Nechtěný dar- 2.

2.

               Probrala jsem se na zemi se zvednutýma nohama na židli. Na hlavě jsem měla studený hadr a nade mnou se skláněli Erika s ředitelem.
 ,,Jak se cítíte?“ ptal se mě.
 ,,Už lépe,“ přiznala jsem a ani jsem moc nelhala.
 ,,Na, napij se,“ podávala mi Erika sklenku s vodou. Posadila jsem se a napila, aby byla spokojená.
 ,,Je s vámi něco, co bych měl vědět?“ zeptal se ředitel, ale i já sama bych ráda věděla, co se to se mnou stalo.
 ,,To nic nebude. Včera jsem brala za kamarádku službu v baru a šla jsem spát až v půl čtvrté ráno a v sedm už jsem zase vstávala. A ještě jsem dnes neměla nic sladkého.“
 ,,Proč jste mi to neřekla, že vám není dobře. Poslal bych Vás domu, nebo alespoň ty papíry bych vyřešil s Erikou,“ říkal ředitel.
 ,,Ne, to je opravdu v pohodě.“
 ,,Vážně?“ podíval se na mě skoro jak vlastní otec.
 ,,Jo, už je to vážně dobré.“
 ,,Už má i lepší barvu,“ řekla Erika a bylo vidět, jak se jí ulevilo.
 ,,Tak dobře,“ řekl a odcházel.
     Asi za dvacet minut se vrátil a postavil přede mě talířek s čokoládovým dortem: ,,Sníst. Okamžitě,“ řekl nekompromisně, takže jsem nekladla odpor a jeho rozkazy vyplnila.
 ,,Taky mi začíná být nějak slabo,“ fingovala Erika.
 ,,Vy jste po sexu, vám nemůže být slabo,“ řekl ředitel a Erika opět zrudla. ,,Ale to je dobře. Hned jste taková veselejší,“ řekl, poplácal jí po rameni a odcházel.
     Na recepci zvonil telefon, natáhla jsem k němu ruku a Erika mi ho sebrala, div že mě přes ruku neplácla. ,,Ty papej dortíček,“ řekla a hovor přijala. Když dotelefonovala s někým, kdo nepobral příliš inteligence, tak jsem před ní strčila půlku onoho dortu.
 ,,Na, potřebuješ na nervičky,“ řekla jsem jí a mrkla na ní. Nejdříve odmlouvala, že potřebuji více cukru, a že jí není špatně, ale nakonec dort stejně snědla a ještě se po něm olizovala.
 ,,Tak Zito, odjezd!“ přišel ředitel.
 ,,Prosím?“ nechápala jsem co tím myslel.
 ,,Dvakrát jste tu omdlela. Nečekáte, že Vás tu nechám stát až do večera. Mě na svých zaměstnancích záleží. Takže Vás odvezu domů. V MHD by vám nikdo nepomohl, kdyby se vám tam něco stalo,“ řekl a já se podívala na Eriku, která mi podávala kabát a kabelku.
 ,,Tak ahoj,“ pozdravila jsem ji a nechala se ředitelem odvézt domů.
          Když zastavil před mým domem, byla jsem ráda, že už tu cestu máme za sebou. Byl pátek, půl druhé a všichni se zrovna potřebovali svými automobily někam dostat, takže téměř všechny silnice byly zacpané.
 ,,Děkuji za odvoz a ten dnešek si napracuji,“ řekla jsem abych přerušila trapné ticho, jaké nastalo.
 ,,Nemáte za co a s tím se netrapte, nějak to vymyslíme. Hlavně, abyste se cítila v pořádku.“
 ,,To už se cítím. Tak v pondělí na shledanou,“ řekla jsem a chtěla vystoupit, ale Jakub Mlha mne chytil za zápěstí a donutil tak zůstat sedět. Na jednu stranu mi to vadilo, na tu druhou stranu jsem byla ráda, neboť se mi přítižilo. Opět se mi rozbolela hlava a před očima divné mžitky, které se po chvilce změnily v obraz. Byla to vozovka po které přeběhla kočka a černé auto ji zajelo. Musela jsem to rozdýchat.
 ,,Zito?“ oslovil mne ředitel. ,,Už zase?“
 ,,Ne, jen jsem se zamyslela,“ zalhala jsem a snažila se nemyslet na tu bolest hlavy, která se zesilovala.
 ,,Kdyby s Vámi něco bylo, řeknete mi o tom? Záleží mi na Vás nejen jako na mé zaměstnankyni. Jste pro mne mnohem víc,“ říkal a díval se mi do očí.
 ,,Já, ehm, ano. Kdyby se něco dělo, řeknu Vám to. Ale byla to jen chvilková slabost. Děkuji za odvoz. Na shledanou,“ řekla jsem a vystoupila z auta dřív, než by stačil cokoliv říct. Pospíchala jsem do domu. Když jsem se otočila, abych vchodové dveře zavřela, tak ředitelův vůz prudce zabrzdil a od auta rychle utekla černá kočka. Živá.
         Přišlo mi to všechno zvláštní. Nikdy jsem na migrény netrpěla, tak proč tak prudká bolest hlavy? Už jsem Denisu několikrát zasakovala v baru a druhý den šla do práce, ale nic mi potom nikdy nebylo. Dokonce jsem měla i dostatek tekutin, neměla jsem ani ztuhlou šíji, tak z čeho tak prudkou a náhlou bolest? A co měla znamenat ta kočka a ten rozbitý, co jsem viděla? Bylo to deja vu? Dvakrát v jednom dni? Skoro nikdy se mi to nestávalo, tak proč zrovna teď?
Byla to spousta otázek na které jsem si nedokázala odpovědět. Raději jsem to nechala tak a okamžitě se uložila do postele.

                        ...                                 

          Na to, jaký byl včerejší den na nic, tak noc a ráno bylo skvělé. Probudil jsem se úplně odpočatý. Přesně jsem věděl, co to způsobilo. Bylo to zvláštní aurou a osobností slečny barmanky z Baru u Fredyho. Probudil jsem se až ve dvanáct, to se klidně přiznám. Nejsem nejmladší a návrat domů ve tři hodiny už pro mě asi není.
V jednu hodinu jsem se sešel s kamarádem Jirkou na obědě a o té barmance jsem mu vyprávěl možná až příliš zapáleně.
 ,,No, konečně tě nějaké ženská nepřešla po jedné noci,“ řekl a dopil svou perlivou vodu.
 ,,Rád bych jí poznal víc,“ přiznal jsem se.
 ,,Tak si to dopij,“ řekl, postavil se a oblékl si bundu.
 ,,Kam spěcháš?“
 ,,Jdu tvému štěstí naproti,“ řekl a odešel zaplatit. Trochu surfování po internetu v dopravní zácpě mi přineslo polohu Baru u Fredyho a hned jsme tam vyrazili.
Bylo půl třetí a já doufal, že už mají otevřeno.
 ,,Jdeš se mnou?“ zeptal jsem se Jirky.
 ,,Jasně. Jdu se podívat na ten exkluzivní zadek, o kterým jsi mi celý oběd vyprávěl,“ řekl a vystoupil také z auta. Do baru vstoupil jako první a ještě na schodech se po baru rozhlédl.
,,Zajímavé, klidné a je tu hodně místa. Teď chci vidět tu tvou kost,“ řekl a já seběhl schody. Za barem stál dnes jen mladý muž a k němu zezadu přicházela slečna, která mu byla nápadně podobná. Oba měli hnědé vlasy, on krátké, ona smotané do drdolu. Oba měli brýle a srdcovitý obličej.
     ,,Tak já jedu za ,“ řekla, když ze zadního prostoru vyšla, ale zarazila se v povídání. ,,Dobrý den,“ pozdravila nás.
 ,,Dobrý den. Měl bych prosbu,“ řekl jsem a oba dva, zblízka na sto procent sourozenci, se ke mně více naklonili.
 ,,Rádi Vám pomůžeme,“ řekl mladík.
 ,,Byl jsem tady včera a byla tu slečna barmanka. Ona pro mě včera udělala něco, co by vůbec nemusela, tak bych jí chtěl poděkovat. Kdy tady má zase službu?“ zeptal jsem se.
 ,,Myslíte Z,“ řekla slečna.
 ,,To byla naše brigádnice,“ skočil jí do řeči a možná ještě něco udělal, protože se na něj zle podívala s bolestivou grimasou v obličeji.
 ,,A kdy tu zase bude?“ zeptal jsem se a podíval na Jirku. Ten bloudil očima ve výstřihu barmanky a ona si toho byla dost dobře vědoma.
 ,,To nevíme,“ řekl rychle barman, zřejmě aby jeho sestra neřekla něco jiného. ,,Je tady jen když je to potřeba. Nedá se to říct takhle dopředu,“ řekl a posunul si brýle výš.
 ,,A asi mi nemůžete říct, kde bych jí našel, co? Nebo třeba alespoň jméno,“ pokoušel jsem se z něj vytáhnout alespoň něco.
 ,,Bohužel. Nevím kdo jste ani o co jde. Takže vám to neřeknu. Asi ani kdybych věděl kdo jste, tak bych vám takové informace neřekl. Doufám, že mě chápete.“
 ,,Jo, jasně. Tak i tak díky,“ řekl jsem a podíval se na Jirku. Ten byl utopen v bujném výstřihu a chvíli trvalo, než zaregistroval, že ho šťouchá do lokte. ,,Hezký den. Na shledanou,“ rozloučili se a odcházeli jsme.
     ,,Tak co jsi se dozvěděl?“ ptal se Jirka, když jsme seděli opět v autě.
 ,,Stál jsi vedle mě.“
 ,,Já vím, ale ty kozy, Michale, viděl jsi ty kozy?“
 ,,Viděl, ale rozhodně mě to neuchvátilo.“
 ,,Já vím, ty jsi na ty akorát. Já se holt nemohl odtrhnout. Takže tam ta tvá éterická víla nebyla a nebude?“
 ,,Jen tak asi ne,“ přiznal jsem zklamaně a zařadil se do jízdního pruhu.

...

               Přišlo mi , že jsem spala sotva pět minut, když mě vzbudil zvonek. Někdo snad dostal křeč do prstu na zvonku. Rychle jsem se vyškrábala na nohy a spěchala otevřít dveře.
     ,,Deni, já na tebe zapomněla,“ řekla jsem, když za dveřmi stála Denisa.
 ,,Zapomněla?“ zeptala se, když se zouvala z vysokých kozaček bez podpatku. Se svou výškou je totiž nepotřebovala.
 ,,Jo, nedala jsem ti vědět, že jsem z práce odešla dřív,“ říkala jsem a stavěla jsem vodu na kávu.
 ,,Ale vždyť já vím, že už nejsi v práci říkala jsem, že tam budeš do čtyř. A teď je pět pryč,“ řekla a já se podívala na své náramkové hodiny, které jsem si nesundala.
 ,,A jo. Pane jo, to jsem spala pěkně dlouho.“
 ,,Copak? Náročný den?“ zeptala se mě moje nejlepší kamarádka.
 ,,No, omdlela jsem v práci, tak mě ředitel odvezl už kolem jedné domů.“
 ,,Omdlela? Jak to? Z čeho?“
 ,,Já nevím. Najednou mě začala strašně bolet hlava. Bylo to jako by mi ji rozstřelili. Pak se mi dělaly mžitky před očima a pak jsem se probrala s nohama nahoře.“
 ,,Bože, ještě že ne s nohama od sebe. Teď už ti je lépe?“
 ,,Jo, prospala jsem se, od řídi dostala dort a je to lepší.“
 ,,Kdyby něco, tak mi dej určitě vědět, ano?“ říkala podobně jako řeidtel s Erikou.
 ,,Neboj se. Budeš první,“ řekla jsem a sáhla do kabelky, odkud jsem vylovila klíče od baru, které jsem od Denisy měla. ,,Na. Bylo všechno v pořádku?“
 ,,V naprostém. Jen to dýško jsi si měla vzít.“
 ,,To jsem ti tam nechala, kdyby něco chybělo.“
 ,,Já vím, ale nic by chybět nemělo. Chtěla jsem ti ho vzít, ale zapomněla jsem.“
 ,,To nevadí. Nechte si ho.“
 ,,Děkuji. Jo, to nejhlavnější. Co ten chlápek ze včera?“ vyptávala jsem, tak jsem jí to celé popsala.
 ,,No pane jo. Nebyl náhodou hodně vysoký a takový mohutný? Měl několikadenní strniště hlavě kolem pusy a docela vysoké čelo?“
 ,,Jo, přesně tak vypadal. Jak to víš? Projížděla jsi kamery?“ ptala jsem se celá v údivu.
 ,,Ne, tak detailní jsem nebyla. Jen tě u nás v baru jeden takový chlap hledal.“
 ,,Vážně?“ zeptala jsem se Denisy, jestli dobře slyším.
 ,,Jo. Že prý jsi mu s něčím včera hodně pomohla a rád by se ti za to nějak odvděčil, tak kdy u nás zase budeš.“
 ,,Chtěla jsem to říct, jenže brácha mi skočil do řeči a ještě dupl na nohu.“
 ,,Ježiš. Co mu řekl?“ byl jsem napnutá.
 ,,Že jsi jen brigádnice na záskok a není přesně jasné, kde v baru budeš. Ten chlap pak chtěl třeba jméno a nebo kde tě najde, ale brácha mu nic neřekl.“
 ,,To je škoda.“
 ,,Jo, taky jsem mu to řekla. Prý nemůže poskytovat takové informace aniž by věděl, jestli to ty chceš nebo nechceš prozradit. Navíc, pokud chtěl, mohl tam prý na sebe nechat kontakt. Ale vypadal docela zničený, že se nic nedozvěděl, že ho to asi ani nenapadlo.“
 ,,Hmm. Kdybys někdy byla v baru sama a on tam přišel, tak mu dej na mě klidně email.“
 ,,Tak jo. Tak fajn. A už je ti určitě dobře? Přijdeš mi taková trochu pobledlá.“
 ,,Jo, už jsem v pohodě.“
 ,,To by chtělo chlapa.“
 ,,Tak je nesmí tvůj brácha odhánět.“
 ,,To víš, podle něj jsi pro něj stvořená.“
 ,,Jo, zrovna pro něj,“ zasmála jsem se. Denisu i jejího bráchu Denise jsem znala snad od jeslí. Všichni tři máme doma fotografii, jak Denis stojí u dortu s hořící pětkou, já jako tříletá stojím vedle něj s vidličkou v ruce a dvouletá Denisa s panenkou bez hlavy seděla u nohou svého bratra. Oba dva je beru téměř jako sourozence a myslím, že oni mě taky.
     Denisa u mě zůstala až do deváté. Udělaly jsme si pizzu a heřmánkový čaj a bavily se na účet jejího bratra. Také se zmínila o doprovodu mého chvilkového manžela, jak tomu muži začala říkat. Bohužel jsme neznaly jméno ani jednoho. Bylo příjemné jít spát s pocitem, že vás někdo hledal. Jenže jak zařídit, abychom se našli? Tak na to jsem nepřišla ani ve snu.

          Druhý den jsem se probudila v devět hodin, což znamenalo skoro deset hodin spánku. Také jsem se po něm cítila svěží, odpočinutá a nabitá. Po sprše jsem si umyla vlasy, pak nádobí, uklidila jsem co bylo třeba a v půl dvanácté jsem vyrazila do obchodu, jelikož se mé zásoby jídla poněkud tenčily.
V tuto hodinu nebylo v supermarketu, který jsem měla nejblíže, hodně lidí. V klidu jsem si tak mohla nakoupit od ananasu přes máslo až po zavářku do polévky. U pokladny byla mladá žena. Hádala jsem jí tak třiadvacet let. Byla nevýrazná, tmavě hnědé vlasy měla zapletený do copu, neupravené obočí a nenavazovala se žádným zákazníkem oční kontakt. Vlastně jen říkala pozdrav, částku a opět pozdrav. To samé řekla i mě. Podala jsem jí tisícikorunu a když mi vracela drobné, tak se naše ruce dotkly. V ten samý okamžik se mi před očima zatmělo, hlavou projela ostrá bolest a po maličké chvilce jsem uviděla něco víc, než jen prázdné černo. Viděla jsem zadní vchod supermarketu a slečnu pokladní, jak leží na zemi a v zádech nůž. Ta vidina mě vzala na tolik, že jsem ztratila rovnováhu.
Muž stojící za mnou mě pohotově zachytil.
     ,,Slečno, jste v pořádku?“ ptala se mě pokladní i ten muž.
 ,,Áh, ano. Už je to dobré,“ řekla jsem zmateně a postavila se na nohy. ,,Už jsem v pořádku, děkuju,“ řekla jsem a rychle ze supermarketu odcházela.
Snažila jsem se přijít na to, co se opět stalo. Vždy se dostaví černo před očima, krutá bolest hlavy a potom nějaký obraz. Pokaždé to tak bylo. Když byla s ředitelem, viděla jak se rozbije hrnek a on se rozbil. Když jí přivezl domů viděla jak zajede černou kočku a málem se tak i stalo. Kdyby jel o vteřinku dřív, kočka by byla přímo pod kolem. Dnes byla u pokladny a viděla slečnu pokladní s nožem v zádech. Dlouho jsem nad tím dumala. Hledala jsem na internetu co to může být a co to může znamenat, ale téměř nic jsem nenašla.
S tou slečnou mi to stále vrtalo hlavou a proto jsem se před šestou večer opět vydala do supermarketu. Našla jsem onu pokladní a na chvilku ji vyrušila z práce.
 ,,Slečno, prosím, nechoďte domu dnes zadním východem,“ řekla sem jí tiše v uličce s těstovinami.
 ,,Cože?“ vykulila na mě oči.
 ,,Prosím, věřte mi. Nebudete v bezpečí a možná vám i něco hrozí. Poslechněte prosím,“ řekla jsem jí a pak rychle odešla. Nechtěla jsem totiž, aby se ptala jak to vím. Myslela by si, že jsem utekla z nějakého zařízení pro duševně choré.
     Celý večer mě bolela hlava. Na nějakou večeři jsem neměla ani pomyšlení. Vzala jsem si tabletku proti bolesti, ale úleva stále nepřicházela. Usnout se mi podařilo až po čtvrté tabletě proti bolesti. Cítila jsem, jak se mi pomalu klíží oči. Doufala jsem, že to všechno zmizí a že ta prodavačka mě poslechla a že teď neleží někde zraněná.