Anglie nebo Itálie? X. DÍL

X.DÍL

Až příliš silné přátelství

Část 4- Ashley

 

          Od svatby Daniela a Kaith uběhlo již pár týdnů a mě se trochu změnil život. Hlavně odpadl ten šílený stres ohledně zařizování svatby a já tak měla čas na sebe, na své psaní a na školu. Snažila jsem se neužírat nepovedenými vztahy, a naopak užívat si vztahů krátkodobých. V devatenácti letech to nebyla žádná věda. Ale cítila jsem se tak na pětatřicet. K tomu fakt, že má nejlepší kamarádka, moje hezčí polovina, je vdaná a těhotná a já nemám ani stálého přítele mi k povzbuzení moc nepřidávala. Jasně, Kaithlyn byla o dva roky starší, ale to mi na pocitu stařeny neubralo.

Vrátila jsem se ke své roli pilné studentky, kde jsem se cítila relativně dobře. Hlavně jsem ale pracovala na svém prvním románu, který jsem před svatbou upozadila.

A zatím co já se učila a psala, tak Kaithlyn ležela doma a rostlo v ní její a Danielovo dítě. Co se Dana týče, tak ten dotočil své první hudební album, začala ho hrát rádia i hudební televize a bylo ho všude plno.

     Byl druhý týden června a já dorazila ze školy domů. Našla jsem matku, jak stojí v šatně bezradně před svou skříní.

"Ahoj mami," políbila jsem matku na tvář.

"Ahoj, Beccy, jak bylo?" zeptala se, ale stále se dívala do skříně.

"Pár přednášek a pak pohovor s vedoucím katedry. Možná ti bude volat," řekla jsem a z šatny vyšla.

"Jak volat? Co se stalo?"

"Nic zvláštního," pokrčila jsem rameny a matčin telefon se ozval. Podezíravě se na mě podívala a sáhla po mobilu. Šla jsem zatím do kuchyně najít si něco k jídlu. Našla jsem chipsy a nacpala jsem si jich plnou pusu, když v tom přiletěla matka a beze slova mě objala.

"Co se děje? Vyhrála jsi v loterii?" ptala jsem se a prskala brambůrky na všechny strany.

"Volal mi vedoucí katedry!"

"Ajaj. Co ty na to?"

"Že to je úplně super! Já jsem z toho nadšená! Měly bychom to jít ven oslavit!"

"Není to nějak brzy?"

"Ne! Stejně potřebuji nějaké nové oblečení," naléhala matka a do hodiny jsme byly v nákupním centru.

          "Mami, já už nepotřebuji další šaty," vrčela jsem ze zkušební kabinky.

"Ale potřebuješ," řekla a přes dveře mi přehodila šaty. "Třeba si v létě díky těm šatům najdeš nějakého přítele."

"Tak určitě," protočila jsem oči.

"Co jsi říkala?" ozvala se má milá matinka Julia.

"Že žádného nepotřebuji."

"No to teda potřebuješ. Každá dvacetiletá holka potřebuje přítele. Nemůžeš se zamilovat do manžela své nejlepší kamarádky a být až do smrti stará panna."

"Se divím, že jsi to nerozhlásila místním rozhlasem!"

"Nehudruj a ukaž se v těch šatech."

"Neukážu!" trvala jsem na svém.

"Ahoj, Juli, to je ale náhoda. Jsem ráda, že tě vidím," uslyšela jsem velmi povědomý hlas.

"Barbaro, drahoušku, ahoj," vypískla moje matka. Nakoukla jsem z kabinky a viděla jsem, jak se na přivítanou objímá s Danielovo matkou Barbarou.

"Sháníš něco hezkého na sebe?"

"To taky, ale hlavně na Rebeccu. Dneska mi udělala velkou radost," vysvětlovala milým hlasem, který vzápětí změnila na rozkaz: "Becco, ukaž se v těch šatech!"

Nezbývalo mi nic jiného než vyjít ze zkušební kabiny ven. Na svém těle jsem měla obepnuté červené šaty s poměrně hlubokým výstřihem, který byl lemovaný jemným volánem.

"Áh, tady je moje nejoblíbenější spisovatelka," objala mě Barbara, pak si mě celou prohlédla a dodala: "Ty šaty ti neuvěřitelně padnou. Být takhle mladá a mít tvoje tělo, tak o nich neváhám."

"Děkuji. Dvě lichotky najednou nezvládnu," usmívala jsem se a možná jsem se lehce začervenala.

"To nebyla lichotka, to byl holý fakt," konstatoval mužský hlas stojící za mnou. Lehké začervenání mých tváří se právě změnilo na stejně rudou barvu jako měly ony šaty.

"Jimmy, ahoj."

"Ahoj? Jen ahoj? To ti nestojím za víc?" zeptal se James a naše matky si vyměnily podivný pohled.

"Tak mohla bych ti rovnou vrazit pěstí mezi oči, ale nechci tady způsobit rozruch." James se usmál a pokýval hlavou.

"Takže ses nezměnila, to je dobře. Taky tě rád vidím," sehnul se ke mně a objal mě medvědím stiskem.

"Pokud vám to nebude vadit, já bych si zašla sundat toto," ukázala jsem na šaty a zacouvala do bezpečí čtyř stěn kabinky.

"Počkáme na tebe v kavárně o patro níž!" houkla na mě matka a nastalo ticho. Převlékla jsem se zpět a vyšla s oddychem ven. Ale před převlékárnou, stál jako můj bodyguard James.

"Pane bože! Proč jsi nešel s nimi?"

"Potřebuji tvoji pomoc."

"Ty? Mojí? Nevím, v čem bych ti mohla pomoc." Pověsila jsem šaty na věšák a vycházela z obchodu.

"Počkej, ty je tu necháš?" zastavil se u věšáku.

"Ano, nechám. Dovedeš si mě v nich představit chodit na přednášky?"

"Ach, chci být tvůj profesor!" zakňoural Jimmy teatrálně.

"Úchyle!" praštila jsem ho kabelkou, ale zasmála jsem se. "Tak v čem chceš pomoc? Ztratil jsi maminku? Nebo nevíš, kde jsou záchodky?"

"Ha ha. Máma má dnes narozeniny."

"Ou."

"Jo, ou. Samozřejmě neřekla, co si přeje, proto jsem s ní tady, aby si něco vybrala, ale evidentně to zbyde na mě. Ale potkal jsem tebe."

"Fajn, tak jdeme do klenotnictví."

"Do klenotnictví?"

"Snad jsi jí nechtěl koupit vlněné punčocháče a květovanou halenku?"

 

          Pomohla jsem Jamesovi pro Barbaru vybrat krásné náušnice, cestou ke kavárně jsem koupila květinu a společně s Jimmym jsme jí popřáli.

"Děkuji. Becco, ty víš, že bych vedle tebe raději viděla jiného mého syna, ale zdá se, že jako jedna z mála dokážeš Jamese zpacifikovat," řekla Barbara a škodolibě se usmívala.

"Ne, ne. To rozhodně ne. To já raději skončím jako stará panna s bytem plným koček a zabarikádovaná plechovkami od kočičího žrádla," věnovala jsem Jamesovi pohled plný blesků.

"Pff" vyprsknul. "Prý stará panna," začal se smát, a tak jsem mu vrazila loket do žeber. Naštěstí mu přinesli obrovský kus čokoládového dortu, takže ztichl.

"Jdeš na bráchův koncert?" zeptal se Jimmy a napil se kávy.

"Ráda bych," přikývla jsem a snažila se z mého zákusku vypreparovat kousky kivi.

"Můžeme jít spolu."

"Zapomeň."

"Už se ti kvůli tomu ozval?"

"Ne, ještě ne, ale nemám problém ho podpořit a koupit si lístek jako všichni ostatní fanoušci. Nepotřebuji být VIP."

"Ale ty jsi VIP," ozvala se Barbara. "Jimmy, pochlubila se ti Becca, že přeskočí celý jeden ročník na vysoký?"

"Ne, mami, nepochlubila. To Rebecca zásadně nedělá," popíchl mě.

"To je pravda," přikývla moje matka. "Rebecca už přeskočila jeden rok na střední."

"No, ještě jsem nic nepřeskočila. Nejdřív musím složit zkoušky před komisí, která teprve uzná, jestli můžu přeskočit."

"Kdybys na to neměla, tak ti to z fakulty nenavrhnou. Určitě mi dej vědět, kdy ta zkouška bude, budeme ti držet pěsti," řekla Barbara.

 

***

         Den mojí zkoušky byl stanoven přesně na prvního září, pár dní před začátkem nového akademického roku a den po Danielově koncertě. Kam jsem se chystala a těšila. Ale nakonec jsem tam nešla.

Byly dvě hodiny odpoledne, když u dveří zazvonil zvonek. Otevřela jsem a do bytu napochodoval Kaithlynin obří pupek, pak teprve ona a za ní Daniel.

"Ahoj," objala mě rychle Kaith a spěchala na záchod.

"Ahoj," přivítal se se mnou Dan polibkem na obě tváře. "Děkuji, že může být Kaith u tebe. Ten koncert by nezvládla a já úplně nechtěl, aby byla sama doma."

"V pořádku. Nějaké pokyny?"

"Klid na lůžku a žádné ponocování."

"V pohodě, dohlédnu na ni."

"A ať se necpe nutellou, pak ji pálí žáha."

"Nutellu nemám."

"Super. Ještě jednou díky, kdyby se něco dělo, tak volej mé mámě. Bude sice na koncertě, ale na rozdíl ode mě bude mít telefon u sebe."

"Jasně, v pohodě."

"A ten dnešní koncert ti vynahradím. Vím, že jsi tam taky chtěla."

"Nevadí. Alespoň se můžu večer učit na zkoušku."

"Doufám, že moje dítě bude taky tak svědomité, jako jeho teta." Mrkl na mě, rozloučil se s Kaith nechal mi v obýváku její tašky a odešel.

          "Tak co chceš dělat?" ptala jsem se po večeři Kaith.

"Koukneme se na film?"

"Na jaký?"

"Pomáda."

"Kaith, fakt?"

"Prosím, a pak dáme Hříšný tanec."

"A Dan mě zabije, když zjistí, že ses dlouho do noci dívala na slaďáky.

"Dan se to nedozví, když mu to někdo nevykecá. A polož tu knížku a pojď se dívat taky!"

"Nemůžu, mám zítra důležitou zkoušku. Dívej se a já se přidám, až bude Hříšný tanec."

"Já věděla, že Swayzymu neodoláš. Baby totiž nebude sedět v koutě," snažila se Kaithlyn napodobit oblíbeného herce a začala se dívat na Pomádu a u toho chroupat chipsy.

Večer jsem si odskočila ven, abych vyzvedla objednanou pizzu k večeři, a po návratu na mě čekal na knize složený jestřáb z papíru. Podívala jsem se na Kaith, takové jestřáby skládala vždy, když měla volnou chvilku, nebo na něco čekala. Zachytila můj pohled, usmála se na mě a řekla: "To, aby ti to lépe šlo."

"Děkuju," objala jsem jí a vrátila se k učení a u toho se cpala pizzou.

 

          Do postele odešla až v jedenáct a já se do jedné hodiny ranní utápěla v knihách. Když jsem se pak sesunula na gauč, který mi pro tuto noc nahrazoval ložnici, tak jsem spala sotva dvě hodiny, když se mnou Kaith zatřásla.

"Becc, vstávej zlato!"

"Co se děje?"

"Praskla mi voda," řekla Kaith.

"Proč spíš s vodou?" zamumlala jsem do polštáře.

"Protože v ní plave moje dítě."

"Co to meleš? Jsi náměsíčná?" byla jsem extrémně rozespalá.

"Ne, ale budu rodit. Za pár hodin."

"No to si děláš prdel?! To v plánu nebylo!" vyskočila jsem z gauče. "Dan jen říkal neponocovat a nejíst Nutellu. O porodu nepadlo ani slovo."

"Však mám termín až za tři týdny."

"Co mám dělat? Počkej, aha, klíče od auta a tvou tašku. Fajn, super, můžeme jet," vystrkala jsem Kaithyn ze dveří a zabouchla jsem.

"Becc, máš na sobě pyžamo!" upozornila mě a já jsem sáhla do kapsy bundy. Ale klíče v kapse nebyly.

"Do prdele!"

"Kdo má další klíče?" zeptala se Kaithlyn.

"Máma. Ta je s tátou v Itálii, vrátí se zítra ráno. Tedy dneska ráno."

"Fajn, tak jí pak zavoláme."

"Ok, jedeme, nebudu tě rodit na schodech, na to zapomeň," upozornila jsem ji a spěchaly jsme do auta.

     Cestou jsme se snažily dovolat Danielovi, nebo komukoli z blízkých, ale nikdo telefon nezvedal.

"Od čeho vynalezli mobil, když je nepoužívají. Tohle je zásadní okamžik našeho života a ten jsem měla prožít s Danielem!" stěžovala si Kaithlyn, když jsme vešli do porodnice.

"Však se neboj, já počkám na chodbě," řekla jsem a pozdravila sestřičku na recepci.

"Na to zapomeň, jdeš tam se mnou! Já sama rodit nebudu! Víš jak se bojím? To bych raději šla každý den k maturitě z matiky!"

"Vždyť matiku neumíš."

"No právě!" vyhrkla a sestřičce zacukaly koutky rtů k úsměvu, ale ovládla se nesmát.

"Dobré ráno," pozdravila a vzala si od Kaithlyn dokumenty a vyptala se jí na pár podrobností. "Nebojte, ve službě je moc hodný a moc hezký pan doktor."

"Sestřičko, jeden moc hezký chlap mi udělal tohle, co se teď ze mě dere ven. Mě momentálně hezký chlap opravdu nezajímá," funěla Kaithlyn.

"Já bych ale hezkým doktorem nepohrdla," zasmála jsem se a zdravotnice si odvedla Kaithlyn k vyšetření a sepsání přijímacích papírů. A já střídavě vytáčela číslo na Daniela, Barbaru a dokonce i Jamese. Ale jakoby se domluvili, nikdo telefon nezvedal. A já se musela převléknout a jít s Kaithlyn na porodní sál.

 

     "Dobré ráno, jsem doktor Robert Long," pozdravil opravdu pohledný doktor, když vešel na porodní sál. Podal Kaithlyn ruku a pak se podíval na mě. "Upřesníme si to hned na začátku, ať se nestane nějaké faupaux. Jste lesbičky?"

"Ne!" vyhrkly jsme s Kaith najednou.

"Jsme nejlepší kamarádky, skoro jako sestry," řekla Kaith a s náporem bolesti mi stiskla ruku.

"Její manžel je na koncertě," vysvětlila jsem svou přítomnost.

"Vy rodíte a manžel si šel na koncert?" pozvedl lékař své černé obočí.

"On je zpěvák. Chtěl ten koncert přesunout, ale byl to jeho první velký vyprodaný koncert a navíc do termínu porodu ještě zbýval čas."

"No dobře. Tak dost povídání a jdeme na to," řekl ten fešák vesele.

 

          "No ty vole," řekla jsem si sama pro sebe a zhroutila se na sedačku na chodbě. Hlavu jsem svěsila mezi kolena. Zvedla jsem ji, až když ke mně po chvilku někdo přišel.

"Dobrá práce," řekl doktor Long.

"Já? To vy a ona," kývla jsem na dveře porodního sálu.

"Ne každá kamarádka by se takhle obětovala a v pyžamu odvezla kamarádku do porodnice a zůstala s ní až do konce."

"Jenže já jsem dost dobrá kamarádka," řekla jsem a podívala se na své pyžamo. "A pyžamo brzy bude v módě i na dnešní nošení. Jsem průkopnice v oblasti módy," zašklebila jsem se na svůj ohoz.

"O tom nepochybuji. Mimochodem, jsem Rob," podal mi ruku.

"Rebecca de Luca, těší mě."

"No, řekl bych, že je vhodný čas na snídani. Nepřipojíte se?"

"A jsem na to vhodně oblečená?"

"V nemocnici je pyžamo doporučený dress code. Ale půjčím vám plášť."

"A můžu si dát panáka?"

"No, ještě nebylo deset hodin, takže nabízím kávu a oschlý croissant ze včera." Než jsem mu odpověděla, tak se chodbou přihnal Daniel.

"Rebecco, co se děje? Kde je Kaith?" chytil mě za paže.

"To je otec," vysvětlila jsem Robertovi.

"Jsem doktor Robert Long, rodil jsem vaši ženu," představil se Danielovi. Ten se na něj podíval a oba se začali smát.

"Robe! To je náhoda!"

"No to bych řekl. Pojď, vezmu tě za ženou a dcerou."

"Já mám dceru?"

"Krásná po mamince, hlasitá po tatínkovi. Bez centimetru má půl metru a tři kila šedesát."

"To není možné. Pane bože. A jak je Kaith? A jak to zvládla?"

"Měla tu nejlepší podporu," mrkl na mě Robert a odváděl Dana na sál. Mě se v tu chvíli ozval telefon.

"Mami, ahoj. Už jste doma? Jsem s Kaithlyn v porodnici. V noci začala rodit a já si doma zabouchla klíče. Cože? Zkouška? Sakra, já mám tu zkoušku! Hned jedu domů!"

Porod byl tak neuvěřitelně silný zážitek, že jsem zapomněla i na zkoušku před komisí. Vzala jsem nohy na ramena a uháněla jsem domu co jen to šlo.

 

*

 

          Vyšla jsem z fakulty, do očí mě udeřilo slunce, po zádech mi tekly čůrky potu a malíček na levé ruce jsem měla celý modrý od pera, které mi během zkoušky vyteklo. Ještě, že jsem si vzala černé šaty, aby nebylo vidět, jak se hrůzou a nervozitou potím.

"Becc!" uslyšela jsem a očima jsem pátrala po hlase, který byl tak moc známý. Z pravé strany ke mně přicházel Daniel. V ruce měl nádhernou kytici, na tváři úsměv a pod očima kruhy od nevyspání. Jak jsem v tu chvíli musela vypadat já už ani nechci vzpomínat.

"Ahoj, co tu děláš?" ptala jsem se překvapená.

"Ráno jsi se vypařila z porodnice jako pára nad hrncem, ani jsem ti nestihl poděkovat za to, že jsi mě zastoupila. Navíc jsem se od mámy dozvěděl, co dnes děláš za zkoušku. Tak tady malá pozornost," řekl a předal mi kytici pestrobarevných květin. "Už ti můžu gratulovat?"

"Děkuji, je krásná," přivoněla jsem si ke květině. "Ještě nevím výsledky, ale nejspíš zůstanu tam, kde jsem."

"Nesmysl, jsi chytrá holka. To už říkali tví učitelé, když jsem tu učil taky."

"Byla jsem nesoustředěná. Do jedenácti večer jsem s Kaith čuměla na Hříšný tanec a do jedné jsem se učila. V půl čtvrté jsme odjížděly do porodnice."

"Ty jsi šílenec. Ale i tak věřím, že jsi to zvládla. Kdy budeš vědět výsledky?"

"Řekli mi, že si mám dát půl hodiny pauzu."

"Vím, že kávu nepiješ, ale teď by ti vážně bodla. Jdeme?"

"Neměl bys být i Kaithlyn?"

"No, už mě poslali pryč, aby si mohla odpočinout."

"Aha, tak jdeme," přikývla jsem a vypila své první kafe v životě. A taky poslední.

 

          Když jsme se z kavárny vraceli na fakultu, tak děkan právě vyšel ze dveří. Pozdravil se s Danielem a pogratuloval mu k narození dcery, to věděl totiž ode mě. Stále se ale tvářil velmi vážně a nechtěl cestou do učebny, kde jsem zkoušku skládala nic říct. Daniel počkal za dveřmi a já si šla vyslechnout svůj verdikt. Jakmile jsem z učebny zase vyšla, tak Dan vyskočil z lavice, která stála na chodbě před učebnou a byl nervóznější než já.

"Tak co? Tváříš se jako při umučení Krista. Tak máš to?"

"Mám to!" rozzářila jsem se a pořádně se mi ulevilo.

"Já to věděl!" Objal mě a zatočil se se mnou dokola. Moje štěstí bylo v tu chvíli na úrovni výbuchu sopky. Tento, i když krátký, moment byl pro mě tak silný, že na chvilku přestala existovat únava, škola, Kaithlyn ani nově narozená Ashley. Byla jsem jen já v Danielovo objetí. A to mi v tu chvíli stačilo.