DÍL XVIII.

 

               Já…Já…Já…

Jako ozvěna to jedno obyčejné zájmeno rezonovalo Rebecce v hlavě. Nechtěla dát najevo, že ji to zasáhlo, a tak se zasmála.

 „Ty? Ale no tak! Nechtěj abych si potrhala rány smíchy.“

 „Co je na tom směšného?“ zeptal se Daniel a dal si ruce v bok.

 „Hned několik věcí. Za prvé, znělo to tak vážně, jako by to byla pravda. Za druhé, jsi ženatý. A za třetí, měl jsi na to, zatracených patnáct let. A patnáct let je kurva dost let na to, abys zjistil, že jsi do někoho zamilovaný.“

 „Rebecco!“ snažil se ji přerušit.

 „Ne, nech toho. Věřím tomu, že kdybych nebyla v tomhle polorozpadlém stavu a neposlala jsem ti celý ten svůj pitomý příběh, že bys tu nebyl. Nepřijel bys a neřekl, že se mnou budeš. A pokud je to z nějaké lítosti anebo pocitu, že mi musíš něco oplatit, tak prosím, támhle jsou dveře.“

 „To v žádném případě! Přijel jsem, protože jsem se užíral myšlenkami na to, jak ti je. Měl jsem hned od začátku udělat spoustu, spoustu věcí jinak. Ale kdybych to udělal, tak bych neměl Ashley a Miu.“

 „Promiň Dane, já na to dnes nemám. Jsem unavená po té pitomé chemoterapii. Většinou po ní celý den prospím. A když jsem unavená, jsem trochu protivná.“

 „A my ti sem vpadli a rušíme tě. Promiň, půjdeme.“

 „Ne, já bych si to ráda všechno vyjasnila, ale nechme to prosím na jindy. Potřebuju si chvíli zdřímnout a pak objednat nákup. V lednici je pusto. Nečekala jsem hosty.“

 „Tak jo. Odpočiň si, já s Ashley ti zajdeme na nákup, vyložím ti ho tu a zítra se vrátíme,“ rozhodl Dan a namířil si to ke dveřím.

 „Kde budete spát?“

 „Ještě nevím. Asi někde v hotelu anebo u mámy. Kde je vůbec Ashley?“ všiml si, že poslal dceru pro čaj, ale ta se ještě nevracela. I Rebecce to přišlo zvláštní, a tak se i ona vydala podívat do kuchyně.

Dívka seděla u stolu s nosem zabořeným do hromádky papírů.

 „Ash?“ oslovil ji Daniel od dveří. „Páni, hezká kuchyň,“ prohlédl si místnost. Kuchyňská linka do tvaru písmene L měla neobvyklou zelenošedou barvu. Nad kuchyňským ostrůvkem viselo nádobí v měděné barvě a na stole byla kytice napůl zvadlých květin.

 „Jé,“ hlesla překvapeně. „Já jsem se tu trochu začetla,“ přiznala se, začervenala a schovala text rukávem.

 „Aha, tak jo. Becca si potřebuje odpočinout a my jí zatím zajdeme na nákup,“ vysvětlil dceři.

 „Tady máš, tati, ten čaj,“ podávala mu Ashley hrnek. Daniel si ho od ní vzal a trochu upil.

 „Vždyť je to ledové jako psí čumák,“ zašklebil se, ale zbytek hrnku vypil a otočil se na Rebeccu. „Napíšeš mi nákupní seznam?“ Ona jen přikývla a během chvilky Daniel s Ashley odešli a Rebecca se opět mohla natáhnout na gauči.

Než se jí oči únavou otevřely, tak zavrtěla hlavou nad tím, co se během pár hodin událo.

 

*

 

               Když se Rebecca probudila, byla venku už tma. Odhrnula pletený pléd, kterým byla přikrytá a vstala z gauče. Došla na chodbu, do které dopadalo světlo z kuchyně. Myslela si, že zapomněla zhasnout, a tak se tam vydala.

„Dane?“ zarazila se, když ho viděla, jak ukládá věci do skříněk, kam patří.

 „Jak je? Vyspala jsi se?“

 „Jo. Ehm, ty vaříš?“ nevěřila vlastním očím.

 „Jo. Napadlo mě, že když tě tu nechám samotnou, tak se ani nenajíš. Takže jsem nechal obě holky u mámy a vrátil se sem. A s pomocí dvacetiminutového hovoru s Viktorií budou špagety bolognese hotové za chvilku.“

  „Jak se má Viktorie?“

 „Nadávala.“

 „To ona dělá často. Proč tentokrát?“

 „Vyrušil jsem ji. Zrovna si četla všechno, co jsi mi poslala. Zbývaly jí do konce dvě kapitoly, tak si to chtěla dočíst. Ale když jsem řekl, že vařím pro tebe, tak se uklidnila a dala mi svůj recept. A pak nadávala zase, že kdybych ji dal pět minut, nabalila by mi pro tebe nějaké jídlo.“

 Rebecca se usmála a přejela pohledem celou kuchyni. Neušlo ji pár drobností, které tam byly navíc, jako třeba její oblíbené karamelky, nová krabička čaje a krásná kytice bílých růží.

Pak ji došlo, jak asi musí vypadat a řekla raději: „Zajdu se osprchovat.“

 Už byla pryč z kuchyně, když uslyšela: „Zvládneš to sama?!“

 „Ano, zvládnu se sama umýt. A kdyby něco, zavolám na tebe. Ok?“ Daniel spokojeně přikývl a pokračoval ve vaření. Dal špagety do vroucí vody a začal hledat struhadlo na sýr. Rebecca se zatím osprchovala, upravila si vlasy a aby dostala alespoň trochu barvy do obličeje, tak použila kapku BB krému a pro zvýraznění očí zvolila jen řasenku. Pak dlouho stála před skříní a vybírala co si obleče.

Když zavrhovala už druhou variantu oblečení, tak si musela přiznat, že je z jeho přítomnosti nervózní. S Jamesem si totiž nevybírá přes deset minut oblečení. Prostě si něco obleče a je to. Jenže James není Dan. A nikdy nebyl.

 

               „Hezky to voní,“ prošla Rebecca ke stolu. Nakonec si oblékla červené svetrové šaty a podkolenky.

 „To ty hezky voníš,“ nadechl se zhluboka Daniel vůně parfému, kterou za sebou Rebecca zanechala. „Posaď se, za chvilku to bude hotové. A sluší ti to, máš konečně trochu barvičku.“

 „Bůh žehnej výrobě makeupu,“ pronesla a posadila se ke stolu. „Neměl jsi žádné potíže s nákupem?“

 „Ne. No, tedy, pár věcí jsem najít nemohl, ale měl jsem s sebou Ashley.“

 „Ashley je úžasná. Mia taky. Máš štěstí, že je máš.“

 „Já vím,“ pousmál se a vrátil se ke sporáku. Slil těstoviny a začal servírovat. Brzy se před Rebeccou objevil talíř plný špaget, voňavé červené omáčky s obláčkem sýra navrchu.

 „Páni, hm, z tebe ještě něco bude,“ uznala, když ochutnala. „Skoro jako od Viktorie.“

 „Skoro? Jak skoro? Vždyť jsem dodržel všechno, co mi řekla.“

 „Dává tam víc bazalky. Ale to nevadí. Máš to moc dobré. Už dlouho mi žádný muž neuvařil.“

 „Ani James?“ nemohl si odpustit malé rýpnutí do románku s jeho bratrem.

 „James mi nosil jídlo od našich matek.“

 „Aha.“

 „Co aha? Už spolu nic nemáme.“

 „Už? Nikdy jste ani mít neměli. Ale to je moje vina.“

 „Nech toho a jez. Řekla jsem, že dnes už to rozebírat nechci. A ani si nechci zkazit chuť.“

Zvedl ruce na znamení, že kapituluje a oba se pustili do jídla. Po něm se Daniel pustil do nádobí.

          „Stačilo by nacpat to do myčky,“ pronesla Rebecca a posadila se na linku.

 „Ty dáváš měděné nádobí do myčky? Ty barbare!“

 „No, já ho moc nepoužívám. Vařila jsem tu hodně málo.“

 „Jo, to je vidět. Dost jsi zhubla. Čaj?“ zvedl do ruky hrnek, který právě vytřel do sucha. Rebecca přikývla. Než se voda na čaj uvařila, tak Daniel uklidil umyté nádobí.

Rebecca se opatrně sesunula z linky, otočila se k ní čelem a opřela se o linku lokty.  „Co říká na tvůj náhlý odlet sem tvá žena?“ zeptala se a pohrávala si s horkou lžičkou v čaji.

 „Nic,“ odpověděl suše.

 „Nic? Já bych tedy chtěla vědět, kam jede můj manžel, jak dlouho tam bude a co tam bude dělat.“

 „Pokud bych byl ženatý, tak by jí to asi zajímat mohlo.“ Smetl si do dlaně z pracovní desky pár drobků sýra a vyhodil je do koše. Pak se opřel o kuchyňský ostrůvek, založil ruce na hrudi a čekal na Rebečinu reakci.

 „Pokud? Jak pokud?“ nechápala Rebecca co právě řekl.

 „Když bys mě zase neignorovala, tak bys věděla, že jsem si Chloe nevzal. Svatba nebyla. Zrušil jsem jí.“

 „To ne!“ vyhrkla a cukla s sebou, až převrhla hrnek s čajem. Ta horká tekutina se rozlila nejen po pracovní desce, ale hlavně po její ruce. „Sakra!“

 „Rychle pod vodu!“ přiskočil jí, vzal za zápěstí a zatáhl k dřezu. Pustil ledovou vodu a opařenou ruku ji strčil pod kohoutek.

 „Áh, kurva. To bolí,“ chtěla svou ruku vytáhnout, ale nemohla. Jednak ji Daniel pevně držel za zápěstí a pak měl také své tělo přitisklé k jejímu. Cítila na svých zádech jeho hrudník. Po chvilce jí studená voda přinášela úlevu.

 „Drž tu ruku pod vodou. Najdu zatím něco mraženého,“ řekl a odtáhl se. Z mrazáku vyndal sáček s mraženým hráškem, zabalil ho do čisté utěrky a vypnul vodu. Na hřbetu její ruky se začaly dělat maličké puchýřky. Dal na ně ledový balíček a dovedl Beccu ke stolu. „Bolí?“ zeptal se, ale ona jen lehce přikývla. Jemně držel její dlaň na své a k hřbetu ruky ji tiskl hrášek v utěrce.

  „Proč?“ vyslovila otázku, aniž by k němu zvedla pohled. Snažila se zhypnotizovat do bavlny zabalený hrách.

 „Proč co?“

 „Proč jsi, ehm,“ těžce polkla, „proč jsi tu svatbu zrušil?“

 „Protože jsem zjistil, že Chloe nemiluji a nikdy jsem ji asi nemiloval. A pak taky proto, že mě podvedla.“

 „Tak to jste si byli rovni. Ty jí taky.“

 „Já ale nebyl opilý na párty ve vlaku a nenatáčel jsem se u toho, jak kouřím péra cizím chlapům a říkám, že jsem si kolem prstu omotal bohatého vdovce, který má sice dvě nesnesitelné děti, ale má i vilu, služebnictvo, a hlavně prachy a je docela i známý.“

  „Oh bože, to snad ne. Jak jen mohla? A jak jsi se to dozvěděl?“

 „Poslal mi to někdo do meilu. Anonymně.“

 „Muselo tě to strašně ranit,“ zvedla k němu oči.

 „Jediné, co mě štvalo bylo to, že mě využívala ve svůj prospěch a veřejně ze mě udělala debila. To video kolovalo po netu.“

 „Kdy jsi to zjistil?“

 „Večer před svatbou. Zvažoval jsem, jak jí říct, že si ji vzít nechci. A najednou píp, přišel mi email a v tom to bylo. Zaráží mě ale, že ti o tom nikdo neřekl. Vědí to všichni.“

 „Uvalila jsem na to embargo. Zakázala jsem všem, aby mi o té svatbě cokoliv říkali.“

 „Nebo aby cokoli o tobě řekli mě, viď? Bál jsem se o tebe. A pořád se bojím.“

 „Proč?“

„Třeba proto, že jsi po vážné operaci? Nebo proto, že chodíš na chemoterapie? Nebo proto, že se rakoviny často vrací? Anebo proto, že z tebe zbyla polovina? Mívala jsi takové krásné plné tváře,“ řekl a pustil ruku z ledu a položil ho na Rebečinu tvář. „Víš, když jsi mě nechala se podívat na tvé lékařské zprávy, tak bych si chtěl promluvit s tvým doktorem.“

 „S Robem?“ škubla sebou a vymanila obličej z jeho doteku.

 „Jestli tě má v péči on, tak ano.“

 „Zkusím se ho zeptat. Promiň, já už půjdu do postele.“

 „Co ta ruka?“ ptal se, když vstávala ze židle.

 „Dobrý. Ještě ti s ní zvládnu povléknout gauč.“

 „Gauč?“

 „Ráda bych, abys tu dnes přespal. Je skoro devět, než projedeš město tak je deset hodin, než by ses dostal do postele, tak je bůhví kolik a Rob by si nás mohl pozvat třeba hned ráno.“

 „Nemusela jsi si připravovat tolik argumentů proč tu mám zůstat. Rád tu s tebou přespím. Tedy u tebe. No, prostě, jak budeš chtít.“ Zrudly mu lehce tváře.

Rebecca se jen usmála. Byl to ale takový smutný úsměv, studený. Rozložila mu gauč, společně povlékli přikrývku a pak mu popřála dobrou noc a zmizela ve své ložnici. Daniel sklidil v kuchyni poslední stopy po jeho kulinářském zázraku a zavřel se do sprchy, kde pod proudem horké vody nadával sám sobě. Takhle to nechtěl, chtěl, aby to bylo vše v klidu. Místo toho se popral s bráchou, Rebecca se mu vysmála, když řekl že jí chce, a ještě si kvůli němu opařila ruku.

 „Gratuluju,“ řekl sám sobě s notnou dávkou ironie. „všechno jsi to podělal. Zase.“

Chtěl ji, hned jak ji uvidí, obejmout a všechno jí říct, místo toho byl celý večer takový opatrný. Nikdo se nepouštěl do nebezpečných témat, ze kterých by vyplynulo to, co se mezi nimi stalo a to, co by mělo nebo mohlo následovat.

A zatím, co se Daniel užíral všemi svými myšlenkami, jak všechno zkazil, tak Rebecca tišila své vzlyky polštářem a nechala na něj stékat slzy, které nešly zastavit.

 

*

 

               Probudil ho letmý dotek ve vlasech. Otevřel oči a nad sebou uviděl Rebeccu. Seděla na kraji pohovky, tělem byla natočená k němu a rukama opřená po stranách jeho hlavy.

 „Dobré ráno,“ usmál se na ní. Její vlnité, rezavé vlasy ji visely volně dolů. Zvedl pravou ruku a kudrliny jí dal za ucho. Bylo těch kudrlin podstatně méně. Svou dlaň posunul na její tvář a nechal ji tam.

 „Dobré. Ehm, promiň, že tě budím, ale za hodinu a půl nás očekává Robert,“ oznámila, aniž by se od jeho doteku odtáhla.

 „Nádhera,“ vydechl a díval se jí do očí.

 „Pohovor s mým gynekologem? To pochybuji,“ zamrkala a až teď se vymanila z jeho blízkosti. Vstala z gauče.

 „Já myslel tebe.“ Daniel se posadil, přikrývka se mu svezla z nahého těla.

 „Bože! Jsi nahý!“ rychle se Rebecca otočila.

 „Co?“ podivil se a podíval se na sebe. „Becc, nejsem ani bůh, ani nahý. Mám trenýrky.“

 „Které dávají dost prostoru představivosti. Já, jdu se raději obléct.“ Zaclonila si dlaní oči a odcházela z obýváku. Až teď si Daniel všiml, že měla na sobě jen župan, který také dával dost prostoru pro představivost.

 

              

               Daniel přecházel před pracovnou gynekologa Longa sem a tam.

 „Ale no tak, takhle nervózní jsem nebyla ani já, když jsem si šla pro výsledky,“ konstatovala Rebecca.

 „A proto tě obdivuju. Zvládáš všechno. A navíc sama. A víš, proč sama? Protože jsem kretén.“

 „Já bych se do téhle debaty nepouštěla. Na každém šprochu, pravdy trochu.“

 „Díky,“ zašklebil se a posadil se na židli vedle Rebeccy a začal poklepávat nohou do podlahy.

 „Přestaň!“ řekla a položila mu ruku na koleno. Přikryl její dlaň svojí, ale stejně klepal nohou dál.

Dokud nepřišel Robert: „To je ale překvapení. Ahoj Dane,“ přivítal se s ním a všichni vešli do jeho pracovny.  „Co pro vás můžu udělat?“

 „Chci vědět pravdu, jak na tom Rebecca je,“ řekl Daniel přímo.

 „Moc rád bych ti to řekl, ale pod výhružkou smrti ti nic říct nesmím,“ podíval se Robert na Rebeccu. Ta měla ruku položenou na desce stolu a hrála si s prstýnkem, který na ní měla. Byla to ta popálená ruka a jako správný doktor si toho Robert všiml. „Co máš s rukou?“

 „Nic,“ stáhla ji Rebecca do klína.

 „Ukaž,“ řekl a nastavil dlaň. Daniel se na ni podíval a Rebecca ukázala Robertovi svůj hřbet ruky. „Co jsi dělala?“

 „Vylila jsem horký čaj.“

 „Jak se ti to povedlo?“

 „Řekl jsem jí, že svatba byla zrušená,“ ozval se Dan.

 „Tak už to konečně víš? Snažil jsem se ti to říct nejen já, ale nechtěla jsi o tom slyšet.“

 „Já vím,“ našpulila Rebecca pusu.

 „Chápu to tak, že když jsi sem přivedla Dana, tak mu můžu říct o tvém stavu?“ dal si Robert jedna a jedna dohromady. Rebecca přikývla. „Super. My si popovídáme a ty si zatím zajdeš na chirurgii. Zavolám tam, ať tě vezmou hned. Dnes je tam můj kamarád,“ rozhodl doktor a zvedl telefon. Domluvil a poslal Rebeccu pryč.

               „Tak jak?“ byl Daniel nervózní.

 „Jednalo se o zhoubný nádor dělohy. Tu jsme proto odstranili společně s vejcovody i vaječníky. Samotná operace proběhla dobře. Po operaci nebyly nějaké vážné problémy, snad jen větší bolestivost, ale Rebecca se držela statečně. Aby se zničily i další nádorové buňky, které by mohly v jejím těle přebývat, jsme zahájily po dvou týdnech od operace chemoterapii. Teď by měla mít za sebou třetí cyklus za čtyř.“

 „Zatraceně,“ hlesl Daniel. „Proč se odstranily i vaječníky? Víš, hodně jsem googlil a četl jsem, že se u mladých žen nechávají.“

 „Chtěl jsem je nechat, ale bylo to její přání. Ale podařilo se mi jí přemluvit k odběru vajíček.“

 „To znamená?“

 „Že může dojít k umělému oplodnění. Embryo se pak vloží do těla náhradní matky, která ho odnosí, porodí a vzdá se na něj jakýchkoli práv.“

 „Aha. Takže vlastně může mít vlastní dítě?“

 „Jo, přesně tak. Jen ho prostě neodnosí a neporodí. Je to teď takový trend u celebrit, aby si těhotenstvím nezkazily tělo,“ ušklíbl se gynekolog.

 „To je vlastně dobrý. Ale co metastázy?“

 „Koukám, že jsi na mě připravený. Metastázy jsme žádné nenašly, ale i kvůli nim probíhá ta chemoterapie.“

 „Takže proběhla operace, proběhne chemoterapie a pak bude co?“

 „První dva roky po ukončené léčbě bude kontrolována každé tři měsíce, následně po půl roce a pak možno jednou za rok. Kompletní gynekologické vyšetření, odběry krve, CT.“

 „Takže je možné, že se úplně vyléčí?“

 „Je až sedmdesáti procentní šance na úplné vyléčení. Je mladá, silná a onemocnění jsme odhalili opravdu včas. Navíc netrpí žádnou jinou nemocí, což je také plus.“

 „Nechápu, jak to všechno zvládá sama,“ zavrtěl hlavou a promnul si dlaněmi obličej.

 „Možná to na první pohled vypadá, že to zvládá, ale nenech se zmást. Tohle zamává každým.“

 „Co mám dělat?“

 „Být konečně s ní?“ navrhl Robert.

 „Rád bych.“

 „Víš, Dane. Jsem rád, že jsi tu. Myslím jako s Rebeccou. Možná to nedává najevo, ale i ona je ráda. Znám ji od porodu Ashley a vždy toužila po tobě. Akorát se držela stranou, protože ti nechtěla zničit rodinu a své přátelství s Kait. Ale teď jste oba volní, takže se postarej o to, aby byla v pohodě a šťastná a já budu dělat všechno proto, abys nepřišel o druhou ženu.“

Daniel nevěděl, co na to Robovi říct. Vstal a přešel ke dveřím. Do očí se mu draly slzy, ale nechtěl je vypustit ven. Potřeboval na vzduch.

 „Děkuji,“ hlesl a vyšel ven.

 

*

 

               Daniel byl od návštěvy nemocnice zamlklý. Cestou domu vůbec nepromluvil. Když se vrátil do bytu, tak padl na gauč a hlavu zabořil do polštáře. Ptát se, jestli se něco děje nemělo smysl. Něco se mu odehrávalo v hlavě, ale nechtěl o tom mluvit, to byla Rebece jasné.

 „Nechceš něco k pití?“ dotkla se jeho ramene.

„Hmm,“ zamručel do polštáře.

 „Vodu nebo něco ostřejšího?“

 „Hm hm hmhmhmmmm.“

 „To beru jako tu druhou možnost,“ přeložila si jeho hmhání po svém a odešla do kuchyně. Když otevřela lednici a dívala se co by Danielovi nalila, tak si všimla láhve ginu a toniku postavené hned vedle sebe, přesně tak, jak pro sebe byly stvořené.

V hlavě jako by se jí rozsvítila žárovka. Dostala nápad. Namíchala mu drink a pustila hudbu. Když se vrátila do obýváku, tak se Daniel posadil a ochutnal pití.

 „Gintonik?“

 „A kvalitní hudba. Není to tedy zrychlené tak, jak umíš hrát na klavír, ale originál je taky dobrý, ne?“ zeptala se a přešla k přenosnému reproduktoru a zesílila hudbu.

 „Freddie Mercury? I was born to love you?“ Uhodl interpreta i název skladby.

 „Že bys byl specialista?“ mrkla na něj a usmála se.

 „Dost možná.“ Konečně se usmál. Vzpomněl si totiž, že přesně tohle si řekli, když se seznámili. Vstal a šel k ní. Taky se usmívala. Když byl dostatečně blízko, tak natáhl ruku, chytil si Rebeccu za krkem a přitáhl si ji k polibku, který ji vzal dech z plic a pevnou půdu pod nohama.