Dva na jednu - 8.

8.

 

          Patrik dorazil do svého bytu v jednu hodinu ráno. Koncert mu skončil v deset hodin, ale dokud za ním fanoušci chodili, tak se jim věnoval. Teď už se ale svalil do postele oblečený a na chvíli si jen zavřel oči. Po pár minutách se odhodlal, vstal a odešel do koupelny. Svlékl se a pustil vodu. Jelikož měl velký podkrovní byt, tak chvilku trvalo, než voda odtekla a začala téct teplá, proto vodu zapnul a ještě odešel do kuchyně. Vyndal si mobil z kapsy kalhot a otevřel zprávy na internetu. Nic ho nezaujalo a chtěl zprávy zavřít. Na poslední chvíli ho ale upoutal titulek pět hodin staré zprávy. Spíše než titulek to bylo jméno. Jméno jeho největšího kamaráda a zároveň kolegy muzikanta. Obsahu té zprávy nechtěl věřit a tak hledal v kontaktech mobil sestry svého kamaráda, ale byla nedostupná. Odložil mobil a vešel do sprchy. Po té zkusil hovor ještě jednou, ale stále nic. Hodiny ukazovaly dvě ráno, tak se ani nedivil, že se nikam nedovolal.

Hned ráno se vše bohužel potvrdilo. Patrikovi volala sestra Olivera, jeho nejlepšího kamaráda, že podlehl zranění z dopravní nehody. Patrikovi z toho bylo úzko. Zrušil rozhovor v rádiu a vydal se tam, kde mu bylo vždycky dobře.

„Ahoj Katrin,“ pozdravil, když mu otevřela.

„Jé, ahoj, tebe jsem tu nečekala. Pojď dál,“ ustoupila, aby mohl vejít.

„Kde jsou prckové?“

„S Holly venku. Dáš si čaj? Nebo raději kávu?“

„Já asi kafe,“ řekl a posadil se ke stolu v kuchyni.

„Děje se něco?“

„Rád bych řekl ne, ale bohužel. Včera mi zemřel nejlepší kamarád.“

„To je mi líto,“ řekla Katrin a položila mu ruku na rameno. „Víš co se stalo?“

„Byla to bouračka. Jel v autě s někým, kdo měl v sobě prý pár piv a nezastavil na přejezdu a smetl je vlak.“

„No ty vole.“

„V pátek bude pohřeb. Myslíš, že bych tě mohl poprosit, jestli bys tam šla se mnou?“ zeptal se a chytil ji za ruku.

„Poprosím Holly a nebo mámu, aby pohlídala děti.“

„Děkuju. Já se na to vůbec necítím, jeho sestra mě poprosila, jestli bych tam něco neřekl a nezazpíval.“

„To bude dobrý, časem, uvidíš.“

„Děkuji,“ řekl a nečekaně si ji přitáhl k sobě blíž a objal ji kolem pasu, aniž by vstal ze židle. Hlavu měl tak na jejích prsou. Katrin se nečekaně rozbušilo srdce. Doufala, že si toho nevšimne, ale nepodařilo se to.

„Kat, jsi v pohodě?“ zeptal se Patrik a pustil ji.

„Jo, jasně, proč?“

„Strašně rychle se ti rozbušilo srdce.“

„No, to víš. Takhle blízko nebyl žádný muž více jak rok a čtvrt,“ řekla a rychle se otočila ke kuchyňské lince, aby neviděl, jak zčervenala.

„Aha,“ řekl a hlavou se mu rozvířila spousta myšlenek. Všiml si v počítači rozepsaného textu a ten mu trochu pomohl všechny myšlenky zapudit. „To je ta tvá budoucí kniha?“

„Jo, když si naši nebo Holly vezmou dvojčata, tak já píšu, co to dá.“

„A můžu si něco přečíst?“

„Nechceš počkat až to bude hotové?“

„Ani ne. Mám nápad, budu ti diktovat to, co přepisuješ z papíru. Já přijdu na jiné myšlenky a tobě ulehčím trochu práce.“

„Tobě se prostě nedá odolat,“ řekla Katrin a podala Patrikovi popsaný štos papírů.

Teda, ta Katrin po mně dnes nějak jede. Pomyslel si Patrik a prohlížel si jí. Byla na první pohled stejná jako vždy, světlé vlasy měla svázané do vysoko posazeného culíku, na sobě dlouhé bílé tričko a černé legíny. Ale přeci jen mu na ní přišlo něco jiného.

„Tak diktuješ nebo na mě zíráš?“ vytrhla ho Katrin z přemýšlení.

„Jo, diktuji. Ehm, kde jsi skončila?“

„Začni stranou čtyřicet sedm,“ pobídla ho a on se pustil do diktování.

 

*

 

          Byl pátek, deset hodin a Patrik parkoval před Katrininým domem. Akorát někdo vycházel ven, tak vklouzl dovnitř a vyběhl schody k bytu. Lehce zaklepal a Holly ho vpustila dál.

„Čau brácha, pěkný,“ řekla a uhladila mu klopy saka. „Jen škoda, že na takovou smutnou událost.“

„Díky, zjistil jsem, že mám doma jen světlé nebo modré, tak jsem si musel běžet sehnat tmavý oblek.“

„Jo, Katrin si musela taky koupit nové šaty.“

„A kde je?“

„V koupelně.“

„A děti?“

„V obýváku na zemi. Patrik hypnotizuje vlastní ruku a Emily válí sudy,“ řekla Holly a následovala Patrika do obýváku.

„Holly, myslíš, že k těm šatům můžu mít tyle boty? Přijdu si v nich nějaká odhalená,“ řekla Katrin, aniž by věděla, že pro ni už Patrik přijel. Ten si jako první prohlédl boty o kterých se zmiňovala. Měla lesklé černé lodičky na vysokém jehlovém podpatku. Měla oblečené jemné silonkové punčochy v tělové barvě a černé šaty, které sahaly nad kolena, měly hranatý výstřih a volné rukávy byly spadlé pod rameny. Vlasy měla rozpuštěné a jemně natočené.

„Páni, Katrin, moc ti to sluší. Vypadáš vážně báječně,“ řekl Patrik.

„Je sexy, co?“ mrkla na něj Holly.

„Zatraceně, jo.“

„To je proto, aby tě to trošku od té smutné události rozptýlilo,“ řekla Holly. „Kat, ty boty k tomu padnou, je to klasika. Vezmi si k tomu ještě to krátké sako a bude to perfektní.“

„Tak jo. Tak můžeme asi jít,“ vzala si Katrin ze stolu kabelku a černé brýle.

„Já jsem blb, brýle jsem zapomněl,“ plácl se Patrik do čela.

„Já bych tady nějaké měla mít,“ řekla a přešla na druhý konec obýváku, kde otevřela jednu zásuvku, odkud vyndala troje sluneční brýle- pánské.

„Mám se ptát, proč tu máš pánské brýle?“ řekl Patrik a troje nabízené si prohlédl. „A navíc všechno značkové?“ vzal do ruky brýle se značkou Tommy Hilfiger a vyzkoušel si je.

„Ani ne,“ řekla Katrin a klekla si na zem, aby políbila své děti. „Tak jdeme?“ pobídla Patrika a Holly na jeho zvídavý pohled jen pokrčila rameny a zamávala mu.

 

*

 

          „Tolik slavných lidí,“ divila se Katrin, když přicházeli ke smuteční síni.

„Jo, Oliver byl známý člověk.“

„A taky tolik novinářů,“ stačila si všimnout, že na ně někdo míří svým příliš nápadně velkým objektivem.

„Bohužel, to k tomu prostě patří,“ řekl a vzal ji za ruku.

„Co když nás spolu vyfotí? Nebudeš pak mít z toho problémy?“

„Problémy z toho, že jsem byl s krásnou ženou? To určitě mít nebudu, neboj.“

„Tak fajn. Budeš mít řeč?“

„Ne, chtěli, abych zazpíval.“

„Aha,“ pokývala hlavou Katrin, V tom už dorazili do smuteční síně a usadili se zhruba uprostřed.

Katrin poslouchala řeči a zpěvy všech, kdo dostali slovo. Ke konci přišla blíž k Patrikovi štíhlá bruneta a kývla na něj hlavou. On jí kývnutí vrátil.

„Co se děje?“ šeptala Katrin.

„Jsem na řadě,“ řekl a potichu odcházel.

Katrin poprvé viděla Patrika zpívat na vlastní oči pro někoho jiného, než její malé děti. Navíc se k tomu sám doprovázel na klavír. Celá píseň byla velmi procítěná, až Katrin vehnala slzy do očí.

„Drahý Olivere, pozdravuj tam nahoře,“ řekl Patrik po skončení písně a vrátil se zpět ke Katrin. Zhluboka si oddechl.

„Dobrý?“ zeptala se Katrin a vzala Patrika za ruku a obě spletené ruce si položila na své stehna.

„Teď už jo,“ pošeptal Patrik. Holly měla pravdu, když říkala, že mě Katrin rozptýlí tím sexy vzhledem. Ani jsem nevěřil, že to funguje tak moc. Její chladné ruce a horká stehna, pane bože, Patriku, vzchop se, jsi na pohřbu, idiote! Honilo se Patrikovi hlavou. Naštěstí už ale byl konec a Katrin pustila jeho ruku.

„Bylo to nádherný,“ řekla, když vyšly ze smuteční síně. Část hostů se přepravovala na hostinu a zbylá část se rozprchla za svými povinnostmi.

„Jo, měl hezký pohřeb.“

„To ano, ale já myslela tvou píseň.“

„Děkuju.“

„Bylo to poprvé, co jsem tě viděla a slyšela takhle naživo. A dojalo mě to.“

„Vážně?“

„Jo. Ehm, nevadilo by ti se tu projít?“

„Po hřbitově?“

„Jo. Chci se tu kouknout na jedno místo,“ řekla Katrin a Patrik jen přikývl a šel vedle ní.

 

*

 

          „Dobrý den, jsem objednaná na stříhání k paní Liehneové,“ řekla Marlen, Katrinina máma, když vešla na recepci kadeřnického salonu.

„Dobrý den, jasně, zajdu pro ní,“ řekla recepční a odešla pro kadeřnici.

„Marlen?“ oslovila ji překvapeně kadeřnice.

„Ahoj, Inge, ty vypadáš skoro pořád stejně,“ přivítala se Marlen s kadeřnicí, svou dávnou kamarádkou.

„Jak dlouho to je, co jsme se neviděli?“

„Naposledy asi na mé svatbě.“

„To je už skoro osmatřicet let, protože tehdy byl mému Georgovi rok.“

„Jo, my jsme se pak odstěhovali do Austrálie. Ale teď jsme se vrátili zpět a já jsem si řekla, že tě zkusím najít a rovnou se u toho dám ostříhat,“ říkala Marlen a zavěšená do své dávné přítelkyně odcházela k jejímu kadeřnickému křeslu.

„No a co děti?“ zeptala se Marlen během kadeřnické procedury.

„Mám jen toho jednoho syna, Georga. Na jednu stranu mě pořád zlobí, i když mu bude brzy čtyřicet, ale na druhou stranu jsem na něj pyšná.“

„Jak to?“

„No, Georg je doktor. Je to chirurg a jezdí zachraňovat lidi do Afriky, nebo když je někde nějaké zemětřesení, nebo jiné katastrofy. Teď by měl být v Ugandě a nebo Rwandě, jedno z toho. Ale brzy se má zase vracet.“

„To je paráda. Takže Lékař bez hranic. A čím tě zlobí?“

„Pořád si myslí, že je mladík. A vůbec nebere ohled na mě. Honí se za ženskýma, ale s žádnou nevydrží. A já bych přitom už tak moc chtěla být babička.“

„No, tak to já už babička jsem.“

„Vážně?“

„Jo. Pětiměsíční dvojčata.“

„Tak to gratuluji.“

„Děkuju. Taky už jsem se bála, že nic. Katrin byla zažraná do práce. Dělala učitelku na prestižní škole v Brisbane, v Austrálii a ještě učila tančit děti i dospělý. Byla dokonce na několika soutěžích, nějaké i vyhrála. Ale pak se zbláznila, že pojede učit malé černé děti do Afriky. Nejdřív jsme z toho nebyli nadšení, já pak trochu polevila, ale manžel s tím nesouhlasil. No a víš co se tam stalo?“

„Ne, povídej,!“ pobídla ji Inge.

„Dala se tam dohromady s nějakým německým doktorem, myslím, že Greg nebo Georg se jmenoval, ten ji zbouchnul a odkopnul.“

„Cože? Chudák holka. A to je na ta dvojčata sama?“

„Jo. Já ti přísahám, že kdybych toho zmetka dostala do rukou, tak by se nestačil divit,“ rozohnila se Marlen.

„To je náhoda, viď? Můj syn se jmenuje Georg, je to doktor, pracuje v Africe. A tvá dcera se tam zapletla taky s doktorem, který se jmenoval Georg.“

„To ano,“ přikývla Marlen a po celý zbytek práce její kamarádky na to musela myslet. Když si Inge odešla do jiné místnosti pro lepší kartáč, tak ihned hledala v mobilu fotku, kterou ji poslala Katrin ještě z Afriky, a na které je i onen Georg.

„Je tohle tvůj syn?“ zeptala se Marlen, když se Inge vrátila a ukázala ji fotku v mobilu.

„Tohle je tvoje dcera?“

„Jo a tohle vedle ní, je ten slavný doktor, co jí udělal dvě děti a poslal ji k čertu.“

„Ale to není možný, to přeci by můj kluk neudělal. Dělá blbosti, ale přeci by nezavrhl vlastní děti.“

„No, tak pokud to je tvůj kluk, tak to udělal.“

„Já nevím, co k tomu mám říct,“ vypadala Inge otřesená. „Já se za něj tak stydím,“ rozplakal se Inge. Účes musela Marlen dodělat jiná kadeřnice a pak Marlen prostě odešla, aniž by řekla Inge jediné slovo.

 

*

 

          „Dej mi pět minut,“ řekla Katrin, když došli k udržovanému hrobu s bílým náhrobním kamenem a poklekla k němu. Patrik si samozřejmě přečetl jméno na náhrobku. Stálo tam Johanes Hoffmann. Spočítal si, že zemřel ve třiatřiceti letech.

„To je můj brácha, to jeho máš brýle,“ řekla Katrin a Patrik se dotkl brýlí, které měl nyní zavěšené za dírku knoflíku u saka.

„To je mi líto, Kat. Zemřel mladý.“

„Reprezentoval Německo ve snowbordingu, ale na jednom šampionátu špatně skočil, spíše špatně dopadl a zlomil si vaz.“

„Pane bože,Kat. Proč jsi mi to nikdy neřekla?“

„Nemám moc potřebu se o tom bavit. Ono docela stačí, když bydlím v jeho bytě.“

„Proto nebyla tvoje máma nadšená, když jsi řekla, že chceš v bytě zůstat?“

„Přesně tak,“ řekla a pomalu se zvedala z kleku, ve kterém byla před náhrobkem, ale s těmi vysokými podpatky a úzkými šaty to šlo špatně. Patrik ji nabídl ruku a pomohl jí.

„V pohodě?“ zeptal se, když stáli tváří v tvář, jen pár desítek centimetrů od sebe.

Polib jí! Polib jí! Polib jí! Říkal Patrikovi jeho vnitřní hlas. Skoro to udělal, ale vyrušil je Katrinin mobil.

„Ahoj mami. Cože? To si děláš srandu?! Vsadím se, že hned bude žhavit telefon a volat mu. No, snad ne. Tak teď už s tím nic neuděláme. Já musím končit, ahoj,“ ukončila Katrin hovor s Marlen, která ji řekla co zjistila v kadeřnictví a na Patrika se jen nesměle usmála.

„Děje se něco?“ ptal se s rukama v kapsách.

„Ani ne. Půjdeme?“ zeptala se, ale nečekala na odpověď a vydala se zpět k Patrikovu autu.