3.

 

            Bylo osm hodin ráno a Katrin už byla vzhůru, stejně jako obě její děti, kterým právě bylo čtrnáct dní. Vyndala si z postýlky malého Patrika a nesla ho do obýváku, kde už si v houpátku hověla nakrmená Emilly. Katrin si Patrika podložila kojícím polštářem a začala ho krmit umělým mlékem z lahvičky. Měla k tomu puštěnou televizi, aby si nepřipadala v bytě sama. Když v tom slyšela z obrazovky popis její cesty do porodnice. Podívala se na televizi a tam uviděla toho samého Patrika, který ji vezl do porodnice.

 „A pro tebe to byl tak silný zážitek, že jsi napsal písničku, kterou nám právě zazpíváš?“ zeptala se ho moderátorka ranního pořadu.

 „Přesně tak. Ještě nikde a nikdy jsem ji nehrál.“

 „Takže dnes exklusivně v pořadu Vstávejte zahraje Patrik O´Harra,“ řekla moderátorka a Patrik začal na svou kytaru hrát krásnou píseň, která Katrin dojala.

Během písně malý Patrik vypil celou svou dávku mléka, pak se uvelebil Katrin na rameni a usnul. Maminka ho přenesla do postýlky a Emilly hned po něm. Katrin chtěla využít chvilku, kdy dvojčata spala a dát si sprchu, ale někdo zaklepal na dveře.

 „Ahoj, tvoje nákupčí je tady,“ stála za dveřmi Erika s plnými taškami.

 „Ahoj, super, ale nemusela jsi tak spěchat,“ řekla a vpustila ji do bytu.

 „To je v pohodě, mě to nevadí, nemohla jsem dospat.“

 „Jak to?“

 „Mám dnes další rande.“

 „Jak další? Ty jsi nějaké teď měla?“

 „Jo a bylo to úžasné,“ tetelila se Erika.

 „A kdo to byl?“ Ptala se Katrin během vybalování nákupu.

 „Patrik.“ Zubila se Erika.

 „Patrik? Ten Patrik? Ten Patrik z porodnice?“

 „Jo, přesně ten.“

 „Jak jsi za ním běžela, tak to jsi ho pozvala na rande? Já myslela, že ses mu běžela omluvit.“

 „No, obojí. Došlo mi, že je to ten zpěvák a tak jsem to zkusila. A ono to klaplo. Viděli jsme se minulý pátek a dnes se uvidíme znovu.“

 „Ty brďo, bereš to hopem. A co bylo?“

 „No ještě pořádně nic. Byli jsme na kávě, popovídali jsme si a pak jsme spontánně přešli na večeři a skleničku. Ale myslím si, že by to mohlo být vážný.“

 „Jo, tak to ti přeju. Kam jdete dneska?“

 „Dneska po práci ho vyzvednu v místním nahrávacím studiu a půjdeme do kina.“

 „Hmm, taky bych šla do kina a jen tak dvě hodiny nic nedělat, ale jaksi mám jiné starosti,“ řekla Katrin a vyndala z tašky balík plen.

 „No jo, děti. Co dělají?“

 „Spí.“

 „Vždycky když přijdu, tak spí. To musíš mít přeci spoustu volného času.“

 „To si jen myslíš.“

 „Katrin, myslíš, že bys mi mohla na večer půjčit to tričko s těmi třásněmi?“

 „Jo, jasně. Já ho stejně teď nikam nenosím,“ řekla a potichu odešla do ložnice, aby nevzbudila děti.  „Na, tak ať ti přinese štěstí.“

 „Díky. Tak já už půjdu. A až budeš zase potřebovat něco nakoupit, tak mi dej vědět.“

 „A ty mi dej vědět, jak dnes dopadlo rande,“ řekla Katrin a vyprovodila Eriku z bytu. Pak rychle běžela k počítači a googlila adresu nahrávacího studia. Naštěstí bylo ve městě jen jedno a tak tam nechala pro Patrika odeslat dárkový koš se vzkazem. Sotva to dokončila, už se ozýval pláč z ložnice.

 „Ne, ještě chvilku,“ zaškemrala, ale nebylo to k ničemu platné, neboť se pláč vzápětí zdvojnásobil.

                                                                           *

          Patrik dozpíval ve studiu a přišel k mixážnímu pultu, za kterým seděl producent Karl, Pamelin manžel.

 „Tak co?“ zajímal se Patrik.

 „Super, ale přidal bych k tomu nějaký smyčec, možná cello nebo jen housle,“ řekl Karl a Patrik se poškrábal na nose.

 „Jo, to by bylo asi dobrý. Co je tohle?“ všiml si velkého dárkového koše, který stál na volné židli.

 „Jo, to ti před chvíli přišlo. Ještě jsem neměl čas si přečíst ten vzkaz.“

 „Však je to taky můj vzkaz,“ řekl Patrik a otevíral obálku, kde bylo počítačem napsáno: Ta píseň z dnešního rána byla moc krásná. Děkuji za všechno. Katrin a dvojčata.

 „Nějaká ctitelka, že se tak usmíváš?“ zeptal se Karl.

 „To je od Katrin. Slyšela ráno tu písničku.“

 „A už jsi tam byl?“

 „Nebyl, ale asi tam zajdu. Dnes se mám sejít s Erikou, ale až v půl páté. Do té doby stihnu zajít za Katrin a mrňouskama.“

 „Tak utíkej!“ kývl Karl ke dveřím.

            „Pam? Jsi doma?“ volal sestře Patrik, když nastupoval do výtahu.

 „Ne, jsme s Holly v obchoďáku. Proč?“

 „Potřeboval bych poradit co nakoupit pro Katrin a dvojčata. Chci k nim teď zajet,“ říkal, když vcházel do podzemní garáže a u toho hledal klíče od auta v kapse kalhot.

 „No výborně, potěšil jsi mě. Hele, nech to na nás. Když za půl hodiny přijedeš, nějakou drobnost ti seženeme.“

 „Já věděl, že na tebe se můžu spolehnout,“ řekl, nastartoval svůj vůz a odjížděl do nákupního centra.

            „Neříkala jsi, že koupíš nějakou drobnost?“ říkal Patrik, když mu Holly s Pamelou začaly do auta skládat jednu tašku za druhou.

 „Však to jsou drobnosti, jen jich je víc. Jsme se nechaly trochu unést.“

 „Doufám, že mě nevyhodí.“

 „Neboj brácha, určitě ne. Ty jsi neodolatelný. Říkal jsi přeci, že ta Erika je z tebe celá na větvi.“

 „Ale Katrin bude určitě úplně jiná.“

 „To je dobře. Hele, už jeď, protože já už jsem zvědavá, jak to dopadne,“ popoháněla ho Holly.

 „Díky, ségry. Čau,“ nastoupil a jel rovnou ke Katrin.

                                                                           *

            Katrin nevěděla co dřív. Připadala si jako chobotnice. Naučila se už spoustu věcí dělat nohama, například přijmout na mobilu hovor a dát ho na reproduktor, zapínat a vypínat televizi, nebo rozsvěcet a zhasínat. Právě pokládala Emilly do postýlky a Patrika si dávala na rameno, aby si odříhl po jídle. Ten tak provedl velmi rychle, ale s říhnutím si i ublinknul a Katrin zkrášlil tričko na zádech.

 „No, to se ti povedlo, bobíku můj malej,“ řekla a odcházela do koupelny. Patrika položila na pračku, jejíž vrch sloužil jako přebalovací pult. Jednou rukou ho pro jistotu přidržovala a druhou rukou si svlékala triko. Do toho všeho někdo zazvonil. Katrin popadla Patrika a spěchala otevřít. Nohou zmáčkla kliku dveří, a když uviděla, kdo je za nimi, málem se propadla.  

 „No páni,“ řekl návštěvník, neboť byl překvapen. Nečekal, že by mu mohla Katrin otevřít jen v legínách a podprsence.  

 „Sakra,“ sykla a schovala se za dveře.

„Dobrý den,“ pozdravil ji Patrik. „Já, ehm, doufám, že nejdu nevhod.“ Řekl dveřím, za kterými byla Katrin schovaná a hned by si jimi nejraději namlátil, neboť uznal sám, že to byla blbá otázka. „Teda, chtěl jsem říct, jestli nevadí, že jsem přišel, když jste polonahá. Teda, nevím, jestli takhle nechodíte normálně. Ale i tak vám to moc sluší,“ vychrlil ze sebe. Jazyk byl rychlejší než jeho mozek. „Patriku, ty jsi debil,“ vynadal si v duchu sám sobě.

 „Já, no, ehm, teda, děkuji,“ vydrmolila Katrin, očividně stejně nervozní, jako Patrik. Ten malý Patrik, jehož hlava ležela na jejím rameni, se určitě skvěle bavil. „Chviličku vydržte a já se obléknu,“ řekla a odběhla. Patrik chtěl za ní křiknout: To nemusíte kvůli mně!, ale naštěstí se ovládl.

 „Dobrý den, Patriku, pojďte prosím dál. Já se omlouvám, normálně polonahá nechodím otevírat, ale malý mě před chvilkou pozvracel.

 „Děkuji. Tak to chápu. A kde teď jsou? Jestli bych je tedy mohl vidět.“

 „Určitě mohl. Emilly spí a Patrik bude spát co nevidět,“ řekla a zavedl ho do ložnice, sama ale zůstala jen mezi dveřmi. Patrik si prohlédl Emilly, která spala. Byla na první pohled menší a křehčí, než její bráška. Přitáhl jí přikrývku až na ramínka a pak přešel k druhé postýlce. Malý Patrik se díval nad sebe, kde se mu otáčel kolotoč se sloníky a očička se mu klížila. Jakmile se k němu jeho velký jmenovec naklonil, tak oči doširoka otevřel a dívali se jeden na druhého. Pak ten malý Patrik očička zavřel a usnul. Patrik O´Harra ho také přikryl a šel za Katrin.

 „Krásné děti. Jak to zvládáte?“ zeptal se Katrin.

 „No, občas je to těžké, zvlášť když chtějí oba najednou hned jíst, nebo jeden chce spát a ten druhý ne, ale jinak to celkem jde. Tím, jak jsou nedonošení, tak většinu dne ještě prospí. Dáte si kávu, čaj, vodu?“

 „Čaj bych si s vámi dal rád,“ usmál se na ní a Katrin jakoby celá ztuhla. Jen stála mezi dveřmi do kuchyně a dívala se na usmívajícího se Patrika. „Přinesl jsem vám nějakou drobnost,“ řekl a ukázal na tašky, které nechal na chodbě u dveří.

 „Drobnost?“

 „Ehm, pomáhaly mi s tím sestry, takže se to trochu zvrtlo a já nemám tušení, co v těch taškách je.“

 „Tak to moc děkujeme, ale nemusel jste vůbec nic nosit. Byla bych ráda, kdybyste přišel i bez ničeho. Totiž, ne každý, by se zachoval jako vy a tak jste mě přirozeně zajímal. Zvlášť po tom, co za vámi Erika tak vystřelila.“

 „Jo, Erika je střela, to je výstižný.“

 „Prý se zase uvidíte. Dnes. To je fajn. Ona je moc hezká a milá, ale taky taková hrr do všeho, zvlášť co se týče mužů a kariéry.“

 „Ano, všiml jsem si,“ řekl a pomáhal ji vyndávat věci z tašek. Našel v nich plenky, chrastítka, dva velké plyšové medvědy a spoustu oblečků. Ale také spoustu ovoce a dárková krabička čajů.

 „Vaše sestry se mi líbí, aniž bych je viděla. Tyhle čaje miluju,“ radovala se Katrin, když čaj vyndala z tašky.

 „Tak to jsem rád, že se trefily. Napadlo mě, Katrin, jestli bychom si nemohli tykat.“

 „Jasně, proč ne,“ souhlasila a na potykání se políbili na tvář. Po té si dlouho povídali, až dokud si Katrin nevšimla, kolik je hodin.

            „Za půl hodiny končí Erika v práci.“

 „Jo, tak to má dobrý, že končí tak brzy,“ řekl Patrik a dělal opičky na Emilly a Patrika, kteří leželi na gauči vedle sebe.

 „Ona mi ráno říkala, že po práci jdete do kina.“

 „No jo, já na to málem zapomněl.“

 „Ne málem, ale úplně.“

 „To je pravda. Nejraději bych to zrušil a byl tady s vámi, ale nemůžu ti tady zavázet celý den. Taky chceš mít čas pro sebe.“

 „Mně tady vůbec nevadíš. Já jsem ráda za každou společnost. Jsem tu pořád sama.“

 „Tak já klidně zase brzy přijdu,“ nabídl se Patrik a čekal, co na to Katrin řekne.

 „Tak fajn. Kdykoliv budeš chtít.“

 „Jo? Tak to já rád. A když budeš něco potřebovat, třeba nakoupit, nebo budeš mít na něco chuť, tak mi určitě napiš, když jsme si vyměnili ty telefonní čísla.“

 „Dobře.“

 „Tak jo, tak pa pa. Buďte hodní a strejda Patrik se na vás zase přijde podívat,“ rozloučil se s dvojčaty, uložil je do houpátek a pak se rozloučil s Katrin. Po té sedl do auta a pospíchal zpět ke studiu, kde měl schůzku s Erikou.

*

            „A jak se má Katrin?“ zeptal se Patrik Eriky cestou z kina. Sice věděl, že se má dobře, ale už ho přestalo bavit Eričino povídání na téma Já.

 „Jo, ehm, asi dobře,“ řekla neutrálně.

 „Nevídáte se?“

 „Ale jo, to jo. Dnes ráno jsem jí vezla nákup. Teď když jsou takové zimy, tak nemůže ven s těma dětma, a jak tu nikoho nemá, tak jsem jediná, kdo ji může pomoct.“

 „Jak to, že tu nikoho nemá?“

 „No, chlap se na ni vybodnul a rodiče má v Austrálii.“

„Aha,“ pokýval hlavou. „A vy se znáte dlouho?“

 „Jo, jsme totiž sestřenice.“

 „Aha, tak to jo. Tak to je hezký, že se o ni staráš.“

 „No, tak je to takový vedlejšák.“

 „Vedlejšák?“ nechápal, co tím Erika myslí.

 „No, teta, Katrinina máma, mi za to posílá peníze.“

 „A bez peněz bys to nedělala? Vždyť co je víc, než rodina?“

 „Kariéra a vlastní úspěch,“ vyletělo z Eriky možná rychleji, než si to ona sama přála. „No, abys to nechápal špatně. Nás dvě neustále někdo srovnával. Chodily jsme do stejné školy, do stejného sboru, měli stejné kamarády. A ona vždy byla ta oblíbenější, protože byla malá a blonďatá a všichni ji měli za andílka.“

 „A proto ji nemáš ráda?“

 „Ale já ji mám ráda, svým způsobem. Jen prostě zase je obletovanější, protože je to chudinka, která má dvojčata a je na to sama. Jako já osobně bych nezvládla sama ani jedno dítě, za to ji obdivuji.“

Patrik byl rád, že začal na toto téma mluvit. Alespoň teď věděl, že rozhodně nebude říkat, že za Katrin byl. Nedělalo by to dobrotu.

 „Ale neříkej, že tebe nikdo neobletuje.“

 „Tak někdo, by se určitě našel. Ale byla bych ráda, kdyby mě více obletoval jeden moc hezký, tmavovlasý a úspěšný zpěvák.“

 „No pozor,“ zasmál se Patrik. „Tenhle hezký zpěvák je ze staré školy, a aby tě obletoval, tak na to potřebuje víc, než dvě schůzky.“

„Takže kdy se zase uvidíme?“

 „Teď nevím, ale zavoláme si. Ano?“

 „Tak fajn,“ řekla a zastavila se, aby ho políbila. Patrik zjistil, že když Erika mlčí, má ji o dost raději.