Anglie nebo Itálie? IV. DÍL

IV. DÍL

          Rebecca byla celou středu nervózní z blížící se premiéry opery. Šaty byly připravené, boty byly koupené na poslední chvíli a kosmetička právě dokončila svou práci na Rebečiným obličeji a vlasech. Vlasy měla vyčesané a kolem obličeje bylo spuštěno volně pár jemných a kudrnatých neposedných pramínků. Make-up byl jemný s důrazem na oči.

"Táta už je hotový," řekla Ashley, když přišla za Rebeccou.

"Já už budu taky. Jen si vezmu šaty a boty. Oh ne," hlesla Rebecca.

"Co je?" ptala se Ashley.

"Já nechala ty boty v autě."

"Já tam skočím," nabídla se Mia. Rebecca ji dala klíče od auta a mladší z Danielových dcer sbíhala schody.

     "Kam jdeš?" vybafl na ní otec pod schody.

"Jé, tati, já jsem se tě lekla."

"To vidím. Jak vypadám?"

"Moc ti to sluší."

"Děkuju. A kam jdeš?"

"Jdu tetě pro boty. Zapomněla si je v autě."

"Dej sem ty klíčky. Skočím tam," vzal si od dcery klíče a odešel ven pro Rebečiny boty. Když se vrátil se střevíci v ruce, tak se otočil, aby zavřel dveře a nevšiml si své přítelkyně stojící nahoře na schodech. "Mio, jsou to tyhle? Bylo tam několik bot."

"Jsou," řekla Rebecca a pomalu scházela schody dolů.

"No páni," vydechl úžasem Daniel. Rebecca na sobě měla rudé šaty se srdcovitým výstřihem, měli jen jeden rukáv, který byl z červené krajky. Další krajky, tentokrát černé, byly našité přes živůtek, ramena, onen jeden rukáv a na zádech krajka přecházela do drobných šňůrek s černými broušenými korálky po obou stranách páteře a v oblasti beder se opět pospojovaly v krajku. Sukně byla hladká splývavá.

"Dáš mi mé střevíčky?" zeptala se Rebecca, když ze schodů došla. Daniel ale stál, očima bloudil po její postavě a neodpovídal. "Dane! Haló!" praštila ho lehce pěstí do ramene.

"Cože? Promiň. Já jsem se zasnil. Vypadáš úžasně. Ty šaty jsou, skvostné. Jsem rád, že jsi můj doprovod."

"Děkuji. Já bych se ráda obula," řekla a sklopila oči na jeho ruku, ve které držel černé střevíčky s uzavřenou špičkou a vysokým tenkým podpatkem.

"Chceš s tím pomoc?" zeptal se a poklekl před ní, aby ji pomohl nasadit boty.

"Teď se cítím jako Popelka. Děkuju. Můžeme jet?"

"Jasně, Popelko" řekl rychle a otevřel dveře.

Daniel usedl za volant svého nablýskaného SUV . Rebecca se chtěla posadit na místo spolujezdce, ale její sukně s krátkou vlečkou se dopředu do vozu prostě nevešla, aniž by ji nemusela zmuchlat a tak vzala za vděk sedadlo vzadu.

"Co mě tam čeká?"

"Červený koberec, nějací fotografové, jídlo, pití, a hlavně skvělá opera. Moje opera," zabodl si palec do hrudi.

"A jsi si jistý, že chceš být zvěčněn na červeném koberci se mnou? Nebude Chloe pak vyvádět?"

"Můžeme se o Chloe nebavit?" mrkl na ni do zpětného zrcátka.

"Jak chceš," pokrčila rameny a sledovala cestu za oknem.

 

          Když přijížděli k budově divadla, tak zastavil u červeného koberce. "Můžeme?" zeptal se Daniel.

"Jasně. Jdeme a užijeme si to spolu."

"Jen my dva."

"A pár set dalších lidí," mrkla na něj a vztáhla ruku ke klice dveří.

"Ne, čekej, otevřu ti. Dnes jsi moje dáma, tak si to užívej." vystoupil, jakmile mu muž oděný v livreji otevřel dveře. Dle přátelského poplácání po rameni se znali a Dan mu přenechal místo za volantem. Rebecca počkala, než její galantní doprovod zamává všem okolo a pak otevřel zadní dveře a podal k Rebecce ruku. "Pojď a jen se usmívej," šeptl ji přítel a ona poslechla. Ochotně rozdávala úsměvy, ochotně se se svým přítelem fotila a nemohla přeslechnout, jak na ní fotografové volali Bella donna.

U krásného klenutého vchodu si Dan svůj doprovod chytil pevně kolem pasu a zapózovali fotografům. "Zvládla jsi to krásně," zašeptal jí do ucha. Ucítila jeho dech na svém spánku a tváři a po celém těle ji naskočila husí kůže. Doufala, že nezčervenala. Jen k němu zvedla oči a svůdně se usmála, což samozřejmě neuniklo fotoaparátům zvědavých paparazziů.

Jakmile prošly do foyeru divadla, tak ozařující blesky zmizely.

"Sluší ti to. Jsi krásná!" řekl z ničeho nic.

"To už jsi mi říkal doma."

"Já vím, ale mám pocit, že ti to musím říkat neustále. Mám chuť se otočit a vzít tě někam, kde budeme sami."

"Dane! Na co myslíš?" zatvářila se Becca pohoršeně.

"Na tebe, přiznávám se," řekl, ale to už k němu přicházel podsaditý starší muž v šedém obleku.

"Buona serrata," pozdravil italsky. "Danieli, máte dnes nejkrásnější doprovod. Kdo je tato krásná dáma, kterou jste vyměnil ze svou snoubenku?"

"Dobrý večer, pane řediteli. Toto je Rebecca de Luca. Je to moje dlouholetá přítelkyně a v Anglii je uznávanou spisovatelkou."

"Velmi mne těší, slečno de Luca, jsem Antonio Ferro , ředitel zdejší instituce," políbil ji na hřbet ruky.

"I mne těší," věnovala mu milý úsměv a do jejího zorného pole přiběhl mladý muž. V jedné ruce měl spoustu listů s notami a v druhé držel telefon.

"Pardon, že ruším, ahoj Danny, máme problém," řekl a podíval se na Rebeccu.

"Jaký problém, Tizzi?" zeptal se Dan. Tizzi se ale díval na Rebeccu a úplně zcepeněl "Tizzi! Jaký problém?" zvýšil na něj Dan hlas.

"Cože? Jo, promiň, já se nějak zakoukal. No, klavírista Serana si přirazil prsty do dveří u auta."

"To si děláš srandu? Kdy?"

"Deset minut."

"A za jak dlouho dorazí Bruni?"

"Nebere mi telefon."

"Je uražený, protože chtěl hrát premiéru a vy jste zvolil Serana," řekl ředitel.

"Tak ať s uražením skončí a přicválá sem. Za necelou půl hodinu se začíná!" vyjekl Daniel. Mladík Tizzi nic neříkal, jen spojil rty do rovné tenké linky. "Proč nic neříkáš?"

"Přemýšlím, kdo by to mohl odehrát."

"Jiného klavíristu, který tohle zkoušel nemáme!"

"Mají tebe," řekla Rebecca.

"No to ne!" odmítl rázně Dan.

"Je to tvá opera, ty jsi ji složil, tu hudbu zahraješ i poslepu, a navíc já lepšího klavíristu neznám."

"Slečna de Luca má pravdu," řekl ředitel. "Začnete hrát vy a pokud to Bruni stihne do přestávky, tak se vystřídáte."

Daniel si jen povzdechl, podíval se na hodinky a pak na Rebeccu. Byl to pohled plný omluv.

"Já jsem s tím v pohodě. Ráda uslyším, jak hraješ. Sice tě u toho asi neuvidím, ale to nevadí."

"To se dá zařídit. Rád vás vezmu do orchestřiště. Mimochodem, jsem Tizzi, asistent režie."

"Rebecca," podala mu ruku.

"Tak fajn, krize zažehnána. Daniel jde do orchestřiště a Tizzi, vy se postarejte o slečnu Rebeccu a pak ji usaďte ke mně do lóže. Já se prozatím vzdálím," rozdal ředitel pokyny a odešel se věnovat dalším hostům.

"Promiň, uvidíme se buď o přestávce anebo na konci," políbil Dan Rebeccu na tvář. "Jsi krásná," mrkl na ní pravým okem.

"Vypadni už," řekla se smíchem.

 

     Rebecca se snažila nevypadat, že zůstala na ocet. Držela se poblíž Tizziana, který ji provedl ve volné chvíli zákulisím, ale všude byla napjatá atmosféra, protože začátek úplně nové opery se nezadržitelně blížil. Přesně minutu před uhasnutím světel v sále ji Tizzi doprovodil do lóže ředitele. Ten ji tam seznámil s dalšími důležitými členy divadla a se svou manželkou Filicitou, která byla jen o dva roky starší než Rebecca, ačkoliv řediteli už táhlo na šedesát let.

Ke konci druhého dějství se v lóži opět objevil Tizzi a naznačil Rebecce, ať jde za ním. Rychle ji protáhl do orchestřiště.

"Teď bude to nejlepší. Myslím, že by se vám to mohlo líbit víc tady," řekl, když Danielovi prsty začaly rozeznívat pomalou melodií černý naleštěný klavír.

Klavírista byl ponořený v úplně jiném světě. Ten jeho, hudební, se skládal jen z černých a bílých kláves. Oči měl zavřené, vlasy rozcuchané a Rebecca na něj užasle hleděla a měla v břiše podivné chvění.

Když Daniel svůj part dohrál a zklidnil ruce, tak otevřel oči a setkal se s pohledem Rebeccy. Její zelené oči orámované hustými dlouhými řasami zářily. Usmál se na ni, ona mu úsměv opětovala a z orchestřiště odešla, aby na velkolepý závěr byla zpět v lóži.

 

          "Tak co? Jak se ti to líbilo?" zeptal se Daniel, když se sešli ve foyer divadla, kde si všichni říkaly své dojmy.

"Málem jsem se počůrala," napodobila Julii Roberts ve filmu Pretty Woman. "Mě se to moc líbilo. Jsi borec, že jsi to napsal celé v italštině. Já občas nestíhala text, ale i tak se mi to moc líbilo. Jsem ohromená."

"To jsem rád, že to na tebe tak zapůsobilo. Já věděl, že ses na mě celou dobu dívala, když jsem hrál tu poslední skladbu."

"Jo? Vždyť jsi měl zavřené oči."

"Ale přes to jsem cítil, uvnitř sebe, že tam jsi. To já mám na tebe takový radar."

"A jak dlouho ho máš?"

"Od té doby, co tě znám," řekl a přejel jí prsty po paži.

 

          "Takže, jak dlouho se znáš s Danielem?" ptala se Felicita, když spolu s Rebeccou seděly u baru.

"Víc než patnáct let."

"A jak dlouho po sobě jedete?"

"Cože? Nevím, o čem mluvíš?"

"Ale no tak, nikdy jsi si nevšimla, jak se na tebe dívá, jak se tě lehce dotýká, nebo jak pořád kontroluje kde jsi?" zeptala se Felicita a když se na Daniela podívala, tak ho přistihla, jak sjíždí pohledem po Rebece.

"Ne, to ne. Jak jsi na to přišla?"

"Tak za prvé mám oči a za druhé jsem vztahová koučka. Já zamilované lidi poznám na první pohled. A ujišťuji tě, že Danovi určitě lhostejná nejsi."

"Tak hlavně, aby mu nebyla lhostejná jeho snoubenka."

"Myslíš si, že když si vezme tu vychrtlou Chloe, tak se tím vaše vztahy vyřeší?"

"Já nevím. Já jsem ve vztazích vždycky plavala," řekla Rebeca a napila se šampaňského.

     "Smím prosit?" uslyšela za sebou svůj doprovod. Téměř ani nestačila odložit sklenku sektu a už ji chytil za ruku a přitáhl těsně k sobě a otevřel tím taneční parket i pro ostatní.

"Jsi šťastný?" zeptala se ho Becca při tanci.

"Já jsem teď megašťastný. Já už ani šťastnější být nemůžu. Tedy, ano, můžu a přesně vím co k tomu potřebuji, ale to teď mít nemůžu. Ale cítím se, jako bych byl opilý, a přitom jsem se alkoholu ani nedotkl."

"A ani nedotkneš, protože řídíš."

"Já ho ani nepotřebuji. Stačí se na tebe podívat a jsem na mol. Navíc mám ohromnou radost, že se opera líbila. Zatím jsem neslyšel opak."

"Opera je krásná a já jsem moc ráda, že jsi šťastný. Budeš takhle šťastný i v sobotu?" zeptala se ho na blížící se svatbu. Danovi se najednou ztratilo jiskření z očí.

"Nepřemýšlej nad tím, co bude. Žij tím, co je teď. Jen ty a já," řekl a zastavil se v tanci. Jednou rukou držel Rebecu kolem pasu a druhou ji přizvedl bradu, aby se mu podívala do očí.

Cítila se, jako by se topila a padala někam do hloubky. Polila ji horkost a přistihla se, že se svými rty k Danovi přibližuje. Ani nevěděla, jak se to stalo, ale z ničeho nic si ji k sobě otočil zády a tiskl ji na svou hruď. Ucítila jeho dech na své šíji a začala dýchat hlouběji.

"Jsi nádherná a já z tebe začínám tak trochu šílet," řekl a políbil ji za ucho.

"Kdybych nevěděla, že nic nepiješ, tak bych si myslela, že jsi opilý." 

Daniel se zasmál a pustil ji. "Myslím, že se potřebujeme zchladit."

"Chceš lézt do fontány?"

"Ale no tak, to už od dob vysoké nedělám. Já myslel zmrzlinu."

"Zmrzlinu? Vždyť je dávno po půlnoci. Teď zmrzlinu nikde neseženeš. Možná tak na benzince."

"Tak víš co? Když teď seženu pravou italskou zmrzlinu, navíc tu nejlepší ve městě, tak mi splníš jedno přání."

"Jedno? Ok, ale nesmí to být žádná šílenost."

"Neboj a pojď," zatáhl ji za ruku a vyvedl z divadla zadním vchodem pro personál. Uprostřed Florencie ji prováděl úzkými uličkami, některé na první pohled nevypadaly reprezentativně. Garážová vrata a volné zdi zdobilo grafity a otrhané plakáty, omítky na domech byly flekaté a drolily se. Ale Daniel nezastavoval a s Rebečinou rukou v té své tyto uličky rychle proletěl, až za Rebeccou vlály její šaty. Zastavil až na malém náměstí dlážděném tmavými kostkami, časem tak vyleštěnými chodidly obyvatel a turistů, že se v nočním osvětlení třpytily jako by byly pokryté ledem.

"Jsme tady," ukázal Dan na dveře s vitrínou se staženými žaluziemi. Normálně by si jich Rebecca ani nevšimla.

"Myslím, že mají zavřeno, jako všechny ostatní obchody."

"Áh, ty jsi ale pesimistická," ušklíbl se a vyndal z náprsní kapsy saka mobil. Po jednom rychlém telefonu plných italského fare, fare, velocemente, velocemente se za žaluziemi rozsvítilo a dveře se otevřely.

"Danieli Greene, já tě zabiju," prskal italskou angličtinou pohledný kudrnatý muž. "No, to jsi měl říct hned, že nejsi sám," dodal, když světlo osvítilo Rebeccu. "Ciao, sono Mario," představil se jí majitel cukrárny.

"To je Rebecca," představil jí Daniel.

"To je TA Rebecca? Ta teta Rebacca o které pořád mluví tvoje holky? Tak to mě velmi těší. Na co máte chuť, teď ve dvě ráno?"

"Já si dám stracciatelu, pořádnou velkou porci," řekl Daniel.

"A já nevím, bože, takový výběr," popadla se Rebecca za hlavu, když viděla, kolik druhů zmrzliny skrývá malá cukrárna kudrnatého Maria.

"Já pro vás udělám una specialita," pomohl ji Mario s výběrem a začal míchat jednotlivé druhy zmrzliny do sebe. Když kornout s ohromným kopcem ledové pochoutky podal Rebecce, tak ta jen valila oči. Zmrzlina hrála všemi barvami. "Gelato tutta la frutta secondo Mario. O takové si můžete v Anglii nechat jen zdát." Dodal hrdě Mario a čekal, až Rebecca ochutná. Když viděl její blažený výraz poté, co své rty zabořila do zmrzliny, tak se div nezačal vznášet. Dan mu strčil do kapsy jednu papírovou bankovku a s díky odešli.

          Posadili se na okraj blízké fontány a v tichosti jedli italské gelato. Po chvíli ovinul Daniel Becce ruku kolem ramen. Ta se pod jeho dotykem lehce zachvěla, tak si svlékl sako a přehodil ho Rebecce přes ramena.

"Tak," vydechla Rebecca, když svou zmrzlinu dojedla.

"Tak?" zopakoval Daniel, ale s otazníkem na konci věty.

"Teď to tvoje přání."

"Já myslel, že s tím počkám domů, ale fajn," sesedl z fontány a postavil se čelem k Rebece. "Přeji si, abych tě směl políbit." Své přání pronesl s jiskřícíma očima a chraplavým hlasem. Rebecca zavřela oči a zhluboka se nadechla. Když oči otevřela, přitáhla si k sobě Dana lehce za košili a políbila ho na rty. On dál na nic nečekal, nenechal ji aby se odtáhla a sevřel ji v náruči. Polibky se z letmého otření o rty stávaly hlubší a vášnivější. Daniel se k ní přitiskl a líbal ji s takovou naléhavostí, že si Rebecca myslela, že ji rozmačká.

"Dane, Dane, přestaň," řekla, když ji svými polibky začal zasypávat nejen rty, ale líbal ji i na tváře, spánky, uši, krk a dekolt.

"Já nemůžu."

"Tady ne. Může nás tu kdokoli vidět."

"Jo, to máš pravdu. Jdeme, pojď," stáhl ji z okraje fontány a stejně rychle jako přiběhly sem běžely zpět. Jen tu a tam se Dan zastavil, aby mohl Beccu rychle políbit.

"Ani se nerozloučíme?" zeptala se Rebecca, když Daniel vyzvedával své auto na parkovišti v divadle.

"Není čas ztrácet čas. Naskoč," otevřel ji dveře u spolujezdce a pomohl ji nasednout a nacpat k sobě celou bohatou sukni šatů. Po té auto rychle oběhl, naskočil za volant a spěšně odjížděl zpět domu.

 

          Dům se nořil do temnoty, svítila jen venkovní světla na zahradě a u bazénu. Daniel si Rebeccu přivedl do haly za ruku. Ona mu položila dlaň na tvář a on se jí do té drobné ručky vetřel.

"Víš, jak dlouho jsem na tuhle chvíli čekal?" zeptal se, ale odpovědět ji nenechal. "Celou dobu, co tě znám."

"Ale," chtěla něco namítnout, jenže ji umlčel polibkem. Stával se vášnivějším a vášnivějším. Začal rozepínat Rebecce šaty, ale ta ho chytila za rozvázaného motýlka u krku a jako poslušného pejska si ho vedla do svého pokoje, kde z obou spadly poslední zábrany i oblečení a Daniel se zmocnil Rebeccy.

Nechávala se unášet touhou, chtíčem i vášní najedou. Nevěděla, jestli padá do propasti nebo se vznáší v nebi. Bylo ji krásně, cítila se chtěná, milovaná, na chvilku se stala Danovým majetkem, jeho ženou, jeho milenkou.