Nechtěný dar- 4.

4.

               Seděla jsem v zasedací místnosti, která sloužila i jako jídelna. Byla jsem v polovině svého kapustového karbanátku, když do místnosti vešel můj šéf, Jakub Mlha, s talířem v ruce: ,,Dobrou chuť,“ popřál mi.
 ,,Děkuji, vám také,“ řekla jsem s poloplnou pusou.
 ,,Můžu si přisednout?“ zeptal se, ale než jsem stačila jakkoliv odpovědět nebo zareagovat, tak už si sedal naproti mně k oválnému stolu. ,,Erika mi říkala, že jste byla u lékaře. Je všechno v pořádku?“
 ,,Asi ano, ale zítra musím ještě na jedno vyšetření. Ale nebojte, všechno si to nadělám.“
 ,,O to mi nejde,“ řekl a nabral si na lžíci kopec rýže. ,,Vezměte si na to volno jak dlouho potřebujete. Hlavní je, abyste byla v pořádku. Nerad bych o Vás přišel,“ řekl a podíval se mi do očí. Když jsem svým pohledem uhnula, tak si onu vrchovatou porci rýže strčil do pusy.
 ,,Já vím,“ řekla jsem a otřela si rty ubrouskem. Pak jsem se na něj letmo usmála, odsunula se ze židle a chtěla ze zasedací místnosti odejít.
   ,,Zito,“ oslovil mě, když už jsem byla téměř z místnosti pryč. Otočil se na židli tak, aby mě viděl a zeptal se mě: ,,Nechtěla byste se mnou zajít někdy třeba do kina?“
 ,,S vámi?“ zeptala jsem se opatrně.
 ,,Ano.“
 ,,Já nevím. Nemyslím si, že je to vhodné. Jste přeci jen můj šéf.“
 ,,Nikdo nemusí vědět, když si spolu někam vyjdeme.“
 ,,Tak já si to promyslím,“ řekla jsem a vycouvala ze dveří a pečlivě je po sobě zavřela.

          ,,Ten po tobě jede, co?“řekla Erika, když jsem se vrátila na své místo na recepci.
 ,,Nevšimla jsem si,“ řekla jsem a snažila se nevšímat si jejího mrkání jedním okem a zdvihání obočí. ,,Tak si zítra skoč i na oční. Minule dort, čokoládový a jen ty a já ne. Bojí se o tvé zdraví, odváží tě určitě až před dveře do domu, no a dnes pozvání do kina. To jsou, zlato, jasné signály.“
 ,,Ne, je jen pozorný. Nerad by určitě sháněl někoho jiného.“
 ,,Pozorný? Mlha? Ten se ti chce dostat do kalhotek. Ale na druhou stranu, když se to tak vezme, tak ošklivý není, nezdvořák taky ne a peněz má víc než dost.“
 ,,Ty jsi se minula povoláním, měla jsi dělat dohazovačku,“ řekla jsem a přešla ke kopírce, která byla v rohu místnosti, zády ke dveřím kanceláře Mlhy.
 ,,Náhodou, počkej až ti povím, co jsem slyšela,“ řekla Erika a přišla ke mně a o kopírku se koketně opřela a vyšpulila zadek v modré sukni. ,,Účetní Jarka říkala, že Linda z personálního říkala, že Martina, ta sestra co dělá u toho zubaře v přízemí, s ním spala a prý to byl ten nejlepší sex v jejím životě,“ řekla tónem, jakoby to sama prožila.
 ,,A přesně proto s ním nikam nepůjdu,“ řekla jsem razantně.
 ,,Kvůli tomu sexu?“
 ,,Kvůli tomu, že by o tom věděla účetní, personální i zubař v přízemí. V mém případě by to určitě běželo v ranním televizním vysílání dole v takové té liště s počasím a sportem.“
 ,,Když to nebudete nikde vykládat, tak se to nikdo nedozví. Řekneš to jen mě, protože já jsem jako hrob,“ řekla a mě vyjela z kopírky poslední kopie.
     Já i Erika jsme se otočily a zůstaly stát jako přikované s otevřenou pusou. Za námi stál Mlha s nějakými papíry v ruce.
 ,,Stojíte tu už dlouho?“ vzchopila se jako první Erika.
 ,,Dost dlouho na to, abych věděl, že se tu o mě roznáší drby už zespoda od zubaře. No, ale to je jedno," řekl a prohrábl si své krátké vlasy. ,,Příští pátek přijedou zástupci italské farmaceutické společnosti a budeme jednat o spolupráci. Bude jich pět a potřebujeme se vytáhnout. Takže Eriko, vaším úkolem je zajistit jim ubytování, večeři na ten pátek a nějaký kulturní program. Jen nezapomínejte na to, že Italové jsou kulturou posedlí,“ říkal Mlha.
 ,,Tak co třeba opera? Pokud možno zpívaná v italštině, nebo alespoň od italského autora,“ navrhla Erika.
 ,,Jo, to je top nápad,“ lusknul Mlha prsty.
 ,,Takže počítejte, jich bude pět, já, vy dvě, finanční manažer Votava a můj otec, jakožto majitel firmy. Takže večeře a opera pro deset lidí. Vejdeme se do dvaceti tisíc?“ zeptal se Mlha a v kapse džínů mu zazvonil mobil.
 ,,Vejdeme, ale uvaříme jim míchaný vajíčka s topinkou a zazpívá jim tady Zita,“ řekla Erika a Mlha se nezatvářil, že by to byla zajímavá nabídka. Vylovil z kapsy kalhot mobil a hovor přijal.
 ,,Já a zpívat?“ podívala jsem se na Eriku.
 ,,No a proč ne?“ řekla úplně vážně, ale za chvíli jsme se na sebe podívaly a dostaly záchvat smíchu.
     Nakonec Mlha zvedl rozpočet na pětatřicet tisíc a s tím už půjde, podle Eriky, něco udělat. Mým úkolem bylo jen překládat . Nejdříve dokumenty a následně celé jejich jednání a celou návštěvu italské delegace.

          Vůbec se mi nechtělo domu a už vůbec se mi nechtělo překládat. Napadlo mě, že bych mohla zajít druhý den za tátou a ten by mi pomohl, protože jako rodilý Ital uměl italsky mnohem lépe, než já. Rozhodla jsem se, že překládání nechám na druhý den a vydala jsem se na příjemnější místo, než byl můj sice útulný, ale prázdný byt.
   ,,Ještě je zavřeno!“ uslyšela jsem Denise, když jsem vešla do jeho baru U Fredyho.
 ,,Já vím, proto jsem tu,“ řekla jsem a sbíhala jsem schody.
 ,,Zíťo, ahoj! Rád tě vidím!“ roztáhl rty do širokého úsměvu a ruce k obejmutí. Toho jsem se samozřejmě bála, takže jsem se zhluboka nadechla, nabrala stabilitu do nohou a když mě sevřel do náruče, tak jsem pevně zavřela oči. Nic se ale nestalo. Už jsem se v tom vůbec nedokázala vyznat. Proč někdy vidinu mám a někdy ne?
 ,,Mám volné odpoledne a nějak se mi nechce domů.“
 ,,Tak to jsem moc rád, že jsi přišla za mnou. Jak se máš? Ségra říkala, že jsi nemocná,“ říkal a přitom si mě prohlížel, jako by hledal kde mi co upadlo za část těla.
 ,,Jen mě často bolí hlava. Zítra jdu na vyšetření, ale doktor říkal, že by to nic vážného být nemělo.“
 ,,Tak mi dej vědět, jak to vyšetření dopadlo. Udělám ti koktejl, co ty na to?“ zeptal se, ale na mou odpověď nečekal a rovnou se dal do míchání. ,,Co v práci?“
 ,,Jo, v pohodě. Šéf si mě hýčká.“
 ,,Kdo by si tebe, Zituško, nehýčkal.“
 ,,Ehm, Denísku, minule mi říkala Denča, že mě tu někdo hledal.“
 ,,Jo? Tak o tom nic nevím.“
 ,,Ale nekecej. Kdyby přišel příště, tak mu klidně dej na mě kontakt. Je to jeden host , který tu byl, když jsem za vás zaskakovala a dost mi tady pomohl s opilou bandou nabušených mladíků.“
 ,,Jo? Vážně? To jsem netušil. Tak když přijde, tak mu ho dám. Když to mám od tebe povolené,“ řekl a postavil přede mě nádherně barevný a nazdobený koktejl.  ,,Plně bez alkoholu, jen pro tebe.“
 ,,Děkuju, jsi zlato.“
 ,,Jo a přesto mě pořád nechceš.“
 ,,Protože jsi spíše jako můj brácha. Známe se už od plínek.“
 ,,A proto bychom spolu až do plínek měli zůstat.“
 ,,Jako kamarádi určitě,“ řekla jsem a nahodila rychle jiné téma a tím bylo Denisa a její nový chlap.
   ,,Musím otevřít,“ řekl Denis po tři čtvrtě hodině.
 ,,Já už stejně musím jít. Čekají mě nějaké překlady do práce,“ řekla jsem a seskočila z barové židličky. Denis mě doprovodil až ke dveřím, kde mi pomohl do kabátu a kde jsem si na něj stříkla pár kapek parfému, protože pach hospody nesnáším.
 ,,Tak se měj hezky a dej mi vědět, jak dopadlo vyšetření,“ řekl a objal mě. Tentokrát ten kontakt tak jednoduchý nebyl. Opět se mi zatmělo před očima a viděla jsem, jak Denis spadl ze schodů. Podlomila se mi kolena, ale díky tomu, že mě Denis stále držel jsem z toho vybalancovala s výmluvou na křeč v noze.
 ,,Tak ahoj,“ řekla jsem a odešla z baru ven na chladný vzduch, který mi trochu pomohl. Přemýšlela jsem, jestli se do baru vrátit a zjistit, jestli je Denis v pořádku. Neměla jsem na to ale vůbec sílu a tak jsem se otočila a odcházela jsem pryč s hlavou jako střep.

*

               Bylo přesně pět minut po páté, když jsem parkoval u baru U Fredyho. Měl jsem velkou radost, že mi vedení divadla umožnilo zamluvit tenhle bar na náš vánoční večírek. Měl jsem to dokonale naplánované. Velký večírek pro zhruba osmdesát lidí potřebuje více lidí na obsluhu a tenhle majitel bude muset zavolat mou krásnou blonďatou barmanku na výpomoc, kde se o ní postarám já. Vešel jsem do baru a hned u dveří mě v nose zalechtal parfém. Byl to dámský parfém, takový, který když někde člověk ucítí, hned si ho zapamatuje. A já si ho pamatoval od chvíle, kdy mi barmanka pošeptala poděkování za pomoc s jistými idioty z baru. Uhladil jsem si vlasy a s úsměvem seběhl schody. Byl jsem si jistý, že ji najdu za barem, jenže tam stál bohužel on, ten barman, co mi nechtěl o mé slečně nic říct.
 ,,Dobrý den,“ pozdravil jsem ho.
 ,,Dobrý den, co si dáte?“ zeptal se a bylo mi jasné, že mě poznal.
 ,,Kolegyni tu nemáte?“ zeptal jsem se.
 ,,Ne, už jsem tu sám,“ řekl a natáhl se pro sklenici, na které byl otisk tmavé rtěnky. Nepochybně to byla ona a já jí prošvihl. Výraz barmana říkal jasně  ,Jdeš pozdě, úchyláku´.
 ,,No, to nevadí. Rád bych si tu udělal rezervaci,“ řekl jsem a on jen kývl popošel nakonec baru a vytáhl diář. Všiml jsem si, že lehce kulhá na levou nohu.
 ,,Co se vám stalo s nohou?" zeptal jsem se ho, protože minule určitě nekulhal.
 ,,Nic zvláštního, spadl jsem ze schodů, podklouzla mi noha. Na kdy by ta rezervace byla?“
 ,,Třináctého prosince,“ řekl jsem a díval se jak listuje v diáři a hledá příslušnou stránku. ,,Bylo by to pro maximálně osmdesát lidí,“ řekl jsem a on ke mě zvedl oči a já jen povytáhl obočí. ,,Je s tím problém?“
 ,,Ne, vůbec. Chcete asi aby to tu bylo celé jen pro Vás, že?“
 ,,Přesně tak. Tady je i sepsané co požadujeme, aby se podávalo. Bude v tom problém?“ zeptal jsem se a díval se, jak si obrovský seznam od vedení divadla čte.
 ,,Vy jste z divadla?“
 ,,Ano. Nemáte rád divadlo?“
 ,,Mám, jen jsem vás na divadlo netipoval. No,dobře, tohle nebude problém. Ale určitě kvůli tomu budu potřebovat posilu,“ řekl a to bylo přesně to, co jsem chtěl slyšet.
 ,,Fajn. Takže s tím můžeme počítat?“ řekl jsem a když souhlasil, tak jsem s úlevou odcházel. U dveří jsem vdechl zbytky parfému, který tam po mé blonďaté barmance zbyl. Byl jsem si jistý, že to byla ona a těšil jsem se na večírek, až jí uvidím.

*

               Cestou domu jsem se zastavila v obchodě. Bylo mi sice mizerně, po tom, co jsem s Denisem viděla, ale nutně jsem potřebovala nakoupit pár drobností.
Vešla jsem do obchodu, který jsem měla nejblíže mému domu a rovnou zabočila do uličky s drogerií, kde jsem popadla jar a sprchový gel. Když jsem se otočila, abych odešla, stála naproti mě prodavačka, kterou jsem již ve svém vidění měla a varovala jsem jí.
 ,,Dobrý den,“ pozdravila mě. Pozdrav jsem jí opětovala a pokračovala jsem dál. ,,Slečno,“ oslovila mě. Otočila jsem se k ní čelem. ,,Jak jste to věděla?“
 ,,Jak jsem věděla co?“
 ,,Že když půjdu zadním vchodem, že se něco stane,“ řekla a já přesně věděla o čem mluví, ale dělala jsem, že nevím o čem mluví. ,,Nešla jsem tam já, ale kolega a někdo ho tam napadl a pobodal. Ale nic vážného mu nebylo. Jak jste to věděla?“
 ,,Já, nevím. Vážně netuším o čem mluvíte. Pardon,“ řekla jsem a odcházela co nejrychleji k pokladně a pak domů. Do tohoto obchodu už jen tak nepůjdu.