Anglie nebo Itálie? XIII. DÍL

DÍL XIII.

Až příliš silné přátelství

Část 7- Rozcestí

 

               Čas s dětmi neskutečně utíkal. Sotva jsem si zvykla na péči o miminko, tak už se Mia naučila plazit. Byl listopad, bylo jí půl roku a zrovna ležela v obýváků na měkké dece na bříšku a kolem ní poskakovala fialová lama na baterie a hrála šílenou melodii. Mie se to líbilo a neustále do hračky bouchala buclatou ručičkou, aby lama pokračovala ve vylomeninách.

 „Dane?“ oslovila jsem ho. Jen zamručel a zvedl oči od bloku, kam si cosi zapisoval. „Musím ti něco říct.“

 „O co jde?“

 „Já myslím, že už to zvládáš s Miou i Ashley perfektně.“

 „Perfektně nevím, ale den s nimi vydržím, aniž by se něco děsnýho stalo.“

 „No, já myslím, že bys to s nimi vydržel i děle.“

 „Chceš jet někam na dovolenou?“

 „Chci se vrátit do Londýna.“

 „Aha, no, s tím jsem nepočítal. Ale ten tvůj byt je pro nás čtyři docela malý.“

 „Já se chci vrátit sama,“ řekla jsem tiše.

 „To si děláš srandu, ne?“ vypadla mu z ruky tužka.

 „Myslím to vážně.“

 „Proč? Proč tak najednou?“

 „To není najednou, už jsem o tom přemýšlela hodně dlouho.“

 „Co jsem udělal? Je to proto, jak jsem se na tebe jednou vrhnul? Já se ti za to asi po sté omlouvám, ale byl to prostě zkrat, který už se neopakoval.“

 „O to nejde. Jde o to, že tohle je tvoje rodina.“

 „A ty do ní patříš.“

 „Jo, jsem hodná teta. Ale ta teta potřebuje taky svůj osobní život.“

 „Ty jsi mnohem víc, než teta a víš to! O co jde? Někoho jsi si našla?“

 „Ne, ale ráda bych. Víš, je mi pětadvacet. Možná bych si ráda našla někoho, s kým bych měla svoje vlastní děti, někdy, za pár let. Navíc na mě v Londýně čeká práce. Vynechala jsem dva semestry učení.“

 „Pokud ti jde o peníze, tak já ti všechno uhradím.“

 „Dane, mě nejde o peníze. Mě jde o to, abych žila. A ne se tu jen ploužila. Ty už mě nepotřebuješ!“

 „Ale potřebuju! Jsi moje jistota. Vím, že ať se děje cokoliv, tak se na tebe můžu spolehnout.“

 „Můžeš si najít jinou ženu. Jistě se jich najde slušný zástup. S Kaith jste chtěli do Itálie. Máš tam ohromný vybavený dům s majordomem, kuchařkou a uklízečkou, kteří na vás čekají. Holkám se tam bude líbit a na tebe tam čeká nějaká nová žena.“

 „Já nechci novou ženu! Já chci, abys s námi zůstala, abys se starala o holky!“ vyštěkl, až se Mia lekla.

 „Chůvu si tam můžeš najít taky!“ odsekla jsem trochu dotčeně a odešla z obýváku. Nechala jsem ho tam s plačící Miou a šla jsem do kuchyně.

          Daniel za mnou přišel za hodinu. „Becc?“ oslovil mě a opatrně nakoukl co dělám. Zírala jsem na stránku časopisu, aniž bych ji vůbec četla. Jen jsem zamručela a vzhlédla k němu.  „Promiň, podělal jsem to. Chápu, že si tu připadáš občas spíše jako zaměstnaná než člen rodiny. Chápu taky, že chceš žít normálně. Byl bych ale rád, kdybys na Vánoce ještě byla tady. Po novém roce se odstěhujeme do Itálie.“

 „Fajn. Udělám holkám pohádkové Vánoce a pak ti pomůžu se přestěhovat do Itálie. A potom se vrátím do svého života.“

 „Super, děkuju. Mia spí a Ashley se dívá na televizi.“

 „Ok. Máš nějaké představy o Vánocích?“

 „No, byl bych rád, kdybychom se tu všichni sešli, moje rodina, tvoje rodina.“

 „Fajn.“

 „Žádné hádky.“

 „Pokud tu bude tvůj bratr, tak to nedokážu slíbit.“

 „Budu ho krotit.“

 „Fajn.“

 „A pomůžeš mi s dárky?“

 „Jo.“

 „Díky.“

 „Ehm,“ zamručela jsem a vrátila pohled do časopisu.

          Všechno se to ve mně pralo, na jednu stranu jsem s nimi chtěla zůstat, vždyť Mia jako by byla moje dcera a věděla jsem, že i mě to bude trhat srdce, až se odstěhují. Ale na druhou stranu, tohle nebyl můj život, který jsem žila. Tohle byl život mé nejlepší kamarádky.

 

*

               Vánoce. Krásné, barevné, pohádkové, ale také hodně emotivní, hlavně co se týkalo Ashley.

 

Po štědrovečerní večeři, u které se sešly obě naše rodiny, jsme se přesunuli k obrovského vánočnímu stromu, kde jsme si povídali, smáli se a poslouchali hudbu. Právě začala hrát píseň Something Stupid od Robbieho Williamse a Nicole Kidman. Máma si začala prozpěvovat a táta protočil oči v sloup.

 „Smím prosit?“ zjevil se vedle mě Daniel a nabídl mi ruku. Přikývla jsem a šla s ním tančit.

„Děkuji,“ řekl, když jsme se lehce pohupovali do rytmu hudby.

 „Za co?“

 „Za to, že jsi tu s námi ještě zůstala. Ashley měla díky tobě téměř dokonalé Vánoce, a to si ještě nerozbalila ani jeden dárek.“

 „Není zač. Já to pro vás udělala ráda.“

 „Já vím,“ řekl a přitiskl si mě blíž k sobě.

     Když jsme dotančily, vzala jsem si horký čaj a odešla s mámou ven na zápraží. Posadili jsme se na houpačku, pod zadkem tlustou kožešinu, kolem nás světýlka v teplé žluté a přes sebe jsme si přehodily pletené plédy.

 „Já se nedivím, že jsi do Dana zamilovaná už tak dlouho. Já si ho zamilovala za jeden večer. A myslím, že tvůj táta taky,“ řekla máma.

 „Jenže co s tím?“

 „Já myslím, že jsi udělala dobře, že jsi se rozhodla jít si svou cestou.“

 „Jo?“

 „Jo. Musíš si dopřát čas a odstup. A on taky. Návrat do práce a ke psaní ti prospěje.“

 „Jo, už se na univerzitu těším. Zrovna se to hodí, kolegyně, co brala moje hodiny, tak je těhotná a odchází, takže se vracím právě včas.“

 „No, ještě si najdeš nového přítele a bude to.“

 „Tak s tím bych moc nepočítala,“ zasmála jsem se a vyšplíchla na zem trochu čaje. Na verandu vyšel Daniel.

      „Neruším?“ zeptal se, když nás viděl, jak se smějeme.

 „Ne, kdepak. Je tu zima, stejně už jsem se chtěla vrátit,“ řekla máma a proklouzla kolem něj do domu.

 „Mám jít dovnitř?“

 „Ne, tady je to super. Já mám pro tebe dárek.“

 „Už teď?“

 „Jo, je to trochu osobní, tak jsem si říkal, že ti to dám už teď. Ráno by to nemuselo mít tu správnou atmosféru,“ řekl a podal mi úhledně zabalenou krabičku.

 „Děkuji. Chceš tvůj dárek taky teď?“

 „Ne, já si počkám do rána. Otevři si to,“ řekl a vzal ode mě hrnek s čajem a trochu upil. Když jsem dárek rozbalila, tak mi málem vypadly oči z důlků.

 „Pane bože, to je krása,“ vydechla jsem, když můj zrak spočinul na úžasné sadě šperků.

 „V zelené se mi moc líbíš, tak jsem si řekl, že by ti pravé smaragdy mohly slušet.“

 „Pravé smaragdy? Zbláznil jsi se? To muselo být drahé!“

 „Pro mě to byla maličkost. Nechci se chlubit, ale finančně se mám fakt dobře.“

 „Kdybych uměla zpívat, tak nepíšu knihy.“

 „Ne, vážně. I kdybych se kvůli tomu měl zadlužit, což jsem samozřejmě nemusel, tak ty si to zasloužíš. Starala jsi se o nás, vůbec jsi neměla žádný osobní život, žádnou zábavu.“

 „Já na zábavu neměla ani pomyšlení.“

 „To nevadí. Prostě je to pro tebe. Doufám, že je na tobě někdy uvidím.“

 „Doufám, že budu mít příležitost. Děkuji moc,“ poděkovala jsem ho a objala ho.

 „Bylo mi tu s tebou dobře.“

 „V Itálii ti bude taky dobře. Pro holky to bude super. A já alespoň budu mít kam jezdit na dovolenou.“

 „Doufám, že se budeš dovolenkovat často,“ řekl a já ho pustila z objetí. „Ne, ještě chvilku. Je mi takhle s tebou dobře,“ přitáhl si mě ještě k sobě. V tu chvíli jsem zažívala obrovská muka. Měla jsem chuť ho políbit, posadit se mu do klína a rozepnout mu košili a nechat ho, ať si se mnou dělá, co chce. Ale udržela jsem se, i když mě to stálo všechnu mou sebekontrolu.

 

               A za pár dní, přesně to bylo pátého ledna, jsem stála na letišti, mávala Ashley, Mie a Danielovi jako divá a po tvářích mi stékaly obrovské slzy.  Oni odlétaly vstříc novému životu do Itálie a já se vracela k tomu svému do Londýna.

 

*

 

          Od té doby, kdy se naše společné soužití rozešlo, se naše komunikace zmenšovala méně a méně. Z počátku jsem si především s Ashley volala každý den, ale postupem času to ustalo na jednou týdně a někdy ani to ne.  Dan mi ale posílal spousty fotek, abych nepřišla o nic důležitého.

           Myslela jsem si, naivně, že když budu mít zpět svůj starý život, ve kterém nebudu šlapat na hračky bosýma nohama, nebudu muset měnit plenky a vařit mléko, tak budu volná. Ale cítila jsem, jako by mi kus sebe chyběl. A proto jsem se vrhla co nejvíc do práce na univerzitě, a hlavně do psaní. Což přinášelo úspěch.  Občas jsem se vídala s Jimmym, když měl cestu do Londýna a občas jsem se vídala i s jinými muži. S některými jsem se vídala déle, s některými méně. Bohužel žádný nedosahoval kvality Daniela. Byla jsem marná a nedokázala jsem se citů k němu vzdát. Stále jsem doufala, že mi těch jeden tisíc mil, které nás dělí, pomůžou city otupit.