Nechtěný dar- 8.

8.

              Na polibek, který jsem od Michala dostala, jsem vzpomínala ještě doma. Bylo to po dlouhé době, co jsem se s mužem líbala dobrovolně, ale cítila jsem se neskutečně. Jako bych s Michalem zapomněla na to všechno, co na mě doléhalo z minulosti. Žádné nechtěné vidiny, žádné mdloby, žádná bolest hlavy. Bylo mi s ním velmi příjemně, ale když si mě začal pokládat na pohovku, tak jsem musela přestat. Nemohla jsem to nechat dojít tak daleko. Ale Michal vzal to moje odmítnutí větších intimností v pořádku. Omluvil se a po zbytek dne už mě nelíbal.

Byla jsem zrovna ve vaně, když mi Michal volal.
 ,,Ahoj, copak děláš?“ zeptal se mě vesele.
 ,,Ahoj, já, ehm, jsem ve vaně,“ přiznala jsem se.
 ,,Eh,“ bylo slyšet, jak Michal hlasitě polkl. ,,Vážně? Nevolám nevhod?“
 ,,Ne, v pořádku. Já už jen tak relaxuji.“
 ,,Aha. Chtěl jsem se zeptat, jestli bych tě mohl zítra pozvat na rande.“
 ,,Zítra je pondělí. Budu v práci.“
 ,,Celý den a celou noc?“
 ,,No, dobře. Dělám do půl šesté.“
 ,,Tak co kdybych na šestou zarezervoval stůl v nějaké klidné restauraci a dali bychom si večeři.“
 ,,Tak fajn. Souhlasím,“ řekl jsem, aniž bych o tom nějak extra dlouho přemýšlela.
 ,,To je fajn, protože bychom se asi měli seznámit jako normální lidi a ne tak, že se u mě doma probudíš a já se ti představím až po obědě.“
 ,,Jo, to je docela vtipné. Až to někdy budu někomu vyprávět, tak neuvěří a bude si myslet jak jsem děsně zvrhlá.“
 ,,Jo, zlobivá holka a já zvrhlík, který si unáší do svého domu slečny v nesnázích,“ smál se Michal do telefonu. ,,No nic, nechám tě v klidu dokončit koupel a zítra během dne se ti ozvu a domluvíme se na podrobnostech. Ano?“
,,Souhlasím. Tak hezký večer,“ popřála jsem mu a mobil jsem odložila tak nejdál od vody, jak jen jsem se dokázala natáhnout. Najednou jsem si přišla úplně v pohodě, jako bych žádné problémy neměla. Připadala jsem si jako patnáctiletá puberťačka, která se chystá na své první rande, na němž možná dostane svou první pusu.

          V pondělí ráno jsem do kanceláře přišla jako první a dala jsem se do obvyklých úkonů. Za chvilku dorazila i Erika.
 ,,Ahoj. Kam jsi utekla z toho večírku?“ ptala se Erika ve dveřích, aniž by si svlékla kabát a odložila kabelku.
 ,,Nebylo mi dobře a do toho ke mně přišel na mol zpitý Mlha, že prý mě miluje a chtěl mě začít líbat.“
 ,,No, kdyby to bylo za střízliva, tak by to bylo lepší. A jinak už je ti lépe? Vypadáš, jako bys byla na ozdravném pobytu.“
 ,,Víš, když jsem odešla z toho večírku, tak mi bylo fakt blbě a cestou jsem sebou sekla.“
 ,,Cože? Pomohl ti někdo? Byla jsi u doktora? Zavolal ti někdo záchranku?“ pálila na mě Erika jednu otázku za druhou. Když jsem jí tak ve zkratce vypověděla, co všechno se po večírku událo, tak nestačila zírat. ,,Líbačka?“zeptala se nakonec.
 ,,Jo a dnes jdeme na večeři. Ale jak ta skončí si nehodlám troufat.“
 ,,Jak? To je úplně jasné. V peřinách,“ řekla a zalila dva šálky s kávou a jeden mi podala.
 ,,Uvidíme. No a v kolik jsi vůbec dorazila domu z večírku?“
 ,,A v sobotu po obědě. Malý byl u rodičů, takže to bylo v pohodě.“
 ,,A s kým jsi odešla? Že s tím ředitelem kvality z výroby, že jo?“
 ,,Ne s tím ne. Dobře, řeknu ti to, ale musí to zůstat jen mezi námi,“ řekla a Erika.
 ,,Ode mě se to vůbec nikdo nedozví, buď v klidu.“
 ,,Tak jo. Odešel jsem s Mlhou.“
 ,,Se šéfem? S Jakubem?“ vytřeštila jsem na ní oči. Celou dobu ho dohazuje mě a pak s ním odejde z večírku?
 ,,S Jakubem? Neblázni! S Mlhou straším, naším majitelem.“
 ,,S jeho tátou? Tedy, to bych do tebe neřekla. A dobrý?“
 ,,Jo, paráda. Nikdy bych neřekla, že ve svém věku může být takový,“ Erika větu nedořekla, protože do dveří právě vešel Jakub Mlha, syn muže, se kterým Erika strávila noc.
     ,,Dobré ráno,“ pozdravil nás šéf a my mu pozdrav opětovaly. ,,Eriko, můžete mi prosím udělat kávu? A Zito, zastavte se pak za mnou,“ řekl a bez jakéhokoliv náznaku úsměvu zmizel za dveřmi své kanceláře. Otočila jsem se na Eriku, která jen pokrčila rameny.

          ,,Pane řediteli, tady je ta káva,“ postavila jsem mu hrnek na stůl.
 ,,Děkuji Zito. Chci se omluvit za to, co jsem udělal na tom večírku. Můžeme dělat, že se to nestalo?“ navrhl a mě se ulevilo.
 ,,Určitě můžeme. Já budu jedině ráda.“
 ,,Ani nevíte, Zituš, jak se mi ulevilo. Každopádně teď jde hlavně o tohle,“ řekl a podal mi list papíru, na kterém bylo v italštině napsáno složení několika léků, které se naše firma rozhodla po podepsání smlouvy s italskou firmou vyrábět. ,,Potřeboval bych, abyste to přeložila, než to půjde k profesionálnímu překladu.“
 ,,Dobře, hned se na to podívám,“ řekla jsem a chtěla jsem odejít.
 ,,Zituš?“ oslovil mě, tak jsem se zastavila a otočila se k němu zpátky. ,,Chtěl bych vás pozvat dneska večer na večeři.“
 ,,Děkuji za pozvání, ale nepůjde to a nehodí se to,“ řekla jsem a rychle jsem spěchala z jeho kanceláře.

          ,,Padla!“ zvolala Erika v půl šesté. Leknutím jsem nadskočila. Podívala jsem se na ní a rychle si brala kabát a kabelku. ,,Nejdeš?“
 ,,Jdu, ale potřebuji to tady dodělat.“
 ,,Tak pa zítra. Pokud nedojdeš tak jsi v peřinách ve společnosti urostlého chlapíka?“ zamrkala na mě Erika od výtahu. Jen jsem na ní zamávala a pokračovala jsem v práci. Chtěla jsem jen přeložit zbytek stránky dokumentů, jenže něco mi tam nesedělo. Pomohla jsem si i překladačem na internetu, ale on to přeložil se stejným významem jako já. Doufala jsem, že to na další straně bude vysvětleno, ale když jsem se snažila najít větu, která by tu špatnou popírala, tak se nade mnou ozvalo: ,,Jsi workoholik?“
Zvedla jsem hlavu a u recepce stál Michal.
 ,,Jé, ahoj. Co tu děláš?“
 ,,No, říkal jsem si, že tě překvapím, když na tebe počkám dole u vchodu. Poznala mě tam ale tvoje kolegyně a poslala mě sem nahoru. Jinak jsme si domluvili večeři, pamatuješ?“
 ,,Jo, já jen jsem tu potřebovala něco rychle dodělat.“
 ,,Znáš to přísloví Ráno moudřejší večera?“
 ,,Jo, asi to bude vážně lepší až ráno,“ řekla jsem a odložila tužku i papíry a vypnula jsem počítač. Potom jsem vstala ze židle a Michal se ke mně přes pult naklonil a jemně mě políbil na obě tváře.

*

               Zita v pracovním byla moc krásná. Vlasy měla smotané do ležérního uzlu a na sobě přiléhavé tmavě modré kalhoty, výraznou halenku s krajkou a lesklé sáčko. Políbil jsem jí na obě tváře a řekla, že si ještě musí odskočit. Čekal jsem tedy na recepci, připraven s jejím zeleným kabátem v ruce, abych jí pomohl s do něj obléci, když z jiných dveří vyšel muž, stáří něco mezi mnou a Zitou, tak nějak uprostřed.
 ,,Dobrý večer,“ pozdravil mě a já mu pozdrav samozřejmě oplatil. Nešlo si nevšimnout, jak se na mě dívá, zvlášť když si všiml, že držím Zity kabát v ruce. ,,Můžu vám nějak pomoci?“ zeptal se.
 ,,Ne, děkuji, já jen čekám na Zitu. Odskočila si.“
 ,,Aha a vy jste?“
 ,,Pardon, jsem Michal Votava, doufám, že brzy budu moci říkat, že její přítel.“
 ,,Michal Mlha, jsem Zitin šéf. Nepotkali jsme se už? Jste mi nějak povědomý.“
 ,,Ne, určitě bych si pamatoval šéfa své potencionální přítelkyně.“
 ,,Jo, to je pravda,“ řekl a otočil se ke dveřím, ze kterých vyšla Zita. ,,Zito, právě jsem se seznámil s vaším přítelem. Máte něco v plánu?“
 ,,Jdeme na večeři,“ řekl jsem a zaregistroval jsem pohled, kterým švihl po Zitě.
 ,,Tak dobrou chuť. Uvidíme se zítra, Zito. Těšilo mě, pane Votavo,“ řekl a odešel.

          ,,Má mě tvůj šéf taky za potencionálního soka?“ zeptal jsem se Zity při večeři, ke které si dala špíz se třemi druhy masa.
 ,,Ne, ani ne. Ten už tě má za soka opravdového,“ řekla mi s úsměvem.
 ,,Dával mi to jasně najevo. Nešlo si nevšimnout,“ řekl jsem a Zita se na mě prostě jen usmála. Byl to tak dokonale přírodní úsměv, jaký jsem ještě nikdy neviděl.
Ani nevím, jak to jídlo chutnalo, protože jsem měli oči jen pro Zitu a nedokázal jsem věnovat pozornost ještě chuti jídla. Byl jsem rád, že jsem si nedal rybu, jak jsem měl původně v plánu.
          V restauraci jsme strávili skvělé dvě a půl hodiny, kdy jsme říkali jeden druhému to, co nám přišlo vhodné, abychom si řekli. Při cestě z restaurace se Zita srazila se servírkou. Náhle pobledla a podlomila se jí kolena. Chytil jsem jí za paže jen tak tak.
 ,,Zito, co se děje?“ ptal jsem se jí, ale pak mě napadlo, že je to tou její fobií z cizích dotyků. ,,Jsi v pořádku?“
 ,,Jo, já, to nic. Už je to dobrý. Mívám nízký tlak,“ řekla a vyšli jsme ven. Chodníky i silnice namrzaly a všechno bylo pokryto kluzkým popraškem sněhu. Zita byla v obličeji stejně bílá, jako ten sníh.

*

              ,,Zito, co se děje?“ ptal se mě Michal po střetnutí se se servírkou. Byla to nehoda, nic se nestalo a ona se mi omluvila. Jenže já měla vidinu. Ošklivou vidinu hromadné nehody. ,,Jsi v pořádku?“
 ,, Jo, já, to nic. Už je to dobrý. Mívám nízký tlak,“ řekla jsem, když jsme vyšli ven. Země byla stejně zasněžená a kluzká, jako v mé vidině. Otočila jsem se a vrátila se zpátky.
 ,,Zito!“ zavolal na mě Michal a spěchal za mnou dovnitř.
 ,,Pardon, prosím vás, poslechněte mě, je to důležité,“ řekla jsem servírce za barem.  ,,Všichni musí rychle pryč od té výlohy!“ řekla jsem naléhavě. Většina mých vidin se splnila a já nechtěla,aby to byla zrovna tahle. Musela jsem s tím něco udělat.
 ,,Cože? Nechápu o čem mluvíte,“ řekla servírka.
 ,,Ty lidi musí pryč od té výlohy!“ řekla jsem znovu a pak šla rovnou ke stolům, které byly v blízkosti skleněné výlohy přes celou stěnu a všechny jsem je začala hystericky vyhazovat od jejich stolů.
     Za mnou se ozvalo skřípění brzd a hluk motoru. Otočila jsem se a bylo to přesně jako v té vidin. Ozářily mě reflektory osobního vozu, který se neovladatelně řítil na restauraci. Stála jsem jako přimrazená. Sklo se s řinčením rozletělo do všech stran a auto bylo kousek ode mě.