Nechtěný dar- 6.

6.

               ,,Vítejte, vítejte, dobrý den, vítejte, pojďte dál, vítejte, dobrý den, pojďte dál,“ říkala jsem každému, kdo dveřmi do zasedací místnosti vstoupil. Všechno jsem to však říkala v italštině, neboť právě dorazili zástupci italské farmaceutické firmy. Mlha, čekající na ně v zasedací místnosti se s nimi zdravil převážně angličtinou, kterou vládli všichni, včetně Eriky. Jelikož byl najat profesionální překladatel, tak já zastávala funkci takové holky pro všechno, stejně jako Erika. Radila jsem kde jsou toalety, donášela kávu a koláče a občas poradila něco Mlhovi. Dávala jsem si obrovský pozor, abych se někoho nedotkla já, nebo někdo mě.

 ,,To je strašné,“ řekl Vladimír Mlha, majitel celé firmy a Jakubův otec, když vyšel ze zasedačky.
 ,,Co se děje?“ zeptala jsem se ho.
 ,,Ale, chrlí tam na nás spoustu slov. Dokonce tolik, že jsem zapomněl i jméno toho, co tam teď mluví. Proč nepřekládáte vy?“ zeptal se mě.
 ,,Nevím. Váš syn chtěl profesionálního překladatele, který se vyzná i v odborných termínech, což já nejsem.“
 ,,Aha. Mohl bych dostat nějaké normální kafe do normálního hrnku?“ zeptal se a Erika mu ho hned začala připravovat. ,,Na třináctého jsem připravil vánoční večírek, celofiremní akce,“ řekl, když čekal na tu kávu.
 ,,Vážně? Co to bude tentokrát? Minulý rok byla diskotéka na bruslích, to byla strašná sranda,“ řekla Erika.
 ,,Tentokrát se připravte, dámy, důkladněji. Bude to na téma mořský ples.“
 ,,Takže jdeme v plavkách“ prohodila Erika a pan Mlha starší ji sjel celou od hlavy až k patě pohledem a pak řekl: ,,No, v tom bych neviděl problém. Každopádně je to povinné. Zrovna vás dvě tam chci vidět.“
 ,,Nebojte se, přijdeme,“ řekla Erika a já to odkývala.
 ,,Dohodnuto. Teď se tam ale musím vrátit,“ řekl, vzal si hrnek s kouřící kávou a odcházel zpět do zasedačky.
 ,,Už se na ten večírek těším. Myslím, že to bude parádní. Hlavně vůbec nevím, co na sebe,“ říkala Erika, ale já na to nereagovala. ,,Zito, posloucháš mě?“
 ,,Ehm, ani ne, promiň. Je to ještě daleko, ten večírek,“ řekla jsem a zašla se podívat do zasedací místnosti.

          Mezitím, co italská delegace večeřela, tak já se byla doma připravit na operu. Docela jsem se na ní těšila, ale samozřejmě jsem se bála, že se dotknu toho, co bude sedět vedle mě, nebo při výdeji kabátů se má kůže setká s cizí kůží a já budu mít vidinu. Ten krásný dar od Ethely, mé předkyně čarodějnice, mě doprovázel na každém kroku a při každé činnosti. I krátké vzdálenosti, které jsem dříve jezdila hromadnou dopravou, jsem musela nyní absolvovat autem, abych se nedotkla někoho, kdo by byl v nějakém byť sebemenším ohrožení.
Každopádně jsem si řekla, že když se mám zhroutit pod náporem vidin, tak alespoň hezká. Vlasy jsem si natočila a lehce sepnula na temeni. Vzala jsem si na sebe černé šaty ke kolenům, zlaté šperky a lesklé černé lodičky, které jsem si nazula až v autě před divadlem.
 ,,Moc vám to sluší,“ řekl mi Jakub Mlha, když jsem se přidala k němu a Erice, kteří ve foayer popíjeli víno.
 ,,Děkuji,“ poděkovala jsem s úsměvem. I jemu to slušelo, měl černý oblek se světle modrou košilí. Erika měla tmavě modré, sametové šaty se stříbrným páskem v pase a své mikádo měla hebce učesané. ,,Vy dva taky vypadáte hezky,“pochválila jsem je a pozdravila se s Italy, kteří akorát přicházeli. Když jsme byli všichni, tak jsme se vydali do sálu.
     ,,Pane řediteli,“ oslovila jsem Mlhu, jež měl sedět vedle mě v uličce.
 ,,Říkejte mi Jakube, alespoň takhle v soukromí,“ řekl a mě to zaskočilo.
 ,,Tak dobře. Ehm, mohli bychom si vyměnit místo? Já tady špatně uvidím přes pána přede mnou,“ vymluvila jsem se. Nechtěla jsem sedět vedle Itala, který na mě již od svého příjezdu dělal oči.
 ,,Tak jo, žádný problém,“ řekl a jediný, kdo se mě mohl dotýkat byl Mlha. Také toho využil, když při začátku prvního dějství pohladil lehce mou nohu od kolenu až k lemu mých šatů. Nic zvláštního se nestalo, kromě lehké husí kůže na pažích. Ta se rozšířila s nástupem hlavního pěvce na jeviště. Spustil tak dokonalým hlasem, že husí kůži jsem měla až ve vlasech. Po chvilce mi došlo proč to tak bylo. Ten pěvec byl jeden a ten samý muž, který se v baru U Fredyho vydával za mého manžela. Nemohla jsem tomu věřit.
     ,,Tak co, Zito, líbilo se vám to?“ ptal se mě Mlha, když jsme odcházeli do foayer divadla během přestávky.
 ,,Ano, bylo to skvělé. Naprosto úžasné,“ řekla jsem a vyhlížela Eriku, která přicházela z balkonu v doprovodu dalších italských přátel.
 ,,To bylo super, co?“ říkala Erika.
 ,,Musím si odskočit, nejdeš náhodou taky,“ řekla jsem a Erika přikývla.
 ,,Co Mlha, neohmatával tě?“ ptala se mě na toaletách.
 ,,Ne, ani ne. Ale pamatuješ si, jak jsem ti vyprávěla o tom chlapovi, když jsem zaskakovala v baru?“
 ,,No jasně,“ přikývla Erika. ,,Co je s ním? Je snad tady?“
 ,,Ano, je. Je to ten, co hraje hlavní roli.“
 ,,Fakt?“vykulila na mě Erika oči.
 ,,Jo. Já už myslela, že ho nikdy neuvidím. A on je tady,“ řekla jsem a Erika se začala hrabat v kabelce. ,,Co hledáš?“
 ,,Program. Je tam napsáno, kdo koho hraje,“ řekla a srolovaný program v ruličce z kabelky vytáhla. ,,Hm, Michal Votava se jmenuje. Klidně tady můžeme po představení počkat a zkusit za ním zajít,“ řekla Erika a já si s tou myšlenkou pohrávala celé druhé dějství.

Po skončení jsme si dali všichni u baru skleničku vína nebo džusu a pak jsem se s Erikou vydala směrem ke dveřím do šatny účinkujících, odkud vyšli hlavní představitelé. Cestou do mě ale narazila nějaká žena. Neměla ani slušnost se omluvit. Jenže to nejhorší na tom bylo, že u mě to vyvolalo bolest hlavy a vidinu tak silnou, že mě to srazilo na kolena.
     ,,Co se stalo?“ přišel Mlha a podepřel mě v pase.
 ,,Nevím, prostě se jí podlomila kolena,“ řekla Erika.
 ,,To je v pořádku. Už je to dobré,“ řekla jsem.
 ,,Odvezu vás domů,“ řekl Mlha.
 ,,Jsem tu svým autem, ale děkuji. Je to jen nízký tlak. Zjistili mi to u doktora.“
 ,,Nechceš si sednout?“ ptala se Erika.
 ,,Ne, už jsem v pořádku. Asi pojedu domu. Nebude vám to vadit?“ podívala jsem se na Mlhu.
 ,,Určitě ne. Ozvěte se mi až budete doma, ano?“
 ,,Ozvu se vám. Užijte si zbytek večera,“ řekla jsem a odcházela. Bylo mi líto, že jsem se s tím zpěvákem neviděla. Ale jeho jméno Michal Votava jsem si zapamatovala.

*

               ,,Ahoj, tak jsem tady,“ řekla jsem, když jsem dorazila do baru u Fredyho, kde Denisa připravovala bar na večerní podnikový večírek.
 ,,Ahoj, to je super. Už jsem se bála, že to tu budu muset udělat sama,“ říkala Denisa a místo ní ke mně běžel Jojo, Denisin pudl. Alespoň jsem po jeho doteku neměla žádnou vidinu.
 ,,Tak co tu dnes večer máte?“
 ,,Ale, jedno divadlo, má přijít asi osmdesát lidí. Bude to pořádný šrumec. Škoda, že nemůžeš přijít, bude potřeba každá ruka,“ říkala Denisa.
 ,,Jo, no, víš, já , ehm, stejně bych nepřišla.“
 ,,Proč? Já myslela, že ráda tady vypomáháš.“
 ,,To jo, ale prostě už to asi dělat nebudu,“ řekla jsem a vzala do ruky štos ubrusů.
 ,,Máš problémy v práci? Nebo jsou ty tvoje potíže s tím tlakem tak špatné?“
 ,,Nejde o tlak. To jsem si jen vymyslela, abych všechny víceméně uspokojila,“ řekla jsem a byla jsem rozhodnutá říci Denise pravdu.
 ,,,Tak o co jde. Nenapínej mě. Mám o tebe strach. Vidím, jak jsi v poslední době sešla a jestli mi chceš říct, že je to něco vážného, tak já si na to raději sednu.“
 ,,Slib mi, že se alespoň budeš snažit mě pochopit a nezavoláš na mě psychiatry.“
 ,,Cože? Chceš mi snad říct, že tě ovládli mimozemšťani?“
 ,,Co bys dělala, kdyby to tak bylo?“
 ,,Zavolala bych Muldera a Sculyovou.“
 ,,Deni, já to myslím vážně.“
 ,,Možná bych byla chvíli dotčená, že jsi střelenější než já, ale samozřejmě bych tě podpořila a chránila jak nejvíc by to šlo. Pamatuješ si, jak jsi mě ty chránila před ostatními ve škole, když jsem chytla vši? Nebo když se zjistilo, že můj táta je gay? Nebo jak jsi mě vytáhla z vany, když jsem se kvůli tátovi chtěla utopit? Zituško, dlužím ti to a ať mi teď řekneš cokoliv, nebudu tě soudit a udělám pro tebe co jen bude možné,“ řekla a chtěla mě vzít za ruku, ale raději jsem ucukla. Nadechla jsem se a všechno jsem jí řekla. Od první vidiny v kanceláři až po tu poslední z včerejšího večera, kdy se mě dotknul Mlha a já viděla to samé, jako když jsem se dotkla papírů u rodičů doma.
,,Páni,“ vydechla Denisa, když jsem jí všechno vypověděla. ,,A to fakt mají všechny ženský v rodině?“
 ,,Z máminy strany.“
 ,,To musí být strašný. To bych nechtěla. Mrzí mě, že to musí potkat zrovna tebe,“ řekla a bez jakéhokoliv varování mě objala. Pak mě pustila a řekla: ,,Promiň. V pohodě?“
 ,,Jo, nic se nestalo. Nic jsem neviděla.“
 ,,Takže mi nic nehrozí?“
 ,,Ty mrcho, stejně jsi to udělala jen abys věděla, jestli se ti něco nestane, co?“
 ,,Ehm, tak trochu,“ začervenala se Denisa. ,,Pojď mi raději pomoc s tou přípravou na večírek,“ řekla a daly jsme se do práce.

*

               ,,Konečně,“ řekl jsem, když jsem se podíval do kalendáře. Bylo třináctého prosince. Byl to den našeho vánočního večírku a hlavně den, kdy opět uvidím svou krásnou barmanku. Dal jsem si záležet na svém vzhledu. Potřeboval jsem ji upoutat a tak jsem začal dlouhou koupelí, abych byl voňavý. Chvílemi jsem si připadal jako ženská, která se na jedno rande připravuje celý den.
Naplánoval jsem si odjezd na tři čtvrtě na sedm, ale přípravy mi daly trošku zabrat, takže jsem vyjel později.
          ,,Ahoj, dobrý večer,“ zdravil jsem se se svými kamarády, kolegy a známými, když jsem do baru U Fredyho dorazil.
 ,,Čau, sluší ti to,“ řekla mi má kamarádka Gita.,,Vždycky ti říkám, že ti bílá košile sekne nejvíc. Konečně ti to došlo,“ řekla o políbila mě lehce na tvář.
 ,,Já vím, že mi sluší. Jen ti nechci dávat každý den najevo, že jsem prostě krásnější, než ty,“ řekl jsem s vážnou tváří.
 ,,Blbečku,“ řekla a odešla.
     ,,Kde je ta tvá kočka?“ zeptal se mě Jirka, který mi podával skleničku s pitím.
 ,,Někde tu určitě bude,“ řekl jsem a rozhlížel se. Okolo byla spousta personálu, i majitel s jeho sestrou, ale moje barmanka nikde. Kolem mě procházela sestra majitele, kterou se pokoušel Jirka sbalit.
,,Slečno, prosím vás,“ zastavil jsem jí.
 ,,Pokud se chcete zeptat, tak tu není. Nemohla tu dnes být, protože je na večírku jejího zaměstnavatele. Byla tu celý den a pomáhala mi s přípravami,“ odpověděla.
 ,,A mohla byste mi alespoň říct, jak se jmenuje a kde ten večírek má?“
 ,,Jestli můj brácha zjistí, že vám to řeknu, tak mě zabije. Je to moje nejlepší kamarádka a jmenuje se Zita, ale nevím kde ten večírek mají. Myslím, že říkala v hotelu, ale ve kterém to netuším.“
 ,,Zita?“
 ,,Ano Zita,“ řekla a odcházela.
 ,,No, nevadí. Tak se tu zabavíš s námi,“ řekl Jirka a vedl mě k jednomu stolu, kde byla naše věrná partička.

*

               Už se to nedalo snést. Těch doteků, ať už chtěných nebo nechtěných bylo tolik, že jsem sotva stála na nohou. Nebylo to nic vážného, jen samé maličkosti, ale s dalším a dalším alkoholem mi všechno přišlo silnější.
Nejhorší to bylo, když ke mně přišel Mlha. Byl opilý a spíše než, že ke mně přišel, tak na mě upadl a znenadání mě políbil. V tu chvíli byla má vidina tak silná, že jsem cítila, jak mě opouští všechna síla. Navíc to byla vidina, kterou už jsem viděla a to v tu chvíli, když jsem se dotkla italských dokumentů. Byla to ta samá vidina, ale působila na mě mnohem, mnohem silněji.
 ,,Já vás miluju,“ řekl Mlha.
 ,,Pardon,“ řekla jsem a mizela jsem z místnosti. Vzala jsem si kabát a mizela jsem i z celého večírku. Venku jsem se zastavila a opřela o zeď, která byla šíleně studená. Kabát jsem měla v ruce a sněhové vločky dopadající na mou rozpálenou kůži okamžitě roztávaly. Nebyla jsem schopná ani si kabát obléknout. Odlepila jsem se od zdi a když jsem zjistila, že mě nohy unesou, tak jsem šla. Nevěděla jsem kam a jak dlouho, ale prostě jsem šla.

*

               Večírek to nebyl špatný, ten bar byl zvolen naprosto dokonale, leč něco tomu chybělo. A tím byla ta světlovlasá barmanka, která mě okouzlila na první pohled. Alespoň jsem věděl její jméno. Zita.
Myslel jsem na ní, když jsem se procházel, abych trošku vystřízlivěl a vyčistil si hlavu. Bylo chladno a padal sníh. Lidé kolem mě byli zahaleni do kabátů, bund, šál a čepic. I já si svou bundu zapnul až ke krku a s rukama v kapsách jsem prostě jen tak šel.
     Byl jsem u rohu ulice, když zpoza něj vyšla osoba. Byla to žena, šla velice malátně, chvíli to vypadalo, že je opilá. Na sobě měla tmavě modré, velice elegantní šaty, světlé vlasy jí vítr čechral a v ruce měla jen tak kabát a kabelku. Spíše to vypadalo, jako by její kabát vážil sto kil a ona ho neunese a jen tak ho táhne za sebou.
     Když přišla blíž ke mně a ozářilo ji světlo pouliční lampy, tak jsem ji poznal úplně přesně. Byla to ona, má barmanka, Zita. Byl jsem z toho úplně omámený, že jsem málem přehlédl, jak se kácí k zemi. Snažila se zachytit se zasněžené lavičky, ale už bylo pozdě a skončila na chodníku. Ihned jsem k ní běžel.
 ,,Halo, Zito, slyšíte mě?“ podepřel jsem jí tak, aby neležela celá ve sněhu. Šaty , které na sobě měla byly sice krásné, ale opravdu jemné, saténové s odhalenými zády. Vzal jsem její kabát a zabalil jí do něj.
,,Zito! No tak proberte se!“ zatřásl jsem s ní znovu a ona začala otevírat oči.
 ,,Co se stalo?“ zeptala se.
 ,,Omdlela jste. Je vám něco? Zavolám sanitku,“ řekl jsem a sahal pro mobil.
 ,,Ne, sanitku ne. Já jsem v pořádku. To nic není,“ říkala.
 ,,Tak tomu nevěřím,“ řekl jsem a sáhl jí na čelo. ,,Jste úplně horká.“
 ,,Ne, nedotýkejte se mě. Prosím, nedotkejte se mě. Já už to nezvládnu. Už nemůžu,“ řekl a omdlela znovu.
Vzal jsem ji do náruče a odnášel do svého auta, které bylo zaparkované opodál. Cestou se probudila a požadovala, abych ji položil, ale odmítl jsem jí poslechnout.
 ,,Je vám něco?“ zeptal jsem se jí.
 ,,Denisu, zavolejte prosím Denisu,“ řekla mi a opřela si hlavu. Byla bledá, ale její kůže byla horká. Poslechnul jsem jí a v jejím mobilu jsem našel číslo na Denisu. Byla to barmanka U Fredyho a když jsem jí řekl, co se stalo, tak rychle přiběhla.
     ,,Zito,“ řekla a šla hned k ní. ,,Co se stalo?“
 ,,Na tom večírku. Bylo toho na mě moc. A už jsem to nezvládla.“
 ,,Jde o to, co jsi mi dnes říkala, že máš?“
 ,,Jo, jako by se to všechno zhoršilo. Je to jako by jsi rádio najednou dala hodně nahlas.“
 ,,Víš, co? Potřebuješ si pořádně odpočinout. Někde, kde tě nebude nikdo otravovat. Když si omdlela, tak on tě zvedl,“ ztišila Denisa hlas a kývla nenápadně hlavou směrem ke mě.
 ,,Jo, nesl mě až sem do jeho auta.“
 ,,A viděla jsi něco?“
 ,,Ne, nic.“
 ,,Tak to je dobře,“ řekla a mrkla na Zitu. Pak se otočila na mě. ,,Nemá to teď jednoduché. Jde o rodinné záležitosti a do toho hodně práce a ještě vypomáhá u nás v baru. Potřebuje si pořádně odpočinout,“ řekla Denisa.
 ,,Vezmu vás k sobě, Zito.“
 ,,Ne, to nejde. Já mám svůj byt.“
 ,,Ale já vás chci mít pod dohledem.“
 ,,Já to zvládnu i bez dohledu. Navíc mě vůbec neznáte a já neznám pořádně vás. To nejde,“ protestovala Zita.
 ,,Jen jeď. Já za tebou ráno přijdu, jo?“ řekla Denisa.
 ,,Zito, od našeho prvního setkání vás hledám. Teď když jste mi doslova padla k nohám vás nenechám jen tak odejít. Navíc vůbec nevypadáte v pohodě. Máte horečku,“ řekl jsem, Denise jsem nadiktoval svou adresu a se Zitiným tichým souhlasem jsem si jí odvážel k sobě domů.