Dva na jednu - 7.

7.

 

Katrin byla z návštěvy rodičů velmi překvapena: „Mami, tati, pane bože, co tu děláte?“ oba je objala.

„Nemohli jsme se dočkat, až tebe a tvé děti uvidíme,“ řekl Paul, Katrinin otec. Byl to vysoký muž s prošedivělými vlasy a štíhlou postavou.

„Já jsem úplně v šoku. Nestalo se ale nic, že ne?“ ptala se Katrin a vedla je oba dál do bytu.

„Neboj Katy, nic se nestalo. Vím, že jsi mi volala, ale tvůj otec mi zakázal volat ti zpátky,“ řekla Marlen, Katrinina matka, kudrnatá blondýna.

„Protože bys vybreptala, že se sem chystáme,“ řekl Paul.

„Jo, to nevadí. To nebylo nic vážného. Na jak dlouho jste přiletěli? A kde máte kufry? A nedáte si něco k pití, nebo jídlu?“

„Nedělej si s námi starosti,“ řekla Marlen, ale Paul poprosil o kávu. „Dětičky spí, že jo?“

„Jo, díkybohu, už se budí tak jednou za noc.“

„To je dobře. No, ale abych ti odpověděla, tak kufry jsou už v hotelu. A přiletěli jsme, no, jak to jen říct,“ byla Marlen v rozpacích.

„Doufám, že neletíte pozítří zpět?“

„My odtud poletíme už leda tak na dovolenou. Prodal jsem kliniku v Brisbane,“ řekl Paul.

„Cože? Proč?“ divila se Katrin.

„Já nevím, nějak mě to všechno přestalo bavit. Jako doktor jsem posledních pár let skoro nic nedělal a ten management kliniky mě přestal bavit.“

„Takže jste si řekli, prodám to a odletíme do Německa?“

„Jo, Kat, tak nějak. Maminka rozhodila sítě a okamžitě ji na jedné zdejší klinice nabídli místo vedoucí lékařky, tak to vzala.“

„Páni. A co bydlení?“

„Koupili jsme dům, kousek za městem,“ řekl Paul.

„Dům? Spíš bych řekla hospodářství. Je to zatím prázdné, takže to musíme vybavit nábytkem a vším možným. Každopádně je dost velký na to, abyste tam bydleli s námi.“

„Aha, no, to já nevím,“ byla Katrin zaskočená.

„O tom si popovídáme jindy. My teď pojedeme. Jsme po tom dlouhém letu jak přejetí buldozerem. Zítra se tu stavíme. Jestli ti to tedy vyhovuje.“

„Jasně tati, kdykoliv se vám to bude hodit,“ řekla Katrin a vyprovodila rodiče z bytu.

 

          Druhý den v deset hodin přišli Paul s Marlene znovu. Byli unešeni z dvojčat a tak toho Katrin využila: „Mami? Ty posíláš Erice nějaké peníze?“

„No, ehm, jak to víš?“ zkoprněla Marlen.

„Ona to řekla Patrikovi, ten to provalil před svou sestrou a ona přede mnou.“

„Patrik? To je ten co tě vezl k porodu?“

„Jo, ale nesnaž se to zamluvit.“

„No dobrá,“ povzdechla si. „Domluvila jsem s Erikou, že na tebe dohlédne, bude ti tu dělat společnost, pomůže ti s dvojčaty, odvézt k lékařům, pomoc s nákupem a tak podobně.“

„Aha. No, než jsem porodila, tak za mnou občas zašla, pak mi asi jednou přivezla nákup a od té doby mě jen podezírá, že jí chci odloudit Patrika.“

„A chceš?“

„Ne, proč bych to dělala?“

„Takže ti tedy pomáhá Patrik a jeho sestra. Ráda bych s nimi mluvila. Můžeš je sem pozvat?“

„Všechny tři?“ trochu se Katrin vyděsila. „A najednou?“

„Je v tom problém?“

„Snad ne,“ pokrčila rameny a vytáčela jako první toho nejzaneprázdnějšího, čili Patrika.

„Ahoj Kat.“

„Ahoj, měl bys dneska čas se tu stavit?“

„Kdybys chtěla modré z nebe, tak je to pro mě jednodušší úkol, než najít nějaký čas. V jednu mám rozhovor do časopisu, ve tři jsem objednaný na dentální hygienu a od pěti máme s kapelou zkoušku.“

„A teď je půl jedenácté. Nemohl bys přijet na brzký oběd?“

„Chtěl jsem ještě zajet za Erikou nějak to s ní urovnat. Včera jsme se pohádali.“

„Eriku nech chvilku vychladnout a já ti s ní pak pomůžu.“

„Fakt? Nejste vy dvě sokyně?“

„Já s Erikou sokyně v lásce?Ne, to fakt nejsem,“ zasmála se Katrin.

„Tak já otáčím auto a za patnáct minut jsem u tebe.“

„Super. Můžeš po cestě vyzvednout Holly?“

„Takže za dvacet minut,“ řekl Patrik a oba zavěsili. To hovor s Erikou nebyl vůbec jednoduchý, ale nakonec se Katrin povedlo ji k sobě nalákat.

 

První dorazili Patrik s Holly. Otevřel jim Paul.

„Dobrý den, vy budete Patrik a Holly,“ začal hezky srdečně.

„Dobrý den, ano, to jsme. A vy?“ ptal se Patrik, neboť muž u Katrin doma ho pěkně zaskočil.

„Já jsem Paul, táta Kat,“ dořekl Patrikovu větu, neboť uhodl, co chce říct.

„Aha“ oddychl si Patrik. „Měl jsem si toho všimnout hned, jste si trochu podobní. Ale myslel jsem, že Katrin říkala, že jste“

„V Austrálii? Jo, tam jsme dosud bydleli, ale přiletěli jsme sem,“ dořekl opět Paul.

„Tak to je fajn. A na jak?“

„Už na pořád. Koupili jsme tady dům,“ dořekl další větu Paul. Katrin se za rohem chichotala, neboť to její otec dělal často. „Alespoň si užijeme vnoučata.“

„Jak víte, že jsem tohle přesně chtěl říct?“ ptal se zaskočený Patrik.

„Tati, tak už ho chudáka nech. Ahoj, pojď dál. Tohle dělá táta často, nevšímej si toho,“ snažila se Katrin Patrika trochu uklidnit a vrátit do jeho rovnováhy. „Tohle je Marlen, moje máma. Mami, Patrik a Holly.“

„Moc mě těší,“ podala ji Holly ruku.

„Já se bojím něco říct, abyste to za mě nedokončila,“ řekl Patrik, když jí podal ruku.

„To nemusíte, tuhle blbost dělá jen můj manžel. Doufám, že jste ještě neobědvali, dělám rychlý oběd, když už jste sem kvůli mně museli přijít.“

„Kvůli vám?“ Zeptal se Patrik.

„Ne, ještě jsem nejedla. Asi tak před hodinou jsem vstávala,“ řekla Holly a Patrik do ní šťouchnul loktem.

„Holly, to je super, doufám, že jíte maso. A ano, Patriku, kvůli mně. Nebo spíše kvůli Erice,“ načala Marlen.

„Tak mě ten hlad asi přešel,“ zabrumlala Holly a Patrik ji opět šťouchl loktem.

„Katrin se od vás dozvěděla, že jsem platila Erice za pomoc s dětmi a tak podobně.“

„A ona přitom vůbec nepomáhala,“ řekla Holly a Katrin před ní postavila hrnek s kávou, na kterém byla namalovaná kočka.

„No právě. Přitom jediné kdo Katrin pomáhal jste byly vy dva. Takže se chci s vámi nějak srovnat,“ řekla Marlen a Holly spustila o tom, že nic nechce, že pomáhá jen proto, že je Katrin její kamarádka a že jí pomáhat chce. Jenže Marlen k tomu nic nestačila říct, neboť Paul vpustil do bytu Eriku.

„Co to má znamenat?“ zastavila se mezi dveřmi a nadšeně se rozhodně netvářila.

„Ahoj Eriko, sluší ti to,“ přivítala ji Marlen..

„Ahoj teto, děkuji,“ krátce ji Erika objala.

„Proč jsou tady i oni?“ ukázala Erika na Holly a Patrika.

„Jsou tu kvůli mně. Já jsem se dozvěděla, že jsi porušila naši dohodu a nechala jsi si platit za něco, co jsi vůbec nedělala,“ šla Marlen rovnou na věc

„Ale teto, já jsem Katrin pomáhala. Nosila jsem jí nákupy,“ bránila se Marlenina neteř a Katrin před ní postavila hrnek s kávou, který měl na sobě namalovanou strakatou krávu. Holly si toho všimla a měla co dělat, aby se nezačala smát.

„Ale ne tak často, jak jsi psala mně.“

„Tos to musel vykecat?“ šlehla pohledem na Patrika.

„Já nechtěl, promiň, ale nějak mi to uletělo.“

„No, teď už je to jedno. Mně nejde o peníze. Jde mi o to, že jsi tu nechala Katrin s dvěma miminama jen tak.“

„Já jsem si poradila,“ řekla Katrin.

„A já jí pomohl, když jsem mohl. A pak jsem ji dohodil ségru,“ přidal se Patrik.

„A já jsem tu opravdu často, ve dne, v noci, je mi to jedno.“

„A já bych se vám dvěma za to nějak revanžovala,“ řekla Marlen, ale oba sourozenci začali cokoliv odmítat.

„Já mám Katrin a dvojčata moc rád, skoro jako by to byly moje vlastní děti. Mě bohatě stačí, když je můžu kdykoliv vidět,“ řekl Patrik a vzal Katrin za ruku. Jenže v tom vybouchla Erika : „A pak že s ní nic nemáš, že jo?! Jsi z ní celý hotový! Všichni! A nikdo mi nebude říkat, že s ní nic nemáš, protože teď jsi se k tomu vlastně přiznal!“ zakřičela a dvojčata se lekla a začala plakat.

„Bože, to je kráva,“ řekla Holly.

„Víš co, sestřenko? Seber se a vypadni! My tě nepotřebujeme. Ty peníze co jsi dostala od mámy si nech, ať ti dělají společnost, když tu odkopáváš tak super chlapa, jako je Patrik!“ řekla Katrin a šla na chodbu, kde otevřela dveře. Erika s vykulenýma očia na ni nechápavě zírala. „No prosím,“ pokynula ji Katrin, aby opustila byt. „nebudu ti ty dveře tady držet celý den.“

Erika se zhluboka nadechla, ale nic neřekla. Z bytu odešla jako by jí honil sršní roj.

 

„Ty jsi hustá!“ vypískla Holly, když Katrin za Erikou zavřela dveře.

„A víš co? Pokud někdo bude mít zájem, tak já tu knihu vydám!“ řekla hrdě Katrin.

„Super!“