1.

 

            Erika se loučila se svou sestřenicí Katrin, u které byla na návštěvě.

 „Kdybys něco potřebovala, tak mi zavolej,“ apelovala na Katrin.

 „Jasně, neboj se. Já nic nepotřebuju. Všechno jsi mi přinesla.“

 „Protože nechci, abys teď chodila ven. Je tam strašná námraza. Venku je asi mínus deset, tam bys uklouzla a byla by katastrofa na světě. A v dnešní době ti nikdo nepomůže. Nikdo. Všichni jsou to takoví ignorantští kreténi, jaký svět neviděl.“

 „Já myslím, že bych si poradila,“ smála se Katrin.

 „Jo? Vždyť si nevidíš ani na vlastní nohy, natož pipku.“

 „Ale za měsíc už budu zase jako laňka.“

 „Jo, protože porodíš a budeš tu lítat s dvojčaty na krku.“

 „Já za to nemůžu, že jejich tatínek je debil.“

 „Debil je slabé slovo,“ pronesla Erika a zazvonil jí mobil. „Budu muset jít. Kdyby něco, tak volej!“

 „Neboj se a už utíkej,“ řekla Katrin, dala své sestřenici pusu na tvář a zavřela za ní dveře. Svalila se se svým těhotenským břichem na gauč a nechávala se nakopávat zevnitř a všechno se zdálo být v pohodě.

Jenže to se za dvě hodiny změnilo a Katrin začala mít pořádné stahy.

 

*

 

            Patrik byl domluvený se svým kamarádem a zároveň se svým manažerem Petrem, že se zastaví u něj doma, aby spolu probrali důležité změny termínů Patrikových koncertů. Jenže Petr doma nebyl.

 „Ahoj, kde jsi? Pět minut? Ok, já počkám, ale budeš mě tu muset odseknout, protože ze mě bude rampouch,“ řekl do mobilu, když Petrovi volal. Jenže pět minut se změnilo na deset. Patrik si krátil čas sledováním kolemjdoucích. Většina z nich, stejně jako on, se po namrzlém chodníku klouzali. Jeho periferní zrak upoutal vedlejší vchod. Vyšla z něj žena a v ruce měla cestovní tašku. Tu hned položila na zem, chytila se zábradlí a trochu se předklonila. Nemohl si nevšimnout, že je ve vysokém stupni těhotenství a že zhluboka dýchá. Když se narovnala, vzala tašku, sešla první krok a celé se to opakovalo.

Patrik hned seběhl schody, na kterých stál a šel k ženě.

 „Dobrý den, můžu Vám pomoc?“

 „Ani ne, děkuji,“ řekla jakoby v křeči.

 „Mám zavolat sanitku?“

 „Sanitka nepřijede, přijede taxík, za deset minut.“

 „Myslíte, že můžete čekat deset minut?“

 „Já nevím, auu, to je děsný.“

 „Proč nepřijede sanitka?“

 „Utrhl se jim ze střechy sníh a zavalil cestu. Navíc prý nejsem v ohrožení života.“

 „No, tak to je nádhera, teda,“ skoro se Patrik až rozčílil. Mezitím spolu sešli schody. „Tak fajn, támhle mám auto, odvezu vás do nemocnice.“

 „To je dobrý, já mám ještě dost času. Já počkám na toho taxika. A sakra!“ zaklela a zkoprněla.

 „Co se stalo?“

 „Praskla mi voda.“

 „No, tak to asi nepočkáte. A já bych vás tady nerad rodil v mínus deseti stupních,“ hodil si její tašku přes rameno, těhotnou ženu pevně chytil, aby neuklouzla a pospíchali k jeho autu.

 „Takže, nejblíž je městská klinika.“

 „Ale já jsem zapsaná U svaté Kláry.“

 „Ale tam bychom to nemuseli stihnout. Mimochodem, jsem Patrik.“

 „Katrin, těší mě.“

 „Bude to kluk nebo holka?“ snažil se Patrik odlehčit atmosféru.

 „Obojí,“ řekla Katrin a Patrik šlápl na plyn tak, jak to námraza dovolovala.

 

            Když dojel před hlavní vchod do porodnice, tak běžel napřed a odchytl první sestru, kterou potkal: „Přivezl jsem ženu, ona rodí, vodu už nemá, je v autě.“

 „Tak pro ni jedeme,“ řekla, popadla první vozík, který byl po ruce, a následovala Patrika.

 „Dobrý den, maminko, v jakém jste týdnu?“ ptala se sestra, zatím co Katrin přesedala z auta na sedačku.

 „Dobrý den. Dnes jsem třicet šest, ale jedno dítě není otočené hlavou.“

 „Nebojte, všechno zvládneme. To bude vaše první? Po kolika minutách jsou kontrakce?“

 „Po dvou, možná méně. A ano, první.“

 „Tak jo. Nebojte, všechno zvládneme,“ řekla sestra a pospíchala s ní dovnitř. Když vjeli dovnitř, sestra zvolala na svou kolegyni. „Volej doktorku Straussovou, primipara, třicet šest, gemini, plodovka odtekla, kontrakce méně než dvě a jedno dítě koncem pánevním. Jedu na dvojku!“ Než tohle všechno sestra nahlásila, tak odjela z haly pryč, aniž by se během řeči zastavila. Druhá sestra, starší a kyprých tvarů, hovor vyřídila a ujala se Patrika, který stál ohromeně mezi dveřmi a v náručí svíral Katrininu tašku.

 „Nebojte, to bude v klidu. Zatím spolu vyplníme přijímací papíry. Máte maminčiny doklady?“ zeptala se ho sestra.

 „Já nevím,“ byl Patrik v šoku.

 „Určitě budou v té tašce,“ řekla sestra a Patrik přikývl a začal hledat. Našel složku se vším potřebným a předal je sestře, ta si vzala jen to, co potřebovala a zbytek mu vrátila společně s formuláři k vyplnění. Patrik popadl tužku a začal vyplňovat: jméno- Katrin Hoffmannová. Věk- 27, adresu - tu už znal. Z jejích dokladů se dozvěděl všechno důležité. Najednou se taška rozvibrovala a rozezněl se mobil. Našel ho a hovor přijal: „Halo.“

 „Kdo jste?“ ozval se ženský hlas.

 „Kdo jste vy?“ zeptal se Patrik.

 „Já jsem Erika. Kde je Katrin? A kdo jste vy?“

 „No, ona rodí,“ řekl Patrik a přerušila ho sestra, která zvolala: „Tak tatínku, už se vám to narodilo!“

Z mobilu se ozvala Erika: „Ty? No počkej! Kde je Katrin?“

 „V městské klinice,“ řekl Patrik a Erika zavěsila.

 „Tak tatínku, pojďte se na ty vaše uzlíčky podívat,“ řekla sestra a vzala ho pod paží.

 „Ale já nejsem,“ chtěl říct, že není otec, ale sestra ho zase nenechala domluvit.

 „Ale jste na to připravený. Nebojte, každý tatínek se bojí, ale to je normální. Hned jak své dětičky uvidíte, tak vás to přejde,“ řekla a vtáhla ho do pokoje, kde byly dva inkubátory. Chvilku na to přišly dvě sestry a na vozíčcích před sebou přivezli každá po jednom dítěti. Jedna přivezla modrý uzlíček a druhá růžový.

 „Tak se tatínku seznamte. Tady máte maličkou Emilly, ta má jen dvě a půl kila,“ řekla sestra, a aniž by Patrik stačil mrknout, tak měl maličké dítě v náruči. Díval se do toho malého pokrčeného obličejíku se zavřenýma očima a cítil neuvěřitelný klid.  „Tak, Emilly je ještě hodně maličká a tak ji musíme trochu dopéct,“ vzala mu ji zdravotnice a dala do inkubátoru. „A tady je o pět minut starší a o půl kila těžší Patrik.“

Malý chlapeček se na velkého Patrika podíval. Měl oproti malému obličejíčku velké tmavě modré oči. Chvíli se navzájem dívali jeden na druhého a Patrik očička zavřel a usnul. V tom se dveře otevřely úplně dokořán a dovnitř přivezli v posteli Katrin. Patrik měl teď poprvé čas si ji pořádně prohlédnout. Měla dlouhé medově zlaté vlasy, velké smaragdově zelené oči a zabalená v přikrývce působila křehce.

 „Tak, já si od vás vezmu malého a dám ho taky na dopečení. Nechám vás tu chvilku o samotě,“ řekla sestra a odvezla oba inkubátory.

            „Já, no, ehm, všechno v pořádku?“ zeptal se Patrik.

 „Díky vám ano, děkuji. Kdybych opravdu čekala na toho taxíka, tak rodím v něm. Doktorka říkala, že takhle překotně rychlý překotný porod dvojčat neviděla.“

 „Alespoň jste se netrápila dlouho. Vyplnil jsem všechny papíry, co po mě chtěly a nějak jsem jim nedokázal vysvětlit, že nejsem otec. Ta sestřička mě vůbec nepustila ke slovu. Pak mě dotáhla sem a dala mi vaší holčičku do ruky a já nedokázal říct ne. Oba jsou moc krásní a maličcí.“

 „To je v pořádku.“

 „Ehm, Katrin, měla jste v plánu pojmenovat malého Patrik?“

 „Ne. Měl to být Leo, ale když se mě ptali, jak se bude jmenovat, řekla jsem Patrik. Snad vám to nevadí.“

 „Vůbec ne, naopak, jsem poctěn. A volala vám nějaká Erika, s dovolením jsem hovor přijal, protože bylo divné, že jsem to nezvedal a ta sestra se na mě pořád dívala a já si přišel divně.“

 „Erika? Aha. Říkala něco?“

 „Já ani nevím. Bylo to tak rychlé. Ale řekl jsem jí, kde jste.“

 „Tak děkuji,“ poděkovala mu Katrin a dveře pokoje se otevřely a dovnitř se přímo vřítila Erika. Kabát měla rozepnutý a šálu jen tak hozenou kolem krku.

 „Ta hajzle! Jak se opovažuješ?!“ podívala se na Patrika a než stačil on nebo Katrin zareagovat, tak ho začala mlátit kabelkou. „Uděláš jí děti a pak zdrhneš!“

 „Eriko! Dost! To není Georg!“ řekla hlasitě Katrin a Erika se zastavila.

 „Cože? Ty nejsi Georg?“ podívala se na Patrika a ruku s kabelkou stále napřaženou.

 „Ne. Jsem Patrik. Patrik O´Hara.“

 „Patrik O´Hara?“ zopakovala Erika a klesla na židli. Erika byla šmrncovní tmavovláska. Vlasy měla tmavě hnědé a střižené na hladké mikádo.  Byla středně vysoká a štíhlá s plnými rty a trochu křivým nosem. „Tak proč vám ta sestra říkala tatínku?“

 „Došlo k omylu. Přišly na mě kontrakce a čekala jsem na taxik, který ale nejel a Patrik se tam prostě objevil a odvezl mě sem a tady ho sestry považují za otce a nenechaly ho ani chudáka říct jim, že my dva se vůbec neznáme,“ řekla rychle unavená Katrin.

 „Jak to, že to na tebe přišlo? Jak to, že jsi mi nezavolala? Já jsem málem dostala infarkt.“

 „Nebýt Patrika, tak rodím buď na ulici nebo v taxiku,“ řekla Katrin.

 „Jestli vůbec. No, určitě si máte hodně co říct, tak já už půjdu,“ ozval se tiše Patrik.

 „Jak se vám můžeme odvděčit?“ zeptala se Erika a vzala to Katrin z úst.

 „Bude mi stačit, když už nikoho nebudete nikdy mlátit svou kabelkou. Těšilo mě Katrin a gratuluji k miminkům. Určitě vám budou dělat samou radost,“ podal jí ruku.

 „Moc děkuji, a kdybych pro vás mohla něco udělat, řekněte.“

 „Rád dělám dobré skutky,“ řekl a odešel.

            „Ty jsi trdlo, viď?“ zívla Katrin, když se za Patrikem zavřely dveře.

 „Když já fakt myslela, že je to Georg, protože ta sestra ho oslovila tatínku.“

 „Ale proto jsi ho přeci nemusela mlátit tou kabelkou.“

 „Nechala jsem se unést. Počkej, říkal Patrik O´Harra?“

 „Jo.“

 „No ty vole. Přijdu zítra, pa!“ řekla Erika a jen pokojem prosvištěla a zavřely se za ní dveře.