Mr.Black Její černá duše - 26.kapitola

Anotace: Není nad návrat domů, do svého města :)

Sbírka: Mr.Black Její černá duše Kniha třetí

 

 

26.kapitola

 

Alex se odpíchl od místa a pomalými, ovšem velice dlouhými kroky překonal tu vzdálenost mezi námi a zastavil se těsně přede mnou. Napřímil se tou svou výškou nade mnou, ruce měl ležérně založené v kapsách, ačkoli v obličeji naprosto běsnil.

„Nechceš mi něco vysvětlit?!“ zavrčí Alex tišeji. Už jsem se nadechovala, když jsem zaslechla dveře ze záchodu, před kterými jsme stáli.

Alex zvedl zrak a podíval se na Claye, který zrovna vyšel ze dveří, ten se zarazil mezi dveřmi.

„Uh, koukám, že se nám párty začíná rozjíždět!“ zahlásá Clay a já viděla Alexův zlostný pohled, kterým ke mně shlédnul. Nahrbil se v ramenou a už se chtěl rozejít ke Clayovi, když jsem ho však zarazila rukou a vstoupila mu do cesty. Bylo mi jasné, jak to vypadalo…já, Clay, na malém záchodě…

„Alexi, musíme si promluvit,“ řeknu naléhavě.

„To si kurva promluvíme, ale až po tom, co zabiju tohohle kokota,“ zavrčí nevraživě Alex a už chtěl k němu znova vyrazit, ovšem strčila jsem do něj daleko více razantněji.

„Kurva, poslouchej mě chvíli!“ zavrčím netečně na Alexe, který se na mě podíval čistě nevěřícně, že jsem si dovolila do něj strčit, „Kde je Emilliano?!“ vyhrknu na něj tiše, přesto naprosto vážně. Alex střílel nechápavě pohledem na Claye a na mě, několikrát to ještě zopakoval a pak se dlouze nadechl.

„Nechal jsem ho v doku, aby zajistil zbytek přepravy,“ odpoví, přičemž následně semkl tvář do kamenného výrazu.

„Emilliano sběhnul. To on je ta krysa, celou tu dobu dodává Šílenému Davovi. Nebyl to Greg,“ šeptnu tiše, aby mě slyšel pouze on a maximálně Clay stojící za mými zády.

Alex se na mě díval zcela nechápavě, přičemž se neskutečně uchechtl.

„Ty ses asi zbláznila?!“ vyjede na mě jízlivě, „Emilliano pro mě dělá od samotného začátku, je mi věrný, stoprocentně mu věřím,“ procedí skrz zuby.

Sakra, věděla jsem, že ho bude bránit!

„Kurva, pojď sem!“ syknu na Alexe, šáhnu po jeho ruce a přitáhnu ho k sobě. Následně popostrčím do Claye a tím ho vrátím zpátky do místnosti se záchodem a mrtvolou.

Alex se nevěřícně díval na mrtvého Teddyho, kdy se zády opřel o zeď.

Na opačnou stranu se umístil Clay a ostražitě sledoval Alexe.

Já jsem za námi zavřela dveře a zamkla. Stáli jsme tam vcelku směšném složení, s mrtvolou sedící na záchodě a ti dva se začali přeměřovat nasranými pohledy.

„Začni už sakra mluvit, nebo se neznám, Kristýno,“ vybídne mě Alex nasraně, přičemž propichoval pohledem Claye. Chopila jsem se slova a vysvětlila jsem mu celou situaci, co se stalo, co jsem se dozvěděla od Claye, čímž mu Clay potvrdil mé informace.

Jediné, co jsem si nechala pro sebe, byla kapitola Euforika.

„Chápeš to, že už všichni vědí, že jsem těhotná Alexi. Vždyť to nikdo nevěděl!“ naléhám na Alexe, kterému mu to šrotovalo v hlavě. Svěsil netečně hlavu a bylo vidět, jako kdyby mu to celého docházelo. Jednotlivé kostičky koloběhu do sebe zapadaly.

„Já jsem to Emillianovi řekl. Jemu jedinému. Po tom, když tě viděl utíkat na záchod v tom letadle, přišel mi to říct a zajímal se o to, co ti je,“ vydechne Alex.

„On taky ví úplně všechno o tvém byznyse, o mém byznyse, prostě všechno,“ ujasním.

„Ale proč by to dělal?“ nechápe Alex.

„Postavil se na opačnou stranu barikády,“ vloží se do toho Clay a my se na něj oba ohlédli.

„Jakožto informátor vím, je to však pouze pár dní, že Evropa společně s Čínou a Japonskem se chce postavit tomu vašemu rodinnému klanu a burcují ostatní proti vám. Nic ve zlým, není v tom nic osobního, ale když necháš zabít tři hlavní z rady a nárokuješ si tak ten pomyslný trůn, nemohli jste čekat nic jiného!“ dodá jízlivě Clay a založil netečně ruce na prsou. No, musela jsem v duchu uznat, že měl pravdu.

Alex úpěnlivě přemýšlel, pak vytáhl z kapsy saka mobil a chvíli v něm něco hledal. Předpokládala jsem, že vytáčel číslo Emilliana.

„Hej Emilliano, jsi ještě v doku?“ zajímá se Alex, aniž by dal najevo své rozpoložení. Slyšela jsem pouze Emilliana, jak mu něco povídá do telefonu.

„Dobře, tak tam na mě ještě počkej, chci ti něco ukázat, bude se ti to líbit,“ nadhodí s úšklebkem Alex, jak by mu to bylo nejvíce podobné. Vzápětí ukončil hovor a uschoval ho do vnitřní kapsy zpět.

„Proklepnu si ho sám, ty jeď domů,“ sykne na mě netečně a pak se podívá na Claye, „A ty se kurva drž dál od mojí ženy, nebo tě zabiju!“ ukáže na něj varovně prstem, přičemž Clay se pouze pobaveně usměje.

„Alexi, nemůžeš tam jet sám! Co mu jako uděláš, co mu řekneš?!“ naléhám a stoupla si úplně do dveří, aby mi nemohl jen tak utéct.

„To už není tvá starost a teď běž, nechám tě odvést domů,“ vybídne mě, abych uhnula ze dveří.

„Pojedu s tebou! Týká se mě to úplně stejně jako tebe!“ řeknu neústupně a vzpurně zvednu bradu. Alex se zatnul, zatvářil se na mě velmi zlým pohledem a otočil se ke mně čelem.

„Nejsi v pozici, abys mu tu přikazovala! Ne, když je tu mrtvej Teddy, ne, když si tu byla Bůh ví proč s Clayem a NE když máš přede mnou tajemství!“ zahřmí mi do obličeje, aniž by se nijak zaobíral přítomností Claye, který byl nalepený na zdi a dělal, že tam asi raději ani není. Chvíli jsme se navzájem přeměřovali s Alexem nevraživými pohledy, až jsem nakonec ustoupila a chopila se kliky.

Vyrazila jsem v rychlé otočce ze dveří a namířila si to přímo k Deanovi, který postával u dveří.

„Deane, odvez ji domů a nikam ji nepouštěj, dokud se nevrátím!“ rozkáže pevným tónem Alex, směrující ukazováčkem na mě, aby bylo naprosto jasno, o kom se baví.

Zamračila jsem se jak na Alexe, tak i na Deana, který ke mně rázně přikročil.

„A co s nimi, šéfe?“ houkne jeden z jeho mužů, postávající ostražitě u baru, kde seděl zbytek zákazníků, včetně barmana, který byl zbaven brokovnice.

 Alexovi muži na ně mířili a měli je tak v šachu, aniž by utekli.

Bylo jasné, že to jsou nežádaní svědci. Ať už tím, že jsme zabili Teddyho, nebo mohli slyšet cokoli, co by se nehodilo roznést ven.

„Zabijte je, do jednoho!“ mávne Alex ledabyle rukou a čímž dal jasný pokyn.

Všichni Alexovi muži vytáhli rychle zbraň a do jednoho postříleli muže u baru.

Mírně jsem nadskočila, když se rány ze zbraní rozlehly místností, ale jinak jsem ani nemrkla. Alex se otočil na Claye a rozhodně se napřímil v zádech.

„A ty pojď se mnou, od teď jsi můj informátor,“ pokyne mu netečně.

„Nedělám pro nikoho! Jsem na volné noze!“ brání se Clay rozhodně, kdy stál pár kroků od nás.

„Takže chceš skončit společně s nimi v řece?!“ zavrčí Alex varovně a poukázal směrem na bar. Clay se krátce ohlédl na mrtvé muže u baru a rychle přehodnotil svou odpověď.

„Ále, tak já to nějak překousnu!“ zazubí se jakoby nic.

„Fajn! Ukliďte tady ten bordel, zavřete to tady a pak dorazte na byt!“ vydá poslední pokyny, kdy se rozejde rázně ke dveřím v okamžitém doprovodu Claye a ještě jednoho z jeho ochranky. Dean mě chytne pevně za loket a já se naježila.

„Dej ze mě ty pracky pryč, nebo ti ublížím!“ zavrčím zlostně na Deana, jenž mé varování lehce přešel a rychle se rozešel se mnou v patách ke dveřím.

Vláčel mě za sebou stejně jako kdysi Matt, což ve mně vyvolalo směsici různých pocitů.

Vyšli jsme ven na ulici a já se ohlédla na odjíždějící auto Alexe.

Dean mě až u auta pustil ze svého sevření a svižně přešel ke dveřím, které mi následně otevřel. Tvářil se na mě naprosto nesmlouvavě. Nastoupila jsem do auta a netečně přimhouřila oči, když Dean třísknul dveřmi, který za mnou zavřel. Spěšně nastoupil na místo spolujezdce a jen dosedl, řidič na to šlápl a už jsme uháněli směr byt.  

 

Netrpělivě jsem seděla na posteli a vzhlížela ke dveřím, jako kdyby jimi měl Alex každou chvíli projít.

Bylo chvíli po půlnoci a on stále nikde.

Už jsem mu netrpělivě dvakrát volala a psala dvě textovky.

Měla jsem o něj strach.

Ložnici nasvěcovala pouhá lampička u postele, co jsem si rozsvítila, a ne nadarmo vzbuzovala opravdu tíživou atmosféru. Nevydržela jsem už ani minutu sezením a netrpělivým čekáním, vstala jsem z postele a přešla do šatny.

Oblékla jsem se do županu, do kterého jsem se zabalila a řádně si ho uvázala kolem pasu. Mobil jsem si strčila do kapsy županu a hodlala vyjít z ložnice. Vyšla jsem na chodbu, všude bylo zhasnuto a bytem se prolínalo až těžce vlezlé ticho, což mi přišlo podezřelý.

Když jsme se sem přišli, byli tu další dva muži z ochranky, takže tu měly být minimálně čtyři muži, včetně Deana. Ovšem teď nikde nikdo nebyl.

Tichými kroky jsem šla dál, krátce nahlédla do kuchyně, kde byla tma a nikdo se tam nenacházel. Šla jsem dál a vyšla v obýváku. Pohled mi ihned spočinul na pohovku, kde na samém okraji seděl Alex. Zatajil se mi dech.

Díky vysoké lampě, která jako jediná svítila v rohu obýváku, jsem viděla, že je celý od krve. Byl v černých kalhotách a bílé košili, která byla celá od krve.

Jeho ruce byly špinavé, dlaně měl od krve.

V jedné z nich svíral křečovitě skleničku whisky, kterou si jistě před chvílí nalil.

Hlavu měl svěšenou mezi rameny, takže mu nebylo vidět do obličeje, ale vzhledem k jeho celému nahrbení a křečovitému sezení, určitě nebyl v dobrém rozpoložení.

„Alexi…“ oslovím ho potichu, aniž bych se hnula z místa.

Pomalu zvedl hlavu, aniž by byl zaskočený mou přítomností a podíval se na mě.

V jeho pohledu byla snad všechna zlost světa.

Těžce jsem polkla a po velmi dlouhé době jsem pocítila strach. Strach z něj.

„Proč nespíš?!“ procedí skrz zuby a upil horlivě ze sklenky, až ji celou dopil.

„Nemůžu spát, čekala jsem na tebe,“ odpovím opatrně a velmi pomalými kroky se začnu přibližovat k němu, „Jsi zraněný? Je to tvoje krev?“ zeptám se tiše a ostražitě ho pozorovala. Alex se podíval netečně na své ruce, jako kdyby si až teď uvědomil, že je od krve.

„Není moje,“ zamručí tiše, přesto srozumitelně a následně pomalu vstane ze sedačky.

Napřímí se v zádech, když jsem byla před ním a raději se zastavila v pohybu.

Pohlížel na mě velmi vážně, jeho tvář byla zlostně stažená a něco se v něm jistě pralo.

„Chceš si o tom promluvit?“ nadhodím odvážně. Alex se dlouze nadechl, jako kdyby se snad potřeboval kontrolovat a následně zase vydechl.

„Není o čem,“ odbyde mě a pomalu se rozejde k jeho malému baru v rohu místnosti, zřejmě aby si dolil další skleničku.

„Zabil si ho?“ zajímám se, ignorující jeho odpověď.

„Koho přesně myslíš, protože dneska jsem zabil dost lidí,“ pronese tak temně, až ve mně zamrazilo. Byl ke mně otočený zády, naléval si velmi pomalu další skleničku whisky a já se cítila dost nepatřičně. Nervózně jsem přešlápla a zvedla bradu.

„Zabil si Emilliana?!“

„Taky,“ odpoví a zhurta odložil křišťálovou láhev na stolek. Chopil se skleničky, kterou si nalil do půlky a otočil se zase na mě.

„A koho si ještě zabil?!“ nechápu.

„Několik dalších zrádců, neschopných lidí, feťáků, co se připletli do cesty, Claye,“ odpoví laxně a velmi pečlivě sledoval mou reakci, když se ke mně pomalým krokem přibližoval.

„Proč si zabil Claye?!“ vydechnu překvapeně. Do prdele!

„Víš, ty co, nejdřív se zeptám já, co si po něm přesně chtěla? Proč ses s ním sešla?!“ zavrčí chladným tónem. Jistě už nebylo cesty se z toho nijak vykroutit, ani vykecat. Nebo?!

„Byl mým informátorem už velmi dlouho, chtěla jsem se s ním sejít, abych zjistila veškeré informace ohledně Šíleného Dava a on mi řekl o Emillianovi,“ odpovím sebejistě, až mě to samotnou překvapilo.

Alex mi dlouze pohlížel do očí.

Velmi jsem vnímala tu houstnoucí atmosféru mezi námi a jen krátce mě napadlo, zda by byl schopný mi též ublížit.

„A proč si zabila Teddyho?“ padne další otázka, na kterou jsem neměla připravenou odpověď. Kurva!

„Jak můžeš vědět, že jsem ho zabila já?“ přimhouřím oči netečně a snažila se to zahrát někam, kamkoli, vykecat se z toho.

„Nikdo jiný by si to v tom baru nedovolil. Ani Clay ne,“ odpoví a jeho oči se do mě zabodávaly.

„Vyskakoval si na mě, když jsem šla za Clayem, řekl mi, že jsem Unijní děvka,“ řeknu monotónně, „Navíc to byl kokot, který tě několikrát pojebal, jistě si sám neměl s ním dlouhodobé plány,“ dodám rozhodně a překřížila jsem ruce na prsou. Alex ke mně přikročil, až jsem z něj cítila zápach krve, kterou měl snad úplně na celém oblečení.

„To, že čekáš moje dítě, nezmění nic na tom, že tě můžu potrestat za to, že mi lžeš,“ sykne varovně.

Věřila jsem mu to.

Věřila do posledního slova, ale něco ve mně mi říkalo, že mu prostě nechci říct pravdu.

Ač jsem nevěděla proč. Kristýno, Kristýno.

„A co jako uděláš?! Zamkneš mě ve tvém zámku?! Půjdeš ošukat nějakou děvku?! Vyřádíš se na ní vzteky?!“ odvážím se být značně jízlivá. Jeho oči ještě víc potemněly a zúžily se do zamračeného až zběsilého výrazu. Naklonil se nade mě a já suše polkla.

„Zabiju O’Briana, holýma rukama, přímo před tvýma očima a je mi kurva jedno, že bys mě za to nenáviděla!“ zavrčí hrdelně s jasným varováním, který ve mně vyvolal čistou zlost.

Jeho slova ve mně vyvolala čirou nenávist.

Chtěla jsem mu jednu vrazit, měla jsem velmi silné nutkání mu ublížit, ovšem vím, že bych toho velmi litovala. Ovládla jsem se a ustoupila o dva kroky zpátky.

Zvedla jsem vzpurně hlavu a ztěžka se nadechla.

„Když jsem mučila Grega, krátce před smrtí mi pošeptal nějaké slovo. Nevěděla jsem, co znamená, a tak si to chtěla nechat zjistit od Claye, který o tom nevěděl skoro nic, ovšem Teddy ano a když jsem se z něj snažila zjistit informace, dal se na útěk. Zabila jsem ho proto, že tě podělával velmi dlouho a ke všemu se doznal. Nemohla jsem ho nechat žít.“

„Jaké slovo?!“ zamručí Alex, aniž by nijak zvlášť reagoval na zbytek.

„Euforika,“ odpovím ihned a vnímala Alexe, jak se na mě podíval.

Jistě věděl, co to je.

Náhle zbrunátněl v obličeji a zlostně se rozmáchl o zeď vedle nás.

Sklenička, kterou mrskl o zeď se cinkavě roztříštila a on ke mně rychle přistoupil.

Hrubě mě chytl za loket a přitáhl si mě k sobě.

„A to si mi to kurva nemohla říct?! Musela si mi to zatajit?! Musím se tě dožadovat a vyhrožovat ti opět smrtí toho kokota?! Který ovšem na tebe stále platí Kristýno?!!“ zakřičel mi do obličeje zlostně. Pud sebezáchovy se mi sepnul v okamžiku, kdy mě hrubě stiskl loket. Odstrčila jsem ho od sebe, velmi ostře a výhružně se na něj podívala.

„Okamžitě mě pusť, nebo ti ublížím!“ zahřmím s posledními zbytky sebekontroly, co jsem v sobě měla. V podstatě mě držely zpátky pouze city k němu, které byly někde v samotném pozadí značně potlačeny.

Alexův stisk povolil a já se okamžitě vytrhla z jeho sevření. Ustoupila jsem několik kroků zpátky od něj, do bezpečné vzdálenosti a viděla v jeho obličeji naprostý vztek, který ho poháněl.

Nepochybovala jsem o tom, že by mi jistě ublížil a stejně jako já jemu, ale tu hranici, jsme si nemohli dovolit překročit.

Promnula jsem si kůži na ruce, kde mě pálil jeho pevný stisk a byla si jistá tím, že tam budu mít pěknou modřinu.

„Tohle bylo naposled, kdy jsem tolerovala tvou sílu a hrubost, příště, už se držet nebudu!“ syknu s naprostou vážností v hlase, otočím se ostře na patě a odejdu do ložnice.

Třísknu silně za sebou dveřmi a následně přejdu do šatny, kde za sebou zavřu dveře.

Vzteky vytáhnu svůj schovaný kufr, rozevřu ho a začnu do něj ládovat oblečení. Vložila jsem do něj dva kostýmky, dvoje elegantní šaty, několik kalhot, tři halenky, spodní prádlo minimálně na týden, boty na přezutí a náhradní kabelku, která se mi hodila ke všemu. Když byl kufr napěchovaný k prasknutí, nechala jsem ho tak, s tím, že se ráno dobalím.

Mínila jsem vypadnout, bylo na čase.

 

 

Ráno mě probudil budík, který jsem měla připravenou na šestou hodinu a ihned na něj reagovala. Vypnula jsem ho a vstala. Cítila jsem se jak přejetá, nevyspalá, ovšem stále mě poháněla čirá zlost a jistá hořkost z hádky s Alexem.

Za celou noc za mnou nepřišel a měl taky jediné štěstí.

Neměla jsem sebemenší chuť ho vidět, ani s ním mluvit. Prostě jsem to všechno musela vydýchat. Přešla jsem do šatny a oblékla se do černých elegantních kalhot s obyčejným bílým tričkem a na to si navlékla můj černý bomber. Sbalila jsem si kabelku se všemi nutnými věcmi a připravila si ji k rozloženému kufru. Na nohy jsem si navlékla bílé ponožky a nazula se do bílých tenisek, které jsem měla na sobě předchozí den.

Vyšla jsem se z ložnice, kdy se setkala s pohledem Deana, který se opíral klasicky na svém místě u zdi, na začátku chodby. Aniž bych ho pozdravila, zapadla jsem do koupelny a zamkla se v ní. Vykonala jsem ranní potřebu, upravila se, namalovala a následně zabalila všechny nejpotřebnější věci. S věcmi v ruce jsem vyšla z koupelny a zrovna zaznamenala Alexe, který vyšel z pokoje pro hosty, pouze s ručníkem kolem pasu.

Zcela jsem ho ignorovala a zapadla jsem do ložnice.

Zavřela jsem dveře Alexovi hezky před ksichtem a zaslechla jeho znatelné rozhořčení.

Rychlými kroky jsem přešla ke kufru, do kterého jsem naházela zbytek věcí a dala se do jeho zapínání.

Alexovi kroky se za mnou zastavily a cítila jsem jeho pohled na mých zádech.

„Kam se jako balíš?!“ slyším jeho tvrdý tón. Zvedla jsem zapnutý kufr ze země a otočila se na něj zcela netečně, s chladným výrazem.

„Odjíždím do Česka, přesně jako si chtěl,“ pronesu důležitě. Chopila jsem se kabelky, kterou jsem položila na kufr a následně vyjmula madlo kufr.

„A kdys mi o tom chtěla jako říct?!“ zavrčí nasraně.

„Říkám ti to právě teď,“ odpovím laxně a už chtěla projít dveřmi, když se mi Alex postavil do cesty.

„Nemyslíš si, že tě snad nechám odejít jen tak,“ zamručí mi před ksichtem.

„Oh, to teda necháš! Nejsem v náladě ani rozpoložení, kdy bych chtěla s tebou o čemkoli debatovat, takže mi ustup, Alexi!“ vyhrknu na něj rozhořčeně a křečovitě stiskla madlo v ruce.

„Nepustím tě nikam samotnou!“ rozhodí Alex nechápavě rukama.

„Budou se mnou Marco s Paulem, čekají na mě už dole! A teď mi uhni, nemůžu si dovolit nestihnout letadlo!“

„Ty letíš komerčním letem?!“ zhrozí se.

„Ano!“ přikývnu rozhodně.

„Zbláznila ses?!“ zvýší hlas.

„Jo, do tebe! A vidíš, jak jsem dopadla?!“ sarkasmus ze mě vyloženě cákal.

Alex se na to zamračil, ovšem neřekl vůbec nic, pouze mi uhnul z cesty.

Vykročila jsem z šatny, a aniž bych se s ním jakkoli rozloučila, opustila jsem ložnici.

Dean se odpíchl od zdi a s čirým zmatením na mě pohlížel.

Už chtěl něco říct, ale zastavila jsem ho gestem ruky.

„Nevzrušuj se, mám povolení od pána domu!“ setřu ho jízlivě a šla dál, aniž by mě zajímala jeho reakce.

Došla jsem ke dveřím zrovna v tu chvíli, kdy dovnitř vstoupil Marco.

Obdařil mě zářivým úsměvem, který mu neklesl, aniž když viděl můj nasraný výraz. Mlčky si ode mě přebral kufr i s kabelkou a mínila ho ihned následovat z bytu pryč.

„Kristýno!“ zaslechnu Alexe, kdy následně spěšně vyběhl schody z obýváku ke dveřím. Ohlédla jsem se na něj netečně přes rameno a zastavila se v pohybu, kdežto Marco šel k výtahu. Byl převlečený do tepláků a černého trička. Ač se tvářil nasraně, v očích měl starost.

„Co je?!“ syknu na něj znatelně nesmlouvavě.

„Nemůžeš takhle odejít,“ vydechne těžce.

Čekala jsem, že třeba řekne, že pojede se mnou, jak sám tvrdil, že mě už nikam nepustí samotnou, ovšem on ke mně rychle přistoupil a políbil mě.

Horlivě, potřebně a chtivě.

Ustoupila jsem krokem zpět a odtáhla se od něj.

Ač jsem vnitřně cítila, že potřebuju najednou víc.

Že potřebuju jeho.

Musela jsem mu dát jasně najevo, že jeho chování bylo včera přes čáru a mínila ho v tom vytrestat. Podívala jsem se do těch jeho rozbouřených oceánů, kterým bych hned podlehla, ovšem otočila jsem se na patě a dala se na odchod. Neřekla jsem nic a nechala ho tam stát. V jeho bytě. Samotného.

 

Dívala jsem se z okénka letadla ven a pohlížela na bílé mraky, které nás obklopovaly. Myšlenkami jsem se mezi nimi ztrácela a cítila se mírně na hovno. Neskutečně mě žralo to, co jsme si s Alexem řekli a jak to mezi námi vygradovalo, ač to bylo možná zbytečný. I to, jak jsem se v podstatě dala na útěk a nemínila s ním o tom nijak debatovat.

Ovšem viděla jsem v tom jisté plus.

Naše odloučení nám jistě prospěje.

On se může plně soustředit na svou práci a ty sračky, který se na něj momentálně valí ze všech stran a já můžu navštívit své rodiče, ačkoli jsem se tomu zuby nehty vyhýbala.

Bylo to jako jít z bláta do louže. Nebo ze sraček do sraček.

„Málem bych zapomněl, jaký je cestovat normálním letadlem,“ zaslechnu Marca, sedícího vedle mě, kdy se snažil nějak pohodlně usadit do sedačky.

Polo seděl přes uličku hned vedle, sám.

Podívala jsem se na netečně na něj, kdy zaznamenal můj výraz.

„Buď rád, že jsi v první třídě,“ zamručím.

„To samozřejmě jsem!“ zazubí se, „Ale cestování soukromým letadlem má své jisté výhody, můžu si tam natáhnout nohy, tady ani ty super měkké sedačky nestačí na mou výšku,“ postěžuje si, aniž by sklopil úsměv, „Proč jsme vlastně neletěli Alexovým letadlem?“ zeptá se záhy na to.

„Nepotřebuju si dělat na záda zbytečný terč,“ okomentuji jednoduše, ač jsem cítila na sobě jeho pátravý výraz, „Alexovo letadlo mířící do Evropy by vzneslo jistý rozruch, kterému se ráda vyhnu. Zvolila jsem tenhle komerční let kvůli tomu, že i když někdo zjistí, že mířím do Česka, bude to chvíli trvat, a navíc samotná nepředstavuji takovou hrozbu, jako s ním, či jeho letadlem.“

„Dobrá a jaký je teda plán? Koho jedeme zabít?!“ nadhodí s nakrčeným obočím, jako kdyby se těšil na další akci, kterých jsme společně v Česku vykonali více než dost.

„V Praze si vyzvedneme auto, pojedeme s ním do Liberce, ubytujeme se v hotelu a další den se chci sejít s mými rodiči,“ odpovím. Marco se na mě podíval s čirým zaskočením ve tváři.

„Zdržíme se v Liberci několik dní, uvidíme podle situace,“ dodám na to.

„Čekal jsem všechno, ale tohle teda ne,“ zasměje se Marco.

„Jo, věř mi, úplně se mi do toho nechtělo, ale přišel vhodný čas se na chvíli odklidit z New Yorku,“ řeknu pouze a zahledím se zpátky z okénka.

„Jo, Alexovo řádění a hromadné zabíjení brzy vyvolá spousta otázek a taky pozornost ostatních,“ utrousí tiše Marco a já pouze souhlasně přikývla.

Bohužel měl pravdu.

Byl ten pravý čas na to se stáhnout do bezpečné vzdálenosti, protože teď už to nebylo pouze o mně.

 

                                                                       -

 

„Proč tady vždycky chčije, když sem přijedeme?!“ zamručí otráveně Marco, když jsme vyšli ven z letištní haly v Praze. Ohlédla jsem se po nejbližším taxíku, který by nás dovezl do půjčovny aut, která byla od letiště asi deset kilometrů.

Polo od nás odstoupil a mávl zrovna na přijíždějící taxík, který k nám zamířil a zastavil se před námi.

Byla jsem ráda, že Polo byl ten tišší, v mnoha věcech schopnější než jeho drahý bratr, ačkoli Marco byl též dobrý. Zase v mnoha jiných věcech. Především v zabíjení a vyhrožování. Ačkoli se věřit nedalo skoro nikomu, kor v této době, kdy každý podělával každého, jim jsem věřila.

Platila jsem jim velmi štědře a byli po mém boku už dost dlouho na to, abychom věděli, co navzájem od sebe očekávat. Mlčky jsem přešla k taxíku, kdy mi Polo otevřel zadní dveře a já mu s díky přikývla. Taxikáři jsem sdělila adresu a když nasedli i bratři s našimi zavazadly, rozjeli jsme se pryč z letiště.

V půjčovně jsme si vyzvedly černého Kodiaqa značky ŠKODA a zrovna, když už se Polo chystal na místo řidiče, zastavila jsem ho gestem ruky.

„Budu řídit,“ opáčím zcela vážně. Neřekl na to absolutně nic a mlčky přešel ke spolujezdci. Usadila jsem se za volant a upravila si sedačku tak, aby se mi sedělo pohodlně. Následně jsem si upravila zpětné zrcátko a setkala se v něm s pohledem Marca.

„Ty budeš řídit?!“ zhrozí se Marco na zadní sedačce.

„Ano!“ zamručím netečně.

„Ježíši Kriste, tak to se jdu připoutat!“ sykne rozhořčeně a už se natahoval pro pás. Blbeček.

Nijak jsem to nekomentovala, nastartovala a schopně vyjela z půjčovny.

Do navigace jsem zadala Liberec, tak aby naše cesta byla co nejkratší a pokud možno se vyhnuli dopravní špičce, která nás jistě čekala. Pustila jsem rádio, aby v autě nepanovalo naprosté ticho a soustředila se plně na jízdu.

Bylo mi to pohodlné po dlouhé době zase řídit a cítila se trochu normálně.

Dlouhou cestou letadlem jsem dopracovala k závěru, že nám opravdu nějaký čas od sebe s Alexem jenom prospěje a já navštívím rodiče, přesně tak jak si táta přál. Psychicky jsem se na to nějak připravila a mínila tátu překvapit tím, že mu o své návštěvě zavolám až dorazíme do Liberce.

Cesta trvala díky dopravě nekonečné tři hodiny a když jsme zaparkovali v podzemních garážích hotelu, kde jsme měli zarezervovaný pokoj, ztěžka jsem vydechla. Necítila jsem zadek, ačkoli jsem seděla v luxusních sedačkách a křeslech.

Byla jsem vysílená a unavená, ač jsem chvíli spala v letadle.

Prostě tohle zdlouhavé cestování a jasný jetleg mě jisto jistě dodělával.

Nemluvě o těhotenství, díky kterému jsem byla více unavená.

Pobrali jsme všechny věci z auta a přešli k výtahu, vedoucí pouze k recepci. Z výtahu jsem zamířila na malou recepci hotelu, kde zrovna nikdo nebyl a od stolu na nás pohlédla mladá dívka, upravená v rudém kostýmku.

„Dobrý den, vítejte v hotelu Modern, přejete si?!“ nadhodí strojený úsměv a vzhlédne k mým společníkům, kteří se za mnou značně lišili svou výškou.

„Máme tu rezervované tři pokoje na jméno Kristýna Al-Sheid,“ obeznámím ji suše v češtině. Už jsem se viděla naložená ve vaně či sprše s tím, že si natáhnu nohy a budu odpočívat. Dívka sklopila svůj pohled k počítači a chvíli tam něco hledala.

„Eh, vaše rezervace na ty pokoje byla zrušena a na místo toho je objednaný apartmán na střeše,“ obeznámí mě suše, přičemž ji mírně zaskočí můj výraz.

„Apartmán?!“ zamručím naštvaně.

„Ah ano, byl změněn zhruba před dvěma hodinami jistým panem…Verwohnendesem,“ přečte Alexovo jméno se značnými obtížemi a já se nakrčím v ramenou.

„A v tom apartmánu už někdo je?!“ zajímám se hned s jistou myšlenkou, že možná přijel za mnou.

„Nene, přístupové karty ještě nebyly vydány, budou vám stačit dvě?“ zajímá se.

„Ne, chci tři,“ řeknu rozhodně a podívala se na Marca, který se ke mně naklonil.

„Co se děje?!“ zajímá se hned.

„Alex nám zajednal apartmán,“ vysvětlím jednoduše a on pouze uznale přikývne, následně se stáhl zpátky.

Dívka mi vydala karty k pokoji, obeznámila mě s klasickými pravidly hotelu a podobnými kecy, kdy následně k nám chtěla vyslat poslíčka, aby nám pomohl se zavazadly, ale odmítla jsem ji.

Měla jsem své vlastní poslíčky, kteří si vystačili jistě sami.

Přešli jsme následně k výtahu a já zmáčkla tlačítko střešního apartmánu, kdy jsem vstup do toho patra musela potvrdit svou přístupovou kartou.

Záhy na to se dveře výtahu zavřely a my vyjeli nahoru do nejvyššího patra.

Výtah se otevřel a já vyšla dovnitř apartmánu, který byl velmi moderně zařízen. Velká vitrážová okna byla po celé jedné délce a dávala na obdiv výhled na celý Liberec. Rozhlédla jsem se po prostorném obýváku, kdy na konferenčním stolku byla obrovská kytice bílých růží. Byl to puget tak o padesáti růžích minimálně. Mezi nimi se tyčila vzhůru nějaká obálka. Zvědavě jsem se rozešla do obýváku a když jsem se zastavila před stolkem, uchopila jsem obálku do rukou. Vytáhla jsem z ní vzkaz, na kterém bylo napsáno pouze Zavolej mi. Nic víc. Jestli to mělo působit romantickým dojmem, tak ten vzkaz to jistě zazdil.

Vytáhla jsem mobil z kabelky, kterou jsem svírala stále v ruce a hned vytočila číslo Alexe. Bylo mi jedno, jestli spal, nebo dělal cokoli jiného.

„Jo?!“ syknu netečně, když přijal hovor po nějaké chvilce.

„Už si dorazila?“ zajímá se klidným tónem.

„Jinak bych ti asi nevolala,“ opáčím a ohlédla se na bratry, kteří se vydali s kufry kamsi do útrob apartmánu.

„Jak se ti líbí pokoj?“ zeptá se, přičemž jsem slyšela ten jeho typický úšklebek.

„Dobrý, vystačila bych si s pokojem, co jsem si sama zarezervovala,“ odpovím suše.

„Chtěl jsem ti dopřát všechno pohodlí.“

„Jak šlechetné,“ syknu značně jízlivě. Nabývala jsem dojmu, jako kdybychom se vrátili několik týdnů zpět a byli zase na začátku, kdy se na mě snažil zapůsobit a já ho akorát odpálkovala.

„Jak dlouho chceš zůstat v Česku?“ nadhodí hned otázkou, na kterou jsem neznala odpověď.

„Uvidím podle situace,“ odpovím hned a dívala se na ty krásné bílé růže.

„Zkusím vyjednat schůzi Unie, abychom tu situaci rychle vyřešili a mohli se zase každý starat o to svoje. Možná je lepší, že jsi odjela, alespoň budeš daleko od toho všeho,“ jel si zase to svoje, což mě vůbec nepřekvapilo.

Jak jinak. V jistých ohledech se Alex prostě nezmění.

„Jasný,“ ceknu pouze a čekala, zda z něj vypadne něco dalšího. Alex chvíli mlčel a po znatelně dlouhé době se zase chopil slova.

„Mrzí mě ta naše hádka a omlouvám se, nechtěl jsem ti nijak ublížit,“ vydechne těžce, jako kdyby to bylo poprvé v životě, kdy se někomu omlouvá. Dlouze jsem nabrala vzduch nosem a cítila jistou tíhu na hrudi.

„Omluvu si nech na to, až se uvidíme, jinak to neplatí,“ odbydu ho netečně. Přes mobil je každý hrdina.

„Pokusím se to tady vyřešit co nejrychleji a přiletěl bych za tebou, co myslíš,“ nadhodí s otázkou, což jsem se divila, že ho vůbec zajímal můj názor.

„Myslím si, že když poletíš do Evropy, akorát vyvoláš válku s Davem, takže si to ještě pečlivě rozmysli,“ uvážím a posadím se znaveně na bílé semišové křeslo.

„Ne, musím to prostě utnout a uklidnit situaci,“ řekne si spíše pro sebe. Uklidnit by měl hlavně svou matku, říkala jsem si.

„Dobře, jdu si odpočinout, jsem unavená,“ opáčím odtažitě.

„Co miminko, dobrý? Zvládla si let?!“ zajímá se najednou, jako kdyby prozřel. Ač to byla velmi pozorná otázka, úplně ve mně rozlítila zlý pocit. Nejdřív řeší byznys a pak si vlastně vzpomene, že nosím jeho dítě. Sebestředný kretén!

„Jsem v pohodě! Čau!“ odbydu ho hnusně a típla jsem mobil. Měla jsem sto chutí zahodit mobil někam do dálky a puget růží rozšlapat, ovšem spolkla jsem tu jistou hořkost, kterou ve mně Alex vyvolal. Do hajzlu!

 

Uklidnila jsem se ve sprše, kdy jsem se dlouho smáčela a rozjímala nad horkou párou ze sprchy. S city ohledně Alexe jsem si připadala neskutečně zranitelně, protože akorát jsem byla opět plná rozporuplných pocitů a dojmů a nejraději bych se tak necítila.

Dovolila jsem si akorát připomenout, jak jsem se cítila kdysi s Adamem, kdy byl ve válce se Skyem a všechno se na něj bortilo.

Všechno bylo napjaté k prasknutí. A teď to bylo s Alexem velmi podobné.

Vysprchovaná jsem se převlékla do pohodlnějšího oblečení a přešla do kuchyně s jídelnou, kde u stolu seděli bratři a večeřeli jídlo, které jsme si objednali z hotelové kuchyně. Objednali jsme si steaky. Usadila jsem se k nim a pohlédla na talíř před sebou.

Neměla jsem sebemenší chuť k jídlu, ač jsem věděla, že se najíst musím.

V tichosti jsem se najedla a následně se rozhodla zavolat tátovi.

Věděla jsem, že zrovna určitě sedí u televize a kouká na večerní zprávy.

„Ahoj Týnko, jsem tak rád, že voláš!“ zvolá táta radostně.

„Ahoj Tati,“ pozdravím a nadechnu se, „Můžeme se zítra potkat? Jsem v Česku,“ nadhodím rovnou k věci.

„Ooh, už jsi v Česku?“ udiví se táta zaskočeně a slyším, jak tlumí televizi.

„Jojo, dneska jsem přiletěla. Můžeme se sejít zítra na oběd?“ zeptám se.

„Ano, samozřejmě, budu rád,“ opáčí a už se nadechoval, že něco řekne, ale skočila jsem mu do řeči.

„Klidně vezmi s sebou mámu, ráda vás uvidím oba,“ navrhnu, přičemž jsem si byla naprosto jistá, že mě čeká neskutečná výzva. Výzva alá má zběsile umanutá matka.

„Dobře, drahoušku, vezmu ji s sebou,“ uchechtl se táta a snad ani se raději neptal, odkud vím, že jsou jistě spolu. Určitě seděli zrovna vedle sebe na gauči a máma našpicovanými uši poslouchala náš rozhovor.

„Tak zítra ve dvanáct tam, jak jsme chodili spolu vždycky na naše nedělní obědy?“

„Dobře, ve dvanáct tam, budeme se těšit!“ zvolá táta nadšeně. Rozloučila jsem se a típnula následně hovor. Taky jsem se těšila. Hrozně moc!