Mr.Black Její černá duše - 17.kapitola

Anotace: Vytáhněte Sombréra, jede se do Mexika!

Sbírka: Mr.Black Její černá duše Kniha třetí

 

 

 

17.kapitola

 

Asi dvě minuty po Mattově odchodu vtrhla do Alexova kanceláře ochranka, která obvykle postávala u vstupu do klubu. Já jsem se posadila zmoženě do křesla a dívala se na mrtvou ženu na zemi.

„Jste v pořádku, paní Al-Sheid?!“ zeptá se mě jeden z nich, kdy ten druhý začal okamžitě někomu telefonovat. Vzhlédla jsem k muži a podívala se na něj.

Díval se na mě s mírným zaskočením.

„Uzavřete okamžitě klub. Ať všichni odejdou,“ rozkážu mu monotónně, „A stáhněte jeho tělo dovnitř, ať ho nikdo nezahlédne,“ poukážu na netečné nohy Tea, stále ležícího na zemi, kdy zrovna k němu přistoupil další muž z ochranky.

„Už jsme nechali vyprázdnit klub, neměl by tu nikdo být,“ řekne pohotově.

„Tak proč furt hraje ta zkurvená hudba?!“ syknu narážející na dunivé beaty, které se nesly od tanečního parketu.

„Zařídím to!“ řekne pouze a odejde z místnosti.

„Volal jsem už panu Verwohnendesovi, je na cestě!“ informuje mě v krátkosti ten druhý, který s někým telefonoval.

„Perfektní!“ ceknu a postavím se na nohy.

Nazuji se zpět do svých lodiček a přejdu k mrtvé ženě.

Pečlivě jsem si ji prohlédla a pak se nad ní sklonila.

Prohmatala jsem ji kapsy kalhot, zda tam něco nenajdu. V malé kapsičce nad zadkem měla schovaný mobil.

Tlačítkový, starý, těžko vystopovatelný.

Vzala jsem si ho k sobě a napřímila se zpátky v zádech.

Přešla jsem ke kataně ležící na zemi a usoudila, že lepší je u sebe nosit pistoli, která je rychlejší a efektivnější.

Uložila jsem katanu zpět do krabice na stole a posadila se zmoženě do Alexovi židle za stolem. Pohlédla jsem do telefonu, té ženské a zajela do kontaktů, kde bylo hned několik posledních volajících čísel, ovšem byla skrytá.

Zaslechla jsem, jak konečně hudba utichla a klub se ponořil do mírné tmy, když se zhasnuly světla a neony na parketě. Bylo slyšet jen mluvení několika mužů, kteří zajišťovali perimetr. Dva přešli k Teovi a začali ho balit do černého pytle.

Nedívala jsem se na to, pouze jsem vnímala ten šustivý zvuk, když jeho tělo nasoukali do útrob pytle.

Další dva muži přešli do kanceláře a zůstali stát nad mrtvou ženou.

Jeden z nich se nad ní sehnul a otočil ji na záda, aby se na ni podíval. Začal ji prohmatávat a prohledávat, zda na něco nenarazí.

Schovala jsem její mobil do rukou, tak aby nebyl vidět a slyšela najednou prudkou ránu, jako kdyby se rozlítly zadní dveře.

Ke kanceláři se blížily spěšné kroky, kdy se najednou mezi dveřmi objevil Alex.

V obličeji mírně pobledlý, ovšem nesmírně nasraný.

„Co se tu do prdele stalo?!“ vyjede netečně pohledem na mě a zároveň na muže, kteří postávali nad mrtvolou ženy. Alex se odpíchl hned od dveří a přešel k nim. Zadíval se na ženu, jako kdyby se ji snažil rozpoznat a pak se podíval zase na mě.

„Tak co se stalo!“ vyzve mě k odpovědi a rozhodil rukama.

„Chtěla mě zabít,“ vysvětlím suše, jednoduše, prostě.

Alex na mě pohlížel jakýmsi svým zběsilým výrazem a najednou jako kdyby si uvědomil, že se ji to mohlo i podařit.

Rychlými kroky přešel ke mně a klekl si k židli. Uchopil madlo židle a natočil si mě k sobě.

„Stalo se ti něco?“ zněl naléhavě, ač jeho tón byl stále pevný jak skála.

„Ne, jsem v pohodě,“ utrousím popravdě, ačkoli jsem dostala několik ran do obličeje a žeber, a krk jsem měla jistě zmodralý od jejího silného stisku. Alex na mě pátravě pohlížel a podrobně skenoval každý kout mého obličeje.

„Odvezu tě domů,“ řekne po několika dlouhých sekundách a postaví se. Vezme mě přitom za ruku a nevypadal, že by o tom chtěl debatovat. Nechala jsem se jím vyvést z jeho kanceláře, kdy jsme obratně obešli Teovo tělo zabalené ve velkém černém pytli.

„Dejte to tady dohromady! Vrátím se!“ okřikne všechny Alex nasraným tónem a společně ruku v ruce jsme se vydali k zadnímu vchodu. Parkoviště bylo vyprázdněné, stál tam pouze jeho černý Cadillac.

Nasoukal mě do auta, usadil se hned vedle mě a řidič, kteří seděl stále za volantem, pouze nastartoval auto a rozjeli jsme se pryč. Alex vytočil něčí číslo a začal dávat jakési rozkazy ohledně zvýšení ostrahy a podobně. Přestala jsem to poslouchat v momentě, kdy jsem se podívala z okénka a viděla pouze mé auto, kterým jsme se přijeli s Teem.

Teo. Teo je mrtvý.

 

Jen jsme vešli do bytu, Alex se zastavil kousek přede dveřmi a přitáhl si mě k sobě.

„Musím se tam vrátit, nechám tě tu s ochrankou, než se vrátím,“ řekne naprosto vážně.

„Dobře,“ hlesnu pouze, aniž bych se nějak víc projevila a pohlédla na pětičlennou ochranku, která kolem nás prošla dovnitř bytu.

„Určitě jsi v pohodě?“ zeptá se znova a zvedl mi bradu, abych se na něj podívala. Zadívala jsem se do těch jeho modrých očí, ve kterých se zřejmě zračilo mnoho věcí, které se v něm odehrávaly.

„Jojo,“ přikývnu a odpoutám se z jeho sevření.

Odtáhla jsem se zcela a otočila se na odchod od něj.

Rozešla jsem se směrem do kuchyně a zaslechla pouze, jak se za ním zavřely hlavní dveře. Vešla jsem do kuchyně, zrovna když tam jeden ze členů ochranky procházel každý kout a zkoumal, zda se třeba nějaký vrah neschovává v kuchyňské skříňce.

Ignorovala jsem jeho přítomnost a otevřela lednici.

Měla jsem sto chutí vzít ze dveří otevřenou láhev vína, ale nemohla jsem. Nemohla jsem se napít s vědomím, že jsem těhotná.

To, že jsem se před pár dní opila, jak dělo, mě samozřejmě neomlouvalo, ale nevěděla jsem o mém stavu.

Místo po víně, jsem šáhla po krabici mléka a lednici netečně zavřela. Přešla jsem ke skříňce a nalila si čerstvé mléko do skleničky.

Chopila jsem se jednoho muffinu, který byl vyskládán spolu s ostatními muffiny na talíři a přešla k jídelnímu stolu. Usadila jsem se na židli a zakousla se do muffinu.

Měla jsem žaludek jak na vodě, byla jsem nervózní a procházela si menším šokem, ačkoli jsem už byla na takové vypjaté situace pomalu zvyklá.

Ale tentokrát už nešlo jen o mě.

Čekala jsem dítě.

A poprvé v životě pocítila mateřský ochranitelský pud.

 

 

Když jsem posvačila, vysprchovala jsem se, vyčistila si zuby a šla rovnou do postele spát. Nemohla jsem samozřejmě usnout a přemítala si celou tu událost v hlavě.

Mrzelo mě, že byl Teo mrtvý.

Sralo mě, že jsem se nedokázala lépe ubránit.

Vždyť to byla stejně vysoká ženská jako já!

Nebýt Matta, byla bych nejspíš už mrtvá. Matt…

Před očima se mi vybavil ten jeho pohled, kterým na mě pohlížel.

Ten moment, kdy jsme se loučili a naposledy se objímali.

Jeho pevný stisk, když si mě tlačil do své náruče.

Jeho polibek na mé čelo.

Jeho hlas při tom, když se se mnou loučil.

Jako kdybych si těma všema sračkama ohledně něj procházela znova.

Pomalu už jsem usínala, když jsem zaslechla silné bouchnutí hlavních dveří, které by vzbudily i Šípkovou Růženku. Škubla jsem sebou úlekem, ale v závěru se hned snažila uklidnit, protože jsem slyšela Alexův hlas. Byl slyšet pouze jeho rozkazovací tón, ale ne to, co říkal.

Ani jsem se nenadála a Alexovi hutné kroky přešly ke dveřím ložnice, které následně div nerozrazil a vstoupil dovnitř jako divoká voda.

Zabouchl za sebou dveře a přešel v té tmě k posteli, kdy rozsvítil lampičku na nočním stolku z jeho strany. Ležela jsem otočená zrovna jeho směrem, a tak se světlem naše pohledy setkaly. Mžourala jsem do světla a viděla, jak naprosto běsnil.

„Kdy si mi to kurva chtěla jako říct?!“ procedí nasraně a zůstal stát u postele. Nemusela jsem dlouho přemýšlet nad tím, na co narážel. Na Matta.

„Kdyby tam nepřišel, tak bych byla mrtvá,“ zachraptím rozespale.

„Proč si mi to neřekla hned?!“ zvýší hlas. Posadila jsem se a přitáhla si k tělu deku.

„Nevím, byla jsem v šoku,“ utrousím a pokrčím rameny.

„Byla si natolik v šoku, že ses s ním mohla objímat a mluvit s ním, ale neříct mi tak zásadní informaci, jako že tě zachránil on?!“ vylítne na mě jízlivě, „Mám v té posrané kanceláři kamery, takže jsem viděl úplně všechno,“ dodá pro ujasnění, abych si uvědomila řádně to, co jsem mu chtěla říct.

„A co tě sere víc?! Že mě zachránil zrovna on? Nebo že jsem se s ním objímala?!“ bráním se hned zvýšeným hlasem.

Stáhla jsem ze sebe deku a nahá vstala z postele.

Chtěla jsem se zajít obléknout do šatny, abych se cítila alespoň trochu silněji v té hádce, která měla nastat. Alex však vykročil z místa a zastoupil mi cestu.

Hrubě mě chytl za loket a přitáhl k sobě.

„Co jste si řekli?!“ zavrčí s otázkou.

„Oh, máš kamery bez zvuku, jak mrzuté, že?!“ ušklíbnu se jízlivě. Alexův stisk akorát zesílil kolem mé ruky a hrozivě se nade mě napřímil.

„Měl jsem ho nechat zabít!“ procedí důkladně mezi zuby. Zamračila jsem se a zadívala se vzpurně do jeho očí.

„Kdybys ho nechal zabít, tak bych nyní byla mrtvá!“ ujasním mu situaci.

„Co jste si řekli, znova se ptát nebudu!“ přidá na tenzi.

„Řekla jsem mu, že jsem těhotná!“ vyhrknu na něj, snažíc se od něj odstrčit.

Alex pustil svůj stisk a já hned přešla do šatny.

Oblékla jsem si čisté kalhotky, tepláky a obyčejné tričko.

On tam však přišel za mnou, když už jsem chtěla vyjít zpět.

„Proč si mu to jako řekla?!“ vyprskne na mě.

„Protože chtěl, abych s ním odešla,“ přiznám s naprostou vážností. Alex ještě víc zbrunátněl a zuřivost se mu odrážela v očích. „Odmítla jsem ho s tím, že jsem těhotná. Rozloučili jsme se a on pak odešel, což jsi mohl vidět na kamerách!“ dodám rozčíleně a projdu kolem něj do ložnice.

„A kdybys těhotná nebyla?! Šla bys s ním?!“ vyjede na mě hned s otázkou pod pás.

„Ne!“ vyprsknu na něj netečně.

„Proč?!“ další jeho otázka.

„Protože s Mattem už je to za námi!“ odpovím neurčitě.

„Je to za vámi tak, že se k sobě neustále vracíte jak bumerang! Už tenkrát, když jsem tě donutil koukat na to, jak píchá jinou, si ho stejně nepřestala milovat, že jo?!“ vykřikl na mě, čímž mi připomněl znova celý ten incident a že v tom měl prsty především on.

Otočila jsem se na něj, plně rozčíleně a přešla zase rychlými kroky k němu.

„Přestaň se do mě srát, Alexi!“ zavrčím a ukážu mu varovně ukazováčkem do obličeje.

„Bůh ví, jestli to dítě není doopravdy jeho, třeba si ho opíchala na té zkurvené chatě!“ vyhrkne na mě hnusně. No jasně, už je to tady!

„Jasně! Na něco víc trapnějšího se nezmůžeš?!“ okřiknu ho nasraně. Měla jsem sto chutí mu jednu vypálit, za to, co řekl, ovšem držela jsem se.

Na místo toho jsem se sebrala a otočila se na odchod.

„Kam jako jdeš? Ještě jsme neskončili!“ okřikne mě Alex a rychlými kroky přejde ke mně, aby mi zabránil k odchodu. Postavil se mi do cesty a hrozivě se na mě napřímil.

„Nechci s tebou dál mluvit,“ vyprsknu rozčíleně.

„Tak to máš smůlu!“ odpoví hned a chytne mě zase za loket, abych se mu zase nevysmekla.

„Proč si mi neřekla ani o tom mobilu té ženské?!“ zeptá se co jistě viděl na kamerách.

„Chtěla jsem ti to říct až potom, co budeme sami, aniž by to někdo slyšel z tvých lidí,“ vysvětlím zcela popravdě svůj záměr, mu ihned nepředat ten tlačítkový mobil. On na to nic neřekl, pouze si mě podezřívavě přeměřil.

„Když už jsme teda u těch otázek, kde si kurva byl ty? Pokud se nepletu, řekl si, že budeš v klubu a tam si očividně nebyl, tak kde si byl?!“ vyhrknu na něj netečně.

„Měl jsem schůzku,“ odpoví neurčitě. Tentokrát jsem si ho podezřele přeměřila já.

„Jo? S kým? Jak se jmenovala?!“ syknu se značnou jízlivostí v hlase.

„Už zase začínáš?“ zavrčí a přiblíží se k mému obličeji.

„Co by ne? Stejně jako nevěříš ty mě ohledně O’Briana, tak ti nevěřím já, ohledně těch tvých děvek!“ vyštěknu na něj.

Zle jsme se přeměřovali pohledy a čekali na to, až jeden z nás ustoupí.

Nakonec ustoupil Alex.

Uhnul pohledem a povolil svůj stisk ruky, ale stále mě držel.

„Slíbili jsme si věrnost,“ pronese tak důležitě a podívá se do mých očích zpět, s určitou větší tenzí, jako kdyby jenom na těch jeho slovech záleželo.

„To slíbili, ovšem oba víme, co znamenají tvé sliby,“ odbydu ho, vytrhnu se z jeho sevření a vydám se ke dveřím.

Už jsem ho nemohla poslouchat.

Byla jsem na něj naštvaná, opět všeho přehlcená a chtěla jsem být sama.

Vyšla jsem z pokoje a přešla do pokoje pro hosty.

Silně jsem za sebou zabouchla dveře a následně zamknula. Nechtěla jsem, aby sem kdokoli chodil. Tíhla jsem pouze k tomu si lehnout do postele, být sama a spát sama v posteli. Plně oblečená jsem si vlezla pod deku do postele a tu si přitáhla k tělu. Zachumlala jsem se do peřin a polštářů a snažila se uklidnit od jistého rozčílení.

 

 

Ráno jsem se probrala s blbou náladou a cítila se neskutečně unaveně. Měla jsem být v klidu a vyhýbat se stresovým situacím a teď ty poslední dva dny zase stály za to. Cítila jsem se ohrožená, ale ne kvůli sobě, nýbrž kvůli dítěti.

Bylo v mém vlastním zájmu ho udržet v bezpečí a na živu.

A budu muset být daleko ostražitější i v následujících několik měsících, ne-li několika letech. Ach Bože!

Vstala jsem z postele a přešla ke dveřím. Potichu jsem odemkla a vyšla z pokoje. Bytem se roznášelo tíživé ticho, ovšem jen jsem své kroky stočila do hlavní koupelny, do chodby nakoukl jeden z mužů ochranky.

Pozdravil mě a já mu jen přikývla na pozdrav těsně předtím, než jsem zapadla do koupelny. Spáchala jsem ranní hygienu a podívala se na svůj odraz v zrcadle.

Vypadala jsem zase hrozně. Jako kdybych nespala snad vůbec.

Rozhodla jsem se po čištění zubů rovnou vysprchovat a dát se dohromady.

 

Upravená, převlečená do obstojnějších věcí, než tepláků jsem vyšla z ložnice a vydala se do kuchyně. Stáli tam dva muži z ochranky a sborově mě pozdravili. Přešla jsem ke kávovaru a udělala si slabou kávu, ačkoli jsem se cítila tak na tři hrnky té nejsilnější kávy a k tomu panáka, na posilnění. Na talířek jsem si nandala dva muffiny a usadila se u jídelního stolu. Otočila jsem se na ty dva muže, co tam postávali a vcelku mě znervózňovali.

„Kde je Alex?“ zajímám se.

„Odjel do kanceláře, paní Al-Sheid,“ odpoví pohotově ten příjemnější z nich.

Jinou odpověď jsem ani nečekala.

Tak nějak jsem počítala s tím, že tu nebude až vstanu. Nepřekvapil.

V klidu jsem posnídala, vypila si kávu a spěšně přejela mobil. Od zpráv, po e-mail až sociální sítě, na kterých jsem bývala zřídka aktivní. Na Instagramu jsem objevila fotku Evy, kterou přidala zhruba před měsícem. Byla to jejich společná fotka s Angusem a malou Matyldou. Vypadali na ní tak hrozně moc šťastně. Tak nějak jsem tušila, že já takhle s Alexem a našim společným dítětem vypadat nebudu. Ne takhle přirozeně šťastně.

Z prohlížení sociálních sítí mě vytrhl zvuk hlavních dveří a zvučné hlasy mužů. Uvědomila jsem si, že slyším Marca a Pola. Už jsem chtěla vstát, když v tom přišli oba do kuchyně.

„Dobré ráno,“ pozdraví Marco, Polo pouze přikývl na pozdrav.

„Kde jste kurva byli tak dlouho?! Poslala jsem vás v pátek do Bronxu a od té doby od vás nic nevím!“ zjebu je hned mezi dveřmi.

Uvědomila jsem si, že to byla nejspíše má chyba.

Chtěla jsem, aby za každou cenu chytli toho sráče Smitherse, který byl už několikátý den na útěku před jeho jistým osudem.

„Stopovali jsme toho zmrda, utekl nám až do Chicaga,“ odpoví pohotově Marco, aniž by se zalekl mého tónu.

„A?“ zajímám se, zda byl osud toho sráče zpečetěn.

„Vyřízeno!“ hlesne Marco rozhodně. Pouze jsem přikývla a ohlédla se na svůj prázdný hrnek od kafe. Přála jsem si dát další, ale nemohla jsem. Aaach kruci!

„Jaké jsou rozkazy nyní?“ zajímá se po chvilce ticha Marco. Ohlédla jsem se na ty dva a laxně pokrčila rameny.

„No vzhledem k tomu, že se mě někdo včera pokusil zabít a Teo je mrtvý, tak je asi ta největší pohotovost. Byla bych ráda, kdyby jeden z vás zajel ke mně do kanceláře a přivezl mi můj notebook a nějaké papíry.“

„Zajedu tam,“ odpoví rozhodně Polo, aniž by se ani jeden z nich nepozastavil nad tím, že jsem řekla, že Teo je mrtvý. Možná už to věděli. Určitě jo.

„Fajn,“ přikývnu pouze a znova zaslechnu hlavní dveře. Všimla jsem si, jak se muži Alexe napřímili v zádech a zvědavě pohlíželi do chodby. Ostražitě jejich oči skenovali každý pohyb v chodbě, kdežto dvojčata se s jistým laxním pohledem pouze otočili přes rameno, na přicházející kroky. Ve futrech se objevil Alex spolu s Emillianem.

„Ach, jaké sladké rodinné shledání,“ syknu se značným sarkasmem a strojeně se usmála na Emilliana.

„Dobré ráno, Kristýno,“ pozdraví mě svým typicky suchým tónem. Nic jsem mu neřekla a pouze krátce pohlédla na Alexe, který přešel ke kávovaru, aby si udělal kafe. Viděla jsem na jeho napjatých ramenou, že je jistě nasraný.

Nebo cokoli dalšího, jen ne v klidu a spokojený.

Uchopila jsem mobil do rukou a odhodlala se vstát.

Podívala jsem se na Pola.

„Přines mi všechny nastávající smlouvy, notebook a ty dvě silné kožené knihy, co jsou postavené na stole. V sejfu mám tři zbraně, přines mi všechny,“ zahltím ho pokyny, kdy jen pouze tiše přikyvoval. Pomalými kroky jsme odcházeli pryč.

„Nikam ho neposílej!“ zaslechnu Alexův rozkazovací tón. Netečně jsem se na něj otočila a nakrčila obočí.

„Proč jako?!“ štěknu po něm.

„Emilliano se ti o to postará,“ pronese klidně a uchopí hrneček, se kterým přešel k jídelnímu stolu, aniž by se na mě podíval.

„Proč?!“ nechápu stále a přelítnu pohledem na něj a Emilliana, když se pohodlně usadili naproti sobě.

„Protože my odjíždíme pryč, Emilliano tu zůstane a o vše se ti tu postará,“ odpoví Alex monotónně. Zatnula jsem ruce v pěst a otočila se k němu plně čelem. Několika kroky jsem se k němu přiblížila a nechápavě na něj pohlížela.

„Kam jako odjíždíme?!“ syknu.

„Do Mexika,“ odpoví a upije ze svého hrnku kávy. Stále se na mě ani nepodíval, „Sbal si věci minimálně na dva týdny, plus něco na pohřeb, který nás jistě čeká,“ dodá záhy na to a až teprve potom se konečně uvolí se na mě podívat.

Viděla jsem mu v očích určitý chlad a odstup, který jsem v jeho očích často nevídala.

Spolkla jsem sprostou poznámku a otočila se na odchod. Zhurta jsem se prosmekla mezi dvojčaty a ráznými kroky zapadla do dveří ložnice.

Bouchla jsem dveřmi a začala si nadávat sama pro sebe, jak mě neuvěřitelně sral.

Opět. Pořád. Neustále. Kurva!

 

Přešla jsem do šatny a rozhlédla se po mých úhledně srovnaných věcech. To jsem si všechno zase mohla zabalit a naházet do těch dvou kufrů, se kterými jsem přijela. Netečně jsem vytáhla zavazadla z úschovny pod věšákem a oba je otevřela. Začala jsem do nich vkládat své věci a do deseti minut byla plně sbalená.

Stačilo si jen stáhnout ještě věci z koupelny a bylo to vše.

Vyšla jsem z šatny zrovna, když do ložnice vkročil Alex.

Podíval se na mě krátkým pohledem, který pak sklopil a přešel do šatny.

Nic jsme si neřekli a tiše se ignorovali.

Vyšla jsem z ložnice a přešla do hlavní koupelny. Sbalila jsem si všechny nutné věci, nastrkala je do kosmetické taštičky a vrátila se zpátky do ložnice, abych to přiložila k ostatním věcem v kufru. Zrovna když jsem znova vstoupila do šatny, Alex se převlékal. Stál ke mně zády, pouze v černých boxerkách a pohlížel na své pověšené obleky. Jako kdyby rozjímal dlouho nad tím, který si oblékne. Prošla jsem kolem něj a vložila kosmetickou taštičku do posledního volného místa v kufru. Oba kufry jsem zavřela, zapnula a postavila je vedle sebe, aby nepřekážely v cestě.

„Kdy je pohřeb?“ protnu ticho a otočím se na Alexe, který už měl na sobě světle šedou košili, díky které mu neskutečně vynikly ty jeho oči, kterými se na mě podíval.

„V sobotu,“ odpoví jednoduše, a přitom se navlékal do černých oblekových kalhot.

„A proč odjíždíme do Mexika už teď?“ nechápu.

„Abychom si trochu odpočinuli,“ pronese klidně a zapne si pásek. Pohlížela jsem na něj a pečlivě pozorovala každý jeho pohyb.

„A stáhli se odsud,“ uvedu na pravou míru.

„To taky,“ přikývne a sáhne po ramínku, na kterém mu viselo černé sako.

„A už si zjistil, co to bylo za ženu?“ nadhodím.

„Byla to nájemná vražedkyně,“ pronese jakoby nic, když se navlékal do saka, které si následně na sobě uhladil a zapnul dva knoflíky.

„Tak to mi taky došlo,“ řeknu mírně jízlivě.

„Mohl bych zjistit víc, kdybys mi předala ten telefon, cos ji vzala,“ řekne o znatelně více jízlivě a přešel ke své sbírce brýlí. Otočila jsem se netečně na patě a přešla k mým šuplíkům se spodním prádlem. Sáhla jsem až úplně dozadu, kde jsem ho uschovala noc předtím a vytáhla ho.

Jasně, bylo to strašně nenápadné místo, na které by přišel i on sám, ale co už.

Podala jsem Alexovi mobil a trochu se na něj zamračila.

Nandal si na nos šedé brýle a mobil si ode mě převzal, aniž by se na mě podíval.

Schoval si ho do vnitřní kapsy saka a otočil se k odchodu.

Cítila jsem každou buňkou svého těla, jak je odtažitý, jak se drží zpátky.

Chlad jím prostupoval a já se dívala pouze na to, jak odešel z šatny a následně z ložnice.

 

 

O tři hodiny později jsem seděla v jeho soukromém tryskáči, sama, ve své kóji, tak jako vždycky. Dívala jsem se na film, měla sluchátka v uších a cítila se divně.

Ne divně, bylo mi blbě.

Nedokázala jsem si určit příčinu, zda jsem si už uhnala žaludeční vředy z toho všeho dramatu, co se zase kolem mě dělo, anebo mě začalo dostihovat těhotenství.

Neustále jsem se snažila zaujmout nějakou polohu, ve které mi bude lépe. Natáhla jsem se na celou sedačku, podložila jsem si hlavu polštáři a snažila se rozdýchat to, jak mi začalo být ještě hůř. Začínající turbulence mi k tomu moc nepřidaly.

Narovnala jsem se do sedu a věděla jsem, že se musím dostat co nejdříve na záchod, aniž bych se tu pozvracela.

Vstala jsem a chopila se kliky, vystřelila jsem z kóje jak namydlený blesk a prosmekla se zrovna kolem Emilliana, který se tam o něčem bavil s jedním z mužů z ochranky.

Rychlými kroky jsem přešla k toaletě a zavřela se tam.

Jen jsem se sehnula nad toaletou, tak jsem ze sebe vyklopila celý obsah svého žaludku. Ač jsem se snažila tlumit ty zvracivé zvuky, které jsem vydávala, kašel, který mě zachvátil jsem už utlumit nedokázala.

Ztěžka jsem se nadechla a utřela si slzy, které mi vystřelily z očí.

Po chvilce jsem se odtáhla od záchodu, utřela si pusu do toaletního papíru a uklidila po sobě všechny stopy.

Spláchnula jsem a postavila se ztěžka na nohy.

Otočila jsem se k umyvadlu a opláchla si bledý obličej.

Vypláchla jsem si několikrát pusu a umyla si ruce řádně mýdlem. Upravila jsem se v zrcadle a cítila se o něco lépe. Doufala jsem, že to byla pouhá mimořádná záležitost, kdy mi jen něco nesedlo, nebo mi nesvědčil let.

Vyšla jsem z toalety a setkala se ihned s pohledem Alexe, který stepoval netrpělivě před dveřmi.

„Jsi v pořádku?“ zajímá se hned a přelétl mě svým skenerovým pohledem.

„Jo, jsem,“ opáčím pouze a vydám se z toalety pryč, do své kóje.

Slyšela jsem jeho kroky, které mě následovaly. Vešla jsem do kóje a vnímala Alexovu přítomnost, kdy za mnou vešel do kóje a zavřel za sebou.

Znaveně jsem se usadila na sedačku a podívala se na něj.

Automaticky se usadil vedle mě a přitáhl si mě k sobě. Dal ruku kolem mých ramen, kdy jsem se mohla hlavou o něj opřít a pohodlně jsme se oba zavrtali do sedačky. Pustila jsem film na display před námi a mlčky jsme koukali na film, aniž bychom měli potřebu něco říkat. Však to nebylo nutné, něco říkat. Prostě jsme byli.

 

„Vstávej, poklade,“ zaslechnu Alexův hlas u ucha, který mě spíše okamžitě rozrušil, než vzbudil. Otevřela jsem oči a uvědomila si, že jsem usnula v jeho náruči, při koukání na film. Napřímila jsem se do sedu a trochu na něj pohlédla se zmatením.

„Budeme přistávat,“ dodá tiše. Promnula jsem si obličej a odvrátila se od něj. Byla jsem jak přejetá a možná se cítila ještě hůř, jak předtím. „Je ti dobře?“ zaslechnu jeho otázku, kdy mi rukou přejede lehce po zádech. Jeho dotek byl jemný, ačkoli mi na těle zanechal okamžité stopy husí kůže.

„Jojo,“ opáčím krátce, ačkoli jsem cítila naprostý opak.

„Až dorazíme na místo, tak si odpočineš u bazénu, hm?“ slyším jeho úsměv, kterým mě už nějakou dobu neobdařil, což mě z nějakého důvodu mrzelo. Nic jsem mu na to neřekla, pouze jsem dlouze přikývla a usadila se rovněji do sedačky.

Za nedlouho po tom jsme opravdu přistáli na okraji Mexiko City.

Přistání bylo hladké a já v duchu děkovala za to, že jsem to nějak zvládla překonat.

Žaludek jsem měla jak na houpačce a byla šťastná, když jsme nasedli do aut a jeli vstříc městu.

Alex s někým horečně telefonoval a já pohlížela na moderní město a místní zeleň.

Vysoké palmy se tyčily vedly mrakodrapů, upravené květinové záhony dodávaly ulicím jistou krásu a samozřejmě všude bylo plno lidí. V klimatizovaném autě jsem se začala cítit o dost lépe a se zájmem dál pozorovala okolí. Očividně jsme vyjeli z města a přesouvali se na opačnou stranu, někam od ruchu a shonu velkoměsta.

Po necelé hodině jsme přijížděli auty po příjezdové cestě k obrovské haciendě, ve španělském stylu. Tyčila se mezi hustým porostem palem a dalších stromů, měla několik balkónů, které zářily rozkvetlými květináči, které byly pověšené na zábradlích. Snažila jsem se ovládat a nepohlížet na tu krásu s otevřenou pusou a zaznamenala jsem Alexův pohled. Podívala jsem se na něj a ačkoli měl černé brýle, viděla jsem, že se mírně usmívá.

„To je tvůj bejvák?“ zeptám se tiše, pohledem směřující na haciendu, před kterou jsme zastavovali.

„Tak trochu,“ přizná klidně a už se chystal vystoupit. Pokynul mi gestem ruky, vystoupit hned za ním a galantně mi pomohl ven.

Dusné horko mi ihned dalo facku a já se pevně chytla Alexovi ruky, kterou mi nabídl.

Jeho dotyk mě nějakým zvláštním způsobem uklidňoval. Ihned mě napadlo, že je to vlastně nějaká ta doba, co pořádně na mě nesáhl. Když opomíjím naši menší chvilku v letadle. Stáhla jsem si brýle z hlavy na oči a obdivně si prohlédla hlavní vstup do domu.

„Je to tu nádherné,“ utrousím zcela vážně a zaznamenám očividný personál, který začal vycházet ze dveří, aby nám pomohli se zavazadly.

Mezi nimi prošla velmi elegantně oblečená dáma, staršího věku, která na mě ihned pohlédla. Mírně se usmívala a nesla se na vysokých podpatcích.

Byla oblečená do tmavě zelených šatů, které ji ladily se světle hnědými hustými vlasy, které měla sčesané na jedné straně rameni. Oči ji zakrývaly draze lesknoucí brýle a když k nám přistoupila, široce usmála na Alexe. Roztáhla ruce v objetí a stáhla si ho do své náruče, kdy on od ní hned ustoupil, jako kdyby mu to bylo nepříjemné.

Pronesla něco s úsměvem španělsky a hned se otočila na mě.

„Vítejte u nás doma! Ráda vás poznávám, Christina!“ zvolá brilantní angličtinou a podá mi svou ladnou ruku, ověnčenou zlatými řetízky a prsteny. Mírně se usměji a ruku ji přijmu.

„Jsem Imelda Verwohnendes-Diaz, jsem Alexova matka!“ představí se a mě jisto jistě úsměv přešel. Cože kurva?! Alexova matka! Do hajzlu!