Zastavené srdce 1

                1.

 Toho dne bylo pošmourno. Kalendář ukazoval datum jedenáctého listopadu a tudíž všechny restaurace a hospody lákaly hosty na Svatomartinskou husu. Někteří naivkové očekávali první sníh a ze skříní vytáhli zimní kabáty, bundy a čepice. Ale byli i tací, kteří stále chodili  oděni v teniskách a džínových nebo koženkových bundách.

Na jedné z rušných ulic s větším provozem aut, autobusů i tramvají, stál před restaurací muž v džínové bundě, v jedné ruce držel cigaretu a v druhé telefon. Přes něj lanařil své kamarády, aby se za ním v restauračním zařízení zastavili, protože tam mají moc dobrou husu a pivo. Kolem tohoto muže procházela mladá žena. Ona na rozdíl od muže měla olivově zelený podzimní kabátek a ruce v kapsách. Telefonující muž se po této slečně otočil a upustil cigaretu. Anebo už mu prsty zmrzly na tolik, že mu cigárko z ruky vypadlo. Když se pro něj shýbal, tak u krajnice nebezpečně zastavil bílý vůz. Z větší části blokoval provoz v daném pruhu, takže řidiči za ním začali okamžitě troubit, lomit rukama, nadávat a tento vůz naštvaně objíždět. Nikdo se nepozastavil nad tím, že řidič onoho bílého vozu s velkou námahou vystoupil a vrávoravě došel na kraj chodníku, kde se zhroutil. Všichni pokračovali v troubení, nadávání a objíždění.

Mladá slečna procházející kolem restaurace se k muži se rozběhla. Kouřící host restaurace jakoby se vypařil.

„Haló, pane, slyšíte mě?“ ptala se, když k muži přiklekla.

 „Ano,“ řekl tiše muž.

 „Co je vám?“ ptala se slečna a zkoušela nahmatat muži puls. To se jí podařilo, ale spokojená s tím, co pod svými prsty cítila, vůbec nebyla.

 „Nemůžu dýchat,“ řekl muž a to byla jeho poslední slova.

 „Zavolejte někdo záchranku!“ křikla žena na kolemjdoucí, kteří se zastavovali a jen se dívali, oč jde. Nikdo se k pomoci neměl. Mužův tep náhle zmizel. Žena mu rozepnula kabát, pod kterým měl jen bílou košili. Tu mu nerozepínala, nechtěla se s tím zdržovat a rovnou začala srdeční masáž.

 „Můžu nějak pomoci?“ sklonil se nad ní muž mladší, než byla ona sama.

 „Potřebujeme záchranku,“ řekla, aniž by přestala masírovat srdce.

 „Já si zapomněl mobil,“ přiznal mladík.

 „Tak mě vystřídejte,“ řekla a s mladým mužem se vystřídala. Vyndala z kapsy mobil a vytáčela záchranku: „Dobrý den, u telefonu Patricie Zemanová. Na ulici Zelená, před restaurací Zelená sedma tu zkolaboval muž, asi čtyřicet let. Z počátku se mnou komunikoval, říkal, že nemůže dýchat. Měl hodně slabý puls a cyanózu kolem rtů. Teď je bez pulsu, zahájili jsme masáž srdce,“ řekla v rychlosti a stručnosti vše podstatné. Odpovědí jí bylo, ať v masáži srdce pokračují, že jim vysílají záchrannou službu.

Slečna s mladíkem pokračovali v oživování muže, když během pěti minut uslyšeli houkat sirénu.

 „Ta záchranka je tedy rychlá,“ řekl mladík, když se opět vystřídali, neboť masáž srdce je velmi náročný úkol, zvlášť u dobře stavěného muže, kterým tento nemocný byl.

Vůz s modrým majákem, který k místu nehody přijel, ale nebyla záchranná služba, nýbrž městská policie. Když viděli co se na chodníku děje, vydali se tam.

 „Dobrý den, co se stalo?“ zeptal se první policista. Žena, jež muži intenzivně stlačovala hrudník, zvedla hlavu a na policistu se podívala. Ten ji poznal a vykulil oči. „Ségra, co se stalo?“

 „Má zástavu srdce. Čekali jsme záchranku, ne poldy.“

 „Jdu do auta pro defibrilátor,“ řekl druhý policista a spěchal do vozu.

 „Někdo nám volal, že tu stojí otevřené auto v půlce silnice,“ řekl bratr zachraňující Patricie Zemánkové.

 „To je jeho auto. Vystoupil z něj a hned se tu zhroutil. Super, defibrilátor!“ zajásala Patricie, když se policista vrátil s přenosným externím defibrilátorem. Zatím, co ho policista zapínal, tak Patricie muži jediným pohybem roztrhla košili, až některé knoflíčky odletěly. Policista si s přístrojem počínal kapku nervózně, tak mu ho Patricie vzala a zkušeně nalepovala elektrody na obě určená místa.

 „Potřebujete mě? Šel bych zajistit to auto,“ řekl policista.

 „Klidně běž, ségra to má pod palcem.“

 „Vy jste doktorka?“ zeptal se pomáhající mladík.

 „Jen sestra. A teď na něj nikdo nesahejte, dostane výboj,“ řekla Patricie. Ihned po elektrickém výboji, který muž dostal, zkontrolovala jeho tep.

 „Tak co?“ ptal se její bratr a za zády už mu stavěla žlutá sanitka.

 „Myslím, že ho máme,“ oddychla si. Přispěchal k nim záchranář s kolegou v patách.

 „Dobrý den, brácha, ségra? Co tu děláte?“ divil se záchranář, když na místě nehody uviděl svou mladší sestru i bratra.

 „Ty jo, rodinný podnik,“ poznamenal mladík uvolňující místo záchranáři. Patricie převyprávěla celou událost i svému druhému bratrovi, který zatím pacienta napojil na monitor snímající jeho dechovou i tepovou aktivitu.

                „Jak to vidíš?“ zeptala se Patricie, když muže nakládali na nosítkách do sanity.

 „Měl štěstí, že jsi šla kolem. Jinak by tu místo nás byli havrani. Jedeme, pak ti cinknu. Čau,“ řekl a nastoupil za pacientem. Patricie se otočila a podívala se na mladíka, který jí s resuscitací pomáhal.

 „Díky moc za pomoc.“

 „Jsem rád, že to tak dopadlo. Bude se mi to hodit, studuju na zdrávce,“ pochlubil se mladík.

 „Fakt? Jaký ročník?“

 „Druhý.“

 „Kam chodíš na školu?“ zajímala se Patricie a snažila se opucovat si špínu z kalhot na kolenou, na kterých celou dobu klečela.

 „Na Růžovku, u parku.“

 „Tam jsem chodila taky. Ještě učí Arbesová?“

 „Jo, máme jí na první pomoc, hned zítra.“

 „Tak že jí pozdravuje Patricie Zemánková. Ona bude vědět. Ráda bych s tebou pokecala, ale už musím jít. Ahoj,“ rozloučila se se svým nástupcem a odcházela dál. Její kroky vedly do o dvě ulice vzdáleného baru.

               

                „No kde jsi?“ rozhodila rukama mladá zrzka v křiklavě žlutém svetru, až si málem rozlila brčálově zelený koktejl, který měla před sebou.

„Čau Barčo, promiň za zpoždění. Na Zelený ulici zkolaboval chlap,“ vysvětlila Patricie své kamarádce Barboře.

 „A ty jsi toho dědka křísila, co?“

 „No, nebyl to vůbec dědek. Mohlo mu být tak kolem čtyřiceti.“

 „A oživila jsi ho?“

 „Jo, s jedním klukem jsme ho resuscitovali tak možná deset minut, maximálně patnáct. Pak přijel brácha s defibrilátorem.“

 „Brácha Petr? Od záchranky?“

 „No právě, že nejdřív přijel Pavel.“

 „Pavel od policajtů? Proč?“

 „Protože ten chlap, kterého jsme oživovali, tam špatně zaparkoval, no, spíš to auto nechal v půlce silnice, vysoukal se z něj a pak odpadl. A aktivní občani místo aby volali záchranku, tak volali městskou na špatně zaparkovaný auto. Naštěstí brácha měl v autě AED.“

 „AE co?“ zastavila ji Barbora.

 „Přenosný defibrilátor.“

 „Jo, ten jak na tebe mluví, co máš dělat?“

 „Jo, přesně ten.“

 „Super. Tak pokračuj.“

 „No, tak jsme chlapovi dali elektrický výboj a pak dorazil Petr se záchrankou.“

 „Ty vole, vy jste teda famílie. Sestra, záchranář a policajt. Ještě hasiče potřebujete.“

 „Hasič byl táta.“

 „Jste hustá rodinka. No ale co ten chlap, přežil to?“

 „No, když s ním Petr odjížděl, tak byl živý.“

 „Hustý,“ řekla Bára a usrkla ze svého koktejlu. „A jak ten odpadlej chlap vypadal?“

 „Mohl mít tak přes metr osmdesát, byl docela statný, protože jsem měla co dělat, abych ten jeho vypracovaný hrudník promáčkla.“

 „Měl chlupatý prsa?“ zajímalo Báru.

 „Hmm, ne. Proč?“

 „Jen tak. Pokračuj dál.“

 „Měl tmavé vlasy už trošku prošedlé a hezký zuby. A byl dobře oblečený. Myslím, že černý kabát a bílou košili.“

 „To nezní špatně. Náhodou číslo jeho nemáš?“

 „Jasně, během resuscitace jsem s ním zatřásla, aby mi dal svůj telefon. On se probral ze zástavy srdce, dal mi své číslo a pak zase odpadl!“

 „Fakt?!“ vykulila Bára oči. Výraz její kamarádky byl ale jasný. „Aha, tak ne. No to nevadí, hlavně že to přežije. A ty si za to zasloužíš drink,“ řekla Bára a objednala své kamarádce ten největší koktejl, jaký byl v nabídce.