Nechtěný dar- 9.

9.

               Bylo to něco šíleného. Zita se vrátila do restaurace a byla celá napjatá, nervozní a rozčilená. Přiběhl jsem za ní, když říkala servírce, že všichni musí pryč od okna. Na to se vydala ke stolům a ty lidi začala vyhazovat z jejich míst. Slečna za barem se na mě podívala, ale já zíral na Zitu. Nic nikdy nenaznačovalo, že má nějakou psychickou poruchu a teď tohle. Nevěděl jsem co si o tom myslet.
Najednou se za Zitou objevilo auto, které mělo namířeno přímo na výlohu restaurace. Trvalo to jen pár sekund a auto najelo na chodník.
Zvuk tříštícího se skla byl bodavě nepříjemný a auto jelo setrvačností pořád dál a přibližovalo se k Zitě, která se najednou otočila a stála jako přimrazená a dívala se do světel auta.
Teď už ani nevím jak se mi to podařilo, protože vypadalo téměř nemožně se k ní dostat dřív, než divoké auto, ale stáhl jsem jí za ruku na stranu.
Vůz se zastavil až o kamenný bar.
 ,,Jsi v pořádku?“ zeptal jsem se a přidržel si Zitu na délku paží.
 ,,Jo, nic mi není,“ říkala na smrt bledá Zita.

*

               Michal mě strhl stranou. Nebýt ho, tak jsem asi minimálně sražená tím zběsilým autem. Zeptal se mě, jestli jsem v pořádku. Fyzicky mi nic evidentně nebylo, ale psychicky jsem si připadala, jako bych byla roztříštěná na stejné střepy, jako byl výloha. Podívala jsem se za Michala. Z pod baru, o které se vůz zastavil, vylezla po čtyřech ona servírka, které jsem říkala, aby šli lidé pryč. Nevypadala, že by byla zraněná, ale podívala se na mě, postavila se a šla k nám.
 ,,Jste v pořádku?“ zeptal se jí Michal a já se opřela o zeď.
 ,,Asi ano,“ řekla a rozhlédla se po restauraci. Byla tam ohromná spoušť, ale na zemi však nebyl žádný člověk. Všichni stáli na svých nohou, nebo seděli na některých vzdálených židlí.
 ,,Musíme zavolat záchranku a policii,“ řekl Michal a sáhl si do kapsy pro mobil.
 ,,Jak jste to věděla?“ zeptala se mě servírka.
 ,,Cože?“
 ,,Jak jste věděla, že ty lidi musí od toho okna? Jak jste věděla, že tam to auto narazí? Vždyť jste ho v té době nemohla vidět,“ říkala a to už její slova přilákala i ostatní.
Podívala jsem se na Michala a ten měl ve tváři úplně stejnou otázku.
 ,,Zavolala jsem policii a záchranku,“ řekla servírka, do které jsem cestou z restaurace nechtěně vrazila. Hned na to začala spolu s kuchařem, který vyběhl z kuchyně zjistit co se děje, obcházet ty, kteří v restauraci zůstali a zjišťovali, zda někomu něco není a nepotřebuje ošetřit. Když se servírka otočila na svou kolegyni, tak jsem se dala na útěk.

          Byla jsem v další ulici, když vedle mě zastavil Michalův vůz.
 ,,Nastup si,“ řekl přísně a já tak udělala.
Cestou jsme neřekli nikdo ani slovo. Nevěděla jsem jak začít. Nevěděla jsem, jestli k tomu vůbec chci něco říct.
Michal zastavil až někde za městem. Vystoupil a vydal se mezi stromy. Vrátil se za pár minut.
 ,,Už jsem myslel, že se z toho všeho počůrám," oddechl si. ,,Tak a teď spusť,“ pobídl mě a já se na něj jen podívala. ,,Fajn, budu se ptát. Věděla, jsi, že tam to auto najede?“
 ,,Jo.“
 ,,Jak dlouho?“
 ,,Od té chvíle co jsme odcházeli z té restaurace.“
 ,,Kdyby jsme byli v jiné, najelo by to i do té jiné?“
 ,,Nevím, asi ne.“
 ,,Znáš to auto nebo toho řidiče?“
 ,,Ani nevím co to bylo za auto, nebo jestli ho někdo řídil.“
 ,,Fajn. Teď to nejdůležitější. Jak jsi věděla, že se to stane? Jak jsi sakra věděla, že tam to posraný auto najede? Jak jsi věděla, že ty lidi máš dostat pryč od toho blbýho okna?“ Michal se ptal a byl rozčilený. Neměla jsem mu to vůbec za zlé a tak jsem mu to opatrně řekla. Všechno jsem mu to odvyprávěla, jako matka mě a jako já Denise.
     ,,Takže to není fobie z doteků,“ řekl do tichého auta, kterému se zamlžila všechny okna.
 ,,Ne. Spíše je to strach z toho, co zase uvidím, nebo abych zase neomdlela.“
 ,,Takže je to tvůj dědičný dar?“
 ,,Mě to přijde jako trest.“
 ,,Ne, takhle bych to nebral. Víš, já jsem realista. Nevěřím ani na duchy, ani na minulý životy, ani na žádný osud. No, dobře, na osud možná trochu jo. Jinak bychom tu spolu neseděli. Ale ty jsi před chvíli díky svému zvláštnímu daru zachránila několik lidí. Všichni stihli včas utéct z dosahu toho šílence v autě. A to jen díky tobě.“
 ,,Ale, že jsem divná si myslíš stejně.“
 ,,Ne, divná určitě ne. Víš Zituško, nikdy se mi to nestalo, ale i kdybys tu teď na mě vytáhla mačetu, tak k tobě budu i dál cítit to, co cítím teď,“ řekl Michal. ,,A pro mě jsi byla zvláštní než ostatní ženský hned jak jsem tě poprvé uviděl. Ale kdybych neviděl, co se stalo, tak tomu budu jen těžko věřit.“
 ,,Nemusíš přede mnou nic hrát. Já vím, že jsem prostě jiná.“
 ,,No tak Zituš, to není pravda. Jsi výjimečně krásná žena, jsi chytrá, inteligentní, vtipná a dokážeš vycítit budoucí katastrofy. Jsem rád, že jsem tě potkal.“

*

               Řekl jsem Zitě, jak je výjimečná a ona se na mě podívala se slzami v očích.
 ,,Co jsi viděla, když jsem se tě dotýkal, nebo tě líbal?“ zeptal jsem se, protože to bylo enormně zajímavé. Chtěl bych vědět, co by se mi mohlo stát.
 ,,Neviděla jsem nic. Prostě mi to na tebe buď nefunguje a nebo ti nic nehrozí. Ale když jsi mě líbal, tak bylo důležitější to, co jsem cítila,“ řekla Zita a já se na ní podíval s pozdviženým obočím.
 ,,A to bylo co?“ nedalo mi to a zeptal jsem se.
 ,,Že bych to chtěla znovu,“ řekla a pomalu se ke mně nahnula a políbila mě. Nenechal jsem se dvakrát pobízet a přitiskl jsem si jí k sobě. Když mi položila ruku na krk, myslel jsem, že na mě sáhla smrt. Zita měla neskutečně ledové ruce, ale za to její rty byly spalující. Nemohl jsem se od ní odtrhnout. Věděl jsem, že ona je tou, kterou chci mít ne jen na jednu noc, i kdyby mluvila s mimozemšťany.

     Druhý den ráno jsem se vzbudil nebývale brzy. V obýváku jsem zapnul televizi, ale jen proto, abych měl nějakou zvukovou kulisu. Když jsem si zaléval čaj horkou vodou, tak akorát běžely zprávy. Zaregistroval jsem jen tři slova: RESTAURACE, AUTO, ŽENA. To mě přilákalo k televizi zrovna ve chvíli, kdy v televizi běžel kamerový záznam z restaurace, ve které se včera večer stalo všechno to divné kolem Zity. Všechno to bylo zaznamenané na bezpečnostních kamerách. Záznam byl puštěný od chvíle, kdy se tam Zita vrátila a začala zvedat ostatní od stolů. Kamera jí však nezabrala zpředu a tak nebylo přesně poznat o koho jde. Servírka ale popsala na televizní kameru všechno, co Zita řekla a udělala. Televize žádala, aby se ozval kdokoliv, kdo Zitu pozná.
Okamžitě jsem sáhl po mobilu a vytočil Zitino číslo.
 ,,Ahoj,“ pozdravila mě do mobilu.
 ,,Ahoj Zituško, viděla jsi ráno zprávy?“
 ,,Zprávy ne, ale noviny ano.“
 ,,Je to i v novinách?“
 ,,I na internetu.“
 ,,Doufejme, že tě nikdo nepozná.“
 ,,Hlavně doufejme, že nikdo nepoznal tebe. Operní zpěvák byl v restauraci s nějakou šílenou ženskou, která věděla že tam vletí auto. To není dobré.“
 ,,Třeba tě nikdo nepozná.“
 ,,Já bych byla moc ráda. Ahoj Eriko,“ uslyšel jsem, jak pozdravila nějakou Eriku.
 ,,Eriko?“
 ,,Právě dorazila kolegyně.“
 ,,Aha. V kolik máš pauzu na oběd? Chtěl bych tě vidět.“
 ,,Já nevím. Tady to nejde moc naplánovat. Asi bychom se neměli vidět.“
 ,,Cože? To v žádném případě. Pokud se neuvidíme k obědu, tak alespoň večer po práci. Ještě si zavoláme, jo?“
 ,,Tak dobře,“ souhlasila Zita. Podle toho, jak v telefonu zněla jí to pěkně vzalo, o čemž nebylo pochyb. Jenže jsem nevěděl, jak jí pomoci.

*

               Jakub Mlha přišel do práce chvilku po Erice.
 ,,Dobré ráno. Eriko, prosím, silnou kávu,“ řekl a odešel do své kanceláře.
Počkaly jsme až se za ním zavřou dveře.
 ,,Vsadím se, že včera celý večer někde nasával. Vypadá jako by ho přejela válcovačka,“ řekla a napouštěla do konvice vodu na jeho silnou kávu.
 ,,Jo, včera mě zval na večeři, ale já už byla domluvená s Michalem.“
 ,,Myslíš, že šel tvoje odmítnutí zapít? Mimochodem, včera jsem tu Michala potkala a poslala ho sem za tebou. Trefil?“
 ,,Jo, trefil.“
 ,,Super.“
 ,,A potkal se tady s Mlhou a řekl mu snad, že je to můj přítel a jdeme spolu na večeři.“
 ,,Tak to není super. Potkali se dva kohouti v jednom kurníku?“
 ,,No, trochu to tak vypadalo.“
 ,,A jaká byla večeře?“
 ,,Ehm, fajn. Ukaž, já mu to tam zanesu,“ řekla jsem a vzala připravenou kávu pro Mlhu.
          ,,Pane řediteli,“ nakoukla jsem opatrně do jeho kanceláře. Seděl zhroucený na židli a měl zavřené oči. 
 ,,Kolikrát vám mám říkat, že mi máte říkat jménem?“ zeptal se.
 ,,Omlouvám se. Jak je vám, Jakube?“
 ,,Dala jste mi včera košem, tak jsem se musel zabavit jinak. Ale řeknu vám, ta kocovina za to nestojí.“
 ,,Přinesu vám dostatek tekutin a nějaké analgetikum. Jakube, snídal jste?“
 ,,Na to nějak nebyl čas.“
 ,,Zařídím a až se vám uleví, tak probere ten italský text.“
 ,,Já vás nemít, Zituš, tak tu nedám ani jeden den.“
Bylo mi Jakuba líto, ale analgetikum, vitamínový džus a sladká snídaně ho postavili na nohy.

          ,,Tak co je s tím textem?“ zeptal se Jakub, když jsem si po obědě přisedla k jeho stolu.
 ,,S textem nic. Jen ty doplňky stravy nemůžeme vyrábět.“
 ,,Počkejte, Zito, jak nemůžeme vyrábět? Nemáme na to technologie? Tak při nejhorším je můžeme jen distribuovat.“
 ,,Nemůžeme ani to. Ty doplňky obsahují látky, které jsou minimálně u nás v republice zakázané. Podařilo se mi v těch latinských názvech identifikovat toješť.“
 ,,Toj.. co?“ podíval se na mě nechápavě.
 ,,Prosím, Google to vysvětlí lépe než já,“ řekla jsem a on hned zadal požadované slovo do vyhledávače.
 ,,No, tak to je v prdeli. My už podepsali smlouvu.“
 ,,Nedá se od ní odstoupit?“
 ,,Dá, ale budou po nás chtít zpátky peníze.“
 ,,A vy už je nemáte?“
 ,,Koupili jsme novou výrobní linku.“
 ,,Aha, no, tak to jste opravdu v prdeli.“
 ,,Ne, Zito, my to spolu vyřešíme. Já jim tam zavolám. Anglicky to vyřídím. Děkuji, jste moje zlato,“ řekl a hned vytáčel číslo do italské farmaceutické firmy.

          ,,Zito!“ vyběhl Jakub Mlha rychle ze své kanceláře a zavolal na mě. Myslela jsem, že snad hoří.
 ,,Co se děje?“
 ,,Mluvil jsem s těmi Italy. Zítra odlétáme!“
 ,,Odlétáme?“
 ,,Vy jediná mluvíte italsky. Čeká nás služební cesta.“
 ,,Teď? Vždyť za týden jsou Vánoce.“
 ,,Do konce týdne jsme doma. Žádný strach. Jo a přítel to určitě pochopí,“ řekl Jakub a vrátil se zpět do kanceláře. Stihl to dřív, než jsem po něm něco vzteky hodila.