do očí slzy, protože teď pochopil, proč jeho manželka nepřiletěla a video si přehrál ještě několikrát.

               Děkuji všem, kteří si tento příběh alespoň jedou přečetli. Mnohokrát děkuji všem, kdo si ho přečetli vícekrát a velké díky patří stálicím(např. Jitoush a Draconian). Dík za váš čas, který jste příběhu věnovali i nervy nad vrcholem příběhu i jeho pozvolném upadávání. Budu se těšit zase někdy příště...