Anglie nebo Itálie? XII. DÍL

DÍL XII.

Až příliš silné přátelství

Část 6 - Sžívání se 

 

 

          "Ahoj," pozdravil mě Jimmy, když jsem druhý den ráno vešla do své vlastní kuchyně.

"Co tu děláš?" ptala jsem se a posadila se na židli naproti němu. Ačkoliv jsem byla právě probuzená, tak jsem se cítila jako po výšlapu na K2.

"Včera jsem tě přivezl. A pak taky jeho," kývl do obýváku, kde spal na gauči Dan. "Byli jste oba dost mimo."

Jen jsem si povzdechla. "Přijde mi, že jsem zestárla alespoň o deset let. Ty jsi tu spal taky?"

"Snad ti to nevadí, že jsem spal v obýváku na zemi, a ne s tebou."

"Ha ha," pronesla jsem sarkasticky. Jimmy se snažil prolomit tu hustou atmosféru.

"Doufal jsem, že to zlepší náladu."

"Řekni mi, že se mi včerejšek jenom zdál," prosebně jsem se podívala na Jimmyho.

"Nemůžu," zavrtěl hlavou, obešel kuchyňskou linku a objal mě.

     Během chvilky jsme uslyšeli Danovo chraplavé: "Vypadni od ní." Jimmy se lehce pousmál.

"Jak ti je?" zeptala jsem Daniela. V obličeji byl bledý, oči měl rudé a oteklé.

"Dost na hovno," zabručel, když si sedal vedle mě na vysokou židli.

"Co ti včera řekl Robert?"

"Doktoři za to nemohli a kdyby se vědělo, co se může ke konci těhotenství stát, tak by byla Kaithlyn víc sledovaná."

"Nechápu," zavrtěla jsem hlavou.

"Kaithlyn byla rozhodnutá, že bude mít domácí porod. Doktoři jí to ale vzhledem k tomu, jak měla rizikové první těhotenství nedoporučili, spíše zakázali. Ale ona si postavila hlavu a k doktorovi přestala chodit. Chodila jen k nějaké porodní bábě, která ji na ten porod připravovala. Kdyby chodila na kontroly na ultrazvuk, tak by se vědělo, že se odlučuje placenta."

"Kvůli tomu bylo to krvácení a ten rychlý císařský řez?" zeptala jsem se a sledovala Dana, jak nepřítomně hledí do hrnku s kávou, kterou mu Jimmy uvařil.

"A proto Kaithlyn?" ptal se Jimmy a jeho bratr zavrtěl hlavou, aniž by ho nechal doříct větu.

"Kaithlyn zemřela, protože se část plodové vody dostala do jejího krevního oběhu."

"Dostala embolii," vysvětlila jsem příčinu smrti mé nejlepší přítelkyně, mé téměř sestry.

Daniel jen přikývl.

"Takže je to jedno s druhým," promnul si Jimmy bradu.

"Vlastně jo. Kdyby chodila na kontroly, mohlo se přejít k plánovanému císařskému řezu, při kterém by se to stát celé nemuselo. Já to včera nějak nechtěl slyšet a asi jsem trochu vyjel na Roberta."

"To je v pohodě. On to pochopí," položila jsem mu ruku na rameno. "Ty to zvládneš?"

"Chtěl bych říct, že ne. Ale budu muset, mám dvě děti. A budu se muset starat o dvě děti. Vůbec nevím, co mimino potřebuje. Kde vezmu mlíko, jaký plínky, jak často to mlíko dělat?"

"Dane, máš mě a já tě v tom nenechám, je to jasný?" stoupla jsem si a položila jsem mu ruce kolem uší a zvedla jsem mu obličej, aby se na mě podíval.

"Nevím, co bych bez tebe dělal," řekl a přitáhl si mě do objetí. Zabořil mi hlavu do hrudníku a jeho tělo se začalo otřásat vzlyky.

Danovi jsem sice slibovala, že všechno zvládneme, ale sama jsem uvnitř sebe propadala panice.

*

          Každý den jsme jezdili do nemocnice, kde nás sestřičky na oddělení nedonošenců učily pracovat s Miou. Dan ji měl každý den přes hodinu a půl na své nahé hrudi, aby si na sebe zvykli. Měl u toho zavřené oči a lehce se pohupoval v houpacím křesle. Vypadal u toho tak klidně, jako by to nejhorší bylo pryč. Jenže to nejhorší ho teprve čekalo. 

Když jsme se vrátili z nemocnice, byla u mě v bytě Ashley s babičkou, Danovo mámou Barbarou. Ačkoli mě Dan prosil, abych byla u toho, až bude své starší dceři říkat, že je její matka mrtvá, tak jsem odmítla. Nedokázala jsem být ani v jednom bytě. Musela jsem ven a Jimmy mi ochotně dělal společnost.

     "Myslíš, že se to teď nějak mezi tebou a bráchou pohne?" ptal se Jimmy.

"Tak na to jsem teď vůbec nemyslela a ani myslet nechci. Určitě mu bude třeba i pár let trvat, než si najde novou ženu. Já mu se vším pomůžu. Jsem tu pro ně."

"Víš, že musíš myslet taky na sebe, že jo?"

"Jak to myslíš?"

"Viděl jsem, jak jsi byla psychicky vyčerpaná, když jsi připravovala svatbu. Teď budeš mít na krku dvě děti a jednoho vdovce. To myslím dá člověku pořádně zabrat."

"Nikdy mě nenapadlo, že své nejlepší kamarádce budu plánovat svatbu a za pár let pohřeb. Je mi z toho na nic."

"Vrátíme se, za chvíli bude pršet," rozhodl se Jimmy.

          Když jsme se vrátili domů, bylo tam děsivé ticho. Nahlédla jsem do kuchyně a tam seděl Dan u stolu.

"Pššt," dal si ukazovák před ústa.

"Jak to šlo?" šeptala jsem.

"Křik, obviňování a pak nekonečný pláč. Plakala tak dlouho, dokud se nevyčerpala a neusnula."

"A jak je tobě?"

"Škoda mluvit. Kde je brácha?"

"Nabídl se, že nám zajde pro něco k večeři."

"Praštila jsi ho do hlavy?" podíval se na mě a lehce se pousmál.

"Proč?"

"Že se nechová jako debil, ale jako chlap."

"No, možná mu dozrál mozek," řekla jsem a z ledničky vyndala láhev vína. Dan se pousmál a pak řekl: "To se nikdy nestane."

*

          "Dobré ráno," pozdravil Daniel, když jsme s Ashley vstaly. Od chvíle, co jí řekl o Kaithlyn, to byl právě týden, jsem ji měla každou noc v posteli a všechno chtěla dělat se mnou. 

"Dobré ráno," oplatila jsem mu pozdrav a vyhoupla jsem Ashley na vysokou židli, kterou jsem měla u kuchyňského ostrůvku.

"O něčem jsem přemýšlel," řekl vážně a naléval nám čaj. "Už brzy si vezmeme z nemocnice Miu."

"Jo, už jsem myslela na to, že bychom měli sehnat postýlku," řekla jsem a míchala jsem čaj. Dan se na mě podíval a přisunul ke mně cukřenku. Zarazila jsem se a čaj ochutnala. Nebyl oslazený. Kromě čaje nám každé podal jogurt a perník.

"No, my postýlku máme," řekl.

"Jo, pověsila jsem na ní zvířátka," řekla Ashley a cpala si do pusy vrchovatou lžíci jogurtu.

"Aha, tak ji přivezeme?"

"No, to je jedna možnost," přikývl.

"A ta druhá?" zeptala jsem se.

"Ta druhá je, že odjedeme domů, na venkov."

"Já bez tety nikam nejedu," chytila mě Ashley za zápěstí tak silně a znenadání, že jsem vyšplíchla na stůl trochu čaje.

"Ash, to já taky nechci, ale teta má svůj život a my jí nemůžeme nutit, aby byla s námi," opřel se Daniel lokty o desku pultu, aby byl k dceři blíž.

"Ale já chci být s vámi. Jsem tu pro vás a společně to zvládneme. Vzala jsem si na univerzitě delší volno. Já s tím počítám."

"Seš si jistá? S námi třemi to nebude jednoduché."

"Bude to peklo," doplnila Ashley svého otce.

"A já nejsem žádný andílek, já to s vámi zvládnu. Spíš, abyste to zvládli vy se mnou. Budeš si muset, princezno, třikrát denně uklízet pokoj."

"Neéé!" vykřikla Ashley.

"A budeš muset okopávat brambory!" vymýšlela jsem si na ni úkoly.

"Nebudu, kolem nás žádný nerostou," tvářila se jako by snědla v šesti letech všechnu moudrost světa

"Nevadí, tak si je tam nejdřív zasadíš."

"A co táta?"

"Ten bude přebalovat pokaděný plínky."

"Fuj, to raději ty brambory," chichotala se Ashley.

"Děkuju," řekl tiše Dan, když se díval, jak se jeho dcera směje. Jen jsem se usmála a seskočila z židle. Trochu se mi zamotala hlava, hučelo mi v uších jako bych byla pod vodou a měla jsem mžitky před očima. Chtěla jsem se chytit okraje stolu, ale hmátla jsem do prázdna a padala tak k zemi. Ani nevím, jak se Danovi podařilo stůl tak rychle oběhnout, ale chytil mě.

"Hej hej hej, co se děje?"

"To nic, jen jsem si prudce stoupla. Už je to dobrý."

"Nechceš si jít ještě lehnout?" pustil mě, ale stále by na blízku.

"Nemůžu, musím ještě něco zařídit na zítra," odcházela jsem z kuchyně.

"Tak se alespoň najez," hodil po mě perník a nechal mě odejít.

Dalo by se říct, že všechno bylo na dobré cestě, jen jsem si nedokázala představit dočasně bydlet mimo město a ve velkém domě, který zařizovala celý Kiathlyn. Doufala jsem, že tam na Ashley a Dana všechno nepadne.

         Ten den jsem se vydala do pohřebního ústavu, abychom domluvili poslední detaily Kaitinýho pohřbu. Jeho vedoucí mi vyprávěl, co a jak bude, když jsem ho najednou slyšela, jako bych byla pod vodou, před očima mžitky a pak tma. Když jsem opět oči otevřela, tak se nade mnou skláněla žena v uniformě záchranáře.

"Slyšíme se?" ptala se.

"Co se stalo?" ptala jsem se pro změnu já.

"To by nás taky zajímalo. Dle pana vedoucího jste omdlela."

"Já si to nepamatuju."

"Máte tušení, proč jste omdlela?" ptala se, ale já vůbec nevěděla co se děje.

"Já jsem omdlela?"

"Je možné, že jste těhotná?" ptala se a měřila mi tlak. Jen jsem zavrtěla hlavou.

"Nějaké náročné období?"

"Před pár dny mi při porodu zemřela kamarádka. Teď zařizuji její pohřeb, který bude zítra a ještě se starám o její starší dceru."

"Tak to tedy náročné období je. Pojedete s námi."

"To nejde," zaprotestovala jsem, chtěla jsem vstát a v tom se mi zhoupl žaludek.

"Já se neptala, já vám to oznamovala," řekla záchranářka a s pomocí jejího kolegy jsem nastoupila do sanitky.

     Byla jsem tehdy trochu zlá a hysterická. Jako by se beze mě nic nedokázalo obejít. Nutně jsem musela jít domů a připravit všechno na pohřeb, který se měl konat druhý den ráno. Mezi protesty, že jdu domů, ať připraví revers, se mi neustále točila hlava a zvracela jsem. A moment, jak jsem upadla, si nepamatuju.

"Becco? Co se děje?" přišel ke mně do pokoje Robert.

"Chce podepsat revers a jít domů," řekl jeho kolega neurolog.

"A co se stalo? Co tu děláš?" díval se střídavě na mě a na kolegu lékaře.

"Já nevím, nepamatuju si to. Byla jsem v pohřebním ústavu a najednou u mě byla záchranka," řekla jsem to málo, co jsem si pamatovala. Robert jen pozvedl obočí, založil si ruce na hrudi a svůj pohled se zdvihnutým obočím přesunul na kolegu.

"Omdlela a upadla přímo do jedné z rakví, které tam byly na zemi vystavené. Do toho se o hranu té rakve uhodila do týla."

"Rovnou do rakve? No, to jsi vzala hopem. Máte nějaké vyšetření?"

"Orientační krevní obraz, rentgen a CT," řekl neurolog a podal mu výsledky vyšetření.

"No, pěkný. Becco, obávám se, že dnes domu nepůjdeš."

"Ale já musím, Roberte. Zítra je ten pohřeb."

"Ví Daniel, že tu jsi?" ptal se Robert.

"Ne."

"No, vlastně ví. On vám volal na mobil asi pětkrát, tak jsme to nakonec vzaly," řekla omluvně sestra stojící u dveří a ve stejnou chvíli se jako uragán rozletěly ony dveře a vtrhl do nich Dan.

"Co se stalo?" ptal se a rychle oddychoval.

"Nic," řekla jsem naštvaně a zvedl se mi žaludek. Rychle jsem sáhla po misce na zvracení a přede všemi se do ní vyzvracela. Nešlo to udržet.

"Nic? Máš otřes mozku, nepamatuješ si, co se ti stalo, tvůj krevní obraz se podobá vetché stařence. Nevím, jestli chci vidět tvůj mineralogram. Kolik jsi toho dnes vypila?" ptal se Robert.

"Já nevím, čaj jsem měla."

"Půlku, jestli mluvíš o tom doma. A pak jsi málem taky omdlela." opravil mě Daniel.

"OK, půlku čaje. Včera jsem ho vypila celý a večer jsem měla skleničku vína."

"Pane bože, Rebecco, ty se chceš úplně zničit? Máš otřes mozku, jsi dehydratovaná, máš málo hemoglobinu a nízký cukr v krvi. Zůstaneš tady a hotovo," rozhodl Robert.

"Já nemůžu. Zítra je ten pohřeb," zopakovala jsem.

"Můžeme si promluvit?" zeptal se Daniel obou doktorů a všichni odešli z pokoje, kde jsem ležela. Zpět se po chvilce vrátil bez lékařů, zrovna ve chvíli, kdy jsem ze sestry mámila tužku, abych mohla podepsat reverz a odejít domů. Tužku mi podala, ale velmi zdráhavě.

     "Tak na to zapomeň!"  vytrhl mi Dan pero z ruky. "Děkujeme, revers nebude třeba," vrátil tužku sestře a ta pochopila a odešla z pokoje.

"Co děláš?" zírala jsem na něj.

"Musíš se dát do pořádku. O jednu ženu jsem přišel, nechci přijít o další. Prostě to tu pár dní vydržíš."

"Ale co ten pohřeb?"

"Rebecco!" zvýšil na mě hlas, skoro až zakřičel a mě se začaly hrnout slzy do očí. On sám si palcem a prostředníčkem promnul oči. "Já vím, že bys se rozdala pro ostatní, ale mysli taky sama na sebe. Nemůžeš dělat do padnutí. Já a holky tě potřebujeme. A to, že tam zítra nebudeš nějak přežiju. Samozřejmě s tebou vedle mě by to bylo pro mě jednodušší a pro Ashley určitě taky, ale tvoje zdraví je důležitější. Kaith by nechtěla, abys se kvůli ní udřela. Navíc, připravila jsi ji svatbu, tak nemusíš ještě pohřeb."

"Ale já," hlesla jsem, ale nenechal mě pokračovat a zavrtěl hlavou.

"Je to sakra moje vina! Neměl jsem souhlasit, abys ten pohřeb zařizovala ty."

Dan mi promluvil do duše a já se zhroutila jako domeček z karet. Přitáhl si mě k sobě, já zabořila obličej do ramene a brečela jsem jako malá holka a svět se se mnou sále točil.

 

          V nemocnici jsem zůstala na infuzích a pozorování čtyři dny.

Daniel mi poslal zprávu, že si pro mě přijde ve tři hodiny a byl přesný jako hodinky.

     "Ahoj, tak co?" ptala jsem se oblečená už do civilu a připravená odejít domů.

"Ahoj," pozdravil a položil vedle postele autosedačku pro novorozence. "My jsme připravení. Jak se máš?

"Už chci vypadnout."

"Doktor říkal, že už je všechno v pořádku."

"Už se nemotám, ani nezvracím, hlava už nebolí. A jak je tobě? A co Ashley?"

"Já budu v pohodě, Ashley to bude trvat o něco déle, ale časem to taky přijme. Nic jiného jí stejně nezbývá. Myslím, že jí hodně pomůže, že bude mí u sebe tebe. Přeci jen, jsi taky holka."

"Super, že jsi si toho taky všiml, že jsem holka."

"Ten tvůj humor mi chyběl."

"Hm, promiň, že jsem vás v tom nechala."

"Vždyť jsem tě tu sám nechal. Odpočinula jsi si?"

"Ano, nabírala jsem síly dopředu."

"Tak fajn. Jsi připravená vyzvednout si Miu?"

"Jasně, jdeme pro ni," seskočila jsem z postele, popadla jsem autosedačku a odcházeli jsme na novorozenecké oddělení. Tam mě čekal první úkol, a to bylo Miu obléknout. Bála jsem se s ní manipulovat, abych jí neublížila, ale starší milá sestra mě povzbudila, že mi to jde krásně a nemám se bát. Když jsem Miu uložila do autosedačky, tak jsem si oddychla. Zbývalo nám jen dojet ke mně do bytu, zabalit si a odjet s oběma holčičkami na waleský venkov.

           Vůbec jsem si cestu nedokázala představit. Nakonec jsme jeli vekou dodávkou, za jejímž volantem se střídal Daniel s Jimmym.

Mia se cestou probudila jen na krmení, které jsme vyřešili v restauraci, kde nám poskytli horkou vodu na přípravu umělého mléka.

     "Panstvo, jsme tady," probudil nás Daniel, když jsme zastavili před jeho domem.

"To jste zvládli rychle," protahovala jsem se na zadní sedačce.

"No, byl dobrý nápad jet na večer, nebyl provoz a šlo to rychleji," vysvětlil Jimmy.

"Mám očekávat pokutu za rychlost?" podíval se na něj Daniel.

"Možná," řekl Jimmy a vystoupil stejně se mnou. Protáhla jsem si nohy a opatrně jsem vyndala Miu se sedačkou. V domě jsem ji přebalila, nakrmila a uložila do postýlky. Libovala jsem si, jak je to hodné miminko.

Již dávno odbyla jedna hodina ranní, když jsem se dostala i já do postele. Sotva jsem usnula, ozval se z postýlky pláč. Zkusila jsem mléko, to zabralo a Mia opět ulehla. Za další tři hodiny měla opět hlad a vše se konalo znovu.

 

          Moje první dny s Miou nebyly tak pohodové, jak jsem si představovala. Třeba jen příprava mléka mě odrovnávala. Ono totiž udělat umělé mléko, ale tak aby nebylo ani horké ani studené a ještě se u toho nepozvracet, neboť vůně umělého dětského kojeneckého mléka mi zvedala žaludek naprosto dokonale, byl docela oříšek. Když jsem dokázala udělat mléko akorát teplé, tak jsem se posadila do připraveného houpacího křesla, přes které byl ležérně přehozený růžový pléd. Přesně jako v designových časopisech. Mia mléko vyhltla na ex, a u toho usnula. S vypětím všech sil jsem si ji přesunula na rameno, aby si mohla odříhnout. Lehce jsem se u toho houpala v křesle a najednou se ozvalo něžné říhnutí a vzápětí se mi po zádech rozlilo vykrknuté teplé mléko. Miu jsem položila do postýlky a šla jsem si převléct tričko. Když jsem byla čistá a Mia spala, tak jsem se rozhodla, že si udělám konečně teplý čaj. Jenže sotva se stihla dovařit voda, ozvalo se začvachtání a tomu malému sladkému miminku se po bedrech začal rozpíjet hnědý flek. Šla jsem tedy Miu umýt. Položila jsem ji na přebalovací stůl, sundala dupačky, rozbalila plenku s biologickým odpadem a nestačila jsem ani mrknout a Mia mě počůrala. To už ze mě vyletělo i nějaké sprosté slovo. Ale dítě mělo přednost a já se šla převléct až poté, co jsem čisté a nově převlečené miminko položila do postýlky a Mia konečně usnula.

Nakrmit. Přebalit. Převléknout. Uspat. Uklidit. Uvařit. Odpadnout.

Takto se to opakovalo celé dny dokola. První týden s Miou mě dokonale zničil. Do toho jsme prováděli speciální cvičení, protože Mia byla nedonošená. Odpoledne, když se vrátila Ashley ze školy jsem se ještě věnovala jí. Snažila jsem stihnout jak péči o dvě děti, tak péči o dům. Když mě Patrick několikrát našel, jak spím v křesle, v dětském pokoji anebo s hlavou na kuchyňském stole, tak povolal Uršulu. Byla to mladá žena z Polska, která neuměla moc anglicky, za to uměla perfektně uklízet a pečené kuře uměla udělat snad na sto způsobů. Navíc už byla v Danielovo domě za vlády Kaithlyn.

Zatím, co ona vařila a uklízela, tak já si na sebe speciálním šátkem uvázala Miu a chodila jsem po okolních lesích a loukách. V létě tam bylo báječně a Mia nošení v šátku milovala.

 

*

          Vracela jsem se domů z podzimní lesní procházky a Daniel akorát vystupoval z auta.

"Ahoj, kde je Ashley?" všimla jsem si, že je v autě sám.

"Ahoj. Ash si vyzvedla u školy máma."

"Máma? Tvoje?"

"Jo. Zítra jí chce vzít do divadla na nové představení a v sobotu přijede i s bráchou."

"Aha. Mám odjet?"

"Ne, proč bys měla? Jako kvůli bráchovi? Nechápu, že se nesnesete. Byly byste docela dobrý pár."

"No, tak to se raději nechám zavřít do kláštera," řekla jsem a chtěla jsem vzít koš s nákupem, který vyndal z kufru jeepu, ale poslal mě domů.

     "Jak jste se dnes měly?" ptal se, když mi na zádech rozvazoval uzel šátku, aby si mohl Miu ode mě vzít.

"Jo, no, šlo to. Už si pomalu začínáme zvykat," řekla jsem a protáhla si záda. Vzala jsem košík a začala jsem vyndávat nákup. "Ty každodenní procházky venku začínají být nutností."

"Pro Miu nebo pro tebe?" ptal se mě, ale plně se věnoval lechtání Mii na krku. Ta to zbožňovala a ve svých třech měsících se božsky smála.

"Pro obě dvě."

Když jsem nákup uklidila, tak jsem si sedla do hořčicově žlutého křesla ušáku a zapnula jsem potichu televizi. Co v ní dávaly si nepamatuju, protože jsem do pěti minut usnula.

"Becc? Becc, běž si lehnout. Já to tu zvládnu," říkal tiše Daniel. Vždy, když mluvil potichu, byl jeho hlas hrubší, takový skoro až chraplavý a mě z něj vstávaly chloupky za krkem.

"Já jsem usnula? Půjdu udělat večeři."

"Kašli na to. Já to zvládnu."

"Určitě?"

"Jo. Jdi si odpočinout. Jo a Becc, vypni si chůvičku, nechám si Miu na noc u sebe," řekl a věnoval mi tak úžasnou noc plnou nerušeného spánku.

 

          Danielova matka Barbara i jeho bratr byli příjemným rozptýlením mého permanentně nabitého a hlavně stereotypního programu.

"Tak jak vám to spolu jde?" ptala se Barbara, která tlačila kočárek s Miou.

"Jo, už je to dobré. Nastavily jsme si s Miou řád, podle kterého jedeme každý den skoro stejně a daří se."

"To je skvělé, ale já myslela Daniela."

"Aha. No, vycházíme spolu."

"Rebecco, vždyť vy víte, jak to myslím. Každá jiná už by se ho snažila zlákat do své náruče."

"No, každá jiná možná, ale já ne. Jednak mi to přijde brzy a jednak, já nemám ve zvyku někoho svádět."

"Já to chápu, ale je to přeci jen chlap a za chvíli na něj přijdou jisté fyzické potřeby a vy jste vedle něj. Daniel neví, co k němu cítíte, a tak by jedna noc pro něj mohla být jen uvolnění, rozptýlení, ale vás by to mohlo zničit a toho se bojím a to nechci."

"Nebojte Barbaro, já se nedám," mrkla jsem na ní. "Ash, pojedeme zpátky, nebo nás chytne slejvák!" zavolala jsem na Ashley a vracely jsme se pomalu zpět lesní cestou k domu, ale v půlce nás chytil déšť a než jsme doběhly domů, tak jsme, kromě Mii, které jsme přes kočár navlékly pláštěnku, byly promočené na kost.

          "Sakra! Kde jste?!" běžel nám Daniel naproti s deštníkem. "Mami na," předal jí deštník. Ashley jela na kole, u dveří ho odhodila a rychle vběhla do chodby. Barbara doběhla s kočárem chvilku za ní.

"Chytilo nás to v půlce cesty zpátky. Ale Mia na sobě nemá ani kapku," říkala jsem, ale ze mě kapalo. I když kapalo bylo slabé slovo. Ze mě doslova chcalo. "Ještě, že jsem Ash narvala tu pláštěnku," říkala jsem, když jsem viděla, jak Jimmy sbírá pláštěnku ze země, kam jí Ashley zahodila.

"Ale ty a máma jste mokré na kost!" řekl, když jsme doběhli do domu jako poslední.

"Já mám tričko suché, já měla bundu, na rozdíl od Rebeccy," řekla Barbara a podívala se na můj svetr, který byl nacucaný vodou. Byl tak těžký, že se nedal ani přetáhnout přes hlavu.

"No," pronesl Jimmy a na tváři mu hrál úsměv. "Asi tě budu muset svlíknout," řekl Jimmy se svým ďábelským smíchem. To už Barbara byla z chodby pryč.

"Ani se nehni!" varoval ho Daniel a vrazil mu do ruky Ashleyny mokré punčocháče. Chytil lem mého svetru a stáhl mi ho přes hlavu i s tričkem, které se na to nalepilo. Stála jsem před ním jen v podprsence a mokrých džínách. Patrick mě sjel pohledem, pak mě náhle chytil za boky a přitiskl na zeď.

"Ehm, ehm," odkašlal si Jimmy, který stál pořád na chodbě.

"Do prdele," vydechl prudce Daniel a sklonil hlavu. "Promiň, já, asi půjdu za dětma," vrazil bratrovi do ruky ještě můj mokrý svetr a rychle odcházel.

"Buď zticha a vypadni!" varovala jsem Jimmyho dřív, než stačil otevřít pusu. Měla jsem co dělat, abych tuhle chvilku rozdýchala.