13.

 

          Katrin se začala probouzet po operaci. Cítila se, jako přejetá buldozerem. Nohy ani ruce jí neposlouchaly a oční víčka měla tak těžká, že sotva otevřela oči. Když se jí to povedlo, tak viděla bílý strop, okno se žaluziemi a tři bílé siluety. Dvě byly ženské a jedna byla mužská. Byl to vysoký muž se světlými vlasy a širokými rameny. Měla pocit, že tu siluetu už někdy viděla. A také měla pocit, že není dobré, že ji vidí teď.

 „Ahoj Katrin,“ pozdravil ji ten muž. Ten hlas poznala dříve, než zaostřila na jeho obličej. Začala panikařit, chtěla rychle vstát a odejít. Ale měla na sobě spoustu hadiček a kabelů, že to nešlo, a hlavně ji nepustila ta ukrutná bolest břicha.

  „Katrin, klid, v klidu, uklidni se, nic se neděje,“ říkal jí lékař. Nad Katrininou hlavou začalo něco pípat.

 „Co tu chceš? Nech mě! Běž pryč!“ křičela na něj Katrin, zpola ještě omámená anestezií.

 „Jsi v nemocnici, v klidu si lehni,“ říkal klidně a chytil ji za ramena.

 „Nesahej na mě!“ vyjekla Katrin.

 „Co se děje?“ přišel další lékař. Katrin ho poznala hned, byl to Ben.

 „Pane bože! Co vy dva tu děláte? Ne, tohle ne! Musím pryč!“

 „Kat, operovali jsme tě. Někdo tě napadl, pamatuješ?“ mluvil na ni konejšivě Ben a Katrin o tom začala přemýšlet. Měl pravdu, ten špinavý chlap, špinavý nuž, díra v jejím břiše a její ukradená taška.

 „A co tu dělá on?“ zeptala se Bena a kývla na druhého lékaře.

 „On k nám nastoupil. Nedávno se vrátil z mise v Africe. Je to dobrý doktor, nemusíš se bát!“

 „Kde jsou děti?“ zeptala se Katrin a očima bloudila po pokoji.

 „Neboj, jsou s, ehm, nevím s kým, ale jsou v bezpečí,“ řekl Katrin a otočil se na kolegu. „Nechte nás tu chvíli o samotě a zavolejte zatím profesorku Hoffmannovou na neonatologii, že se její dcera probudila.“

 „Nejsem si jistý, jestli jsem já ten pravý, ale cinknu jí,“ řekl a odešel.

 

          „Tak, jak se cítíš?“ zeptal se Ben, když byl v pokoji jen sami dva.

 „Jako s dírou v břiše.“

 „Jo, tak to odpovídá.“

 „Proč jste mě operovali?“

 „Ten nůž přeřízl poměrně velkou cévu, která krvácela do dutiny břišní. Museli jsme to najít a zastavit. Okolí jsme pečlivě prohlédli a ránu vyčistili a zašili.“

 „Aha. Jak dlouho tady budu?“

 „Když bude všechno v pořádku, tak tě zítra přesuneme na standardní pokoj a pak se uvidí, jak se bude rána hojit a v jakém budeš stavu.“

 „Dobře.“

 „Přijde za tebou na večer policie. Když bys byla hodně unavená, tak jim řeknu, ať přijdou zítra.“

 „Ne, to zvládnu.“

 „Dobře. Teď je ti dobře? Hlava nebolí, žaludek se nezvedá, břicho nebolí?“

 „Bolí, ale to asi jak jsem tu vyváděla.“

 „Dobře, kdyby něco, tak si řekni. Je tu Patrik, čeká tu celý den. Mám ho pustit dovnitř?“ zeptal se Ben a Katrin jen přikývla. „A co se týče toho doktora,“ pokynul Ben bradou k oknu. „Co proti němu máš?“

 „Tohle je táta dvojčat.“

 „Cože? Tohle je ten Mark z tvé knihy?“

 „Jo.“

 „Aha. Proto se na tebe na sále tak vyptával. No, každopádně on má dnes noční. Zvládneš to? Nebo tu mám zůstat?“

 „Už jsi měl být doma, že?“

 „Jen chvilku.“

 „Jasně, že to zvládnu. Už mi sem zavolej toho Patrika, prosím,“ řekla a Ben přikývl.

 „Přijdu zítra ráno. Ahoj,“ odešel Ben a do pokoje vešel Patrik.

Vlasy měl rozcuchané, obličej pobledlý, oči unavené a tvář otlačenou od toho, jak si podpíral hlavu čekáním na chodbě.

 

 „Kat, pane bože, ahoj,“ sklonil se k ní a ona mu obtočila paže kolem krku.

  „Děkuju,“ zašeptala mu do ucha.

 „Za co?“

 „Že tu jsi se mnou vždycky, když tě potřebuju.“

 „A chci být navždy, vždyť to víš.“

 „Co dvojčata?“

 „Jsou s Holly a tvým tátou u Pamely. Jsou v pořádku, nic jim není.“

 „To je fajn. Akorát ta naše dovolená asi nevyjde. Mrzí mě to.“

 „S tím si nelam hlavu. Hlavně, abys byla v pořádku. Ben mi řekl, co ti dělali. Jak se cítíš? Bolí to?“

 „Trochu jo. Můžu tě o něco poprosit?“

 „Samozřejmě. Na to se vůbec neptej.“

 „Ten špinavec, co mi to udělal, mi sebral tašku. Bylo v ní úplně všechno. Doklady, peníze, telefon.“

 „Fajn, zařídím to,“ řekl a ani chvilku nezaváhal. Do pokoje vešla Marlen a také se ptala, jak Katrin je a co se přesně stalo. Ale do toho vešel do pokoje lékař.

 „Tak jak se má naše protekční pacientka?“ zeptal se s rukama v kapsách pláště. Marlen se na něj otočila a prohlížela si ho.  „Vy?“

 „Budete profesorka Hoffmannová, že? Matka Katrin.“

 „Jak se opovažujete si tady chodit za Katrin jakoby nic?“

 „Já jsem jí operoval. Přišel jsem zkontrolovat ránu,“ řekl a nadzvedl peřinu. „Katrin, vyhrň si prosím tu košili,“ řekl a Katrin vyhověla. Doktor prohlédl ránu. Patrik si ho prohlížel s napjatým výrazem. „No, rána v pořádku. Máš nějaké bolesti?“

 „Jen trošku.“

 „Tak fajn.“

 „Vy se znáte?“ zeptal se Patrik.

 „Bohužel. Tohle je Georg,“ řekla Katrin a Patrik najednou začal vidět rudě.

 „Georg? Vy jste ten Georg, doktor z Afriky? Tak to mě těší, že vás konečně vidím.“

 „Zřejmě má sláva mě předchází.“

 „To teda jo,“ řekl Patrik a vymrštil vpřed svou pravou ruku a pěstí zasáhl Georgovu levou lícní kost. 

 „Výborně, Patriku, neudělala bych to lépe,“ poplácala ho Marlen po rameni.

 „Zbláznil jste se? Co myslíte, že děláte?“

 „Celých půl roku jsem se na tohle těšil. Dělám tady to, co byste měl dělat vy. Nebo alespoň každý chlap na vaším místě. To já jsem vezl Katrin do porodnice, to já byl ten, kdo si po porodu poprvé pochoval dvojčata. To po mě je váš syn pojmenovaný. Já je vozil na prohlídky a očkování a já jsem nakupoval všechny ty plínky a plyšáky. A jsem to já, kdo ty tři miluje!“

 „Ehm, já půjdu si na to dát led. Ale asi máte pravdu, tu ránu jsem si zasloužil,“ řekl Georg a odcházel z pokoje, a hlavně z Patrikova dosahu.

 

*

          Katrin nemohla usnout. Hlavou jí vířila spousta myšlenek a starostí. Bála se o to, jak to dvojčata zvládnou bez ní celý den a celou noc. Bála se o to, jestli se jí o tom všem nebude zdát. Bála se, že policie špinavce nenajde a on jí přijde domu dodělat a v neposlední řadě se bála, že bude mít velkou jizvu navždy.

 „Jak to, že nespíš?“ vešel do pokoje Georg.

 „Nějak mi nejde usnout,“ řekla klidně. Už se smířila s tím, že on tam prostě je a omluvila se všem, jak po probuzení z narkózy vyváděla.

 „Chceš něco na spaní?“

 „Zatím ne.“

 „A bolesti nemáš?“

 „Jen trošku.“

 „Jo, fajn. Ehm, jak to šlo s policií?“

 „Říkali, že vědí, o koho jde a budou ho hledat. Je to prý známý feťák a ta moje sousedka je jeho babička. Už prý vykradl i nějaké lékárny.“

 „Určitě ho brzy chytí.“

 „To doufám. Budeš mít modřinu?“ řekla a ukázala na jeho lícní kost, kam mu odpoledne přistála pěstí od Patrika.

 „Asi jo. Ty s tím zpěvákem jsi?“

 „Ty víš, kdo to je?“

 „Sestry se nad ním rozplývaly, tak jsem zagooglil. A byl tam odkaz i na tebe.“

 „Jo?“

 „Jo, fotky z nějakého hřbitova, pak z křestu tvé knihy. Musím uznat, že na obojím ti to slušelo.“

 „Díky. Ale ne, s Patrikem jsme jen přátelé.“

 „Ale on by rád něco víc, že?“

 „A tobě to může být úplně jedno.“

 „Ehmm, no, vlastně jo. Četl jsem i kousek tvé knihy.“

 „Kde jsi ji tak rychle sehnal?“

 „Sestry.“

 „Aha.“

 „Jsem tam za pěkného hajzla.“

 „Nejen tam. Jen naprostý sobec a pitomec může říct své holce, která mu oznámí, že s ním čeká dítě, ať si nevymýšlí a táhne do bažin, že ty si své spermie umíš pohlídat.“

 „Já měl upito.“

 „Měl jsi jedno pivo.“

 „Jak si to tak pamatuješ?“

 „Nejhorší den v životě si člověk prostě pamatuje,“ řekla a položila si dlaň na ránu na břiše.

 „Bolí?“ optal se Georg.

 „Ne, jen přemýšlím, jestli dnešek nebyl nejhorší den v životě, ale asi ne.“

 „Dobře. No, tak já teď půjdu chvíli k sobě zpytovat svědomí.“

 „Jo, to budeš hodný,“ řekla Katrin a Georg odcházel z pokoje. U dveří se otočil a zeptal se: „Co máš s doktorem Klugem?“

 „No, teď už nic,“ začala Katrin, ale nakonec mu pověděla že měli rande, krátce si spolu začali a ona pak našla ruku své sestřenice v jeho kalhotách.

 „A není to horší, než co jsem udělal já?“ zeptal se Goerg, ale Katrin ho zpražila takovým pohledem, že se mu sevřely půlky. „Ne, není. Chápu, koukej spát.“

 

*

 

          „Dobré ráno,“ přišla k ní nová a mladá sestra druhý den ráno.

 „Dobré ráno.“

 „Jak se daří? Máte nějaké bolesti?“

 „Ne, děkuji. K ránu jsem dostala něco na bolesti, tak je to teď dobré.“

 „Tak dobře. Zkusíme spolu pomalu vstát a jestli chcete a půjde to, tak zkusíme dojít na toaletu.“

„To bych ráda,“ řekla vděčně Katrin. Při vstávání břicho bolelo, ale zvládla to a po pár pomalých krocích se posadit, i když chatrně, na záchod a vyčůrat se normálně, a nejen do umělohmotné mísy v leže, bylo pro Katrin malé vítězství. Sestra ji zatím ustlala postel, asistovala jí u ranní hygieny a potom jí pomohla do postele.

 „Mohla bych na vás mít prosbu?“ zeptala se tiše a Katrin přikývla. „Četla jsem vaši knihu.“

 „Aha.“

 „A moc se mi líbila. Mohla byste mi ji podepsat?“ zeptala se s načervenalými tvářemi.

 „Samozřejmě. Až budete mít chvilku, tak vám ji ráda podepíšu.“

 „Tak děkuji. Za chvilku přijdou lékaři na vizitu,“ řekla sestra a odešla.

Na vizitě stál Ben a Georg vedle sebe a popisovali vedoucímu lékaři Katrinin stav. Nakonec se shodli, že je Katrin stabilizovaná na tolik, aby mohla na klasické chirurgické oddělení.

Po vizitě přicupitaly sestry. Každá s jednou její knihou.

 „Teda, že budu mít jednou autogramiádu na JIPce jsem teda netušila,“ žertovala Katrin. „To tady takhle kolektivně čtete stejné knihy?“

 „Dáváme si tipy na hezké knihy anebo filmy. A když jsme se dozvěděly, že jste tady u nás, tak jsme si je přinesly,“ odpověděla sestra, která se ráno starala o Katrin.

 „No páni. Tak to jsem nečekala, že se bude líbit tolika lidem.“

 „Je skvělá. Sama vychovávám dítě bez manžela. Ten si našel mladší, když synovi bylo pět let,“ řekla sestra. „Vážně je náš doktor Liehne ten, o kterém se v té knize píše?“

 „Ano, bohužel. Mít dítě s ním nedoporučuji, ale jako lékař je opravdu třída.“ Dodala Katrin, protože nechtěla, aby tam Georg upadl v nemilost, a navíc to byla pravda. Byla ráda, že byl u její operace, protože se mohla spolehnout, že všechno dopadlo dobře.

 

*

 

          Katrin něco zašimralo na tváři. Když otevřela oči, tak měla kousek od svého obličeje ten Patrikův.

 „Ahoj, Šípková Růženko.“

 „Ahoj Paddy, já jsem asi usnula, promiň. Jsi tu dlouho?“ zeptala se a snažila se na posteli posadit.

 „To je v pořádku, že jsi si zdřímla.  Teď jsem přišel a přinesl jsem ti pár důležitých věcí.“

 „Děti?“

 „Bohužel, děti to nejsou. Ale moje milá sestra ti sbalila pár věcí. Máš tu,“ řekl a nakoukl do tašky. „Nějakou noční košili, ponožky, tričko, tohle nevím, co je, máš tady nějakou kosmetiku, hele, kalhotky,“ řekl a zamával jejími červenými kalhotkami s krajkou.

 „Pane bože, dej to sem,“ chňapla rychle po spodním prádle. „To je dobrý, já si to pak přeberu.“

 „Tak jo. Tohle jsem stihl zařídit dnes ráno,“ řekl a podával jí nějaké papíry. „To jsou tvoje náhradní doklady, než ti vydají nové. To samé doklady dětí. Platební karty jsem nechal zablokovat. Tady máš novou peněženku,“ řekl a podal jí tmavě vínovou koženou peněženku.

 „To jsi vůbec neměl dělat,“ řekla a peněženku si od něj vzala.

 „Já jsem chtěl.“

 „Ty jsi se zbláznil!“ vyjekla, když si všimla loga Michael Kors.

 „Je špatná?“ zarazil se Patrik.

 „Vůbec ne. To je pro mě trochu luxus.“

 „No, tak to se obávám, že mě rovnou zaškrtíš.“

 „Proč?“

 „Ségra říkala, že ti sebral celou kabelku.“

 „Neříkej, že jsi přinesl i kabelku,“ zamračila se Katrin a Patrik jí opravdu podal kabelku, stejného stylu jako peněženku. „Ty jsi se úplně pomátl.“

 „Katrin, já jsem ti to chtěl koupit. Navíc pro mě to opravdu nic není.“

 „Ty jsi šílenec,“ prohlížela si nejdřív peněženku a našla v ní i peníze, 200 euro. „To ne, to už si vzít nemůžu,“ podávala mu peníze zpět.

 „Vzhledem k tomu, že ti všechno ten bastard ukradl, tak nemáš na výběr.“

 „Vždyť jsi říkal, že jsi nechal zablokovat kartu.“

 „To jo, ale včera asi hodinu po tom, co se ti to stalo bylo z tvého účtu vybráno 1000 euro.“

 „Cože?! To je všechno,“

„Cos tam měla,“ dořekl za ní Patrik.

 „Pane bože, to je snad zlý sen. Jako by nestačilo, že tu musím ležet ve špitále, bez dětí, že budu mít navždycky hnusnou jizvu na břiše a můj ošetřující doktor je můj ex, který mě odkopl. Já ještě musím skoro o všechno přijít,“ rozplakal se Katrin.

 „Kat, no tak,“ objal ji Patrik a hladil ji po tváři. „S tím si vůbec nelam hlavu. Máš mě a rodiče a my ti pomůžeme.“

 „Ale já nechci být na vás závislá.“

 „Nebudeš. Hned jak ti přijde první honorář za knihu, tak pro tebe budeme chudina.“

 „Jo, to určitě,“ řekla, ale musela se trochu pousmát, jak pro ni bude Patrik, který prodává tisíce alb a vyprodává svými koncerty stadiony, chudina. „Ještě máš v té kabelce nový telefon, ale v tom já nejedu. Já ti jen zařídil novou kartu.“ Katrin sáhla do kabelky a našla v něm úplně nový telefon.  „Trošku jsem si v něm pohrál a udělal taková ta nezbytná nastavení.“

 „Děkuju. Kdo má ten telefon na svědomí?“ zeptala se Katrin a do dveří akorát vcházela Holly a tlačila kočárek s dvojčaty. Patrik na svou sestru kývl bradou. „Tady Holly říkala, že bez telefonu být nemůžeš,“ prozradil na svou sestru, ale Katrin už nezajímalo, co kdo z nich říká, ale snažila se rychle vstát z postele a jít za dvojčaty.

 „Děkuju, že jste mi je přivedli. Nic víc jsem nepotřebovala,“ říkala a tiskla k sobě obě děti najednou. „Trochu jsem se bála, že je tady zákaz návštěv malých dětí.“

 „To je, ale já jsem volala tvému ošetřujícímu lékaři a on to nakonec povolil,“ řekla Holly.

 „Zřejmě se bál, že bych mu vrazil další pěstí, kdyby to nedovolil,“ ozval se Patrik.

 „Ale to nebyl Ben,“ řekla zmateně Holly. „Nebo ty jsi zmlátil ještě jiného doktora?“

 „Můj doktor je Georg.“

 „Georg? Jako ten Georg?“ zeptala se a ukázala na dvojčata. Katrin přikývla. „To není možný! To jako co tady dělá? To mu určitě jeho máma vynadala, tak se rychle z Afriky vrátil, že jo?“

 „Já nevím, jak to bylo. Každopádně tu je a nějak se s tím musím smířit. Anebo utéct jinam.“

 „No počkej! Jaký utéct? Ty nebudeš nikam utíkat. Já tě nepustím,“ řekl Patrik a Katrin se na něj usmála.

 

          „Dobré odpoledne,“ pozdravil Georg, když vešel ke Katrin na pokoj. Katrin zrovna měla u sebe v posteli obě děti a škádlila je plyšovou želvou. Emily i malý Patrik se smáli jako šílení. Georg se zastavil mezi dveřmi a strnule je pozoroval.

 „Ano, pane doktore?“ zregistrovala ho Holly.

 „Jen jsem se přišel zeptat, jak se Katrin daří.“

 „Dobře. Nic nepotřebuji,“ odpověděla Katrin, aniž by se na něj podívala.

 „Tak já přijdu později,“ odešel a zavřel za sebou dveře.

 „To byl docela hezký chlap,“ řekla Holly. „Všimli jste si té modřiny na obličeji?“

 „Tu jsem mu udělal já,“ řekl hrdě Patrik.

 „To byl on? Georg?“ vykulila Holly oči.

 „Jo, to byl on. Hlavně ho nechoď taky bít,“ řekla Katrin a Patrik jen nesouhlasně zabručel.

 

          Už začínala noc, když za Katrin přišel Georg znovu.

 „Ahoj,“ pozdravil ji potichu.

 „Ahoj. Máš zase službu?“

 „Jo, vyměnil jsem si ji s kolegou.“

 „Jen tak?“

 „Kvůli tobě.“

 „Proč?“

 „Já ti ani nevím,“ řekl a sedl si na kraj její postele. „Možná proto, abych ti svou péčí něco vynahradil. Nebo abych dal všechno dohromady? Nebo abych si tě udobřil?“

 „Jak jsi na to přišel?“

 „Něco se ve mně hnulo, když jsem tě tu odpoledne viděl s dětmi. Jsou moc krásné. Asi po tobě,“ řekl a položil jí ruku na lýtko.

 „Mohla bych dostat prášek na spaní?“

 „Jo, jasně,“ přikývl a odešel. Katrin hned sáhla po novém telefonu. V kontaktech našla Patrikovo číslo. Našla ho tam i s jeho fotkou, kde se křečovitě směje svým širokým úsměvem.

Napsala mu zprávu: Přijdeš zítra? Potřebuji tě. Kat..

Patrik odpověděl za pár minut. Přijdu hned, jak to půjde. Myslím na tebe. Mám tě rád. Paddy..

Po této zprávě mohla klidně usnout.