Anglie nebo Itálie? XVI. DÍL

 

DÍL XVI.

 

Až příliš silné přátelství

Část 10- Jedna noc

 

               Po těch šílených Vánocích u Barbary v Dublinu jsem se přestěhovala do nového bytu a pak se zahrabala do práce. Univerzita, kurzy tvůrčího psaní a do toho mé vlastní psaní mě naplno zaměstnávalo. Neměla jsem čas myslet na Dana, Jamese anebo Chloe. Vlastně jsem na ně ani myslet nechtěla.

Zadívala jsem se na hromádku dopisů, které přišly ještě na adresu mých rodičů. Dala jsem si pauzu od psaní a rozhodla dopisy otevřít. Většina byla nezajímavých, až na jeden, který byl otevřený. Přečetla jsem si ho a pak zavolala mé matce.

     „Ahoj zlatíčko, jak se máš?“ zašvitořila vesele do mobilu.

 „Ahoj mami, mám se fajn. Právě jsem otevírala ty dopisy, co jsi mi tu nechala včera. Proč je jeden otevřený?“

 „Protože jsem věděla, co v něm je. Je to pozvánka na galavečer. Vyhlašování nejlepších knih za minulý rok. A věděla jsem, že když bude obálka otevřená, tak tomu věnuješ větší pozornost.“

 „Víš, že tam nikdy nechodím.“

 „Ale já myslím, že bys tenhle rok měla.“

 „Já nemám zájem o další čtvrté místo v žebříčku nejlepších knih. Mám už tři.“

 „Co když to tentokrát vyjde? A když ne, tak alespoň zajdeš mezi lidi, třeba se i pobavíš. A když ani to ne, tak se najíš a popiješ něco dobrého.“

 „A jdeš se mnou?“

 „To já bohužel nemůžu. Ale táta prý půjde.“

 „To raději půjdu sama. Držel by mě za ruku, jako malou holku a když bych nic zase nedostala, tak by byl schopný vtrhnout na podium a začít italsky nadávat, že jsou všichni Stupido!"

 „Dokážu si to živě představit. Ale půjdeš tam, že jo?“

 „Jo, půjdu, co mám s tebou dělat? Jestli si odnesu zase čtvrté místo, tak tam za mě půjdeš příště ty.“

 „Beru. A vezmeš si na sebe ty šperky od Dana? Myslím, že jsi je zatím nevyndala z krabičky.“

 „Mami, ještě mám nějakou práci. Pa,“ rozloučila jsem se rychle a povzdechla si. Ale pak jsem si řekla, že i zatracené a tolik nenáviděné čtvrté místo jako nejoblíbenější spisovatelka je dobré, mohla bych být i třeba dvacátá, nebo bych se nemusela umístit vůbec. Odešla jsem do kuchyně nalít si čaj a na chodbě jsem zahlédla samu sebe v zrcadle.

Vlasy mi odrostly a moje pleť měla barvu holubího peří. Opět jsem sáhla po telefonu a volala své kadeřnici a kosmetičce v jedné osobě. „Čauky, Mandy, měla bys na mě čas? V pátek jdu na předávání cen. A chci zpět tu mou rezavou barvu vlasů.“

Objednala jsem se ke zkrášlení a ani nevím proč, ale najednou jsem se na tu slavnostní akci začala těšit.

          Když jsem konečně v pátek večer do sálu vešla, tak jsem se těšit přestala. Měla jsem na sobě krásné šaty a ty drahé šperky od Daniela. Bylo mi ale trochu líto, že jsem tam byla sama. Myslím, že by se jen stačilo Jamesovi zmínit a šel by se mnou, ale po Vánocích jsem si řekla, že jestli se do mě zamiloval, tak by se měl zase odmilovat, a to půjde lépe, když se nebudeme vídat. Já nemůžu být jeho dinosaurus, ani kdybych chtěla.

Vzhledem k tomu, že jsem dorazila ve stejnou dobu, jako jedna z mnohem slavnějších spisovatelek, tak jsem unikla pozornosti fotografů a v klidu jsem si tak mohla sednout na své přidělené místo. Chvíli jsem se dívala do mobilu, když jsem nad sebou uslyšela hluboké: „Ehm, ehm, s dovolením.“

Zvedla jsem hlavu tak vysoko, že se mi otevřela pusa. Stál u mě chlap. Chlap se zatraceně velkým... CH. Byl vysoký, dokonce velmi. Byl urostlý, což se dalo poznat i dle napnuté látky saka na jeho pažích. Měl tmavé kudrnaté vlasy na ramena, v tuto chvíli stažené do culíku v týlu. Měl výraznou bradu a nadočnicové oblouky.

„Pardon,“ probrala jsem se z civění na něj a vstala jsem, aby mohl projít.

 „Děkuji,“ pronesl, když procházel kolem mě a pak si s povzdechem usedl na sedadlo po mé levici. „Nevíte, jak dlouho bude tahle, ehm, věc, trvat?“

 „Tahle věc? Obvykle tak dvě hodiny to trvá.“

 „Dannazione,“ zaklel italsky.

 „A quanto pare non sei qui volontariamente,“ pronesla jsem v italštině poznámku, že tam zřejmě nepřišel dobrovolně. Dívala jsem se přitom ale mimo něj. On zvedl hlavu a se zájmem se na mě podíval.

 „Italka?“

 „Záleží na tom?“

 „Možná. Jsem Viktor,“ nabídl mi ruku. „Viktor Rossi.“ Rossi, tak se jmenovala i Kaitlyn, než se stala Greenovou.

 „Rebecca de la Vega.“ Potřásla jsem si s ním rukou.

 „de la Vega? No opravdu! To mám ale štěstí.“

 „Známe se?“

 „Ne, to ne. Já jen, no. Měl jsem v prosinci trochu depku a po deseti letech jsem se rozhodl si přečíst knihu. A zrovna Zločiny z vášně.“

 „Moje Zločiny z vášně?“ zeptala jsem se. Přesně tak se jmenovala má poslední kniha. Napsala jsem ji po seznámení s Chloe.

 „Jo. Přesně. A za posledních deset let to byla nejlepší kniha, kterou jsem četl.“

 „Protože to byla jediná,“ pronesla jsem skepticky.

 „Hned zítra půjdu a koupím si další knihy. A pak mi je podepíšete. Co vy na to?“

 „Pokud se ještě někdy uvidíme, tak klidně.“

 „Mám nápad. Co děláte zítra odpoledne? Mám pár hodin volna a mohli bychom zajít na kávu a jít spolu koupit ty vaše knihy. A u té kávy byste je mohla podepsat.“

 „No, já nevím,“ kroutila jsem se. Na jednu stranu jsem chtěla. Bože, byl to tak sexy chlap, a na druhé straně jsem se zdráhala. A bylo to na mně poznat.

 „Tak co kdybychom se vsadili? Jestli skončíte na lepším než čtvrtém místě, tak budeme mít zítra schůzku. A když ne, tak usoudíte dle sebe.“

 „Fajn, domluveno.“ Souhlasila jsem, protože jsem věděla, že z toho ocenění zase nic nebude. Bude při nejlepším zase jen to čtvrté

 

*

 

               Seděla jsem v ordinaci gynekologa a čekala, až si přečte výsledky preventivního vyšetření.

 „Co je nového?“ zeptal se Robert Long a podíval se na mě.

 „Mám nového chlapa.“

 „Páni, povídej,“ vybídl mě, založil ruce na prsou a opřel se pohodlně do židle.

 „Poznali jsme se na předávání cen, pozval mě druhý den na kávu, ale já se zdráhala. To víš, musela jsem dělat trochu drahoty a tak jsme se vsadili, že když na těch cenách dopadnu lépe než čtvrtá, tak půjdu na tu schůzku.“

 „Kolikátá jsi byla?“

 „Druhá.“

 „Gratuluji. Takže jsi šla s ním na rande?“

 „Jo. Měla to být původně jen káva a podepsání pár knih, ale káva se protáhla do rána.“

 „Do rána?“

 „Jo, je to teď úplně jiné. Je to Ital, ale žije tady. Pracuje tu pro italskou automobilku a je na první pohled nádherný.“

 „Uka fotku,“ naklonil se ke mně. „No páni,“ vypískl Rob, když jsem mu fotku Viktora ukázala na mobilu. „Jaký je na druhý pohled? Na první jsi říkala nádherný. Co ten druhý pohled?“

 „Trochu sobec. No dobře, možná i trochu víc. Ale dostala jsem se s ním do úplně jiné společnosti. Každou chvilku nějaký večírek nebo představení nových aut na veletrzích. Přijde mi, že jsem o sebe i začala více dbát a možná mi trochu stouplo sebevědomí, že si takovýto chlap vybral mě.“

 „Ale?“ pohlédl na mě s pozdviženým obočím.

 „Ale poslední dobou to nějak skřípe. Lehce jsme se bavili o sestěhování. On ale že jedině do jeho bytu. Nesnese, když jsem doma jen tak v legínách a vytahaném triku a píšu. Hned se musím převléknout, abych vypadala reprezentativně. A pak taky, poslední dobou nám to neklape v sexu.“ Rob Long byl od narození Ashley můj přítel na vypovídání. Jednak to byl gay, takže měl jiný pohled na věc. A jednak znal Kaitlyn i Dana a jeho bratra.

„A jak? Jeden z vás nechce?“

 „Ale jo, to chuť je. Jenže poslední dobou je ten sex bolestivý. Občas po něm i lehce krvácím. On si myslí, že tu bolest předstírám, abych s ním spát nemusela. Ale to bych přeci byla úplně blbá. Něco předstírat, když mám v posteli prvotřídního hřebečka?“

 „Je normální, že na sex někdy prostě není chuť. Ženy to mají častěji, protože toho mají prostě od života naloženo víc, než muži – péče o rodinu, domácnost, vlastní práce. Však to znáš,“ pronesl a prohrábl si vlasy. Působilo to ale trochu nervózně. „Mimochodem, už jsem ti řekl, že ti to sluší?“

 „Ne, ale děkuji. Co ty výsledky? Doktor Maas říkal, že první výsledky cytologie nebyly příliš jasné, a tak raději udělal další. A pak jsi mě pozval sem na konzultaci.“

 „Nebudu ti lhát. Není to dobrý,“ protřel si kořen nosu. „Obě cytologie jsou, no, prostě špatný.“

 „Špatný? Co to znamená?“ Byla jsem vyplašená. Nevěděla jsem, co si o tom myslet.

 „Je tu riziko, že by se mohlo jednat a nějaké buněčné změny.“

 „Rakovina?!“ skočila jsem mu do řeči. Nezajímalo mě okecávání ohledně buněčných změn.

 „Nejspíš.“

 „Nejspíš? Ježíší Robe! Máš zkušenosti. Posledních pět let jsi se přeci onkogynekologií zajímal! Takže mi řekni po pravdě, jak na tom jsem?“

Zhluboka se nadechl. „Nemůžu. Musíme udělat ještě nějaká další vyšetření. Odběry krve, další ultrazvuk, CT a také biopsii. Pak teprve můžeme dělat závěry.“

 „Když se potvrdí, že to opravdu je, ehm, rakovina. Co pak?“

 „No, dá se to dobře léčit. Je to radikální léčba, ale je. Pokud se to nikam nerozšířilo, tak bude stačit odstranit dělohu. Pokud to bude horší, bude následovat chemo nebo radioterapie. Jasně, chemo je svinstvo, ale všechno už je v medicíně tak daleko, že ani nemusíš přijít o vlasy.“

 „Když se léčit nebudu?“

 „Pane bože! Jsi inteligentní mladá ženská, o tom ani nesmíš přemýšlet! Navíc bych si to nikdy neodpustil. Takže i když budeš odmítat, stejně tě léčit budu! Bude-li to třeba!“ řekl rázně.

 „Takže co teď bude?“ zeptala jsem se a setřela si slzu, která mi z oka utekla.

 „Objednáme všechna ta vyšetření v co nejkratší době, ať nic nepropásneme. Souhlasíš?“ zeptal se a já přikývla. „Zvládneme to, neboj se.“

 „To se ti snadno řekne,“ popotáhla jsem a vzala si kapesník z krabice na doktorovo stole.

 „Já vím, je to na hovno. Ze všech lidí, které znám, si to nejmíň zasloužíš. Pojď sem,“ vstal a objal mě. „Musíš teď myslet na pozitivní věci. Což asi Danielova svatba nebude, že ne?“

 „Snažíš se změnit téma?“ vzhlédla jsem k němu a porušila tak to objetí.

„Možná. Přišlo mi oznámení. Bude to už za měsíc.“

 „Jo. Popravdě? Nejsem z toho nadšená. I tak tam ale jedu. Týden před svatbou nebude nastávající paní Greenová v Itálii, tak chci strávit nějaký čas s holkami.“

 „No, do té doby už budeme mít všechny výsledky. Slibuju!“

               Jak dlouho jsem pak doma brečela nedokážu říct. Nejhorší bylo to říct dalším. Pro mámu a tátu to byl obrovský šok. Máma dokonce vypadala, že omdlí a táta začal po chvilce hledat nejlepší doktory v Evropě. A pak jsem to po dvoudenním váhání řekla i Viktorovi. I na jeho tváři byla poznat lítost, šok a možná i vztek. Po dlouhé, několikaminutové odmlce vstal a řekl, že o tom potřebuje přemýšlet.

Během doby, kterou přemýšlel jsem podstoupila všechny vyšetření a pak dva týdny čekala na vyšetření. A Viktor se stále neozval.

 

*

 

          Užírat svou mysl myšlenkami na rakovinu nebo představou, jak si Daniel bere Chloe bylo sebemrskačské. Přesto jsem ale odletěla do Itálie, kde se druhé zmiňované chystalo. Navštívila jsem svou babičku, tetu a její děti a pak jsem v autě svého bratrance odjela na místo, kde to mám ráda. A pokud by to mělo být naposledy, tak jsem si to chtěla užít.

A během těch pěti dní, které jsem tam strávila se toho stalo víc než za poslední rok.

          Hned první ráno po mém příjezdu mi volal Robert a řekl mi to, co jsem v podvědomí tak nějak věděla, že řekne. Jenže hned na to se objevil Daniel a mé slzy neskryly ani černé brýle a já musela s pravdou ven. Danielem to otřáslo. Byl vzteklý, rozkopl květináč a přecházel sem a tam po terase. Pak se uklidnil a vzal mě i holky do města, kde mi sjednal schůzku v největším italském nakladatelství, kde měli zájem o všechny mé knihy. Poté mě pozval na premiéru opery, kterou složil a půjčil mi svou kreditku, abych si obstarala garderobu.

          Další den nebyl o nic míň zajímavý, neboť se u dveří Danova domu objevil Viktor. Měla jsem radost, že za mnou vážil tak dlouhou cestu. Ale jen se zeptal na výsledky a pak se se mnou rozešel. Důvodem bylo, že s vykuchaným břichem a holou hlavou po chemoterapii pro něj nebudu atraktivní a nebudu mu dělat hezký doplněk. Přemýšlela jsem, kam ho za to praštit. Ale nejlepší kuchařka, Viktorie, přiběhla a začala na něj nadávat a házet po něm rajčata. Viktor zdrhl a už se neozval. Popravdě, ani jsem nijak zvlášť nesmutnila.

          Středa, byla obzvlášť šťavnatá. Konala se totiž Danova opera. Navlékla jsem se do šatů, postarala se o mě kosmetička a kadeřnice a když jsem se Danovi ukázala, tak mu doslova spadla brada. Neustále celý večer pěl ódy, jak jsem krásná. Byla jsem z toho v sedmém nebi a opět jsem si uvědomila, že mé zamilování nijak nezmizelo. Obzvlášť, když jsem ho v divadle viděla sedět za klavírem a hrát. Bylo to, jako tenkrát v baru, když jsem ho viděla poprvé.

On byl opilý slávou a úspěchem a já šampaňským. Utekli jsme z oslavy po opeře a v šatech a smokingu jsme běhali po městě a sháněli gelato. Uzavřeli jsme sázku, že pokud ho Daniel opravdu sežene, tak mu splním jedno přání. A on ho opravdu sehnal. Vytáhl z postele uprostřed noci svého kamaráda, který vyráběl svou vlastní zmrzlinu.

Posadili jsme se na okraj blízké fontány a v tichosti jedli skvělé gelato. Po chvíli mi ovinul Daniel ruku kolem ramen. Lehce jsem se pod jeho dotykem zachvěla, a tak si svlékl sako a přehodil ho přes má ramena.

 „Tak,“ vydechla jsem, když jsem svou zmrzlinu dojedla.

 „Tak?“ zopakoval Daniel, ale s otazníkem na konci věty.

 „Teď to tvoje přání.“

 „Já myslel, že s tím počkám domů, ale fajn,“ sesedl z fontány a postavil se čelem ke mně. „Přeji si, abych tě směl políbit.“ Své přání pronesl s jiskřícíma očima a chraplavým hlasem. Já zavřela oči a zhluboka se nadechla. Nevěřila jsem svým uším a potřebovala jsem chvilku, než jsem to zpracovala. Když jsem oči otevřela, přitáhla jsem si k sobě Dana za košili a políbila ho lehce na rty. On dál na nic nečekal, nenechal mě abych se odtáhla a sevřel mě pevně v náruči. Polibky se z letmého otření o rty stávaly hlubší a vášnivější. Daniel se ke mně přitiskl a převzal veškerou iniciativu. Líbal mě s takovou naléhavostí, že jsem si myslela, že mě rozmačká a zadusí.

 „Dane, Dane, přestaň,“ snažila jsem se ho zastavit, když mi svými polibky začal zasypávat nejen rty, ale líbal i mé tváře, spánky, uši, krk a dekolt.

 „Já nemůžu,“ vydechl chraplavě.

 „Tady ne. Může nás tu kdokoli vidět.“

 „Jo, to máš pravdu. Jdeme, pojď,“ stáhl mě z okraje fontány a stejně rychle jako jsme přiběhli sem jsme běželi i zpět. Jen tu a tam se Dan zastavil, aby mě mohl rychle políbit. Já neběžela, já se vznášela.

Jeli jsme rychle zpět domů, ale stále jsem tomu nemohla uvěřit. Vše, co jsem vždycky chtěla, ale jen o tom snila se právě dělo. Přála jsem si být co nejrychleji doma, dokud si to jeden z nás nerozmyslí. Byl mezi námi takový erotický náboj, že nemělo ani cenu mluvit o tom, co by se doma mohlo stát.

          Dům se nořil do temnoty, svítila jen venkovní světla na zahradě a u bazénu. Daniel si mě přivedl do haly za ruku. Byli jsme tam jen my dva. Personál dostal volno a děvčata spala u kamarádek.

 Položila jsem mu dlaň na tvář a on se mi do té ruky vtiskl.

 „Víš, jak dlouho jsem na tuhle chvíli čekal?“ zeptal se, ale odpovědět mě nenechal. „Celou dobu, co tě znám.“ No a co teprve já.

 „Ale,“ chtěla jsem něco namítnout, jenže mě umlčel dalším polibkem. Stával se vášnivějším a vášnivějším. Začal rozepínat mé šaty, ale já ho chytila za rozvázaného motýlka u krku a jako poslušného pejska si ho vedla do svého pokoje, kde z nás obou spadly poslední zábrany i oblečení a mě se splnil sen. Být s Danielem. Milovat se s ním, splynout v jedno. Bylo mi jedno, co bude pak, prostě jsem chtěla to, co jsem právě měla na dosah.

Nechávala jsem se unášet touhou, chtíčem i vášní najedou. Nevěděla jsem, jestli padám do propasti nebo se vznáší v nebi. Bylo mi krásně, cítila jsem se chtěná, milovaná, na chvilku se stala Danovým majetkem, jeho ženou, jeho milenkou.

 

               Jenže ráno nebylo takové, jaké bych chtěla. Vzbudila jsem se, trochu mě bolelo v podbřišku a měla jsem hroznou žízeň. Posadila jsem se na posteli a dívala se do země. Dan s rozcuchanými vlasy spal vedle mě. Na zemi, kousek od postele ležel Danův mobil. Zvedla jsem ho, abych se podívala na hodiny, ale v tom mu přišla zpráva. Chloe. Zatraceně. Za pár dní si ji má brát. Co se stane s naší vášnivou nocí? Zůstane navždy zapomenutá? Nemohla jsem přeci čekat, že pošle Chloe k šípku a zůstane se mnou. To byla blbost.

Rychle jsem na sebe něco hodila a odešla do kuchyně. Tam jsem si udělala čaj a vyšla s horkým hrnkem na zahradu. Sledovala jsem moře a přemýšlela nad vším co se stalo a co se ještě stane.

„Dobré ráno,“ pozdravil a objal mě zezadu kolem pasu. Nečekala jsem to, snad jsem i sama doufala, že bude dělat, že se nic nestalo.

 „Jak jsi se vyspala?“ ptal se Dan a políbil mě na rameno, ze kterého mi sklouzl jemný háčkovaný svetr.

 „To bychom neměli,“ ošila jsem se mu v objetí.

 „Proč ne? Jsem do tebe blázen už spoustu let.“ Spoustu let? Říkal pravdu? Nebo to jen tak řekl?

 „Jenže se pozítří ženíš a dnes večer se ti vrací snoubenka,“ řekla jsem a otočila se k němu čelem.

 „Cože? Jak to víš?“

 „Když jsem vstala, tak jsem se podívala na tvůj telefon na hodiny a v tom ti přišla zpráva. Viděla jsem jen Miláčku, přijedu dnes večer.“

 „Dobře, to trochu kazí mé plány, ale to nevadí.“

 „Heleď, k tomu, co se stalo včera se prostě nebudeme vracet. Bylo to v rámci rozlučky se svobodou a nebudeme to pitvat. Nikdo se to dozvědět nemusí,“ divoce jsem u toho máchala rukama, až jsem vyšplíchla trochu čaje.

 „To ani náhodou. A tohle mi raději dej, nebo se poleješ,“ řekl a hrnek mi z ruky vzal. Byl ještě horký a zacítil z něj vůni černého čaje s bergamotem. „Ehm, earl grey?“

 „Ano.“

 „Pořád piješ ten od Markse a Spencera?“

 „Jo, jak to víš?“

 „Však jsem říkal, že po tobě toužím celou dobu, co tě znám. Takže to, že piješ Earl Grey od Markse a Spencera, je maličkost. Navíc jsme spolu skoro rok bydleli, pokud jsi zapomněla,“ řekl a čaje se trochu napil. „Páni, pěkně silný.“

 „Jak to tedy chceš vysvětlit, když ne jako divokou rozlučku se svobodou?“

 „Já nic nikomu vysvětlovat nehodlám. Ale také nehodlám dělat, jako že fajn, užili jsme si a nazdar. To po mně nemůžeš chtít. Na to byla ta noc příliš intimní.“

 „Intimní by to bylo s každou jinou,“ řekla jsem a chtěla odejít, ale Daniel mě chytil za paži.

 „Ale s tebou to bylo prostě jiné. S Chloe to nějak vyřeším, jen mi dej trochu času.“

 „Tak toho zrovna moc nemám. Potřebuji si dát sprchu,“ řekla jsem a odešla do pokoje. Zůstala jsem v něm až do večeře. Vyšla jsem na schodiště a z něj zahlédla Chloe, jak právě vešla do haly. Daniel k ní přišel a přivítal ji objetím. Ona ho změnila na polibek. On se ale neodtáhl.

Najednou jsem zalitovala všeho, co se stalo. Bylo mi jasné, že ji neopustí pár dní před svatbou. Vrátila jsem se do pokoje a začala balit všechny věci. Bylo mi to líto. Nechtěla jsem odjíždět od holek a vlastně ani od Daniela, ale chodit kolem Chloe a dělat že Já nic, To bych tedy nezvládla. Rychle jsem se rozloučila s holkami a Viktorií, nasedla do auta a byla jsem pryč.

 

               Zakázala jsem si hledat informace a fotky ze svatby. Zakázala jsem všem o tom mluvit či jen naznačit. Chtěla jsem na Dana zapomenout, jenže to nešlo. Na jednu stranu jsem chtěla, aby věděl, jak to celé bylo. Jak jsem stále stála v pozadí a potlačovala vlastní touhy a city, protože byl vždy někdo lepší než já. Nejdřív má nejlepší kamarádka Kaithlyn a pak můj úhlavní nepřítel Chloe.

Na druhou stranu už jsem ho nechtěla a stále nechci vidět. Proto jsem sepsala tento rychlý příběh z mého života na druhé koleji. Co se mnou bude dál, je nejisté. Čeká mě operace, chemoterapie a taky možná blízká smrt. Ale co jisté je, je to, že na naši společnou noc nezapomenu.

Je mezi námi zkrátka Až příliš silné přátelství….