Nechtěný dar- 5.

5.

               Seděla jsem v nemocnici, v čekárně před dveřmi s nápisem EEG. Na dveřích bylo jen jméno ordinující sestry a nápisem nabádající k vypnutí si mobilních telefonů. V čekárně odněkud táhlo na nohy a z přilehlé chodby se doléhaly zvuky projíždějících vozíků a útržky rozhovorů procházejících pacientů, personálů i jiných návštěvníků.
 ,,Paní Šafránková, pojďte dál, za dveřmi si odložte kabelku, kabát a boty a posaďte se na lůžko,“ vyzvala mě sestra s mírnou nadváhou. Bylo jí zhruba pětačtyřicet, měla vyčesaný drdol z černých, jistě barvených vlasů a měla výrazně nalíčené oči. Byl to ale typ ženy, které pár kilogramů navíc sluší a která je umí prodat. Sestra mi nejdříve všechno vysvětlila, potom mi na hlavu nasadila opravdu bizarní čepičku se spoustou otvorů. Všechny otvory potom vyplnila mazlavým gelem a nakonec na ně připojila elektrody, které snímají elektrickou aktivitu mozku.

          Po vyšetření jsem byla domluvená s matkou, že se u nich zastavím na oběd. Byla to fajn, protože jsem alespoň mohla dát svému tátovi ty dokumenty k překladu. Navíc to bylo od nemocnice blíž než ke mně domů a já měla všude ve vlasech nějaký nemocniční gel.
   ,,Ahoj,pojď dál,“ řekla máma, když otevřela dveře bytu.
 ,,Ahoj mami,“ pozdravila jsem jí, ale zdráhala jsem se jí dotknout. Nakonec to udělala sama, objala mě a vzala mi kabát.
 ,,Co to máš s vlasy?“ vytřeštila na mě oči.
 ,,Já, no, byla jsem na jednom vyšetření.“
 ,,Jo, no právě proto jsem s tebou chtěla mluvit,“ řekla máma a já na ní nechápavě zírala.,,Pojď si sednout. Paolo! Je tu Zita!“ zavolala a ze dveří za ní vyšel můj otec Paolo.
 ,,Ahoj zlato,“ pozdravil mě a podíval se na mámu.
 ,,Půjdeme do obýváku?“ zeptal se táta.
 ,,Mohla bych si nejdřív umýt vlasy?“zeptala jsem se.
 ,,No jasně. Co se ptáš tak blbě?“ řekla a já odešla do koupelny.
Když jsem se vrátila, tak na stole čekal oběd. Jak to je u mámy zvykem, musí tam být maso, nějaká příloha a samozřejmě něco zeleného. Tentokrát to byly brambory, kuřecí prso a zelené fazolky se slaninou.
 ,,Nejsi nějaká hubená?“ ptal se mě táta. Přesně jsem čekala, kdy to přijde.
 ,,Jsem pořád stejná, tati.“
 ,,Nejsi, zhubla jsi. Jsi bledá a máš propadlé tváře,“ řekla máma. ,,Buď je to tím, že nejíš, nebo s tebou něco není v pořádku,“ řekla máma.
 ,,Mám dost práce. Musím do práce přeložit hodně dokumentů a k tomu ještě zařizovat plno jiných věcí.“
 ,,A z jakého jazyka? Můžu ti s tím pomoc,“ nabídl se táta a přesně o to mi šlo.
 ,,Je to tati z italštiny.“
 ,,No a proč něco neřekneš? Dej mi to a já ti to hned přeložím. Máš to s sebou?“
 ,,Mám. Děkuji tati,“ byla jsem nadšená, že to navrhl sám od sebe.
 ,,A teď mi řekni co s tebou je,“ pobídla mě máma.
 ,,Nejspíš nic vážného, jen mě často bolí hlava.“
 ,,Já vím, že to není všechno,“ řekla máma.
 ,,Tak jí to, Heleno, řekni. Netrap jí takhle. Já bych se s tím rodičům taky nikdy nesvěřil,“ řekl táta.
 ,,Cože? Co mi máš říct?“ podívala jsem se na mámu.
 ,,No tak dobře, zlato, všechno ti to povím. Vím, co se s tebou děje. Taky jsem si myslela, že jsem blázen, když to u mě začalo. Ano, vím o těch vidinách, když se někoho dotkneš, nebo se někdo dotkne tebe. Ale nic s tím neuděláš.“
 ,,Cože? Jak to víš?“ byla jsem šokována.
 ,,Je to takový dědičný dar,“ řekla máma. ,,Za všechno může jedna naše hodně stará příbuzná, která se jmenovala Ethela Cuzy a žila v Sighisoaře v Rumunsku.“
 ,,Cuzy? To je ale naše druhé jméno.“
 ,,Jo, právě proto. Všechno to začalo už strašně dávno, ve středověku,“ řekla máma a pustila se do vyprávění.

**

Sighisiora, Rumunsko, 15.století
               Dívka s téměř bílými , divoce rozčepýřenými vlasy seděla uprostřed své cely. Kolena měla přitažené k bradě a stále se jen dívala před sebe. Na sobě měla prostý šat, jenž byl již potrhaný a ušpiněný. Její zářivě zelené oči upírala na dveře své cely. Pohledem neuhnula ani tehdy, když k ní do cely vešel sám král.
 ,,Kde je to dítě, Ethelo?“ zeptal se vězeňkyně, ale ona stále mlčela. ,,Tak kde je to dítě?!“ křikl na ní a chytil jí za paži a vytáhl na nohy.
 ,,Zapřel jsi ho, nevěříš mi, že je tvé, tak ti nepovím, kde je,“ řekl hlasem, ve které bylo odhodlání.
 ,,Toho bastarda ti sám ďábel udělal. Jsi čarodějnice a shoříš na hranici.“
 ,,Raději shořet na hranici než žít s vědomím, že otec mého dítěte je rozumu tak nízkého, že věří na čarodějnice.“
 ,,Tvá sousedka tě viděla přeměňovat se v kočku a jiní tě slyšeli mluvit kočičí řečí! Tvé krávě se narodilo třínohé tele a tvé oči ve tmě svítí! To není normální! Jsi čarodějnice!“ křikl na ní král.
 ,,Ty sám bys měl vědět ,kdo jsem. Tobě jsem se poddala. Dala jsem ti svou nevinnost, své sny, svá tajemství. Dala jsem ti dítě!“
 ,,A já chci vědět kde to dítě je!“ chytil ji za blůzu a přitáhl ji blíže sobě.
 ,,Nikdy se to nedozvíš.“ zasyčela mu do obličeje.
 ,,Najdu si ho, zatím co ty budeš hořet,“ řekl a odhodil ji na kamennou zeď.
     Král se nechal strhnout davem. Obyčejní, hloupí, nevzdělaní lidé viděli za vším hned nadpřirozeno, čarodějnice, nebo samotného ďábla. Brzy se však ale nechali těmito povídačkami a výmysly ovládnout i lidé se vzděláním, jako samotný král.
 ,,Odvést na hranici!“ řekl král rozkaz na hlídače. Ten ještě s jedním Ethelu spoutali řetězy a odváděli ji na náměstí, kde byla celá vesnice. Museli projít davem a všichni ti hloupí vesničani na ní křičeli, že je to čarodějnice, že počala dítě s ďáblem a chtěla ho podstrčit králi. Někteří na ní také pokřikovali slova sprostá a nevhodná. Její dozorci ji dotáhli až na připravenou hranici ze dřeva s kůlem uprostřed, která byla obložená suchými otýpky klestí, slámou a dřevem.
     ,,Tato žena se provinila čarodějnictvím!“ řekl pro všechny na náměstí králův pobočník, jenž stál s králem a dalšími zámeckými lidmi na balkonu, odkud vše sledovali. ,,Ethela Cuzy uhranula svou krávu, které se narodilo třínohé tele! V noci se mění v kočku a s kočkami i hovoří zvířecí řečí! Její oči dokáží každého ošálit! Ošálila i samotného krále, kterého zneužila a potom mu chtěla podstrčit dítě, jenž počala se samotným ďáblem!“ křičel vzteky pobočník a lidé na náměstí ho svým křikem povzbuzovali a přikyvovali. ,,Ethelo Cuzy! Ji čarodějnice a zasloužíš si smrt upálením, abys nemohla již více škodit! Kate, podpal tu čarodějnici!“ ukázal na Ethelu z balkonu a kat přistoupil k hranici s hořící loučí a džbánem oleje, kterým polil slámu a suché otepi po té hodil louči do slámy a olej zajistil, že vše rychle vzplálo.
     Ethela stála připoutaná ke kůlu a pomalu cítila, jak se k ní blíží horkost ohně. Po chvíli ucítila jak ji plameny olizují nohy. Chtělo se jí strašně křičet, ale soustředila se na svou dceru, kterou rychle nechala odvézt jedním kupcem za hranice země. Nešlo ji o nic jiného, než aby její dcera byla v bezpečí. Plameny už ji působily neskutečné bolesti a už to nemohla déle vydržet.
 ,,Ať moje dcera a všechny následující dcery rozpoznají nebezpečí dřív, než se jim stane! Prosím, Bože, ochraňuj krev mých dcer!“ řekla, potom bolestí vykřikla tak hlasitě a nepřirozeně, až si lidé nejblíže hranici zacpali uši. Ethela otevřela oči a podívala se na královský balkon. Střetla se s očima krále. Muže, do kterého se zamilovala hned, jakmile ho na našla na louce, kde ho shodil jeho kůň a ona mu pomohla. Poslední pohled do jeho tmavě hnědých očí a on věnoval plachý pohled do jejích zelených očí, které náhle vyhasly.

**

               Když mi máma tohle všechno dopovídala, nějak se mi nedostávalo dechu i slov.
 ,,Já nevěřím vlastním uším,“ vysoukala jsem ze sebe.
 ,,Bohužel zlatíčko, je to tak. Když to tvá babička řekla i mě, když se to objevilo, tak jsem tomu taky nechtěla věřit, ale musela jsem se s tím smířit, protože se s tím nedá nic jiného dělat.“
 ,,Ty to máš taky?“
 ,,Už ne. Předává se to z maty na dceru. Já jsem doufala, že tobě se to vyhne. Že ty to mí nebudeš.“
 ,,Proč?“ zeptala jsem se mámy. Sice bych byla moc ráda, kdybych to neměla, ale zajímalo mě to.
 ,,Protože nejsi prvorozená,“ řekla máma a já myslela, že mi prasklo aneurysma v mozku.
 ,,Jak nejsem prvorozená? Vždyť jsem jedináček!“
 ,,Chvíli před tím, než jsem potkala tvého tátu jsem měla jiného muže. S ním jsem měla také dceru, ale pár hodin porodu zemřela. Myslela jsem si, že ta schopnost zemřela s ní, ale zřejmě se to vše soustředilo na tebe, protože jsi jediná dcera v našem rodu.“
 ,,Ale mami, proč jsi mi to neřekla? Proč jsi mi neřekla, že jsem měla sestru? Sice jen chvilku, ale měla!“
 ,,Netýkalo se to naší rodiny. Ani tebe, ani tvého otce.“
 ,,A kdo byl ten muž?“
 ,,Byl to tvůj doktor, Karel Kalinský. On o té naší schopnosti ví a proto když si tam k němu přišla, tak mi hned volal. Já vím, že porušil mlčenlivost, ale udělal to nejlepší, co mohl. Kdybys se s těmi potíži obrátila na někoho jiného, zavřeli by tě do blázince a dělali na tobě pokusy, stejně jako se to stalo v minulosti jedné naší prapratetě.“
 ,,Panebože,“ řekla jsem a schovala jsem si obličej do dlaní a rozbrečela jsem se. Táta i máma ke mně přišli a oba dva mě objali, každý z jedné strany.
 ,,Neboj se zlato, naučíš se s tím žít,“ řekla máma.
 ,,Ale jak? Když se někoho náhodně dotknu, tak vidím co se mu stane!“
 ,,Cože?“ vykulila máma na mě oči. ,,Takhle to ale u mě ani u mé ségry nefungovalo. Viděly jsme jen to, co se týkalo nás. Jen potencionální nebezpečí pro sebe samé,“ řekla matka zastřeným hlasem. ,,Jak to u tebe začalo?“
 ,,Začalo to v práci, když na mě sáhl můj šéf, tak mě nejdříve strašně píchlo v hlavě a pak jsem viděla, jak mu praskne hrnek v ruce. Když se to pak stalo, ta jsem omdlela. Když mě po tom odvezl domu, tak jsem viděla, jak zajede kočku. Ale nezajel ji.“
 ,,A dál? Co ještě jsi viděla?“
 ,,V krámě se mě dotkla prodavačka a já viděla, jak ji někdo napadne. Já jsem jí to řekla.“
 ,,A co ona na to?“
 ,,Včera mě viděla v tom krámě znovu a ptala se mě jak jsem to věděla. Že jí se nestalo nic, ale jejího kolegu tam někdo napadl a pobodal,“ vyprávěla jsem mámě všechny mé vidiny, včetněté s tím chlapcem v parku.
 ,,Pane bože zlatíčko,“ objala mě máma silně. ,,Ty máš ten dar neuvěřitelně silný.“
 ,,Ale proč? Proč to mám jiné než ostatní?“
 ,,To nevím. Ale víš co? Zavolám tetě Olze, ta třeba bude něco vědět.“
 ,,Tetě Olze? Té co žije v Rumunsku?“
 ,,Jo, ta ví všechno. Určitě bude vědět něco o tomhle. Zatím se zkus lidem vyhýbat. Vidím, jak tě to strašně vyčerpává.“
 ,,Je to ale moc těžký. Chtěla bych jít na kosmetiku nebo ke kadeřníkovi, ale co když se jim má něco stát a já to zase uvidím? V práci máme firemní akci, že jdeme na operu. Tam bude hodně lidí a určitě budu sedět vedle někoho, kdo se mě dotkne a já určitě něco uvidím. Já už to nechci vidět. Mami, já už to vidět nechci!“
 ,,Neboj se holčičko, já něco zjistím,“ řekla máma a stiskla mi povzbudivě ruku.
Zůstala jsem u rodičů až do večeře potřebovala jsem všechno vstřebat a uklidnit se.
      ,,Nechceš odvézt domů?“ nabídl se táta.
 ,,Ne, děkuju, půjdu pěšky. Dělá mi to dobře,“ řekla jsem a vzala svou velkou kabelku. ,,Jo, tati, mám tady ty dokumenty. Když by se ti chtělo.“
 ,,No jasně, dej mi to. Přeložím ti to a zítra ti to přivezu, ano?“
 ,,Díky moc, tady jsou,“ řekla jsem a položila si kabelku na malou stoličku a vyndala z ní desky s dokumenty na překlad. Desky jsem položila vedle kabelky, abych je mohla snadněji otevřít. Když jsem se ale dotkla již samotných papírů, přišla vidina.

          ,,Zito! Zito! Co je ti? Zito slyšíš mě?“ cákala na mě máma vodu, zatím co já ležela na chodbě na zemi.
 ,,Co se stalo?“
 ,,Omdlela jsi. Měla jsi nějakou vidinu?“ zeptala se máma a já jen přikývla.
 ,,Viděla jsem jak Mlha, můj šéf, jak podepisuje nějakou smlouvu a někdo mu drží u hlavy pistoli.“
 ,,Za jak dlouho se stane to, co vidíš?“
 ,,Jak kdy, ale většinou hned. Musím zjistit, jestli je v pořádku,“ řekla jsem, vytáhla mobil a rychle jsem našla jeho číslo.
   ,,Zituško, dobrý večer. Rozmyslela jste si to kino?“ zeptal se Mlha hned, jakmile hovor přjal. Zdál se dobře naladěný
 ,,Dobrý večer, já jen, ehm, zapomněla jsem do kdy potřebujete ten překlad,“ zalhala jsem.
 ,,No, když by to bylo co nejdřív, bylo by to nejlepší, ale jinak do pátku, až přijedou ti Italové.“
 ,,Aha, no, dobře. Děkuju a omlouvám se, že jsem vás takhle vyrušila.“
 ,,To je v pořádku. Rád jsem vás slyšel. Jak dopadlo to vyšetření?“
 ,,Ehm, dobře, děkuju. Tak zítra v práci, hezký večer,“ řekla jsem a rychle zavěsila.
     ,,Zdálo se, že je v pořádku,“ řekl táta.
 ,,Jo, vůbec nemám ponětí co to bylo,“ řekla jsem a oblékla si kabát.
 ,,Nechceš tady přespat?“ zeptala se máma.
 ,,Ne, musím domů,“ řekla jsem a sahala jsem na kliku u dveří.
 ,,Tak tě odvezu. Právě jsi nám tu omdlela,“ řekl táta a sundal z věšáku klíče od auta.
 ,,Ne, děkuju. Potřebuju se projít. Venku mi bude fajn. Zavolám až dorazím domů. Pa,“ rozloučila jsem se s rodiči a vyšla ven, do velmi chladného večera.