Nechtěný dar- 1.

1.

          Měl jsem den pod psa. Zkazil jsem co se dalo a ještě jsem zranil svou kolegyni.
Po práci jsem odmítl všechna pozvání na skleničku od kolegů i fanoušků, ačkoliv sklenka něčeho co mi jemně otupí vnímání byla přesně to, co jsem potřeboval. Netoužil jsem ale u toho mít spoustu hlučných lidí, co by se snažili mě rozveselit, takže jsem po zpackaném představení vyšel do chladné noci na konci listopadu překvapivě pro ostatní sám.
     Myšlenky se mi hlavou honily na všechna možná témata a já prostě šel. Zastavil jsem se až když jsem si šlápl na tkaničku u boty a málem tak políbil chodník. Tkaničku jsem si zavázal a ještě konce zastrčil do boty. Zvedl jsem hlavu a málem si jí rozbil o ceduli s nápisem Bar u Fredyho.
Byl to první bar, který jsem po cestě viděl a rozhodl jsem se tam vejít. Podle ošuntělé cedule jsem usoudil, že bych se měl připravit na olepené stoly, pach zvětralého piva a cigaretovou mlhu. Nic takového jsem ale nenašel. Vzduch byl čistý, mlha z cigaret žádná. Bar byl pod úrovní země, tak jsem musel sejít několik schodů, abych se dostal ke stolům. U jednoho stolu v rohu seděl mladý pár. On měl před sebou sklenku červeného a ona vodu a oba dva utápěli své hlavě ve vlnění vycházejícím z jejich notebooku. U dalšího stolu, blíže k baru, seděla trojice seniorů. Všichni tři měli před sebou sklenici zpola vypitého piva a vedli spolu zřejmě veselý hovor.
Kdo byl ale ještě veselejší byl poslední obsazený stůl, u kterého sedělo sedm mladíků s bicepsy většími než jejich hlava.
Já sám si sedl k baru, kde nebyla vidět žádná obsluha a tak jsem prostě čekal, až se objeví. Po chvilce se ozvala pod barem tupá rána a vše, co na něm bylo položeno nadskočilo.
,,Sakra!“ ozval se jemný ženský hlas.
,,Jste v pořádku?“ zeptal jsem se.
,,Jo,“ řekla slečna barmanka a zpod baru vylezla. ,,To už se mi stalo dnes poněkolikáté,“ promnula si temeno hlavy. Pak se na mě usmála a řekla: ,,Dobrý večer, co Vám mohu nabídnout?“
,,Dobrý večer i vám,“ pozdravil jsem drobnou slečnu, možná ještě dívku, s pronikavě zelenýma očima a vlasy v barvě medu. Do toho na ní pokřikovali oni nabušenci a dožadovali se dalších objednávek. ,,Můžete mi doporučit nějakou vaší dobrou whisky?“ zeptal jsem se.
,,No, vzhledem k tomu, že whisky nepiji vám doporučit nemůžu, ale zkuste tohle,“ řekla a dala mi do ruky nápojový lístek a s tácem v ruce odešla za ostatními hosty. Samozřejmě jsem se otočil, abych si jí prohlédl celou. Byla drobná a malá. Vlasy jí v ohonu sahaly k lopatkám, pod bílým tričkem prosvítala krajková podprsenka a její zadek v upnutých světlých džínách na mě křičel Zmáčkni mě!.
     ,,Tak co, zvládl jste si vybrat i beze mě?“ zeptala se, když se vrátila.
,,Jo, ale pokud mi to nebude chutnat, je to vaše vina.“
,,Fajn, s tím se nějak vypořádám,“ řekla a nalila mi to, co jsem si přál. S dodržováním míry se vůbec nepárala a postavila přede mě sklenku, která by se dala považovat za nedolitou dvojitou a skoro to samé udělala i s ostatními objednávkami, i když už to nebylo o tolik.
Popíjel jsem dosti kvalitní whisky, když mi přišla zpráva od kolegyně, kterou jsem zranil. Povzdechl jsem si a slečna barmanka to zaregistrovala.
,,Copak? Špatné zprávy?“
,,Špatný celý den. Zranil jsem kolegyni. Sice mi píše, že to není nic vážného, ale i tak se z toho necítím dobře.“
,,Tak pokud to bylo nechtěně, nemáte důvod se za to vinit. Navíc nám tu docela kazíte atmosféru.“
,,Jak to?“ vykulil jsem na ní oči.
,,No, ten páreček vzadu,“ řekla a naklonila se ke mně blíž.
,,Ti s tím notebookem?“
,,JO. Tak ti tam vybírají nábytek do dětského pokoje. Dnes se dozvěděli, že jsou v jiném stavu.“
,,Nejsou na to moc mladí?“ zeptal jsem se a schytal za to od ní káravý pohled.
,,Nesuďte když neznáte. U dnešní mládeže se věk těžko odhaduje. Ti dědouškové, tak ti se náhodou potkali po patnácti letech někde na poště. Vzájemně si mysleli, že ti ostatní už nežijí. Tak to přišli zapít.“
,,Tak ale to je hezký. A co ta partička?“
,,Ti vyhráli nějaký zápas, florbal, softbal, nevím, nevyznám se v tom. Každopádně i oni oslavují,“ řekla a já dopil svou sklenku. ,,Co byste řekl na další? Třeba pak i vy budete mít důvod k úsměvu. Mám ráda usměvavé hosty,“ mrkla na mě a já souhlasil.

     Povídal jsem si s tou milou a krásnou slečnou skoro dvě hodiny, během kterých odešel mladý pár i trojice seniorů. Probírali jsme úplně běžné věci. Bylo to ulevující. Nemusel jsem přemýšlet, nemusel jsem vysvětlovat kdo jsem a čím se živým. Nechtěla po mě vůbec žádné osobní informace a vůbec mi to nevadilo.
,,Hej, kočičko! My máme žízeň!“ volal na ní jeden z už poměrně opilých mladíků.
,,Ještě jednou mi řekne kočičko a bude mluvit o oktávu výš,“ řekla a šla ke stolu posledních hostů. ,,Tak, pánové, za chviličku budu zavírat a vy už máte alkoholu v sobě až až. Takže jediné, co vám mohu ještě přinést je káva,“ řekla a tvářila se u toho naprosto klidně.
,,Ale my chceme ještě slavit!“ přidal se další.
,,Zítra je také den.“
,,Nedělej fóry a dej si s námi,“ řekl ten, který k ní seděl nejblíže, chytil ji během mžiku za ruku a strhl k sobě do klína. Než jsem tam dorazil, byla barmanka už zpět na nohou.
,,Chlapci, myslím, že špatně slyšíte. Zavírá se!“ řekl jsem jim dosti nahlas.
,,Kdo si myslíš že jsi, dědo!“ začali se hihňat.
,,Já jsem jen její manžel. Pokud nechcete mít rozdrcené hlavy a koule, tak si připravte peněženky,“ řekl jsem první co mě napadlo. Kluci se po sobě podívali a začali pomalu vyndavat své peněženky. Podíval jsem se na barmanku, která stála vedle mě. Zjistil jsem, že je mi po prsa, takže opravdu maličká. Jí cukaly koutky úst, takže se raději otočila a odešla to mladíkům spočítat.
Z blízka vypadali všichni jako blbečkové, protože jediné, co měli vypracované, byli bicepsy.
,,Děkuju,“ pošeptala mi barmanka z intimní blízkosti, když kolem mě prošla mladé pány zkasírovat. Z dálky to možná vypadalo, že mě políbila na tvář, ale bohužel to tak nebylo.
     Jeden z opilých mladíků jí při odchodu hodil bankovku za výstřih, takže jsem opět vstal ze své barové židličky a šel k nim. Ona ale zareagovala bleskurychle. Popadla nedopitou skleničku s džusem a chrstla to drzému mladíkovi do obličeje a také na jeho pečlivě nagelovanou patku. Pak si bankovku vytáhla z výstřihu a vrazila mu ji zpět do ruky a řekla: ,,Škoda, že venku pořádně nemrzne.“
,,Tobě to nestačilo říct jednou?“ podíval jsem se toho drzouna. ,,Zlato, brýle,“ řekl jsem a sundal si své brýle a podal jí je. ,,No, tak pojď,“ povzdechl jsem si a vytáhl si rukávy. Všechny ty výrostky přecpaný steroidama jsem převyšoval minimálně o hlavu. Najednou nikde nikdo. Všichni utekli jako největší hrdinové. Podíval jsem se na barmanku a ta mi svou zástěrou leštila brýle a ještě se k tomu dusila smíchy.
Když nás smích přešel, tak se na mě podívala a řekla: ,,Já věděla, že odtud budete odcházet s úsměvem.“
,,A já vám nevěřil. No, ale už určitě chcete také odejít, tak zaplatím.“
,,Pokud nepospícháte, tak klidně ještě zůstaňte. Musím tu poklidit a když u toho bude můj manžel, tak se budu cítit bezpečněji,“ řekla a opět ji u toho cukaly koutky smíchy.
,,Za to se omlouvám, ale bylo to první co mě napadlo.“
,,Ne, však v pořádku,“ řekla a začala stůl po oné partičce uklízet.
     Když začala zvedat všechny židle, přidal jsem ruku k dílu a pozvedal to za ní. Ona zatím vytřela.
,,Tak kolik to dělá?“ zeptal jsem se a sáhl do peněženky.
,,Nic, je to na mě. Za to s těma klukama.“
,,Ne, to nejde. To bylo samozřejmostí. Kolik?“
,,Ne, vážně nic,“ stála si tvrdě za svým, ale i tak jsem jí zaplatil a samozřejmě i tučné dýško nechal.
,,Ale to je hodně,“ řekla nakonec.
,,Jste má manželka, manželkám by se hodně dávat mělo.“
,,Můžu Vás za to alespoň odvézt domů?“ zeptala se mě a úplně mi tím vyrazila dech. Pro mě by to byl čas strávený s touhle okouzlující ženou navíc, takže jsem souhlasil a bylo to příjemné. 

          Ráno pro mě bylo náročné. Nikdy jsem nebyla na bůhví jaké dlouhé ponocování a čím dál víc mě to zmáhalo. Do své práce jsem dorazila s kelímkem kávy u pusy, jinak bych tam snad ani netrefila. Vešla jsem do kancelářské budovy, pozdravila vrátného a zamířila si to k výtahu. Cestou mi ale začal zvonit mobil. Na displeji bylo číslo mé kamarádky Denisy.
,,Ahoj, co tak brzy?“ ptala jsem se a nastupovala do výtahu.
,,Ahoj, jsem zvědavá jak jsi to včera zvládla.“
,,Bar stojí, uvnitř se nic nerozbilo, ale klidně tam mohla být rvačka.“
,,Cože?“ zeptala se vyděšeně.
,,Neděs se. Byla tam partička rozjařených mladých kreténů a měli blbé kecy a sahali kam neměli.“
,,A ty ses hned s nimi chtěla prát?“
,,Ne, já ne. Ale byl tam ještě jeden host, sympatický muž a ten si to s nimi vyřídil. Nejdřív řekl, ať se zklidní a když oni na něj co mu je do toho, tak řekl, že jsem jeho manželka,“ řekla jsem Denise ve zkratce a ona se začala šíleně smát.
,,Tak to je hustý. A ti kluci se s ním chtěli prát?“
,,Ne, utekli hned, jakmile si sundal brýle. Nedivím se, měl asi dva metry a byl celý takový urostlý, ramenatý. Prostě kus chlapa.“
,,Ehmmm. Jméno, příjmení, telefon a číslo účtu máš?“
,,Cože? Ne.“
,,Ach zlato, budu tě toho muset ještě hodně naučit. Takže bar nám stojí?“
,,Jo. Doufám, že jsem neudělala nějaké velké manko, ale dostala jsem asi tři stovky dýško.“
,,Tři kila? Dohromady? To já nemám ani za týden.“
,,Ne, od toho mého manžela.“
,,Tolik?“
,,Jo, já to po něm nechtěla vůbec zaplatit, ale nedal se a pak to dýško taky si nenechal vrátit, tak jsem ho alespoň domů odvezla.“
,,Jsi blbá?“
,,Odvážná zní lépe. Já vím, mohl to být klidně úchyl, ale ani se mě nedotkl.“
,,Tak to jo. Zastavím se po obědě pro klíče, jo?“
,,No jasné. Jsem v práci do čtyř.“
,,Tak zatím pa.“
Ukončily jsme obě hovor. Já během něho došla na mé pracoviště, což byla recepce farmaceutické společnosti. Dala jsem vařit vodu na kávu a připravila dva hrnky. Následně jsem zapnula počítač, tiskárnu, fax, kopírku, skartovačku a rádio.
Sotva se voda na kávu dovařila, tak z výtahu vyskočila moje kolegyně Erika.
,,Čau! Hádej co je nového?“ vybalila na mě.
,,Čau, ehm, nevím. Byla jsi na kosmetice?“ hádala jsem.
,,Měla jsem sex!“ vykřikla a nevšimla si, že ze dveří vedoucí na schodiště vyšel náš ředitel.
,,Vážně? Tak to vám gratuluju,“ řekl a potřásl Erice rukou. Ta okamžitě zrudla jako rajče. ,,Měla byste sexovat častěji, sluší vám to,“ řekl a odcházel směrem ke své kanceláři. Pak se ale otočil a vrátil. ,,Ehm, Zito, potřeboval bych projet nějaké starší faktury. Můžeme to probrat během oběda,“ zeptal se mě.
,,Já myslím, že určitě, pane řediteli. Na co budete mít chuť?“
,,Těstoviny s červenou omáčkou. Ale ne špagety. Vždyť znáte mé chutě.“
,,Spolehněte se,“ řekla jsem a podívala se na Eriku, které už trošku bledla. ,,S kým?“ zeptala jsem se a opět se rozzářila a začala během mé druhé raní kávy vyprávět její sexuální zážitek, který měla po dlouhé době.
     Na staré faktury nám s ředitelem Jakubem Mlhou nestačil jen oběd, ale protáhl se to do poobědové kávy, kterou já už raději vynechala.
,,Takže rok dva tisíce patnáct máme komplet?“ ptal se ředitel.
,,Takže jsme hotovi. No, šlo nám to docela rychle. To je paráda,“ řekl a dal mi ruku na rameno. V tu chvíli mi to přišlo, jako by se zastavil čas. Všechno ztichlo a před očima jsem měla černé mžitky a přes ně zvláštní mlhu. Jako když chcete ve tmě vidět něco malého. Párkrát jsem zamrkala a obraz se vyjasnil. Ředitel stál nade mnou a sáhl pro svůj hrnek kávy, který mu najednou praskl v ruce. Zvuk prasknutí hrnku, jakoby se mi vrýval až do mozku. Byla to nepředstavitelná bolest.
,,Zito!“ třásl se mnou ředitel a do hlasu se mu vkrádala panika. Otevřela jsem oči a on i s Erikou se nade mnou skláněli. Já seděla zhroucená na židli a na čele jsem měla kapky studeného potu.
Vůbec jsem nechápala co se děje. Hrnek stál na stole naprosto celý a nikde ani střípek.
,,No konečně. Byla jsi úplně mimo, jako v transu,“ říkala Erika vyplašeně.
,,Vy máte epilepsii? Byla jste úplně v křeči,“ řekl ředitel a podezíravě si mě prohlížel.
,,Nevím o tom,“ řekla jsem a Erika mi podala skleničku s vodou.
,,Na zlato, napij se a hezky dýchej. Je ti něco?“
,,Já nevím co to bylo. Strašně mě bolela hlava,“ říkala jsem a cítila se slabá.
,,Nechcete jít domu? Možná jste jen unavená a bude to migréna.“
,,Ne, já potřebuji jen trošku vzduchu,“ řekla jsem, postavila se a došla k oknu, které jsem na sebe otevřela a dýchala chladný, listopadový vzduch.
,,Teda, úplně jste mě vyděsila,“ řekl ředitel a já se k němu otočila čelem zrovna ve chvíli, kdy sahal po nerozbitém hrnku s kávou.
Vzal ho do ruky úplně přesně, jako jsem viděla před chvílí. Sledovala jsem to se zatajeným dechem a rukama pevně svírala parapet. Najednou se hrnek rozletěl na spoustu střepů. Úplně přesně, jako jsem viděla v mé vidině a ten zvuk se mi opět zabodával až do těch nejhlubších vrstev mozku. Všechno se to stalo tak rychle a náhle přišla tma.