Gladiátor - Prolog

Gladiátor

Prolog

Mé jméno je Maximus. Tedy nejmenoval jsem se vždycky takhle. To je jen moje přezdívka v Aréně. Dříve jsem byl znám jako Joe. Joseph Dastaryj.
Píše se rok 2201. V roce 2077 se odehrála válka. Byl to rok, kdy Zemi pohltilo peklo. Lidstvo se kvůli surovinám téměř vybilo navzájem a tehdy neplatilo, že silnější přežívá. Jaderný spad z atomových bomb, které na sebe v zuřivosti vypálili největší mocnosti světa, nezahubil jen ty, kteří byli natolik soudní nebo měli to štěstí a nalezli útočiště v masivních krytech zvaných Vaulty. Zkrátka ať jste byli jakkoli silní, pokud jste se neschovali před radiací, zemřeli jste. Několik desítek let trvalo, než se Vaulty otevřely. Některé se však otevřely příliš brzo a své obyvatele tak vrhli napospas divočině zamořené radiací. Teď ale zpátky k mému příběhu. V našem Vaultu, byl to Vault 14, jsme žili celkem nerušeně až do roku 2199. Jídla, i když ne příliš chutného, bylo dost (vyrábělo se s chutí některých pokrmů, ale vždy se podobalo beztvaré hmotě), vody díky čističce kontrolované vodním čipem také a oblečení vyráběly recyklátory. I když ve Vaultu mi to tak směšné nepřišlo, naše modré kombinézy se žlutým pruhem byly strašně všední. Svět se po Velké válce hodně změnil, znovu se prosadilo právo silnějšího.

Náš Vault byl dost velký a měl spojení se všemi okolními Vaulty. Obývalo ho na dva tisíce lidí, ale nebyli zde nijak namačkáni. Všechny místnosti včetně laboratoří byly velké a komfortní. Když mi bylo patnáct, tak mě a mé o dva roky starší sestře zemřela matka, když se polila kyselinou v laboratoři a na blízku nebyl nikdo, kdo by jí pomohl, a za dva roky nato ji následoval otec, když byl omylem zastřelen jedním mladíkem zhruba v mém věku při výcviku ve střelbě. Tehdy jsem si vzpomněl na matčina slova: „Doufám, že Velká válka lidstvo poučila natolik, aby mladí již nikdy nemuseli držet v rukou zbraň připraveni bránit se.“ Musel jsem se nad tím usmát, ale ten smích byl trpký jako oheň, jež se vám propaluje tělem. Od krku vnitřnostmi dolů, a pak se vrací nahoru a proniká do hlavy, kde potom pulzuje jako nesnesitelná bolest a pozvolna se mění ve smutek. Tak jsme ve Vaultu osiřeli. Mě a mé sestry se však ujal tehdejší správce Vaultu Michael Tadeus a vychovával nás jako vlastní. Byl to vysoký muž, přes metr osmdesát, a na svůj věk padesáti let byl ve skvělé kondici. Měl syna Izmaela a ten zdědil tělesné proporce po otci. Měl téměř k metru devadesát a se svými více něž sto kilogramy a vypracovanou postavou, jíž vévodila široka ramena, nad nimiž se majestátně skláněla hlava s hustými černými vlasy, působil na každého impozantně a už z dálky vyvolával respekt. Jeho obličeji dominovaly světle modré oči, nad nimiž se sklánělo tenké světle hnědé obočí, a plné rty. Rovný nos jenom zdůrazňoval jeho původ. Jeho předci totiž pocházeli z Anglie. Jenomže má sestra i já jsme po rodičích a zejména po dědečkovi z otcovy strany také zdědili jisté rysy. Otec stejně jako dědeček byl Rus. Jeho předkové pocházeli ze Sibiře, kde byl člověk buď natolik silný, aby v boji s přírodou zvítězil, nebo zemřel. Nevím, jak se jim to podařilo, ale dostali se do Ameriky ještě před válkou a dokonce se uchýlili i do Vaultu. Otec byl stejně jako dědeček statný muž s pečlivě pěstěnými vousy i vlasy a bystrou hlavou, která dokázala rozluštit nejednu záhadu. Matka byla původem Francouzka. Byla vysoká něco přes metr sedmdesát s aristokratickými rysy ve tváři, ale nebyla to křehká, nýbrž houževnatá žena. Její předkové přišli do Ameriky z Paříže před druhou světovou válkou, která se odehrála v polovině 20. století. Matka měla dlouhé blond vlasy, které jí sahaly až po pás, hnědé oči, které když na vás hleděly, tak z nich stejně jako z otcových čišela inteligence, zvědavost, ale také pochopení pro věc. Matka byla krásná žena. Se svou postavou, která byla navlečena v přiléhavé modré kombinéze s pruhem a číslem Vaultu 14 na zádech a mléčně bílou pletí téměř bez vrásek se mohla honosit ještě v pětačtyřiceti letech, těsně před tím, něž zemřela. Nejeden muž se za ní ohlížel, když se s otcem procházeli po chodbách v laboratoři Vaultu. Stačil však jeden otcův na oko zlý pohled a obdivovatel ihned sklopil pohled a šel si po svých. Matka se na otce jen usmála a on jí úsměv, avšak škodolibý, opětoval. Poté matka otce vždycky políbila a on ji svýma mohutnýma rukama objal.

Asi chcete vědět, jak vypadala má sestra Valerie. Budiž tedy. Po matce zdědila krásu a po otci sílu a vysokou postavu. Měřila o pár centimetrů více než Michael a měla stejně svůdné křivky jako matka. Jejímu tělu dominovala pnoucí se hruď s ideálním, pevným poprsím. Hrdě vztyčená hlava nebyla zdobena vlasy, nýbrž byla ostříhaná strojkem zcela nakrátko. I přes to však sestra nikdy neměla o nápadníky nouzi, i když mnoho mužů z Vaultu převyšovala. Měla krásné zelené oči s drobnou hnědou skvrnkou jako měl dědeček, malý nos a výrazné černé obočí. Na dívku měla docela sílu. Mohla se směle měřit se silnými muži z Vaultu. Podle mě by však mohla vyhrát Miss America nebo jak tomu tehdy před válkou říkali. No a já taky nejsem žádný drobeček. Měřím něco přes dva metry a vážím také přes sto kilogramů jako Izmael. Rozhodně se však snažím udržet se v kondici, a tak u mě sklony k tloustnutí upadají a tělo je obaleno svaly. Naše učitelka mi vžycky říkala, že se vzrůstem a postavou podobám barbarům ze starověkých legend. Vždycky se snažím cvičit, když mám čas, což dodržuji i mezi souboji v Aréně. Ve Vaultu jsem dokonce měl i možnost běhat na hřišti, jež spočívalo patro pod naším bytem. Vlasy mám stejně jako Valerie ostříhány zcela nakrátko. Pod nimi jsou pronikavé, hnědé smějící se oči, nad nimiž spočívá, černé a upravené, avšak nad kořenem rovného nosu mírně srostlé obočí. Tvář mám hladce oholenou, což je ve Vaultu módou, až na Michaela, který si nechal narůst bradku. Já tedy po jeho způsobu také, avšak vousy jsou krátké a nepřesahují úroveň koutků. Má postava je sice obalena svaly, ale to mi nijak neubírá na mrštnosti. Vždycky, když jsme s Val trénovali gymnastiku, byl jsem jen krůček za ní. Dokonalý bojový stroj, říkáte si. Zapomněl jsem říct, že každý z obyvatel Vaultu prochází střeleckým výcvikem a ti, kteří vykazují nějaký talent, se dále zdokonalují a vstupují potom do bezpečnostní jednotky Vaultu. Museli jsme využít toho, že náš vault byl vybrán také jako oblastní sklad zbraní. Tak nějak tomu bylo se mnou, mou sestrou a Izmaelem. Michael byl za to na nás hrdý.

Vaulty byly samozřejmě vybaveny rozsáhlou knihovnou obsahující holodisky, na nichž jste mohli nalézt tolik, jako v málokteré knihovně předválečného světa. Dokud jste mladí, stále vás nutí studovat, a tak je v našem Vaultu převážná většina výborně vzdělaná, ale nejsou to žádní vědátoři. Mnozí z nich jsou potomci vojáků, jež bojovali v Číně i na Aljašce.
Prostřednictvím spojení s nejbližším Vaultem, jímž byl Vault 13, jsme se dozvěděli i o osudu jednoho z jeho obyvatel, který byl vyslán do pustiny, aby jeho obyvatele zachránil před smrtí žízní, protože se jim pokazil vodní čip kontrolní čističky. Po mnoha měsících se tento muž, kterému se později začalo říkat Zakladatel, vrátil i s funkčním čipem. Po cestě se však setkal s hrozbou. S mutanty, kteří vyrábění a vedení šíleným Vůdcem chtěli ovládnout svět. Nezbylo mu tedy než zachránit nejen svůj Vault a Vůdce zničit. Podařilo se mu to, ale pak prý byl nucen odejít do pustin a s ním šla i téměř polovina obyvatel Vaultu a mnozí další obyvatelé, jež dříve opustili své Vaulty, se k němu přidávali.

V roce 2199 přišel ten osudný den. Bylo to na konci léta podle vaultového počítače. Michael si nás k sobě zavolal.
„Zdravím vás moje děti. Nejsem však šťasten z toho, co vám musím říct. Již tu žijeme příliš dlouho. Chceme ven. Pak snad budeme moci použít náš GECK. Ale dříve, než to uděláme, musíme někoho vyslat ven,“ promluvil a z očí mu ukápla slza.
„Mluvíš, jako bys nás posílal na smrt, Michaeli,“ podotkl jsem a sestra přikývla.
„Nevím, co můžete čekat, tedy kromě radiace. Máme jen zprávy z počítače Vaultu 13, ale jeho obyvatelé Vault také ještě neopustili.“ Na chvíli se odmlčel, ale pak pokračoval: „Znovu doplácíte na to, že vaši rodiče zemřeli. Chtějí, abych poslal vás. A já, i když jsem správce, nemůžu udělat nic, než vás vyslat ven. Musím to udělat pro dobro Vaultu.“
Chvíli jsme na něj, já a Val, oněměle hleděli, ale v tom se Val odhodlala promluvit: „A co naše dobro?“ řekla s jedovatostí, již ženy umějí tak dobře používat.
„Nech toho, Val,“ mávl jsem směrem k ní rukou a ona se uklidnila. I přes to, že byla starší, plnil jsem nyní roli staršího sourozence já. „A co máme za úkol, jen jít ven, obhlídnout to tam a vrátit se zpátky s informacemi, vzorky půdy a podobně?“
„Přesně tak,“ odpověděl Michael.
„Pak tedy půjdeme. Pro dobro Vaultu, ale také ze zvědavosti,“ řekl jsem a pohlédl na Val. Ta můj pohled opětovala a já v jejích očích zahlédl to samé, co v matčiných. Bezbřehou zvědavost.
„Tak tedy běžte, rozlučte se s přáteli, připravte se duševně i fyzicky, poberte své vybavení. Za dva dny odcházíte,“ řekl navenek pevným, ale v nitru se třesoucím hlasem.

Loučili jsme se tedy s přáteli. Moc jich sice nebylo, ale počítali se mezi ně Izmael, velitel bezpečnosti Russell Cobbart, Mila Stewartová, která měla na starosti kontrolu dveří Vaultu, naše bývalá učitelka Annette Crowová a vrchní skladník Ben Richman. Jako první se o našem odchodu dozvěděl Izmael.
Michael seděl na svém křesle správce obklopen počítači a v zamyšlení ani neslyšel blížící se kroky. Když uviděl příchozího, spustil se na svém křesle dolů, aby s ním mohl mluvit. Byl to jeho syn, Izmael.
„Proč jsi mi to neřekl, otče? Dozvěděl jsem se to od nich,“ začal Izmael.
„Co a od koho?“ otázal se Michael
ůNedělej hlupáka, otče.“
„Izmaeli, takhle se mnou mluvit nebudeš,“ zvýšil hlas Michael. „Ať jsem nucen dělat cokoli, stále jsem tvůj otec.“
„Promiň, otče,“ omluvil se Izmael. „Ale proč oni? Vždyť mají přátele jako jiní, narodili se tu, jejich život má cenu jako život kohokoli z nás. Dokonce ses jich před pěti lety ujal. Jsou jako můj bratr a moje sestra. Nejsou jiní.“
„Já vím. I mě jsou blízcí, ale nejsem diktátor, který každému poroučí. Jsem jen správce tohohle Vaultu.“
„Ale rozhoduješ. Máš velké slovo.“
„Nejsem Bůh, Izmaeli, nemohu nic dělat.“
„Ty možná ne,“ řekl Izmael a pohled mu zahořel. „Ale já ano a taky to udělám, půjdu s nimi.“
„Jsi můj jediný syn, nemůžeš jít. Máš se stát dalším správcem,“ oponoval Michael.
„Měl jsi dva syny, otče, a dceru, ale neuvědomil sis to. Necítím k tobě zášť, ale chci jít s nimi.“
„V tvých očích vidím touhu po dobrodružství, jsi stejný jako oni. Koneckonců jste spolu vyrůstali. Asi ti v tom nezabráním, ale alespoň ti popřeji štěstí. Dávejte na sebe pozor, synu.“
„Děkuji, otče, sbohem,“ zakončil rozhovor Izmael.
Michael se na křesle zvedl a než se znovu pohroužil do myšlenek, sledoval vzdalující se postavu svého syna. Z koutku oka mu ukápla slza.

Ráno dne, kdy jsme měli odejít, jsme zašli za Michaelem a dostali od něj pokyny. Pak jsme vyšli k výtahu a sjeli o patro níž do skladu, kde nás přivítal Ben. Byl to trochu obtloustlý chlapík, ale ne moc, práce bylo ve skladu dost. „Zdravím vás, mládeži. Slyšel jsem, že odsud vypadnete.“
„Jo, Bene, to je pravda, už jsme tu byli zavření dost dlouho, je na čase jít,“ odpověděli jsme s Val dvojhlasně.
„Sakra, šel bych s vámi, ale není tu, kdo by se o tenhle sklad postaral. Tak tedy, jak vám můžu jinak pomoct? Ukaž, dej mi ten seznam,“ odmlčel se a pohlédl na seznam. Pak znovu pokračoval v řeči. „Hm, ale vybavili vás pěkně. Nylonová lana, antiradiační chemikálie a antidota, rozsáhlý lékařský sortiment počínaje stimpaky a superstimpaky, pokračuje povzbuzovadly a lékařskými nástroji a rouškami pro operaci v polních podmínkách. Dvě Gaussovy pistole, sniperská puška Barrett kalibr .50, dvě laserové pistole a jedna plazmová puška. Dále souprava na odebírání vzorků půdy, tři Geigerovy počítače, nástroje na údržbu zbraní a samozřejmě dva antiradiační obleky…“
„Tři,“ ozval se hlas za našimi zády. „A ještě mi prosím přibal laserovou pušku a H&K G11.“ Otočili jsme se za hlasem a poznali Michaela.
„Co se děje, snad nechceš jít s námi?“ zeptal jsem se.
„A kdo jiný by na vás dával pozor? Otec se zdráhal, ale nakonec mi dal souhlas,“ odpověděl Michael.
„Dávat na nás pozor? Nejsi zas o tolik starší, je ti pětadvacet, což je o šest víc než mě a o čtyři víc než Val a navíc…“ odmlčel jsem se. „No, jsem rád, že jdeš s námi, díky.“
„Já taky,“ přidala se Val. Izmael se jen usmál.
„OK,“ kývl Ben. „Tak tedy tři antirad obleky a navíc laserovou pušku a jeden H K 11 a batoh tady pro Izmaela.“
Za pět minut se Ben vyvalil ze skladu a každému podal požadovanou výbavu a poté ji vyškrtal ze seznamu zásob. „Nechci vás vyhánět, ale máte nejvyšší čas.“
Rozloučili jsme se s Benem a vydali se k výtahu. Po pár minutách jsme dorazili na povrch. Prošli jsme ošetřovnou a vydali se směrem k masivním hydraulickým dveřím, kde už na nás čekala rusovlasá Mila. Oba jsme s Michaelem zhodnotili její tělo a pak se na ní usmáli, jak jsme to dělávali častokrát již dříve.
Mila chvíli hleděla na Izmaela a pak promluvila. „No podívejme, trojka statečných,“ řekla a pozvedla prst. „Dávejte na sebe pozor. A vůbec, pojďte ke mně, ať vás můžu obejmout.“
Mila byla taky jedna z místních krásek. Bylo jí třicet a většinou zaujala svým pěkně tvarovaným pozadím a humorem. Postupně objala a políbila na ústa mě a Izmaela a poté objala Val a také ji políbila, na tvář. Pak zadala do terminálu kód a počkala, až se navlečeme do antiradiačních obleků. Dveře se otevřely a my vyšli vstříc masivnímu vzduchotěsnému závěru, který náš Vault celou tu dobu chránil. Přišli jsme ke dveřím a nastavili scanneru štítky na zápěstích, Mila nám naposled zamávala a vnitřní dveře se zavřely. Nasadili jsme si ochranné brýle a čekali. Pak se konečně otevřely i dveře před námi. Vystoupili jsme do chodby a pokračovali, dokud nás neozářil bledý svit slunce. Byli asi čtyři odpoledne, takže bylo stále dost vedro. V tom jsme já i Val současně promluvili na Izmaela, asi nás napadla stejná myšlenka. „Hej, Izmaeli, nemyslíš, že tvoje jméno je pro pustinu moc dlouhý? Co takhle Izo?“ promluvili jsme dvojhlasně.
„Proč ne, tak tedy Izo. Máš pravdu – je to kratší a zní to drsně. Co víc chtít,“ zazubil se Izmael.

Kapitola 1. – Zelenáči

Byl to nádherný pocit. Poprvé ve svém životě jsme viděli svit bledého postnukleárního slunce. Ihned, jak jsme opustili stín před dveřmi Vaultu, zkontrolovali jsme, jestli naše antirad obleky těsní, a pak jsme pohlédli na displeje svých Geigerů, abychom zkontrolovali úroveň radiace. Měli jsme štěstí, na displejích bliklo číslo šest, nízká úroveň radiace. Pro jistotu jsme z vnitřních kapes obleku vytáhli krabičku s pilulkami Rad-X a každý jsme spolkli dvě dávky jako prevenci. Pak jsme ze sebe shodili antirad obleky a vyšli jsme vstříc nejbližšímu městu. Bohužel na mapě Pip-boye byla zaznamenána pouze lokace Vaultu 14 a Vaultu 13. Ale k čemu chodit do Vaultu, když byl prokazatelně dál, a ten zbytek, co tam zůstal, jsou už jen nepoučitelní byrokrati.

Šli jsme asi tři hodiny, dokud se nezačalo stmívat. Pak jsme posbírali nějaké dříví a pomocí starého benzínového zapalovače jsme rozdělali oheň. Měli jsme nějaké konzervované jídlo, které jsme si mohli ohřát, ale nebylo ho moc. Se zásobami potravin a pitné vody jsme my tři mohli vydržet tak týden. Nebyli jsme zvyklí na život v divočině, ale měli jsme na paměti první pravidlo, které platí vždy a všude: „Kryj si záda.“ Tak jsme si rozdělili hlídky. Hodlali jsme spát devět hodin. Schovali jsme se proto do trosek obklopených stromy, které poskytovaly krytí ze tří stran. Každý měl hlídat tři hodiny. První jsem začínal já. Zkontroloval jsem zásobníky dvou Gaussových pistolí. Byly plné, v každém dvanáct dvoumilimetrových nábojů. Tyto projektily dokáží vyvinout rychlost, která se blíží poloviční rychlosti světla a proniknou téměř každým brněním. Strčil jsem pistole do pouzder a zhoupl si do rukou odstřelolovačku. Shodil jsem kápi pláště, který jsme každý od Bena dostali, a lokl jsem si z modrostříbrné láhve na vodu s malou žlutou číslicí čtrnáct.
Tři hodiny rychle uplynuly, a tak jsem probudil Iza, aby mě vystřídal. Byl sice trochu malátný, ale únava nebyla tak silná, aby ho přemohla. Izo vytasil Heckler Koch a zkontroloval závěr samopalu, stávající zásobník a jal se leštit pažbu.
Za další tři hodiny, mohlo být tak pět hodin ráno, ale sluneční paprsky zatím ještě nevykukovaly zpoza obzoru, Izo probudil Val, aby ho vystřídala a on se mohl znovu uložit ke spánku. Val si vzala do každé ruky laserovou pistoli Wattz Electronics napájenou malými energetickými články a popruh plasmové pušky si přehodila přes rameno, potom ho ještě navlékla na krk a upevnila pušku na záda.
Po hodině hlídky uviděla v křoví před troskami lehký pohyb, ani se nepohnula a s laserovými pistolemi v rukou očekávala vetřelce. Po chvíli z křoví vylezla malá ještěrka trochu podobná leguánovi.
Val se jenom lehce pohnuly koutky úst a odhalily tak mléčně bílé zuby. Lehce se usmála a vystřelila na ještěrku. Výboj ji zasáhl do hlavy tak přesně, že jí ji upálil, ale tělo nepoškodil. „Snídaně,“ usmála se pro sebe Val a dobyla zásobník pistole.

Val nás probudila kolem osmé hodiny ráno. Respektive nás probudila vůně čerstvého masa opékaného na ohni.
Vtáhl jsem vůni do nozder a jemně začichal. Pak jsem se zvedl a promluvil na Val. „Co to tu voní, snad si nám neudělala snídani, sestřičko?“
„Když ne já, tak kdo jiný, vy chlapi nedokážete uvařit ani čaj,“ odvětila.
„Jak bychom mohli, když ve Vaultu za nás tuhle práci zvládaly stroje.“
„Hm, pravda. Tak se pojďte najíst, snad jste si nemysleli, že budeme ze zásob potravin z Vaultu žít věčně.“
„Mimochodem, udělalas rozbor půdy?“ otázal jsem se přísně.
„Ne, čekala jsem na vás.“
„Jak tedy víš, že v tom zvířeti není dost radiace, aby nás zabila?“
„Co myslíš, ty chytrej. Ta zvířata tady žijí už od války, možná trochu zmutovala, ale v zásadě se nejspíš přizpůsobila radiaci. Klidně to otestuj,“ vševědoucně se zasmála Val.
„Hm,“ zabručel jsem a jal se zkoumat vzorky půdy. Mezitím se probudil Izo. „Co to tady voní?“ otázal se. „Čerstvě opečená ozářená ještěrka ve vlastní šťávě,“ odpověděla Val škodolibě.
„No, jestli to chutná, jak to voní, tak to snad bude lepší než jídlo z Vaultu,“ podotkl Izo hladově.
Když jsem přezkoumal vzorky půdy a odtrhl i kousek masa z leguána, zjistil jsem, že půda je téměř čistá a ještěrka nejeví stopy radiace, ale jen pár neškodlivých mutací, které ji posílily pro život v pustině. Kývl jsem na Val. „Mělas pravdu, půda je téměř čistá a ještěrka by měla být až na drobnou mutací k jídlu.“ Val taky kývla a rozdělila ještěrku na tři kousky. Předtím jsem ji však zručně stáhl nožem po otci, který měl na čepeli černě vyražená písmena Stainless Steel. Byl to nůž od nějaké kanadské firmy. Leguán byl vskutku skvělý, daleko chutnější než jídlo z Vaultu. Zapíjeli jsme jídlo zteplalou vodou bez chuti, ale ta nás stejně osvěžila. S trochou představivosti to klidně mohlo být archivní červené. Ale jak říkám, s trochou představivosti.
Kůži z leguána jsem ještě očistil a uložil ji v sáčku do postranní kapsy vojenského batohu. Než jsme se najedli, uklidili jsme naše bývalé tábořiště a přichystali se znovu na cestu, bylo téměř devět hodin a slunce už začínalo rozpalovat okolní poušť. Než bylo poledne, mohli jsme se držet ve stínu hor. V jednu hodinu jsme se zastavili a pojedli něco ze zásob. Pak jsme chvíli odpočívali. Asi ve dvě hodiny se svit slunce trochu zmírnil, když zalezlo za zelené mraky, které však nevypadaly na to, že by z nich začal padat déšť. Rozhodli jsme se tedy pokračovat v chůzi a přehodili jsme přes sebe pláště, abychom si ochránili hlavu, což bylo v mém a Valině případě víc než na místě. Pod kombinézou Vaultu, na níž byly oblečené naše pláště, se pozvolna začaly tvořit kapky potu. „Tedy nemyslela jsem si, že mi bude náš klimatizovaný Vault tak brzo chybět,“ pronesla sípavě Val.
„Nestěžuj si, zatím se to dá snést. S trochou štěstí to vydrží až do večera a my budeme moct pokračovat v cestě až do tmy,“ povzbudil jsem ji.

A opravdu — slunce vydrželo pod mraky až do večera, takže jsme pokračovali až do devíti hodin. Pak jsme nachytali pár leguánů. (Nachytali není to správné slovo. Střílel jsem je do hlavy z dálky větší než sto metrů, takže se nevylekali a mohli v pokoji umřít, aby se stali naší večeří) Úlovek čítal celkem pět leguánů, takže nám potom, co jsem je stáhl z kůže a uložil je až na jednoho do Valeriina batohu, zbylo maso na příští den. V tom však Iza napadla skvělá myšlenka. „Neměli bychom je dát k ohni a pak je nechat trochu uschnout na slunci? Sušené maso déle vydrží.“
„Máš pravdu,“ přikývla naše kuchařka Val, která právě opékala jednoho z leguánů a potom k němu přidala porci zeleniny z konzerv. „Ale jednoho ještě necháme na ráno.“
Souhlasili jsme, a tak když jsme se najedli, připravili jsme leguány na sušení a kůže zase uložili do mého batohu. Rozdělili jsme hlídky a tentokrát začínal Izo. Já byl na řadě až k ránu. Šli jsme spát později než včera, a tak jsme se rozhodli pro šestihodinový spánek, končící v sedm ráno. Nechtěli jsme se zdržovat.
Kapitola 2. - Učitel

Noc byla klidná, a tak když jsem ráno těsně před půl sedmou zaslechl volání o pomoc, byl jsem trochu překvapený. Zamžikal jsem a setřásl ospalost. Okamžitě jsem popadl do rukou odstřelovačku a skrz optiku jsem pohlédl směrem, z něhož se ozývalo volání. Spatřil jsem postaršího muže, mohlo mu táhnout na šedesát, který se zručně bránil pouhým třímetrovým kopím proti tlupě asi šesti velkých ještěrek se zlatou šupinatou kůží, které stály na zadních nohách, zuřivě na něj syčely a chňapaly po něm svými jako břitvy ostrými zuby. Kolem se válely dvě další mrtvé ještěrky s dírami od brokovnice v hlavě. Bylo na něm vidět, že je zoufalý, protože dvouhlavňová brokovnice Winchester ležela mimo jeho dosah v chumlu ještěrek. Muž také krvácel na levé noze. Vzbudil jsem Val a Iza a seznámil je se situací.
Izo popadl svůj Heckler a přepnul na jednotlivé výstřely.Val vytasila laserové pistole a spolu s Izem se rozběhla staříkovi na pomoc. Já jsem s odstřelovačkou v ruce zaklekl na nejbližším pahorku a jal se odstřelovat ještěrky. Mířil jsem na hlavu.
První jsem zasáhl do levého oka a ta se následně s obrovskou dírou v hlavě skácela k zemi. Chvíli se třepala, ale pak i svaly pochopily, že tělo je mrtvé. Další dvě dostaly po jedné kulce do krku a mezi oči.
Na to, že jsem poprvé střílel na živé cíle, to není vůbec špatné. To už však k útočníkům přiběhli Izo a Val. Izo třemi ranami do hrudi ještěrku téměř rozpůlil. Její trup teď visel jen na několika cárech masa. Val vystřelila z obou pistolí najednou a zasáhla dvě zbývající ještěrky do hlavy tak, že obě se značně sežehlým účesem padly mrtvé k zemi. Bylo po boji.
Doběhl jsem k Val a Izovi a pak pohlédl na starého muže. Všichni jsme měli nasazené kápě svých plášťů, takže nás nemohl poznat. „Teda děkuju vám, lidi. Nebejt vás, tak mě ty gekoni roztrhali,“ řekl a usmál se, čímž nám odhalil svůj bílý chrup, který ve svitu slunce skoro oslňoval. „Jsem nějakej Jim Hawker a ještě jednou vám děkuju za záchranu. Samozřejmě se s váma rozdělím o jejich kůže a maso.“
„No, ehm díky, ale co jste tu proboha dělal, Jime?“ nepřipadalo mi to jako nemístná otázka, sice byl ten muž zjevně na lovu, ale první člověk z pustiny, tak co. Val Jimovi obvázala prokousnutou nohu a píchla mu jeden stimpak proti infekci. Jim poté vypadal trochu lépe a snesl všechny gekony, jak těm ještěrkám říkal, k sobě a začal je stahovat z kůže. Za stálé práce se otázal na naše jména.
„Já jsem Joe,“ představil jsem se. „Tohle je Val a Izo,“ ukázal jsem na své dva společníky.
„Hm, Izo - zvláštní jméno. A proč si neříkáš Izmael, chlapče? Snad, že se ti to jméno zdá moc dlouhý pro pustinu nebo co? Izmael byl jeden z andělů nebo tak něco. No, určitě měl něco společnýho s Bohem,“ pronesl Jim a bylo na něm poznat, že asi není věřící. Jim mezi řečí ukončil práci a přinesl nám gekony, které jsme zabili, a sám si ponechal ty, které zabil on.
„Tady je váš úlovek. Pěkná rána chlapče, kde ses naučil tak střílet?“ řekl a pak se s tázavým pohledem podíval na mě.
„Doma na farmě, otec byl lovec a já po něm zdědil trochu talentu a citu pro pušky a jeho starou odstřelovačskou pušku,“ zalhal jsem, protože jsem nechtěl, aby se hned první člověk dozvěděl, kdo jsme a co tu pohledáváme.
„Važ si jí chlapče, je to dobrá zbraň,“ řekl Jim sbíraje svoji Winchesterovku a svá kopí.
„Vážím. Otec už zemřel. Podobnou ho zabili,“ řekl jsem se smutkem v hlase.
„To je mi líto,“ pronesl účastně Jim.
„Ale chtěli jsme se zeptat, co jste tady dělal? Chtěl jste se nechat zabít?,“ zeptala se Val.
„Byla to jen smůla. Většinou jich nebejvá víc než tři, slečno,“ odpověděl jí Jim.
„Ach tak.“
„Jestli chcete, můžete jít se mnou. Den cesty odtud mám chatku a u ní pramen, můžu vám dát nějaké zásoby, čerstvou zeleninu, kukuřičné placky a tak,“ navrhl Jim.
„Jsme rádi, že nám to nabízíte, ale nebudeme vám na obtíž?“ zeptal jsem se s notnou dávkou slušnosti.
„Ne, spíš naopak. Moh jsem bejt mrtvej, ale vy jste mě zachránili. Tohle je pro mě maličkost. A krom toho s tím arzenálem, co máte, se můžete vyrovnat desetkrát tak velký tlupě. A mimochodem ty gekony nechte usušit na slunci, maso pak dýl vydrží. Sice není tak dobré jako například leguán nebo krysa, ale když se čerstvé opeče a jí se zeleninou, je to lahůdka. Ani sušené není k zahození, jen se musí trochu nasolit.“
„A neměl byste nějakou sůl při sobě, ještě ze včerejšího dne tu máme tři sušené leguány,“ ozvala se znovu vždy praktická Val.
„Jistě, prosím, tady je, ale leguány je škoda sušit,“ odvětil Jim a podal jí sáček se solí.
Pomohl jsem Valerii zakonzervovat leguány a stažené gekony a Izo zatím schoval do batohu jejich kůže.
„Ty kůže jsou dost cenný, zlatý gekoni se neobjevují tak často. Nechte si je a pak je snad někde budete moct za dobrou cenu prodat. Ale kůži z toho gekona, kterýho zastřelil tady Izo, můžete vyhodit. Je proděravělá a nedostali byste za ní ani zátku,“ poučil nás zase Jim.
„Zátku?“ zeptal se nechápavě Izo.
„Jó, zátku. Platidlo poválečnýho světa,“ odpověděl mu Jim.
„My jsme na farmě platili jen kůží nebo masem ze zvířat a dostávali za ně suroviny pro výrobu nábojnic a sem tam i nářadí a zbraně,“ vmísil jsem se do hovoru.
„Ahá, tak to jó,“ řekl chápavě Jim.
„Nedáte si něco k jídlu, máme sušené leguány a nějaké ovocné a zeleninové konzervy,“ nabídla Val.
„Proč ne, docela mi vyhládlo, ale nechte si konzervy a sušený maso na pozdějc, radši si opečem čerstvýho gekona. Tyhle vypadaj, že jsou mladý a mohli by mít měkký maso,“ řekl Jim a podal Valerii své gekony. Ta se znovu vžila do role kuchařky, když připravovala maso nad ohněm, který mezitím Izo rozdělal. Spolykali jsme nějaké vitamínové doplňky a zapili je vodou z Vaultových láhví, ale tak, aby na ně Jim neviděl. Nechtěli jsme se prozradit. Nabídli jsme vodu i Jimovi, ale ten ji odmítl se slovy, že má vlastní, z pramene. Také nám nabídl. Voda nebyla ani teplá, ani bez chuti. V porovnání s naší několikrát recyklovanou vodou z Vaultu chutnala jako to nejlepší víno. Pojedli jsme pečené gekony a Jim k nim natrhal nějaké bylinky jako salát. A opravdu tak chutnaly, maso tak dostalo nasládlou chuť.
Jim se nás při jídle otázal, kde že naše farma leží. Ptal se jen s trochou nedůvěry.
„Naše farma je nedaleko San Francisca. Vydali jsme se poznat to, co zbylo ze světa,“ odpověděl jsem a hořce se usmál.
„Hm, jó, San Fran od mojí chaty není tak daleko, párkrát jsem tam byl, ale na sever je taky nějaký město a je blíž. Už nevím, jak se to tam jmenuje. Prej tam dělá šerifa nějakej mutant. Ale musí se mu nechat, že tam udržuje pořádek.“
Zíral jsem na něj s údivem, ale asi nelhal. No co, všichni mutanti možná nedělali pro Vůdce, řekl jsem si. Už jsme nemluvili, ale věděli jsme, že po návštěve u Jima se naše kroky budou ubírat cestou na jih. Když jsme dojedli, sbalili jsme věci, nabili zbraně, hodili si batohy na záda a vydali jsme se na cestu.

Šli jsme bez spánku, abychom dorazili k Jimově chatě co nejdřív. Dvakrát jsme se najedli sušeného masa, které jsme zapili vodou. Po cestě jsme také odebírali vzorky půdy a kontrolovaly displej Geigera.
Postupně úroveň radiace klesla až na jeden díl a poté, když jsme zrána dalšího dne vstoupili do široké rozsedliny chránící Jimův dům, úplně se vytratila. I přesto však Jim musí mít alespoň malou imunitu vůči ozáření. Po cestě neměl žádné příznaky, jako je nevolnost a divná chuť v ústech, ptal jsem se ho.

K ránu jsme dorazili k Jimově chatě. Vypadalo to tu jako oáza klidu a bezpečí. Chata byla zděná. Kombinace kamenů a jiného dostupného materiálu a její střecha byla pokrytá umně zpracovanými dřevěnými trámy vyplněnými nějakým druhem houževnaté trávy. Hned za domem byla hladká skála, z níž vytékal pramen zcela čisté vody, sám jsem ji kontroloval. Ani stopa po radiaci, prostě úplně čistá. Pramen stékal korytem do nádrže vytesané z kamene, u níž bylo vědro a několik hliněných nádobek, zřejmě na pití.
„Pojďte dál, jste v mým domě vítaný. Udělejte si pohodlí. Chvíli počkejte a já vám přinesu kukuřičný placky a doušek vody,“ zahlaholil Jim.
„Děkujeme,“ řekl jsem s úsměvem.
Usadili jsme se u masivního stolu z kamene, který měl desku z napouštěného dřeva. Jen jsem nevěděl, kde se tu dalo sehnat něco jako lak. Za chvíli už byl Jim zpátky a podával nám kukuřičné placky a několik kusů ovoce, na něž jsme s údivem hleděli, a také každému nalil pramenitou vodu do hliněné nádobky.
„Jime, mohl bych se na něco zeptat?“ řekl jsem stále hledě na ovoce na stole.
„Ale jó, ptej se, hochu,“ usmál se Jim.
„No, tedy, chtěl bych se zeptat, kde jste sehnal to ovoce?“
„Ach tak. Víte, v tom městě, teď nevim, jak se menuje, už jsem nebyl dost dlouho, protože tam chodím jen s velkym nákladem kůží a zrovna teď jich moc nemám. No, jednou sem se tam stavil s kůžema na prodej a oni zrovna sklízeli. Kukuřici, hlízy, ale taky nějaký ovoce. Zeptal jsem se teda starýho Marcuse, to je ten mutant, co tam dělá šerifa, jestli a kde bych mohl ve městě sehnat nějaký sazenice ovocnejch stromů, teda spíš keřů. No a on na to, že na ranči na západě města. Tak jsem se tam teda vydal a vyměnil pár kůží za sazenice. Hned po návratu jsem je zasel, protože byla vhodná doba a voni, protože tady je čistá půda a taky voda na zavlažování, rostly strašně rychle a po dvou rocích začaly mít i plody. Nevím sice, co to je za druh ovoce, ale ty kyselý zelený plody se stopkou jsou moc dobrý s kukuřičnejma plackama.“
„Ukažte které,“ vyzval jsem ho. On mi podal dva asi jako pěst velké exempláře a já po nedlouhém zkoumání zvolal: „Vždyť to jsou jablka. I když dost velká, tak přece jen. A támhleto jsou broskve.“
„Jó, jó, to bude vono, já věděl, že to mutovaný ovoce se tak nějak menuje.“
„Mutované?“ pohlédl jsem na něho s údivem.
„A jak sis myslel, že by přežilo v no, no v tom městě, sakra, jak se jmenuje. Je tam plno mutantů a taky uranový doly.“
„Hm, tak to vysvětluje vše,“ zazubila se Val.
„Nuže nestyďte se a jezte,“ pobídl nás Jim.

Pojedli jsme každý několik placek a k tomu jablko. Vodou jsme však jídlo nezapíjeli. Na jablka to není dobré. Zkontrolovali jsme věci a až do večera poslouchali Jimovo vyprávění. Asi v devět ho napadlo, že by nám mohl připravit postele, tedy jestli se tak dají nazvat dřevěné rošty vystlané trávou. Nicméně vypadaly docela pohodlně. Izo a Val šli spát a já s Jimem jsme si povídali.
„Chlapče, ještě jednou vám chci poděkovat. Jediný, co vám však můžu dát, jsou zásoby. Nějaký ovoce, kukuřičný placky a hodně vody. Dám vám každýmu velkej vak na vodu naplněnej z pramene za domem. Ale chci se tě na něco zeptat,“ začal Jim.
„Prosím, Jime ptejte se a já odpovím,“ promluvil jsem s malými obavami.
„Hm, tak jó. Odkud jsi? Vím, že nejsi z žádný vesnice ani farmy poblíž. Nejbližší osada odsud je Broken Hills. Tak mi řekni číslo Vaultu. Třináctka ani patnáctka to nebude. Patnáctka je vyrabovaná a obývají ji nájezdníci a Třináctka - tu opustil jen chlápek, kterej si říkal Zakladatel, a dost lidí, které už nebavilo žít jen pod vládou správce, a tak ho opustili. A navíc ta puška, co máš, to je předválečný model Barrett M a tu bys dnes mohl najít jen v některém předválečném skladu zbraní. Který tedy Vault?“ pohlédl na mě tázavě Jim. Jeho mluva se naprosto proměnila. Nemluvil už jako balík, ale spíš jako univerzitní profesor, který toho hodně ví o všem. A navíc teď už si pamatoval jméno města, o němž nám vyprávěl. Instinktivně jsem proti němu pozvedl Gaussovy pistole, které jsem právě kontroloval.
„Ale no tak, chlapče, snad bys na mě nemířil, neublížím vám. Vím, že jste z Vaultu. Neprozradím vás, ale nemiř sakra na mě,“ zavrčel Jim. Sklonil jsem tedy zbraň a zeptal se: „Jak víte, že jsme z Vaultu?“
„No, vaše zbraně mě až tak nezarážejí, energetické zbraně se občas objeví v Broken Hills, kde je prodávají mutanti nebo V NCR, ale ten Barrett ne. Navíc jsem viděl vaše identifikační štítky a dost zachovalé Pip - boye,“ odpověděl vědoucně Jim.
„Dobrá - máte pravdu. Teď se vám vydávám na milost, ale naše dohoda doufám platí,“ zeptal jsem se.
„Jistěže. Já své dluhy platím. Dám vám zásoby, označím vám v Pip - boyi lokace Vaultu 13 a 15, i když nemyslím, že byste tam chtěli jít, a samozřejmě také umístění NCR a Broken Hills.“
„Domluveno,“ promluvil jsem a zlehka si oddechl. „Ale nejdřív mi řekněte, kdo jste.“
„Jsi zvědavý, chlapče, ale budiž. Jsem poručík Jim Hawker, velitel družstva NCR Rangerů ve výslužbě. Potom, co jsem odešel, našel jsem tohle místo a za peníze, které jsem ušetřil, jsem si tu udělal svoje malé sídlo. Ale abys věděl, už nejsem nejmladší a zbraní tu taky nemám moc, takže mě ty gekoni opravdu mohli zabít,“ řekl pravdu Jim.
„Takže teď jsem na řadě já. Jsem Joseph Dastaryj. A spolu s mou sestrou Valerií a nevlastním bratrem Izmaelem pocházíme z Vaultu 14, který leží pár dní cesty na jih. Naši předkové emigrovali do Spojených států z Evropy několik let před válkou. Správce našeho Vaultu nás vyslal, abychom našli vhodné místo pro použití našeho G. E. C. Ku. Zatím jsme však neměli štěstí,“ řekl jsem pravdu já.
„Hezký příběh. A abys věděl, že sliby plním, zásoby už jsou připravené před domem ve sklepě a až budete odcházet, můžete si je vzít. Budeme nadále přáteli, ale nikomu o tom, co jsem ti řekl, nevyprávěj. Jednou Ranger, vždycky Ranger. V podstatě tu sloužím jako předsunutá základna, ale taky jako pomoc těm, kteří se ztratí v pustině. Jak se tak dívám, tak ten Barrett je kalibr .50, takže sehnat do něj náboje nebude zrovna snadné a navíc ani levné. S nábojema šetři. Na, vezmi si moji starou odstřelovačskou pušku. Je to DKS - 501. Je upravená pro standardizované střelivo .223 , to seženeš levněji a je dostupnější,“ odpověděl Jim a přišel s nabídkou.
„Děkuji vám, Jime, vážím si toho.“
„Říkal jsem, že své dluhy platím. A teď si jdi lehnout, zítra vás naučím lovit gekony kopím. Něco vás naučím, abyste měli jednodušší cestu,“ zakončil Jim.

Ráno nás probudili paprsky bledého slunce zářícího na nazelenalém nebi. Jim přišel do pokoje, kde jsme spali na rohožích vystlaných travou, které však byly dostatečně pohodlné, asi v šest hodin a řekl nám, ať zde necháme zbraně a hodil každému z nás ostré kopí. Jim už zase hrál svou roli a jeho spisovná mluva se vytratila. Z ospalosti jsme protestovali, ale potom nám došlo, že náboje nebudeme mít donekonečna a koneckonců naučit se zabít gekona bez plýtvání náboji není až tak od věci.

Vzali jsme si tedy své batohy a kopí a já si vza1 DKSku od Jima a Izo svého Hecklera. To pro všechny případy. Val se spokojila s kopím a s nožem, který dostala od Jima jako protislužbu za záchranu. Byl to armádní nůž švýcarské výroby z uhlíkové oceli. Čepel byla dostatečně pružná, aby odolala tlaku, který by ostatní méně kvalitní nože zlomil. Pevně jsme si zavázali pláště a přehodili si přes hlavu jejich kápě.

Z chaty jsme vyšli asi o půl sedmé. V tuhle dobu prý gekoni nejsou tak leniví, protože se nepovalují na slunci, ale čekají na kořist. Jim říkal, že nás musí připravit na to nejhorší. Měli jsme štěstí. Asi po půl hodině jsme v šeru potkali dva osamělé gekony. Ze začátku jsme viděli jen dva páry žlutě žhnoucích očí, které se podobaly spíše plamenům, které se vás snaží pozřít. Bylo v nich cosi hypnotizujícího. Po chvíli se ze stínů začaly vynořovat siluety obou zvířat.
„Teď dávejte pozor. Gekona můžete kopím zabít dvěma způsoby. Protože jejich kůže je léty ztvrdlá, avšak stále slizká, poskytuje tělu skvělou ochranu, tedy kromě nohou a hlavy. Pokud chcete gekona znehybnit, miřte mu na šlachy na nohou. Pokud ho chcete rychle a účinně zabít, miřte na hlavu nejlépe na oči a snažte se do bodnutí vložit co nejvíc síly. Ukážu vám to,“ začal s instrukcemi Jim a pomalu se začal blížit ke dvojici gekonů. Ti, když ho uviděli, nejdřív chvíli postávali, ale pak jejich oči prudce zažhnuli a oba se dali do útoku. My jsme přihlíželi tomu souboji člověka s přírodou. Jim však podle toho, co mi vyprávěl, byl nejen zkušený v boji se zbraní, ale také už víc než deset let lovil. I přes to by se však náhodnému pozorovateli mohlo zdát, že muž po padesátce, který se postaví dvěma urostlým gekonům, si koleduje o potíže. Já jsem měl v rukou připravenou DKSku, kdyby došlo na nejhorší. První z gekonů zaútočil skokem, ale Jim mu s pružností mladíka v letu podrazil nohy a poté ho praštil po hlavě. První gekon byl tedy na chvíli mimo. Ne však na dlouho. Druhý ještěr už byl opatrnější. Pomalu se přibližoval a čekal, až si Jim odkryje jednu z nohou, aby mohl zaútočit na jeho šlachy. Jim provedl klamný manévr tím, že zdánlivě předsunul pravou nohu a odhalil tak mezeru ve svém krytí. Gekon na nic nečekal a zaútočil. I tomuto útoku Jim uskočil a mocným bodnutím gekonovi přeťal šlachy. Nejdřív na levé a pak na pravé noze. Gekon okamžitě padl na zem neschopen chůze, natož pak běhu nebo útoku. Jim rychle ukončil jeho snažení tím, že mu vbodnul kopí mezi oči tam, kde ta potvora zřejmě měla mozek. Tělo se chvíli škubalo, ale po chvíli svalové stahy zmlkly. To se událo během doby ne delší než patnáct vteřin. To už se však vzpamatoval první gekon a též na Jima zaútočil. Tentokrát však zezadu. Sekl po něm prackami s drápy, ale ty se zastavily o ratiště kopí. Jim kontroval kopem do gekonovy hlavy, následným podražením nohou a poté gekonovi triumfálně zabodl kopí mezi oči. Ten po chvíli zesnul stejně jako jeho druh. Vypadalo to, že po Jimově zranění z předchozího dne není ani památky. Jim se při souboji ani nezadýchal. Teď si však otíral nervózní pot z čela.
„No to bylo tedy něco,“ vydechl Izmael, který by od člověka Jimova věku nic takového nečekal.
„Díky, chlapče, ale doufám, že ste mě pozorně sledovali. Teď to zkusíte vy,“ řekl Jim.
„Ten druhý vás málem dostal. Když se vám plížil za zády, mysleli jsme, že vás zasáhne do nekrytých zad,“ podotkla Val.
„Ale né, to bylo jen klamání tělem. Víte, gekoni nejsou tak chytrý, aby sledovali zbraň, oni se soustředí na tělo a jdou spíš po nohách nebo po rukách. Když se jim podaří vyrazit vám zbraň, je to spíš náhoda,“ uklidňoval nás Jim.
„To je chytré,“ přikývla Val. „Ale už vás napadlo, že by vás gekon taky mohl oklamat a kdybyste byl sám, tak vás jednoduše zabít?“
„Jó, ale to je riziko, děvče. Ale žadnýmu zatracenýmu gekonovi se ještě nepovedlo oklamat starýho Jima Hawkera. A teď jdeme, ukážete mi, co jste se naučili.“ Jim došel ke gekonům a žačal je stahovat.
Když byl hotov, kůže uložil do svého batohu. Jednoho z gekonů jsme si opekli k snídani a z druhého Val odkrojila všechno maso v proužcích, které pak připravila na sušení a zároveň je posolila.

Po jídle jsme měli ukázat, co nás Jim naučil. Vyhlédli jsme si smečku šesti gekonů a zaútočili na ně. První tři překvapená zvířata padla k zemi s přeťatými šlachami neschopna pohybu. Já zabil dalšího vrhnutým nožem.
Ten se zvířeti zabodl do tlamy a po čepeli počala stékat krev, která se dostala až na rukojeť. Chudák gekon vytřeštil oči a dusící se padl na záda k zemi. Ve vteřině však skonal.
Izo zabil dalšího gekona bodnutím mezi oči. Dal však do útoku takovou sílu, že špička kopí projela gekonovi hlavou a připíchla ho k zemi. Val s gekonem chvíli laškovala, ale pak po několikerém uhýbnutí před jeho ostrými zuby mu nožem přesekla krční tepnu, z které ihned vytryskla krev. Gekon padl chroptící k zemi a plazil se k Val. Jeho oči na ní nenávistně hleděly, po několika vteřinách však nenávratně vyhasly. Přešel jsem ke druhému gekonovi, kterého jsem zabil, a vytáhl mu nůž z tlamy. Očistil jsem nůž od krve pískem a otřel ho o lem pláště. Dorazili jsme gekony s poraněnými šlachami ranou mezi oči a počali je stahovat. Jim nám ani neasistoval, jen nám radil, abychom to dělali správně a abychom nepoškodili kůži. Poté, co jsme gekony stáhli, očistili jsme kůže od krve a hodili si jejich těla na záda. Hned, kdy to bylo možné, jsme se vydali k Jimově chatě. Když jsme k ní dorazili, bylo už deset hodin. Rozložili jsme kůže na zápraží, aby vyschly. Tři gekony jsme připravili na oběd a večeři a maso tří jsme připravili na sušení a následně ho rozvěsili vedle kůži, ale tak, aby nebylo v nejprudším slunci.
"To nebylo špatný. Na to, že ste to dělali poprvý a vrhli se hned na šestici. Rozvrhli ste si to dobře. Ste dobrý žáci,“ pochválil nás Jim.
„Díky za pochvalu, učiteli,“ prohlásili jsme s úsměvem a v nitru jsme se dmuli pýchou.

Večer jsme se tedy sešli u večeře, kterou tvořili opékaní gekoni v bylinkové marinádě, kukuřičné placky, jablka a pramenitá voda. „Valerie, nechtěla bys tu zůstat, taková kuchařka se dneska hledá těžko,“ pochválil Jim večeři, když dojedl.
„Děkuji, Jime, ale myslím, že nejsem nijak vyjímečná. Vařím ze surovin, které jsou k dispozici, a většinou to chutná dobře,“ řekla Val skromně.
„Hm,“ povzdychl si Jim.
„Kdo by si pomyslel, že moje sestra, která se silou může měřit téměř se všemi muži a která má ráda boj na kratší vzdálenost a ne čistou práci odtřelovače, se za tak krátkou dobu vypracuje na tak dobrou kuchařku,“ pošeptal jsem Izovi a ten se uchechtl té ironii osudu. Val na nás vrhla nenávistný pohled se slovy: „Nevíte, že v přítomnosti dámy byste si neměli šuškat svoje hloupé poznámky?!?“
„Promiňte, madam,“ řekl Izo a začal se smát. Jim se také po chvíli přidal a já také. Přestali jsme, až když Val vypadala uraženě. Pak jsme nevinně svěsili hlavy a čekali zas na její ostrá slova.
„Šašci,“ řekla a pak se také zasmála.

Po jídle jsme uklidili a umyli nádobí. Jim si poté vzal Iza stranou. Nevěděli jsme proč, ale usuzovali jsme, že se mu chce také odvděčit.
„Na, vem si tuhle zbraň jako moje díky za záchranu,“ řekl Jim podávaje Izovi brokovnici.
„To nemohu přijmout, Jime. Naučil jste nás, jak lovit gekony a jak přežít. Dal jste nám zásoby a další vědomosti, jež můžeme využít. Nechci vás urazit, ale…,“ nedokončil Izo.
„No, tak ber chlapče. To, co jsem vám dal, jsou jen věci a pár slov. Vy všichni jste mi zachránili život, protože s poraněnou nohou a kopím bych se šesti gekonům neubránil. Záchrana života za něco, co možná pomůže zachránit nejen ten tvůj,“ argumentoval Jim.
„Děkuji, Jime, ale k čemu mi je zbraň, do níž nemám náboje?“ otázal se Izo.
„K tomu se ještě dostanu,“ řekl Jim vyndávaje z prostoru pod podlahou pár krabic. Byla to hezká zbrojnice. Několik malých samopalů, izraelský Desert Eagle, nože, kopí a brokovnice. „Tak, podívej. Tydle červený náboje, to jsou obyčejný brokový střely s průměrnym účinkem a relativně velkym rozptylem. Tydle zelený, to jsou patrony obsahující malý jehličky, který se nejlíp hodí nablízko proti velký skupině protivníků. A konečně tydle fialový, to jsou průrazný střely. Jsou extrémně účinný proti brnění. Dokážou prorazit dokonce i kevlarovou zbroj,“ přednesl Jim výklad.
„Opravdu nevím, co říct,“ snažil se Izo dost poděkovat.
„To je maličkost. Jó a abych nezapomněl, tady je kruhovej zásobník na třiatřicet patron. Dá se přepínat, takže si do každý sekce naláduj po jedenácti patronách od každýho typu,“ podal ještě Jim Izovi zásobník.

„Tak co, dostals taky nějakou hračku?“ zeptalase Val Iza.
„Hm, ano,“ přitakal Izo ukazuje nám brokovnici.
„To je pěkná zbraň,“ ohodnotil jsem znalecky Jimův dar.
Pokud si pamatuji, byla to před válkou jedna z nejoblíbenějších zbraní v Americe. Původně ji šlo nabít pěti patronami ráže 12 najednou. Ale ten zásobník zvyšoval její původní kapacitu více než šestkrát. „Jen škoda, že má tak malý dostřel,“ ušklíbl jsem se, když jsem pocítil v rukou uklidňující chlad kovu DKSky.
„To mi nevadí, od toho mám Hecklera,“ uklidňoval Izo.
Chvíli jsme si ještě povídali při kontrole vybavení a čištění zbraní, ale po chvíli nás zmohla únava, a tak jsme ulehli na svá lůžka a v mžiku usnuli.

U Jima jsme zůstali ještě pár dní, abychom se zdokonalili v lovu.
Po týdnu s Jimem jsme se tedy chystali odejít a vydat se směrem do Broken Hills, jak Jim nazval město z vyprávění. Měli jsme káždý osm kůži ze zlatého gekona a pět z pomenšího bílošedého.
Jim nám dal dostatek vody, kterou jsme naplnili vaky, které nám dal už předtím, a také dost jídla. Ovoce, kukuřičné placky a naše nasolené sušené maso spolu s konzervami z Vaultu nám vystačí na dobré dva týdny.

Když jsme tedy byli připraveni, Jim se přišel rozloučit. Každému z nás dal paži na rameno a potřásl nám rukou. Na člověka jeho věku se v jeho stisku skrývala nemalá síla. Val políbil vyschlými rty na tvář a pak řekl: „Nashledanou a hodně štěstí. Doufám, že se ještě setkáme.“
„Nashledanou, Jime. Když budeme mít cestu kolem, zastavíme se,“ opětovali jsme mu pozdrav. Když jsme byli až nahoře na kopci, ohlédl jsem se a viděl, že Jim nám mává. Otočil jsem se proto a zamával také.
Jim se díval i za námi, kteří jsme se během posledních dní stali jeho přáteli a které naučil, co mohl, aby přežili. „Doufám, že se vyrovnáte s tím, co uvidíte. Tenhle svět není jako svět ve Vaultu, je jako peklo, které jste ještě nepoznali. Zúročte své znalosti, abyste přežili,“ povídal si Jim pro sebe.
Kapitola 3. - Podivní přátelé

Tak jsme opustili toho starého muže, který nás za těch několik dní dost naučil a který se k nám choval více pohostinně, než musel. Vyrazili jsme tedy směrem do Broken Hills. Měli jsme na sobě vaultové kombinézy, přes něž jsme měli oblečené teplé, ale prodyšné pláště s kápí. Každý z nás měl na zádech vojenský batoh, jež obsahoval zásoby, munici a samozřejmě také gekoní kůže. Já jsem měl na zádech upevněného Barretta a na rameni na řemeni pověšenou DKSku. V pouzdrech na stehně se mi houpaly Gaussovy pistole. U pasu jsem měl připevněný nůž po otci. Val měla u pasu zavěšený švýcarák od Jima a na přezce měla na rameni zavěšenou plasmovou pušku. V pouzdrech zavěšených v podpaždí spočívaly dvě laserové pistole. Izo měl na zádech upevněnou laserovou pušku, v rukou třímal dvanáctku brokovnici s upraveným zásobníkem, kterou mu daroval Jim. Dále měl v pouzdře u pasu upevněného Hecklera. Navíc jsme všichni měli naostřená kopí na lov gekonů pověšená na poutku u batohu.

Hned jak jsme sešli s kopce za Jimovou chatou, shodili jsme ze sebe pláště a natáhli si na sebe antirad obleky, které měly malé kyslíkové láhve s filtračním zařízením netypicky uložené na bocích. Pomocí svých Geigerů jsme zkontrolovali hladinu radiace. Byla téměř nulová. Jen dva díly. Ale jak jsme se vzdalovali od údolí, v němž spočívala Jimova chata, začala se nepatrně zvyšovat, až jsem nakonec sundal DKSku, Val uvolnila pojistky obou laserových pistolí připravena k boji a Izo vytasil brokovnici, aby jí poprvé otestoval.

Po několika minutách jsme vyběhli na kopec, z kterého se nám naskytla v dnešním světě, jak říkal Jim, běžná podívaná. Uviděli jsme změť postav, které byly ozářeny jen opodál plápolajícím ohněm a občasnými výstřely. Zápasících postav bylo asi deset. Uprostřed útvaru stály obklopeny dvě postavy. Jedna z nich měla výšku hodnou obra z pohádek a druhá byla pomenší s křehčí tělesnou konstitucí. Obě postavy byly oděny podobnými plášti s kápí jako my.

Rychle jsme stáhli antirad obleky, aby nám nebránily v pohybu a rozhledu, a složili je do batohů. Geiger ukazoval nulovou zbytkovou radiaci.
„Musíme jim pomoct!“ vykřikla Val.
„Podívej na toho obra. Vždyť to ani nemůže být člověk,“ namítnul Izo. „Co když jsou ti kolem policisté nebo tak něco?“
„To si nemyslím,“ musel jsem oponovat Izovi. „A i kdyby. Podle toho, jak se chovají, neslouží zákonu, ale chtějí ty dva pocestné jenom obrat o věci a pak je zabít. Já jsem pro, abychom jim pomohli.“
„Souhlasím,“ řekla Val a počínala z pouzder vytahovat své laserové pistole.
„Dobře, ale doufám, že toho nebudeme litovat,“ upozorňoval Izo.
„Jde se,“ vykřikl jsem ještě zbytečně, protože Val už se hnala kupředu následována Izem, který už třímal v rukou brokovnici. Já jsem si do rukou zhoupl DKSku a pohlédl skrz její optiku na hlouček, který jsme se chystali zneškodnit, abychom osvobodili dvojici uvnitř. Do tváří dvojice jsme neviděl kvůli kápím, zato jsem však zřetelně rozeznal devět zjizvených mužů. Tři z nich měli ochranu představovanou brněním, které sestávalo z několika nevzhledně pospojovaných kusů kovu, ale zdá se, že tvořilo celkem slušnou ochranu. Ostatní byli v brnění z nevydělané kůže ověšené cáry látek. Jeden z banditů vystřelil z pistole na vyššího z dvojice. Ten jen lehce zavrávoral, i když ho rána zasáhla do ramene a kontroval výstřelem z pušky. Kulka zasáhla střelce do hlavy a urvala mu půl obličeje. Jeho tělo spadlo na zem a krev ze zbytků obličeje začala pozvolna vytékat na písek. Zbývalo tedy osm útočníků. Zdálo se však, že se obrova puška zasekla, protože ji odhodil. Na menší postavu se vrhla trojice banditů ozbrojená oštěpy. Postava odrazila všechna tři kopí a pak jsem uviděl jen stříbrný záblesk, jak se světlo ohně odrazilo od čepele meče. Čepel zasvištěla vzduchem a zasáhla jednoho z trojice. Účinek byl zničující.
Rána mečem proťala tělo bandity od pravého ramene až po levé podpaždí a tělo se v proudu krve zhroutilo k zemi. Zbylí dva se vrhli na menší postavu s napřaženými kopími. První útok byl odražen, ale druhý pronikl krytem a už se zdálo, že bandita zasáhne postavu v kápi. V tom se však za zády bandity objevil obr a nabodl ho na hrot kopí. Proklál mu tělo tak, že hrot kopí, který zasáhl muže do zad, pronikl břichem ven spolu s pořádným kusem masa. Bandita padl s hlasitým řevem na kolena a snažil se vytrhnout si kopí z těla.
Nedařilo se mu to však, protože obr kopí držel a navíc jím otočil o sto osmdesát stupňů a zpátky. Bandita se marně snažil zabránit unikání krve, protože už konečně pocítil, že s krví z jeho těla uniká život.
Obr kopí pustil a bandita se marně snažil vykroutit si kopí z rány. Zbývající šestice tasila zbraně. Dvě pistole a nože. Padly dva výstřely a obr zavrávoral. Z dvou ranek vytryskla krev a počala zbarvovat plášť rudou. Obr byl zasažen do stehna a do prsou. Tentokrát už mu kulky ublížily víc než ta předchozí. Kulhal a druhou rukou si držel ránu v prsou. Kulky nejspíš byly průbojné. Vypadalo to, jako by se obr snažil chránit postavu s mečem. Obr z posledních sil napřáhl ruku a udeřil posledního z trojice po hlavě tak silně, až se bandita zhroutil k zemi s puklou lebkou, jež odhalovala našedlou mozkovou hmotu. Na zemi se váleli čtyři mrtví bandité a obr, který se držel za prsa. Banditů bylo ještě pět, ale ti dva neměli šanci se ubránit. Menší postava na obra chvilku hleděla, ale pak se postavila čelem k pětici. To vše se odehrálo během půl minuty. To už ale k banditům dorazili Izo a Val. Oba bandité, kteří měli pistole, vytáhli druhou rukou ještě další a začali střílet. Jejich chyba však byla, že se nekryli. Ani jednou netrefili. Ve slabém svitu ohně to nebylo nic jednoduchého. Val hodila salto stranou, tak, aby se mohla skrýt za nedaleký kámen. V letu ještě stačila vystřelit z obou laserových pistolí. Její střelba byla tak přesná, že paprsky zasáhly jednoho z pistolníků do zápěstí a to bylo i s pistolí odděleno. Val zapadla za kámen a čekala na další příležitost. Bandita bez zápěstí nejdřív řval bolestí a po chvíli omdlel. Druhý pistolník opětoval palbu a zasáhl Iza. Tomu však kulka jen neškodně sklouzla po pažbě Heckleru a udělala na ní vryp. Já i Izo jsme vystřelili naráz. Moje rána trefila banditu mezi oči, takže byl ve chvíli mrtev. Ještě než však stačil dopadnout na zem, zasáhl ho Izův výstřel z brokovnice. Izo musel mít nabito jehlovými patronami, protože výstřel zasáhl banditu do břicha a jeho pás proměnil v kaši, takže na zem dopadlo tělo ve dvou kusech. Bandité věděli, že teď už nemají převahu, ale že stojí proti přesile. Dva z nich podnikli poslední zoufalý čin. Zaútočili. Ozvaly se výstřely z pistolí, jež ukořistili svému mrtvému druhovi. Kulky však šly mimo. To už jsem znovu vystřelil já. Dva výstřely z DKSky a dva bandité s dírou v těle. Prvního kulka trefila do čela a ten jako by v běhu zakopl. Upadl a zůstal ležet. Druhý dostal zásah do krku a zaklopýtal několik kroků vzad. Z dálky bylo slyšet jeho chroptění, které po chvíli přestalo. Měl prostřelenou průdušnici. Poslední bandita držící se na nohou vrhl po menší postavě v kápi nůž. Ta ho však odrazila svým mečem a nůž se roztříštil. Bandita, i když beze zbraně, se vrhl na postavu s mečem. Izo ani Val neváhali, takže po jejich útoku zbyla z bandity jen hromádka masa bez rukou a děravá jako cedník po výstřelech z brokovnice. Boj skončil. Postava s mečem schovala zbraň do pochvy. Seběhl jsem z místa, odkud jsem doposud odstřeloval bandity, nabil DKSku a hodil ji na záda. Rozeběhl jsem se k postavám v kápích. K Val, Izovi a dvěma cizincům, z nichž jeden, obr, ležel na zemi a umíral. Val skryla laserové pistole do pouzder a v běhu vytahovala lékárničku. Izo přiběhl k dvojici první. Postava s mečem na něj vrhla výhružný pohled zpoza kápě. Izo ukázal, že má prázdné ruce a naznačil, že chce obrovi pomoct. Podepřel mu hlavu a vsunul pod ní batoh, který našel u ohně. Obrovi spadla z hlavy kápě. Jeho kůže byla zelená a sem tam puchýřovitá. Jeho rty byly oranžové a jeho oči, ty byly plné utrpení. To už dorazila Val a vzápětí i já. Val vytrhla z lékárničky obvaz a dala ho Izovi se slovy: „Přitlač to na ránu.“ Izo jen souhlasně kývl. Val nebyla jen kuchařka, dobrá střelkyně, ale i kvalifikovaný zdravotník. Izo přitlačil obvaz na ránu na prsou a já řekl Valerii: „Mohu ti nějak pomoct?“
„Jistě, zaškrť tu nohu nad stehnem,“ instruovala mě. Pohlédl jsem na obra. Musel to být jeden z armády toho fanatika, Vůdce, kterého porazil První z Vaultu 13.
„Co tak koukáš, zaškrť tu nohu,“ obořila se na mě Val. V tu chvíli jsem si uvědomil, že ta bytost mi nic neudělala a tím, že jsme je oba zachránili, nad nimi přebíráme částečnou zodpovědnost. Jal jsem se tedy obvazovat nohu. Val mezitím píchla mutantovi tři stimpaky a medikamenty vyvolávající ospalost, aby obsah stimpaků mohl pracovat v klidu. Mutant na tom nebyl dobře. Přesto však nejevil známky ospalosti. Náhle se vzepjal. „Nechte mě, vy hnusný nájezdníci. Chcete, abych usnul, abyste mě mohli zabít. Jinak to ani nedokážete,“ zachroptěl. „Jess, pomoz mi.“ Postava v kápi, teď už jsem věděl, že je to žena, si shrnula kápi a odhalila tak zářivě černé vlasy a pohlédla na mě svýma hlubokýma modrýma očima, které dominovaly mladé tváři s orientálními rysy. „Vy nejste nájezdníci,“ prohlásila rezolutně. „Zachránili jste nás. Pomůžete mi zachránit mého přítele?“
Kývl jsem. „A o co myslíte, že se snažím?“ rozzlobila se Val. „Ale potřebuji, aby se uklidnil, aby mohly začít pracovat chemikálie ze stimpaků.“ Jess pohlédla na mutanta a položila mu zlehka ruku na mohutnou výdechy a vdechy se vzdouvající hruď. „Uklidni se, Johnny. Oni ti chtějí pomoct. Ale musíš být v klidu, aby zabraly léky.“ Mutant, Johnny, jak mu říkala dívka, se viditelně uklidnil a uspávadla začala účinkovat. Izo odtáhl ruku s obvazem od rány na hrudi a bylo vidět, jak se okraje rány pozvolna zatahují.
„Jak je na tom?“ zeptala se Jess.
„Ne moc dobře. Průrazná kulka mu pod úhlem pronikla do hrudi. Přerazila žebro a prostřelila plíci a nakonec uvízla v kosti pravé ruky. Teď ji musím vytáhnout,“ odpověděla Val. Z lékárničky vytáhla skalpel, tampón a pinzetu a jala se vyjímat kulku. Nejdřív však ránu umrtvila, aby bolest mutanta neprobudila. Jemně nařízla tvrdou zelenou kůži a přiložila tampón. Řízla ještě trochu hlouběji, až se objevila kulka a několik kostních úlomků. Vytáhla kulku a úlomky a nalila do rány dezinfekci. Pak ránu zašila zdvojenými stehy a převázala ji obvazem.
„Teď musíme jen čekat,“ řekla Val a dodala: „Nebojte se, stimpaky by mu měly pomoci.“
„Doufám, že se uzdraví. A děkuji vám,“ řekla se smutnýma očima Jess a odložila pochvu s mečem.

Sedli jsme si k ohni a Val uvařila jídlo ze zásob. Mlčky jsme seděli u ohně a jedli. Jess stále hleděla na mutanta a tvářila se přitom smutně a ustaraně.
Kapitola 4. – Město tolerance

Za pár hodin, když už mutant vypadal o něco lépe, mu Val píchla Superstimpak. Ten sice trochu poškodí tkáně, ale hodně mu pomůže. Stimpaky a vůbec věci jim podobné jsou zázraky předválečné medicíny.

U ohně jsme vydrželi až téměř do svítání, kdy se mutant začínal probírat. Zničehonic se nad námi zvedl obrovský stín. Instinktivně jsem se zvednul ze země s vytasenými Gaussovkami. „Nemusíš se mě bát člověče,“ ozvalo se za mnou. „Zachránili jste mi život. Mám vůči vám dluh.“ Hlas stále ještě zněl trochu rozkašlaně. Ze stínu vystoupil obr. Měřil dobré dva a půl metru a vážil minimálně dva metráky, ale spíše víc. Teď, když na sobě neměl plášť s kápí, bylo na něj ve svitu ohně dobře vidět. Jeho kůže byla zelená a postava velmi svalnatá. Mutant trochu kulhal. Odložil jsem pistole a posadil se zpátky k ohni. Mutant se posadil k nám a takhle zblízka nevypadal ani tak moc hrůzostrašně. Jeho rty i pokožka byla teď vybledlá, jak se zotavoval ze zranění. Na jeho tváři se i přesto objevil přátelský, ba dokonce laskavý výraz. Chvíli jsme na něj všichni tři upřeně hleděli.Ticho protrhla až Val. „Lehněte si prosím, musím se vám podívat na ta zranění.“ Mutant bez meškání poslechl a ani ho Jess nemusela přemlouvat. Když Val sundala obvaz z hrudi, uviděla zcela zajizvenou ránu. I s pomocí chemikálií ve stimpacích to bylo nemožné. „To je divné,“ prohlásila Val. „Jak se vám dýchá?“
„Trochu těžce, ale za pár dní to bude dobrý,“ odpověděl mutant. Když Val zkontrolovala i prostřelenou nohu a zranění ruky, nevěřila svým očím. Obě zranění byla také téměř zhojená. Val rány převázala a píchla mutantovi nějaké vitamíny.
„Vaše tělo má skvělou schopnost regenerace,“ podotkla Val.
„To dělá FEV. Nevím toho moc, jen to, co jsem slyšel. To je právě ta věc, kterou nás vyrobili. Zmutoval naše těla a posílil je. To si však vyžádalo daň ve vzhledu. Téměř každý se nás bojí a nejdřív utíká. A navíc nám FEV snížil inteligenci.“
„Vyrobili?“ otázal jsem se nechápavě.
„Slyšeli jste o Vůdci?“ odpověděl mutant otázkou.
„Myslím, že ano,“ odpověděl jsem.
„Tak tedy Vůdce byl ten, který zmutoval jako první, když spadl do nádrže FEV. Pak začal sbírat čisté lidi nezasažené radiací a ty pak přeměňoval stejně jako mě. Chtěl si vytvořit armádu a dobývat. Tomu učinil přítrž až jeden člověk, prý z Vaultu. Zabil Vůdce a rozprášil tak naši armádu do neorganizovaných skupin. Jedna ze skupin se dostala až do Broken Hills, kde zůstala. Postupně přicházeli další mutanti. Někdy v doprovodu lidí, svých bývalých nepřátel. Právě tak přišel Marcus, náš šerif. Doprovázel ho nějaký Jacob, paladin Bratrstva oceli.“
„Co je Bratrstvo oceli?“ otázal se Izo. Mutant se otočil k němu, změřil si ho pohledem a odpověděl.
„Polovojenská, polonáboženská organizace zabývající se ochranou technologií a občas pomůžou i lidem, ale něco za něco“.
„Aha. No, předpokládám, že vy jste z Broken Hills,“ řekl jsem.
„Ano to jsme,“ řekla Jess. „Žijeme tam téměř dvacet let. V Broken Hills žijí lidé, mutanti i ghúlové pospolu a navzájem se tolerují a respektují. Ghúlové jsou lidé zasažení radiací, kteří však přežili. Ale jsou na tom dost zle. Radiaci jim sice prodloužila život, ale zato je znetvořila a to doslova. Ghúlové žijí i v městě jménem Gecko. Je tam ještě funkční jaderná elektrárna, která je zásobována uranem z dolů v Broken Hills.“ Na chvíli se odmlčela. „Já jsem Jessica Winstonová a tohle je…“
„Býval jsem John Crawczik. Teď jsem jen Johnny, ale můžete mi říkat Ugly,“ představil se mutant.
„ Já jsem Joe, tohle je Val a tohle Izo,“ představil jsem nás.
„Kdo byli ti, co vás chtěli zabít?“ otázal se Izo.
„Byli to sprostí zloději. Nájezdníci. Zabíjí kohokoli, když mohou získat cokoli cenného. Teď už nejsou tolik nebezpeční. Jsou to spíš neorganizované skupinky. Špatně ozbrojené a vybavené. V minulých padesáti letech byli téměř vyhubeni. Jak člověkem, který později zabil Vůdce, tak zvláště Bratrstvem oceli. To byl jeden z mála jejich užitečných činů. Ale v téhle oblasti mají pár základen,“ odpověděla Jess.
„Pokud vám to teď nevadí, prohledáme jejich mrtvoly,“ řekl Ugly a sebral svou pušku.
„Tak tohle je zákon pustiny,“ pomyslel jsem si. „Právo silnějšího.“
„Sakra, je zaseknutá,“ zaklel po chvíli.
„Ukažte, podívám se na to,“ řekl jsem, zatímco Val, Izo a Jess prohledávali mrtvoly. „To je puška na .223 střelivo, že.“
„Jo, to jo. Upravená lovecká puška s možností rozšíření o teleskop. Původně byla moc malá, ale upravil mi ji Marcus, ten nám s Jess čas od času pomáhá. Já bohužel mechanice moc nerozumím. Býval jsem biologem,“ odpověděl Ugly.
Vzal jsem pušku z jeho rukou a podíval se na ni. Její konstrukce byla jednodušší než u DKSky. Rozložil jsem pušku a pohlédl dovnitř. Ihned jsem uviděl problém. „Zaseknutý náboj v komoře,“ prohlásil jsem. Ugly jen kývnul. Vyjmul jsem náboj, pušku vyčistil a naolejoval pomocí zásob od Bena. Poté jsem ji podal zpět Uglymu.
„Díky,“ řekl Ugly. „Ta sniperská puška, co máš, je lepší, ale moc malá. No, ale ta zbraň, co máš na zádech, vypadá dobře.“
„To je puška po otci. Barrett na .50 střelivo,“ pohladil jsem pušku.
„Hm,“ uznale, ale trochu nevěřícně pokývnul Ugly.

Mezitím se vrátili ostatní s kořistí.
„Desetimilimetrový samopal H & K MP5, čtyři Desert Eagly, tři vojenské nože a tři kopí. A navíc spousta munice. A ještě jsem zapomněla na tři kovová brnění a šest kožených,“ odříkala Val.
„Vemte si ta brnění. Já mám svoje a Johnnymu jsou malá,“ odhalila Jess ochranu pod pláštěm.
„Myslím, že byste si měli vzít alespoň dva Deserty a ten samopal. Pro Uglyho jsou tyhle masivní pistole dost velké,“ řekl jsem. Ugly pistoli uchopil a potěžkal ji. „Vskutku jako dělaná na míru.“ Jess si vzala Deserta a zastrčila ho za opasek. Řemen MP5ky si přehodila přes rameno vedle pochvy s mečem. Až teď jsem ho poznal, byl to meč, který se původně vyráběl v Japonsku. Ostrá katana. „Jess, odkud máš ten meč?“ otázal jsem se.
„Z New Rena, města drog a zločinu. Od jednoho z členů Yakuzy. Ale myslím, že to není místo, o které byste se měli zajímat,“ namítla Jess.
Val si přivlastnila zbývající Deserty a schovala je do batohu. Ugly pobral nože a kopí a kožené zbroje, které jsme my nepotřebovali. Kov je kov. Každý si nabral munici a my jsme si oblékli brnění. Odešli jsem kousek pryč, aby nebylo vidět naše kombinézy. Brnění jsme navlékli přes ně a potom přes ně přetáhli pláště s kápí. Pojedli jsme, uhasili oheň a poté se zeptali na to hlavní: „Kam máte namířeno?“ pohlédl jsem na Jess.
„No, přece domů,“ odpověděla Jess.
„Tak to máme stejnou cestu. Také se chystáme do Broken Hills. Potřebujeme prodat nějaké gekoní kůže,“ řekl dosud mlčenlivý a ostražitý Izo.
„Nevypadáte moc na lovce,“ řekl Ugly.
„Věřte nebo ne, ale jsme.“
„Můžeme vyrazit,“ prohlásila Jess.

Během cesty mi zaznamenala lokace některých měst. Gecka, New Rena a San Fran. Bylo zvláštní, že se neptali, odkud jsme. Možná jsme opravdu přesvědčivě zapadli. A tak naše pětice vedená Jess a zezadu hlídaná Uglym třímajícím upravenou loveckou pušku a stále ještě trochu kulhajícím směřovala k půl dne vzdálenému Broken Hills.

Po zbytek cesty už byl klid a do Broken Hills jsme dorazili až k večeru. „Předpokládám, že nemáte žádné ubytování,“ začala Jess.
„Hm, ne to nemáme,“ odpověděl jsem.
„Jestli chcete, můžete zůstat u nás. Není to sice žádný luxus, ale máme tam čisto a s trochou fantazie i docela pohodlí. Teď večer už stejně nic neprodáte,“ navrhl Ugly.
Pohlédl jsem na ostatní a ti jen horečně přikyvovali, protože pomyšlení, že by zas mohli spát na něčem alespoň vzdáleně připomínajícím postel, kterou viděli naposled u Jima, je zřejmě nadchlo. „Díky, přijímáme,“ souhlasil jsem.
Jess se usmála a počala udávat směr k jejich domu. Dorazili jsme k němu asi za pět minut. Byla to docela bytelně vyhlížející chata se zdmi částečně ze dřeva a částečně z hlíny vyztuženými kovovými pláty. Střecha pak byla celá z plechu. Sice notně zrezavělého, ale vypadajícího funkčně. Když jsme došli k tlustým dveřím ze dřeva, uslyšely jsme zpoza nich prudký, dávivý kašel. Všichni tři jsme okamžitě tasili zbraně, ale Ugly jen mírně pokynul rukou, že to je v pořádku a dveře otevřel. Skryli jsme tedy zbraně zpět do pouzder. Ihned, jak jsme vstoupili, promluvil k nám nějaký hlas. Zněl chraptivě a suše. „To je dost, že už jste tady. Ugly, Jess, už jsem o vás začínal mít strach.“
„To nic, jen jsme se chvíli zdrželi. Napadli nás banditi, ale tady naši noví přátelé nám pomohli,“ řekl Ugly.
„No, kdybych tam byl, tak bych jim dal za vyučenou,“ kasala se postava skrytá ve stínu. „Myslím, že byste mě měli představit,“ dodal hlas.
„Jo,“ zabručel Ugly. „Tohle je Joe, Val a Izo,“ ukázal na každého z nás Ugly. „A tohle je Bob.“
„Díky, Ugly. No, lidičky, rád bych vám podal ruku, ale myslím, že by to nedopadlo dobře,“ postava vykročila ze stínu. Ugly, když nevypadal zrovna jako krasavec, tak proti Bobovi na tom byl o dost lépe. Jeho kůže, jestli se tedy ještě dá o nějaké mluvit, byla zelenohnědá. A vypadal, jako by z něj neustále odpadávaly kusy tkání. Popravdě řečeno jsem nechápal, jak by v takovém stavu mohl žít. „Vím, co chceš říct,“ pohlédl na mě Bob, když viděl, jak pozorně si ho prohlížím. „Ale není to tak hrozný. Moc krásy mi sice nezbylo, ale válka mi svým způsobem prodloužila život. I když je to spíš živoření. Těší mně, jsem Bob Thorton, účetní jaderné elektrárny společnosti Poseidon Oil v Gecku,“ vyloudil cosi jako úsměv a teatrálně napřáhl ruku, jako by chtěl, abych mu ji podal, ale ihned se ji chystal stáhnout. Jaké pro něj bylo překvapení, když jsem jeho pravici uchopil a jemně, abych mu neublížil, jsem ji stiskl. „I mně těší, Bobe,“ řekl jsem.
Z koutku očí jeho radiací popálené tváře skanula slza a Bob znovu vyloudil „úsměv“. „Jsem rád, že kromě Broken Hills existujou lidi, který ghúly nestřílejí na potkání.“
„Nejen to, ukažte mi člověka, který to dělá, a bude mít co dělat s námi,“ podotkla Val a my s Izem jsme přitakali. Bob se sípavě nadechl, aby pronesl další řeč, ale Jess ho přerušila. „Myslím, že bychom si mohli sednout a něco pojíst. Bob vám může vyprávět.“

Bob vyprávěl o tom, co dělal před válkou a že už toho hodně zažil, protože je mu téměř sto padesát. Kupodivu jsme přišli na to, že je to docela zábavný chlapík. Jeho předválečné historky nás na dlouho zabavili. Když konečně skončil, Jess nepatrně zívla. „Myslím, že je čas jít spát. Ukážu vám vaše postele.“
A tak zatímco se Bob a Ugly uvelebili na tvrdých roštech podobajících se těm u Jima, Jess nás zavedla do místnosti, kde byly tři povlečené postele s vlněnou pokrývkou. Žádný luxus, ale na spaní jsou dostatečně pohodlné. „Prosím, náš pokoj pro hosty. A dobře se vyspěte,“ popřála Jess, a když byli Izo a Val otočeni, aby prozkoumali postele, letmo mě políbila a hned se zase vytratila. Nechápal jsem a stejně jako ostatní jsem ze sebe svlékl plášť a brnění, uvelebil se na měkké posteli a vaultovou kombinézu zakryl pokrývkou.

To byl náš první večer v Broken Hills.

Ráno mě probudily paprsky bledě zářícího slunce, které mi zasvítily do očí. Spěšně jsem vstal a chtěl jsem se začít oblékat. Můj pohled však utkvěl na nádobě s vodou postavenou na stolku u postele. Konečně jsem se tedy mohl umýt. Mezitím se probudili Val a Izo. Natáhl jsem na sebe brnění, které kupodivu mělo pohodlnou vystýlku z kůže a dalo se podle těla upravit. Ještě více jsem se však divil, že ho natáhnu i já. Vyzval jsem Val i Iza, ať se umyjí, a vyšel jsem z pokoje do hlavní místnosti. Na zemi na roštu ještě neklidně spal Bob. Na masivní lavici seděl Ugly prohlížející si svá zranění a Jess, zdá se, připravovala něco k jídlu. Byla to mísa skládající se z několika druhů ovoce a zeleniny.
„Dobrý ráno,“ zvolal Ugly, který mě zahlédl jako první.
„Dobrý,“ opáčil jsem a pozdravil i Jess. „Val, pojď sem a prohlédni Uglyho,“ zavolal jsem na sestru. Ta vyšla z ložnice, pokývnutím hlavy pozdravila a jala se ze své lékařské tašky vyndávat různé medikamenty. Uvolnila Uglymu obvaz na hrudi a prohlédla zranění. Po ráně zbyla jen zarudlá jizvička. Stejně tak na ruce, která vypadala téměř normálně zeleně. Poté Uglymu ještě píchla stimpak a obě místa převázala. „Díky,“ řekl Ugly s teď už nepatrným sípáním.
„Dokud se neuzdravíš úplně, tak jsem za tebe jako doktor zodpovědná,“ podotkla Val. Z pokoje vyšel i Izo a popřál všem dobrého jitra. Vzájemně jsme na sebe pohlédli. Izo i já jsme měli na tvářích několikadenní strniště, které však bylo docela dobrým maskováním, abychom zapadli, a tak jsme ho tak nechali.
„Sedněte si a najezte se,“ vyzvala nás Jess. Usadili jsme se tedy a nasnídali se.

„Půjdeme s Uglym na trh,“ prohlásila Jess. „Nechcete jít s námi?“
„Hm, jo,“ přikývl jsem, když jsem si vzpomněl, že jsme chtěli prodat naše gekoní kůže. Sbalili jsme si tedy batohy se zásobami a kůžemi a vzali s sebou také zbraně. Než jsme odešli, probudil ještě Ugly Boba. Ten chvíli koulel očima bez obočí a mrkal víčky bez řas, ale po chvíli vstal, sedl si na lavici a začal okusovat něco, co připomínalo kukuřici. Tahle však jistě obsahovala něco radiace. Místní si ale nejspíš na tuto nepatrnou radiaci zvykli.

Vyrazili jsme tedy na trh. Ukázalo se, že náš dům ležel na okraji města. Asi po půlhodinové chůzi jsme dorazili na prostranství, které bylo zaplněno množstvím stanů a provizorních stánků. Každý nabízel něco „zaručeně jedinečného a užitečného“. Veskrze se tu však dalo koupit všelijaké jídlo od masa až po ovoce a zeleninu, hrubě utkané šaty, košile a kalhoty. Druhou skupinu pak tvořily ty stánky. Dali se v nich prodat kůže a různé jiné věci, ale hlavně se v nich daly kupovat obranné prostředky. Prozatím jsme se rozloučili s Jess a Uglym, protože oni šli nakoupit nějaké potraviny a my jsme chtěli prodat kůže. Kůží jsme měli asi dvacet a protože nebyly nijak poškozeny, nabídl nám za ně obchodník celkem dobrou cenu. „Dám vám padesát zátek za každou,“ začal smlouvat obchodník.
„Sto dvacet za jednu,“ nasadil cenu Izo.
„Sedmdesát pět,“ odvětil obchodník.
„Sto,“ znovu navrhl Izo cenu.
„Osmdesát pět,“ křikl teď už mírně rozčílený obchodník.
„Dva tisíce zátek za všechny,“ praštil Izo rukou do pultu, který se pod jeho silou otřásl. „To je poslední nabídka. Jsou to dobré kůže a jistě za ně někde dostanu takovou cenu a možná, že i lepší.“
„Tak dobře,“ přikývl nakonec znechuceně obchodník. „Ale dneska kvůli vám budu muset zavřít,“ řekl ještě a tiše zaklel. Samozřejmě, že na tom vydělá, protože ty kůže prodá za ještě vyšší cenu. Izo se spokojeně usmál a zachřestil spokojeně s pytlíkem plným platidla dnešního světa a hodil mi ho. „Jestli to takhle dobře půjde vždycky, tak z nás za chvíli budou boháči,“ zakřenil se následně.
„Do začátku to ujde,“ prohlásila Val. „Teď bychom se mohli poohlédnout po nějakém obchodu se zbraněmi, chtěla bych prodat jednoho Deserta a taky laserovou pistoli, alespoň bude víc nábojů. A můžeme taky prodat ta tři kopí od banditů.“
„Souhlasím,“ přikývl jsem. Vyptali jsem se tedy pár obchodníků a ti nás poslali do velké budovy naproti trhu. Kupodivu byla docela zachovalá a opředená potrubím. Nejspíš ventilace. Vešli jsme tedy dovnitř. Hned naproti vchodu byly železné dveře hlídané strážným. Byl to spíše štíhlý středně vysoký muž, který měl na sobě kevlarovou koženici, vyztužené kalhoty a na hlavě helmu s chrániči uší a zátylku. Ruce, v nichž třímal masivní samopaly, měl zkřížené na prsou. „Stát, co chcete?“ zařval, když jsme došli až k němu, a namířil na nás hlavně svých zbraní.
„Obchod, hlavně prodej, ale možná něco i koupíme,“ řekl jsem a všichni jsme shodili kápě a odhalili svá brnění, abychom ve strážném vyvolali důvěru.
„V pořádku,“ řekl a sklopil zbraně. „Šéf řikal, ať se kohokoli, kdo bude chtít prodávat, zeptám, jestli nemá něco zajímavýho. Máte teda něco, co by ho mohlo zajímat?“
„Myslím, že ano,“ řekla Val a vyndala z batohu laserovou pistoli.
„Hm, to vypadá dobře, běžte dovnitř. Ale bejt váma, tak nedělám žádný blbosti. Nemáme rádi problémy,“ vyzval nás strážný a následně nám otevřel dveře. Vešli jsme a spatřili sklad plný nejrůznějších zbraní a munice. Na zdech visely různé druhy pušek, pistolí, brokovnic a několik malých samopalů a kulometů. Před jedním z regálů stál nevelký muž, který si pravou rukou pohazoval s nějakou mincí, byl to nejspíš předválečný dolar, a žmoulal v ústech mohutný doutník.
Ve chvíli, kdy nás uviděl, se jeho oči rozzářily a on vyšel z polostínu směrem k nám. „Vítejte, cizinci. Mé jméno je Harry. A protože jste přišli sem do mého skromného obchůdku, není pochyb, jaké máte přání, tudíž není třeba otázek. Snad jen jedné: Chcete prodávat, nebo kupovat?“ zeptal se obchodník.
„Ze všeho nejdřív bychom chtěli něco prodat a potom možná něco koupit,“ začala Izo rituál obchodu.
„Hm,“ zabručel obchodník. „Ukažte, co máte.“
Val tedy odepnula z batohu tři kopí, která byla svázána dohromady, a podala je Izovi, aby je ukázal obchodníkovi.
„Kopí?!?“ pohlédl na nás trochu nevěřícně obchodník, když spatřil, co mu ukazujeme. „No, hm, ale však se na ně podívejme. Slušná práce, ratiště je zhotoveno z pevného, ale pružného dřeva, masivní hrot z kvalitní oceli. Vskutku pěkná práce. A tady je nějaké leptání. Zdá se, že je to znak nějakého klanu, zkřížený trojzubec a meč, takový znak neznám. A je tu ještě něco, čárky, asi zářezy za zabité. Odkud je máte?“
„Jak jste řekl, bandité byli tak laskaví, že nám je po své smrti přenechali,“ řekl Izo.
„Vidím, že máte smysl pro humor. Nicméně vám za tyto kopí mohu nabídnout sedm set padesát zátek. Souhlasíte?“ předložil obchodník nabídku.
„Dobrá cena, souhlasíme,“ kývl Izo.
„Máte ještě něco?“ otázal se nedočkavý obchodník. Val kývla a vyndala z batohu Deserta a laserovou pistoli, kterou předtím ukázala strážci.
„Standartní Desert Eagle, tenhle má však rozšířený zásobník na dvanáct nábojů. Moc pěkný kousek. A tahle věcička, to je nějaký druh energetické zbraně, nemýlím-li se,“ ohodnotil obchodník zbývající artikly obchodu.
„Laserová pistole Wattz Electronics 2000, upravený vojenský model má zásobník na dvanáct výstřelů a je napájen malými energetickými články. A dám vám k tomu jeden zásobník,“ poreferovala Val o zbrani.
„Za Deserta vám dám tisícovku a za tu laserovou pistoli řekněme dva tisíce,“ navrhl obchodník.
„Dobře,“ řekl Izo.
„Tak jo. A teď k tomu nakupování. Co byste si tak přáli?“ usmál se obchodník. První vystoupila Val.
„Za toho Deserta bych chtěla zásobníky .44 magnum, mám totiž ještě jednoho Deserta,“ pronesla požadavek.
"Tisícovka, to znamená šestnáct rozšířených zásobníků", řekl obchodník a podal Val požadované střelivo. Ta je přijala v pytli a schovala je do batohu. Já jsem potřeboval nějaké střelivo do odstřelovaček a víc nic.
„Chtěl bych nějaké střelivo ráže .223 a ráže .50,“ řekl jsem.
„No, dvě stě třiadvacítka je dost univerzální kalibr, ale s tou padesátkou to bude horší, tu nemám, možná se zkuste zeptat někoho z Jednoty nebo Marcuse, místního šerifa.“
„Tak tedy jenom ráži .223. Kolik zásobníků dostanu výměnou za ta kopí?“ otázal jsem se.
„Deset, po třiceti nábojích, které jsou vyjímatelné, a jestli to náhodou chcete do odstřelovačky, tak vám ještě přidám pět šestiranných zásobníků, do kterých si to můžete přeládovat.“
„Dobře, to beru,“ přijal jsem od obchodníka zásobníky a jal se jich pár přebíjet zatímco se Izo snažil sehnat náboje pro svého Hecklera.
„Beznábojnicovou munici pro G11,“ pronesl Izo.
„No, jste znalec a zajisté i fajnšmekr, co se zbraní týče, ale je to pokud mi rozumíte poněkud dražší záležitost a navíc takovou munici neseženete všude. Nějakou jsem našel u mrtvoly rangera v poušti nedaleko odtud,“ lichotil obchodník Izovi a snažil se vyhnat cenu co nejvýš.
„Kolik za padesátiranný zásobník?“ otázal se Izo.
„Dvě stě zátek,“ pousmál se trochu smutně obchodník.
„To není málo,“ hodil po něm zlostně okem Izo a snažil se smlouvat. „Co takhle sto padesát?“ Obchodník chvíli přemýšlel, ale pak svolil. „Budiž,“ řekl. „Dnes jste mi přinesli moc pěkné kousky, a tak jistě neprohloupím, budu-li si vás chtít zachovat jako stálé zákazníky.“
„Deset zásobníků a to je všechno,“ ukončil Izo obchodování. Obchodník mu podal munici a zpod pultu vytáhl menší pytlík. „Tady jsou zbývající peníze. Pět set zátek. Bylo příjemné s vámi obchodovat,“ rozloučil se s námi.
Vyšli jsme ven, kde se nás strážce ještě vyptával, jestli se šéfovi zboží líbilo. Přikývli jsme a vyšli z budovy. Na trhu jsme se zastavili u několika stánků, abychom si koupili nějaké cukroví. Mezi stánky jsme si všimli hloučku postav v ošlehaných pláštích nesoucích umně kovaná kopí. Zeptali jsme se jednoho ze stánkařů, ale ten jen řekl, že jsou to nějací cizinci ze severu a že přišli jen pro pár informací. Když nás cizinci uviděli, vrhli na nás několik zvědavých pohledů, ale ihned se zase vytratili. Stačili jsme zahlédnout jen odlesk znaků na jejich zbraních. Meč a trojzubec. Nevěnovali jsme těmto cizincům žádnou pozornost, ale to se nám později mělo vymstít. Po několika minutách okukování jsme vyrazili vzhůru k domu. V batozích jsme měli čerstvě koupenou munici, složené antirad obleky, zbraně a také potraviny sestávající hlavně z masa, konzerv a kukuřičných placek. Navíc jsme si s sebou nesli hrubě tkané košile, které jsme koupili cestou od obchodníka. Zbylo nám něco kolem dvou tisíc tří set zátek.

Když jsme dorazili k domovu, na první pohled zde bylo něco v nepořádku. Dveře byly vyvrácené a za nimi byla povalena mohutná lavice. Vytasil jsem Gaussovu pistoli a Izo mě následoval s brokovnicí a Val s Desertem. Izo přepnul zásobník na průbojné patrony a postupoval jako první. Na tři vtrhl do domu krytý mnou a Val. Když jsme uviděli, že uvnitř sklesle stojí Jess a Ugly, sklonili jsme zbraně a jali jsme se jich vyptávat. „Co se stalo?“ zeptala se Val.
„Někdo, někdo unesl Boba,“ odpověděla Jess se slzami v očích.
„Jo a zdá se, že když se Bob bránil, musel někoho z nich poranit, protože je tu tohle zakrvácené kopí,“ řekl Ugly a hodil mi zbraň.
„To vypadá jako…,“ slova mi uvízla v ústech v půli věty. „Vypadá úplně stejně jako kopí těch banditů, kteří vás přepadli a také je na něm stejný znak, jako měli na svých zbraních ti cizinci na trhu.“
„O čem to mluvíš?“ vrhl na mě udivený pohled Ugly.
„Jen říkám, že tu je příliš mnoho zdánlivě nesouvisejících osob, které zřejmě patří k jedné skupině,“ odpověděl jsem mu.
„Musíme se ho vydat hledat,“ vyhrkla Jess.
„Souhlasím,“ řekla Val. Postupně jsme všichni přikývli. Za několik málo minut jsme byli připraveni na cestu. Byli jsme ozbrojeni a zásobeni potravinami a my tři jsme si navíc ještě stihli obléknout pod brnění naše nové hrubě tkané košile.
„Dřív než vyrazíme, půjdeme to oznámit Marcusovi,“ navrhl Ugly. Tak jsme tedy šli.

Za deset minut jsme dorazili do středu města a uviděli budovu hlídanou několika strážemi. Ty byly tvořeny jak lidmi, tak mutanty a ghúly. Udivující. Ale ne v Broken Hills. Na zápraží budovy se zamřížovanými okny, z nichž visely ruce odsouzených za provinění, seděl v dřevěném křesle místní šerif, Marcus. Ugly k němu přišel, podal mu ruku a oba se navzájem objali. Pak nás vyzval, abychom také přistoupili. „Tady John mi řekl, že prý někdo unesl Boba a vy že prý víte, kdo to asi byl,“ začal Marcus.
„Máme jisté dohady,“ řekla Val.
„Aha. No, tedy bohužel vám momentálně nemůžu pomoct, musím uklidnit nepokoje mezi místními,“ opáčil Marcus.
„To nevadí,“ promluvila Jess odhodlaně. „Vydáme se za nimi sami. Prozatím sbohem, Marcusi.“
„Počkejte přece,“ řekl Marcus a jemně uchopil rukou Jess za rameno. „Řekl jsem, že momentálně vám nemohu pomoci. Kvůli jednomu ghúlovi nezburcuju celé město.“
„Jestli nám chceš pomoct, tak pro nás alespoň pošli pátrací skupinu, kdybychom se do deseti dnů nevraceli,“ navrhnul Ugly.
„To snad budu moci udělat,“ řekl Marcus a zvedl ruku k pozdravu. Tak jsme se tedy vydali po stopách únosců. Pokud se nepohybovali nějak extrémně rychle, tak nemohli mít moc velký náskok. Ugly se pro tuto chvíli stal stopařem a my jsme se vydali po stopách směrem na sever.
Kapitola 5. – Hledání přítele a příchod do Arény

Šli jsme celé dopoledne i odpoledne a pochod jsme ukončili až večer. Stopy, po kterých jsme šli, byly zřetelné, snad až příliš. Nicméně jsme šli hodně rychle, a tak jsme ušli nějakých třicet kilometrů. Po cestě Jess vytáhla z batohu dva dřevěné cvičební meče. „Jestli chceš, budu tě učit,“ navrhla. Samozřejmě jsem nadšeně souhlasil, určitě se mi to bude někdy hodit. Ani jsem nevěděl, jakou mám pravdu. Večer jsme se utábořili. Rozdělali jsme oheň a snědli jsme něco jídla. Ihned po jídle jsme usedli k ohni, ale Jess mi hodila dřevěný meč a zvolala: „Pojď, trénink začíná.“ Jen jsem se ohlédl, abych spatřil, jak Val něco šeptá Izovi, a Uglyho, který to nejspíš slyšel, jak propuká v smích. Začali jsme tedy s tréninkem. Jess mi nejdřív ukázala základní postoj a jak správně držet meč. Dřevěná maketa neposkytovala ten pocit jistoty, jako když třímáte opravdovou zbraň, ale ke cvičení celkem stačila, jen si potom budu muset zvyknout na vyšší váhu oceli. Když jsem tedy zvládl držení meče a základní postoj, předvedla Jess několik útočných výpadů a vyzvala mě, abych se jim zkusil bránit. Mojí chybou však bylo, že jsem instinktivně uchopoval meč do obou rukou, jako kdybych se bránil puškou proti sečné zbrani. Jednak bych si nejspíš o ostří pořezal dlaně a za druhé meč tak ztrácel rychlost a já možnost přejít do útoku. Cvičili jsme asi hodinu a pak jsme si šli lehnout. Zabalili jsme se do svých plášťů a rychle jsme usnuli. Každý držel stráž dvě hodiny a pak byl vystřídán. Ráno mi Jess oznámila, že stopy, po nichž jsme do teď šli, vedou zhruba severním směrem, tedy do Denu. „Den je takové klidné město, ne tak velké jako Broken Hills, ale i přesto se tam nalézá pár užitečných obchodů. Jen jsem tam nebyla už deset let, takže se to od té doby mohlo změnit“, řekla.
„Doufám, že ne k horšímu,“ podotkl jsem.

Putovali jsme další dny. Vždy od rána asi do sedmi hodin do večera, kdy už zašlo slunce a my jsme se utábořili a připravovali se ke spánku. Jess mě dále učila. A myslím, že byla dobrou učitelkou, protože to, co jsem se za ty čtyři dny naučil, nebylo jen tím, že jsem byl vždy dost učenlivý. Elegance, s jakou se Jess pohybovala a zacházela s mečem, se dala popsat snad jen tak, že se pohybovala jako vítr pohrávající si s větvemi stromů. Naučila mě obranné i útočné výpady a protivýpady, úhyby, seky a jak silně mám bodnout. Vždycky, když něco předváděla, sundala si kapuci pláště, pod níž spočívaly blonďaté vlasy svázané do ohonu. Ve světle ohně bylo vidět, jak plášť povlává a jak se na brnění pod ním odráží plameny. Pozorovat ji bylo jako hledět na ubíhající cestu. Po chvíli vás z té rychlosti pohybu začnou bolet oči, ale je to zvláštní, poutavý pohled. Moje výška tentokrát byla spíš nevýhodou, ale i tak jsem se pohyboval s naučenou obratností a pružností. Musel jsem se naučit přenášet při boji váhu na špičky, i když tenhle způsob se používal spíše při boji na nože nebo při boji s dýkou.

Za těch pár dní jsem tedy zvládl základy. Jess řekla, že jsem dobrý žák, ale na to, abych se zlepšil, potřebuji držet ne dřevěný meč při tréninku, ale chladnou ocel při boji. Ani nevěděla, že již brzy budu mít možnost.

Když jsme pátý den vyrazili, byli jsme jen necelých dvacet kilometrů od Denu. Asi po hodině cesty stopy náhle skončily. Moje obavy se potvrdily: stopy byly celou cestu tak zřetelné, protože nás ti únosci chtěli vlákat do pasti.
Zpoza skály se vyřítily postavy v pláštích. Pohybovaly se obezřetně a snažily se držet co nejvíce při zemi. Hodně se podobaly banditům, před kterými jsme zachránili Jess a Uglyho. Tihle však všichni měli pušky nebo pistole, což nám potvrdil rachot výstřelů. Zatím byli příliš daleko, takže jsme je mohli likvidovat puškami. „Do obranného půlkruhu, metrové rozestupy,“ zavelel jsem. Nevím, kde se to ve mně vzalo, ale připadlo mi to správné.
Asi se ve mně ozýval výcvik. Uspořádali jsme se tedy do půlkruhu kryti skupinkou kamenů. Ve středu půlkruhu byl Izo třímající teď laserovou pušku, vedle klečel Ugly opíraje si loveckou pušku o kámen, aby mohl lépe mířit, a vedle něj klečela Val třímající plasmovou pušku. Já jsem byl mírně vzadu a držel jsem v ruce DKSku. Jess byla mírně za mnou a držela MP5ku, aby nám mohla krýt záda. Část útočníků se zvedla, aby na nás zaútočila. Začal jsem střílet. Třeskly tři rány a k zemi padli dva z banditů. Jeden s dírou v krku a druhý s dvěma dírami v hrudníku. Val se taky přidala a dvakrát vystřelila z plasmové pušky. Z té vzdálenosti se jí povedl jeden spíše šťastný zásah, který útočníkovi roztavil břicho a ten se ve smrtelné křeči a hrozném křiku zřítil k zemi. Ugly zabil dva z banditů ranou do hlavy, což byl s takovou zbraní úctyhodný výkon. Zbytek útočníků znovu zalehl. Při příštím útoku už se poučili, když se část zvedla, aby zaútočila, zbytek spustil krycí palbu a přinutil nás na chvíli se skrýt za balvany. Za chvíli už jsme však zase stříleli. Tři bandity zasáhl výboj z Izovi laserové pušky. Jeden přišel rovnou o hlavu, druhý padl k zemi, když mu výboj uťal nohu a třetí se jen stačil divně podívat, když ho dva za sebou následující výboje přeťaly v pase. Já zabil tři další, ale musel jsem nabít nový zásobník. Ugly se také činil a k zemi padli dva z nepřátel. Val roztavila úsměv dvěma dalším nepřátelům a Izo naposledy třikrát vystřelil z laserové pušky, než si zhoupl do rukou Hecklera. Potom začala jatka. Izo přepnul Hecklera na dávku a pětkrát stiskl spoušť. Pět dávek nadělalo z desítky banditů, kteří bohužel měli tu smůlu, že se právě pohybovali směrem k nám, sekanou. V jednom chumlu se válela těla s uťatými končetinami a s břichy děravými jako cedník. Další čtyři dávky zasáhly už jenom tři bandity. Dva z nich dostali několik kulek do hlavy a třetí několik do břicha. Najednou mi kolem ucha hvízdla kulka a Izo padl k zemi. Po několika vteřinách se však zvednul a já jsem viděl, že má na rameni roztržený plášť a kulka že se od brnění odrazila a udělala v něm jen malou prohlubeň. Izo si lehl a začal nabíjet Hecklera, jehož zásobník právě došel. Když skončil, odepnul ze zad brokovnici a přepnul na jehličkovou munici, pak vyčkával. Všiml jsem si osamělé klečící postavy v dálce asi dvou set metrů. Odstřelovač. Položil jsem DKSku a spěšně opřel svého Barretta mezi dva kameny a podíval se skrz optiku na cíl. Byl to muž v plášti, který držel v ruce nějakou docela slušně ošuntělou odstřelovačku. Nelenil jsem a když jsem dostal jeho hlavu do zaměřovače, stiskl jsem spoušť. Skrz zaměřovač jsem viděl, jak dostal zásah několik centimetrů nad oko. Zbraň mu vypadla z rukou a jeho tělo padlo a několikrát sebou zaškubalo. Pak byl mrtev. Ugly i Val uchopili do rukou Deserty a vyslali několik výstřelů k útočníkům. Ti, než se stačili skrýt, přišli o tři muže. Ztratili jsme sice mobilitu, ale na tomhle místě a s těmito zbraněmi jsme se mohli bránit značné přesile. O kameny se otřela dlouhá dávka ze samopalů směrem od útočníků a my jsme museli zalehnout. Teď se útočníci nejspíš přiblíží. Jess se posunula blíž k nám, abychom všichni na ráz mohli začít pálit. Vzal jsem si Gaussovky, ale rozhodl jsem se neplýtvat náboji, kterých nebylo zas až tolik, a vyčkával jsem. Po několika vteřinách jsme uslyšeli dusot nohou několika (asi dvaceti) lidí. Všichni naráz jsme se nahnuli zpoza kamenů a začali jsme pálit. Val a Ugly z Desertů asi na dvacet metrů zasáhli každý dva útočníky, kteří s rozervanými vnitřnostmi padli k zemi. Jeden se ještě snažil zachránit, co zbylo z jeho střev, ale musel vědět, že rychle ztrácí krev a že umírá. Jak Ugly, tak Val museli nabít nové zásobníky. Já jsem pozvedl obě ruce, v nichž jsem třímal Gaussovy pistole, třikrát jsem vystřelil z každé z nich. Byl to zvuk, jaký byste slyšeli, když se vám porouchá vysavač. To dvoumilimetrové projektily opouštěly spirálovité hlavně pistolí. Účinek byl zničující: dva z banditů padli s dírou v hlavě a další nemohl uvěřit, když se mu v břiše udělaly čtyři díry, které šli skrz a udělaly mu na zádech ošklivě vypadající ventilaci. Bandita se jen ohlédl a pak padl na kolena a poté praštil hlavou o zem. Jess ještě řady útočníků pokropila dvěma dávkami z MP5ky, což nejspíš špatně nesli čtyři bandité, kteří tak přišli o život. No co, kdyby neútočili jako roj much, jejich ztráty by určitě byly menší, řekl jsem si. Bylo to neuvěřitelné, ale během několika minut zůstalo z asi padesátky útočníků jen necelá desítka mužů, kteří se začali pozvolna obracet na útěk. Než však tak stačili učinit, smetla je dávka jehličkových patron. Izo pětkrát zapumpoval a z té necelé desítky banditů jsme viděli jen dva, jak zběsile utíkají zpět, odkud přišli. Zbytek skupinky ležel v tratolišti krve na zemi. Ti šťastnější leželi v jednom kuse a hlasitě sténali. Ti však byli jen tři. Zbývající pětice byla doslova rozeseta okolo tří sténajících.

Po několik málo minut byl klid. To mi však bylo velmi podezřelé. A nejen mně. „Myslím, že teď už nebudou tak zbrklí, ale otázkou je, jak nás chtějí dostat. Vrtá mi to hlavou. Máme příliš dobrou obrannou pozici,“ řekl Izo. Mohli jsme mu dát jenom za pravdu. Po chvíli jsme však uslyšeli hromové dunění, které mohl vydávat jen pravidelný krok mnoha pochodujících mužů. A skutečně. Když jsem se podíval skrz optiku, uviděl jsem útvar seřazených mužů krytých masivními kovovými, asi železnými, štíty. „Co se děje?“ zeptala se Jess.
„Budou velké problémy,“ odpověděl jsem. „Blíží se k nám něco jako těžká pěchota. Musíme jich zlikvidovat z dálky co nejvíc.“ Já si vzal Barretta, Ugly loveckou pušku, Val plasmovou pušku a Izo laserovou pušku. Vedle sebe jsem měl připravené ještě Gaussovy pistole, kdyby kulky neprorazili štíty . Útvar mužů krytých štíty se ježil mnoha kopími. Když jsem se podíval skrz optiku, uviděl jsem na hrotech kopí jasně se blýskající známý symbol. Překřížený meč a trojzubec. Tak proto si nás na trhu ty postavy v pláštích tak divně prohlížely. Plánovaly, že nás nalákají do pasti. „Palte!“ zařval jsem. Měli jsme dost času. Snažili jsme se zaměřit vyčnívající části těl nekryté štítem, nebylo to však snadné. Zabili jsme takto asi deset těžkooděnců. Ti se však přibližovali, stále jdouce jednotným krokem, který zněl skoro jako dunění hromu. Když byli ve vzdálenosti asi sto metrů, nemířili jsme už tak přesně a stříleli jsme skrz štíty. Kulky z Barrettu pronikaly slabší horní částí štítu, ale i tak padlo pod mými výstřely jen pět mužů.
Útvar jen doplnil volná místa a znovu pochodoval proti nám. Štíty se divně leskly a výboje z Izovi i Valeriiny pušky většinou pohlcovaly, ale i tak laserové výboje z Valeriiny pušky přeřízly několik štítů asi ve výši ramen a s nimi i několik hlav banditů. Došlo tedy na to, co jsem si myslel. Začal jsem do houfu pálit z Gaussovek.
Na štítech vznikaly trhliny a bandité, které štíty neochránily, padali s děravými těly . Než se k nám přiblížili asi na dvacet metrů, padlo nejméně třicet mužů. Nezbývalo jich více než šedesát.
Naše šance však byly mizivé, bylo jich zkrátka moc. Izo počkal, až se vojáci přiblíži na deset metrů a pak přepnul brokovnici, kterou si mezitím zhoupl do rukou, na průrazné. V rychlém sledu desetkrát zapumpoval a vypálil jedenáct průbojných patron. Takhle na blízko většina broků prošla štíty a padla tak desítka banditů. Ještě padesát, pomyslel jsem si. Izo začal rychle nabíjet, ostatní mezitím stříleli jen tak, aby se neřeklo. Škodu činili jen moje Gaussovky. Dalších deset padlých. Řady zakolísaly a zastavily se několik metrů od našeho úkrytu. Vypadalo to, že se možná otočí. Nepravděpodobné, riskovali by tím, že je postřílíme, to spíš zaútočí, pomyslel jsem si. Na chvíli jako bychom zmrzli v pohybu. Nejasně jsem za sebou uslyšel žuchnutí. A tupý úder. Rychle jsem se otočil, ale připadlo mi to jako hodina. Za mnou bylo několik postav v pláštích a na zemi ležela Jess s krvavou boulí na hlavě. Mělce dýchala, byla v bězvědomí. Otočil jsem se zpět a zahlédl Uglyho bránícího se náporu zaštítěných těl. Izo a Val už leželi na zemi omráčení. Popadl jsem těžkého Barretta a rozbil jsem jím obličej nejbližšímu banditovi. Ugly padl na zem pod tíhou těl a já jsem ho po chvíli následoval. Poslední, co jsem uviděl, než jsem padl do bezvědomí, byly obličeje mých přátel, kteří všichni leželi na zemi. Všude okolo bandité a těžkooděnci. Doufám, že nás zabijí rychle, pomyslel jsem si, když mě napadlo, že by mohli mučit Jess nebo Val. Přece jen Val byla moje sestra a k Jess, ač jsem si to těžko připouštěl, jsem cosi cítil. Rána zezadu do hlavy a zatemnění pohledu, pak pád do bezvědomí.

Takhle jsem se tedy dostal do Arény.
Kapitola 6. - Aréna

Probudily mě paprsky svítící skrz děravé okno a pak také studená voda, kterou mi někdo chrstl do obličeje. Se slovy „Vstávej, otroku!“ se mě ten někdo chystal udeřit. To už jsem se však probral úplně a zachytil jeho ruku dřív, než stačila dopadnout. Instinktivně jsem ruku silně stiskl a uslyšel jsem zakřupání. No co, co se mi mohlo stát horšího. Stále jsem byl živý, ale možná že už dlouho nebudu. Alespoň ať trpí i oni. Pustil jsem ruku a z úst vysokého muže, kterého jsem mezitím zahlédl, jak si opatrně ohmatává ruku, se vydralo: „Ty parchante, zlomil jsi mi ruku!“ Další pokus o úder však nepřišel. Místo toho přišli dva strážci v pláštích a s kopími, která měla na hrotu vyrytý zkřížený meč a trojzubec a udeřili mě dřevci kopí do hlavy. Znovu následoval nucený výlet do říše snů.

Probral jsem se, když se stmívalo. První, co jsem uviděl, byl Jessin obličej orámovaný blonďatými vlasy a její oči, jak na mě zlomeně hledí. „Joe,“ promluvila, „zítra budeme muset bojovat . Říkaly to stráže. Bojím se, že nás zabijí.“
„To nic, Jess,“ uklidnil jsem ji. „To bude v pořádku, určitě vyhrajeme.“ I mně samotnému bylo divné, jak můžu mluvit takhle sebejistě, ale cítil sem, že není moc lidí, kteří by se nám mohli postavit v souboji. „Kde jsou ostatní?“ zeptal jsem se.
„Vedle v celách,“ odpověděla Jess. „V téhle jsme jen my dva. Vedle Val a Izo a z druhé strany jsem slyšela Uglyho nadávky a Bobův kašel, ale jinak to vypadá, že jsou v pořádku.“ Nějaká postava přinesla jídlo a podala nám ho skrz mříž v dřevěné misce. Byla to nějaká hnusná břečka, ale vypadala výživně a navíc jsem nebyl vybíravý. Snědl jsem všechno a alespoň jsem měl dojem, že mám plný žaludek. Ucítil jsem, jak mi Jessina ruka vklouzla do dlaně a silně ji stiskla. Opětoval jsem její stisk a pohlédl jsem do jejích vystrašených očí. „Bojím ze zítřka, Joe,“ opakovala Jess. Venku se zatím úplně setmělo. Chtěl jsem jí pomoct zapomenout na zítřek, a tak jsem ji jemně políbil na rty. Ona mi můj polibek oplatila, pak na mě pohlédla a v jejích očích už nebyl strach. Namísto toho se na mně smály. Jess mě postupně začala líbat a svlékat mi oblečení. Jaké bylo mé překvapení, když jsem uviděl, že mám na sobě jen košili a kalhoty a pod nimi vaultovou kombinézu. Pro tuto chvíli mi to ale bylo jedno, stejně si toho v té tmě nevšimne. Ale co ráno? Ráno už to bude jedno. Jess mi vysvlékla košili a kalhoty a nakonec i kombinézu. Byl jsem teď před ní nahý a ona mi dovolila, abych ji také svlékl. Pod vlněnou bundou bylo jen triko, ale to nemohlo zakrýt napínající se bradavky. Stáhl jsem jí i triko a potom kalhoty pískové barvy a Jess si stáhla kalhotky. Byla tu teď přede mnou v rouše Evině, v celé své kráse. Její mléčně bílá pleť ve tmě svítila, jak se od ní odrážela venkovní světla. Nervózně jsme se spolu pomilovali, oblékli jsme se a vysílení jsme usnuli.

Ráno už bylo probuzení lepší než předchozího dne. Nebolela mě totiž hlava a navíc vedle mě ležela Jess a spokojeně oddychovala. Jemně jsem jí zatřásl a ona se probudila. V jejích očích už byl zase ten smutek a strach. Za hodinu nás vyvedli ven na denní světlo. Oči mě bolely z toho dlouhého pobytu ve tmě, ale za chvíli jsem si zvykl. Za námi vyšli Izo, Val, Ugly a nakonec klátivou chůzí Bob. Za námi vyšli ještě další vězni. Nejspíš naši soupeři. Několik minut jsme šli po cestě na východ až jsme spatřili Arénu. Nebyla zas tak velká a byla dřevěná. Ve středu města vyčníval kostel. Zřejmě dost starý, a proto omšelý. „To je Den,“ vykřikla Jess. „Měla jsem pravdu.“
„Mlčte,“ okřikl ji jeden ze strážných. Konečně jsme došli k Aréně. Kromě banditů s pistolemi se přihnala skupinka těžkooděnců se štíty a utvořila kordon, když jsme vcházeli do Arény.
Aréna měla půlkruhový tvar a na jedné straně se z ní vypínal balkón, na druhé straně byla tribuna pro diváky. Když jsme došli pod balkón, postavili nás do řady, udeřili nás dřevci kopí do zad, abychom poklekli. Byli jsme svázaní, takže jim přinutit nás pokleknout nečinilo větší potíže. Najednou kdosi zařval: „Otroci, přivítejte svého pána, císaře Nerona!“ Vojáci začali tomu šílenci v červeném plášti, který si myslel, že je snad doba starého Říma, provolávat slávu.
„Děkuji,“ zahřímal císař. „Dnes budete bojovat za slávu Kolosea. Připravte se na boj. Budete-li bojovat dobře, můžete si v boji s kolosisty a následně se mnou vydobít svobodu. Život, nebo smrt,“ ukončil proslov císař.
Koloseum - to bude nejspíš ten spolek bláznů, kteří si myslí, že jsou na výši, pomyslel jsem si. I špatně organizovaná středně velká skupina mužů od nás z vaultu by je dokázala rozprášit. Možná by však byl problém s těžkooděnci. Mezitím už kolem nás procházeli těžkooděnci bez štítů a rozřazovali nás do dvojic a dávali nám pořadí. První měl jít Ugly s urostlým černochem, který téměř dosahoval jeho výšky. Druhý na řadě byl Izo. Jeho soupeř vypadal dost šlachovitě, ale přesto z něho čišela síla. Třetí byl Bob a proti němu kulhající stařík. Dále Val a proti ní průměrně vysoká běloška, potom Jess proti černošce se zlomyslným úsměvem. Nakonec jsem byl já a proti mně asi metr devadesát vysoký muž s jizvami na tváři a krku. Potom před nás položili zbraně. Nepříliš dobře vykované dvousečné meče a chrániče na ruce. Jaké bylo mé překvapení, když jeden ze strážných přinesl Jess její katanu a podal jí ji rukojetí napřed. Všichni jsme uchopili meče a nasadili jsme si chrániče. Potěžkal jsem meč a všiml jsem si nepříjemného vroubkování na čepeli. To může způsobit dost bolesti. Původně se tento meč ve starém Římě nazýval gladius, samozřejmě bez toho zlomyslného vroubkování, ale pro nás to byl jen prostředek, jak se ubránit smrti.
Boj započal. Po krátkém souboji se konečně Uglyho soupeř odhodlal k výpadu, jenže ten byl hodně pomalý a nepovedený. Proto Ugly neváhal a odkrytému soupeři utnul hlavu. Ta za mohutných výstřiků krve dopadla na zem a následovalo jí i tělo. Boj skončil rychle a to se zřejmě nelíbilo císaři. „Tihle prý pozabíjeli víc než sto mužů a z toho přes šedesát gardistů,“ ozvalo se za mnou. Otočil jsem se a uviděl jsem dva z našich soupeřů, jak si šeptají. Nejspíš z boje neměli moc dobrý pocit. Izův souboj byl delší. Jeho soupeř byl hodně mrštný, ale Izo se mimo mrštnosti pyšnil i silou, kterou uměl využít. Po vzájemném odražení několika útoku byl Izův soupeř zasažen do boku, odkud se začala řinout krev. Soupeř zřetelně zeslábl a po chvíli upustil meč. Když Izo věděl, že je bezbranný, i on upustil svůj meč a odmítl bojovat. „No tak, zab ho!“ ozval se jeden z banditů v plášti. Izo zakroutil hlavou, a tak ke klečícímu muži přistoupil jeden z kolosistů. V mužově tváři se zračilo smíření s tím, že zemře. Na znamení císaře vytasil meč a řekl: „Bojovals špatně, smrt je tvým osudem,“ a uťal mu hlavu. Přiběhlo několik strážních a odtáhli obě mrtvoly. Pak byl na řadě Bob. Ten sotva udržel meč v ruce, na níž bylo spálené maso a kůže. Přesto mě překvapila síla, již vkládal do útoků. Bohužel to mu na staříka, který se na svůj věk pohyboval dosud mladistvým způsobem, nestačilo. Povedl se mu náhodný zásah, jímž Bobovi přesekl
Achillovu šlachu a Bobův již tak kulhavý pohyb se ještě zhoršil. Noha začala krvácet a vytékala z ní slizká tekutina. Příští ránu Bob ještě odrazil, ale další prošla jeho neumělým krytem a prosekla mu tělo od ramene až k hrudní kosti. Bobovo mrtvé tělo se pomalu sesulo na zem a císař se viditelně pousmál. Stařík zvedl paži s mečem a pozdravil císaře. Ten oplatil pozdrav pozvednutím ruky. Tak skonal Bob. Po mutaci, kterou prodělal, už sice nebyl člověk, ale byl to náš přítel a nejstarší bytost, kterou jsem znal. Jess z koutku oka skanula slza a Ugly stiskl pěsti takovou silou, až mu zapraskaly klouby. Císař však pokynul a souboj pokračoval. Ve Valeriině stylu boje byla vidět léta tréninku, ale hlavně momentální hněv nad ztrátou přítele. Proto její silový nástup soupeřku překvapil a ta stihla jen nastavit meč, než na ni Val zaútočila. Meč soupeřce vypadl z ruky a ostří Valeriina meče protnulo žene hrudník, přeseklo jí několik žeber a doputovalo až k srdci. Žena s překvapením v očích padla k zemi. Znovu byly mrtvoly odneseny a my jsme doufali, že alespoň budeme mít možnost Boba pohřbít. Poslední přede mnou byla Jess. Ta pozvedla meč a stočila ho v gestu k hlavě připravena k boji. Černošce se vytratil úsměv z tváře, protože viděla, že před sebou má zkušeného soupeře znalého užívání meče. Boj začal. Obě ženy okolo sebe kroužily, a pak naráz zaútočily. Jess nečinilo problém odrážet údery vedené sice hrubou silou, ale necíleně. Několikrát černošku zasáhla do chrániče ruky držící meč a párkrát dokonce i roztrhla kalhoty na jejím stehně. Ta bolestně vyjekla, ale do dalšího výpadů dávala čím dál tím více zuřivosti. Podařilo se jí dokonce přeseknout Jess chránič na ruce s mečem. Jess příští výpad odrazila a se soustředěným výrazem ve tváři vedla sek v takové linii, že černoška již nemohla nic dělat. Čepel katany černošce čistě uťal hlavu a tělo se v křečích zhroutilo k zemi. Ke všem přistoupily stráže, odebraly jim meče a svázaly jim ruce. Zbýval ještě můj souboj. Proti mně se postavil muž se snědou pletí, poklekl, položil meč před sebe a třikrát se dotkl čelem země. Na jeho krku jsem viděl vytetovaný stejný symbol, jaký měli všichni okolo na hrotech kopí. Zkřížený meč a trojzubec. Muž vstal a uchopil meč a kývnul směrem ke mně. Já jsem kývnul hlavou a dotkl jsem se mečem čela. Poslední souboj toho dne začal. Přiblížili jsme se k sobě na vzdálenost dvou kroků a vzájemně jsme se přeměřovali.
„Je mi líto, že tě musím zabít, příteli. Ale k tomu, co chci udělat, budu muset zabít ještě mnoho lidí. Chci zabít císaře a nikdo mi nebude stát v cestě,“ řekl Tetovaný.
„Za jiných okolností bychom stáli na stejné straně, ale není zbytí,“ řekl jsem a jemně švihl mečem. Rána byla okamžitě zkušeným krytem odražena. Bojovali jsme několik minut, ale nikdo ještě nezískal výraznou převahu. Tetovaný byl dobrý bojovník, zkušený v boji dlouholetou službou v gardě, protože to tetování nemohlo znamenat nic jiného.
Po dalších minutách už jsme byli oba unaveni a mě se podařilo zasáhnout Tetovaného dvakrát do stehna. Nebyly to ošklivé rány, ale přesto krvácely docela silně. Jeho to však nezpomalilo a kontroval několika zásahy do chráničů na rukou. O osudu zápasu rozhodl zásah do ruky Tetovaného. Sekl jsem ho těsně nad chránič, tedy pod loket a ruka začala krvácet a viditelně ochabovat. Několikrát dokonce upustil meč. Vždy jsem ho nechal, aby ho sebral. Nechtěl jsem toho člověka zabít, oba jsme měli stejný cíl, ale přežít může jen jeden. Po půlhodině boj konečně skončil. Tupou částí čepele jsem Tetovaného udeřil do žeber a ta zapraskala. Poklesl v kolenou a chytl se za zasažené místo. Stál však hrdě a připravený odrážet další údery. Viděl jsem na něm, že je velice unavený a že za chvíli padne k zemi. To se také stalo. Zapíchl jsem meč do země a pomohl Tetovanému na nohy. Ten poklekl a já s ním. „Císaři,“ zahřímal jsem silným hlasem. „Ušetři tohoto bojovníka. Bojoval dobře a nezaslouží si smrt.“
Byl jsem zvědav, jaký dojem to udělá. Ale vzhledem k tomu, že kolosisté, kteří si zjevně oblíbili odvahu, začali skandovat: „Život, život.“ Kupodivu se na císařově tváři objevil úsměv, který zakryl prvotní úmysl mávnout rukou jako sudbu smrti. Pozvedl ruku a zvolal: „Oba jste bojovali dobře a já nechám zrádce žít, aby si mohl vybojovat alespoň kousek cti v dalších soubojích.“ Když domluvil, vstal a odešel. I my jsme se dali do pohybu. Stráže nás odvedly zpět do vězení a Tetovaného strčily do cely vedle Uglyho.

Uplynuly dva dny. Další dva dny jsme spali, jedli a bojovali. Většinou soupeři nebyli tak silní, aby nás porazili. Izo však narazil na soupeře, který se mu vyrovnal, ba ho i předčil. Když jsme viděli jeho tělo padající k zemi, začali jsme já a Val plakat. Byl jako náš bratr, vyrůstal s námi odmala a teď je mrtvý. Jak to vysvětlíme Michaelovi? Naštěstí nám alespoň dovolili pohřbít jak jeho, tak Boba.

Uplynulo šest dní a sedmý den jsme měli bojovat už jen s vybranými kolosisty, protože všechny vězně jsme již porazili. Nikdo z nich však nebyl popraven pokud přežil souboj. Pak jsme měli právo vyzvat císaře a vydobýt si svobodu. Bojů se však neúčastnil Tetovaný, zrádce, jak ho nazýval císař, protože on prý už nemohl svůj život vykoupit. Buďto zemře v boji, nebo bude bojovat až do konce života.

Nadešel tedy den, kdy se mělo rozhodnout o našem osudu.
Ráno toho dne nás vyvedli z vězení a vedli nás směrem k Aréně. Šli jsme po dvou vedle sebe. „Je mi to líto,“ uslyšel jsem zezadu Uglyho hlas.
„Já vím, ale to jeho život nevrátí,“ odpověděla Val. Otočil jsem se a pohlédl jsem na ni. Od zrudlých očí se jí táhly slané stopy slz. Z té ještě před pár dny hrdé ženy, kterou jsem viděl plakat jen tehdy, když nám zemřela matka, byl cítit hluboký žal. Val na mě pohlédla svýma uplakanýma očima a promluvila: „Já ho milovala, Joe. Milovala jsem Iza. Neuvědomila jsem si to, dokud žil, a teď, když je mrtvý, mě užírá, že jsem mu to nestihla říct.“
„Já vím, sestřičko, já vím,“ snažil jsem se jí chlácholivým hlasem utěšit.
„Nemluvte, bojovníci, čeká vás boj o život a možná si dokonce vybojujete svobodu,“ řekl s úctou strážce vedle mě a ostatní strážci v naší skupině pokývli. Alespoň uznávají nějaké hodnoty, pomyslel jsem si. Jess položila Val ruku na rameno a Val si otřela oči a pokusila se usmát. Teď už znovu nabyla části své důstojnosti a byla připravena zvítězit, či zemřít. Mezitím jsme prošli vraty Arény do velkého ohraničeného prostoru. Tribuny byly zaplněny několika desítkami lidí, kteří vítali bojovníky. Císař byl ve svém výklenku chráněn několika těžkooděnci s kopími i se štíty. Byl oblečen ve zlatě vyšívané roucho a neuměle pozlacené brnění, z něhož vlál rudý plášť. Pozvedl ruku a stráže nás mírným gestem postrčily vpřed. Znovu jsme museli pokleknout. Pak byly přivedeny čtyři skupiny po třech mužích. V každé byli všichni muži odlišeni. V té druhé skupině byli o něco více zjizvení. Tito muži také poklekli a pak začali volat jméno císaře, ovšem ne tak silně jako prvého dne. „Boj může začít. Moji věrní, bojujte za slávu Kolosea!“ pokynul císař. První měl bojovat Ugly, potom Val, Jess a nakonec já. Nevím, co se mnou má v úmyslu, ale něco určitě ano, napadlo mě.

Boj začal. Tito bojovníci byli opravdu nejlepší z císařovy gardy. Přesto jsme se všichni dostali přes první skupinu. Soupeři byli zkrvavení, ale my jsme je nezabili a císař nedovolil, aby zemřeli. Po boji byli odneseni k ošetření. My jsme na sobě měli také pár šrámů, ale nic vážného to nebylo, toužili jsme po vítězství. Druhého soupeře porazil i Ugly i před bojem smutná Val. Ta nebojovala se vztekem, ale s rozvážností, protože jí bylo jasné, že by se tím jenom oslabila. Pak měla bojovat Jess.
Ach, Jess, proč jsi musela zemřít!
Bojoval proti ní muž, který měl jizvu táhnoucí se od levého oka až dolů na tvář. Zřejmě měl štěstí, že nepřišel o oko. Držel meč zkušeným způsobem mírně nakloněný a byl si dokonale vědom jeho vlastností a vyvážení. Zaútočil první, ale jeho útok byl odražen, až od obou čepelí odlétly jiskry. Jess útok oplatila. Zjizvený ho odrazil chráničem a ihned přešel do protiútoku a zasáhl Jess do stehna, odkud ihned počal vytékat slabý pramínek krve. Jess, jakoby nic necítila, elegantně odtančila z dosahu čepele. Pak se rychle vrátila a bleskově zaútočila. Zjizvený útok se štěstím odrazil a bylo vidět, že se mu ruka s mečem třese, jak musela pohltit sílu útoku. Jess útok ještě několikrát opakovala a dodržovala krytí. Při jednom výpadu se jí podařilo zasáhnout Zjizveného do ruky a useknout mu malíček pravé ruky. Zjizvený uskočil, odtrhl kus látky z košile, ovázal si jím krvácející ruku a místo zaškrtil. Pak si hbitě přehodil meč do levé ruky. V té už však neměl tolik jistoty. Jess zaútočila se stejnou razancí jako prve, ale na kryt úplně zapomněla. Rána byla naneštěstí vedena příliš pomalu, takže se zjizvený mohl sehnout, prohnout se a celým tělem přejít do protiútoku. Jess nestačila přesunout meč na správné místo a jen pocítila, jak se jí Zjizveného meč zabořil do břicha. Vytřeštila oči, smutně na mě pohlédla a pak padla k zemi. Byla mrtvá, byla mrtvá. Nééé! V tu chvíli jsem myslel, že zešílím bolestí. Padl jsem na kolena a z koutku očí mi skanulo několik slz na prašnou zem. Jeden ze strážců mi položil ruku na rameno a řekl: „Vstaň, bojovníku, je čas dalšího boje.“ Vstal jsem a uviděl jsem, jak se ke mně blíží Zjizvený nesa v náručí Jessino tělo. Její ruka stále křečovitě svírala meč. Položil ji na zem a poklekl. Lehce ji vytáhl rukojeť meče ze sevřené dlaně a podal mi ho. „Přijmi tento meč ženy, kterou jsem porazil, bojovníku. Bojovala statečně a tohle je dobrý meč,“ řekl Zjizvený a pohlédl na svou zkrvavenou ruku. Císař kývl na souhlas. Už jenom tak šeptem Zjizvený se slzami v očích prohodil: „Snad ti tento meč přinese štěstí.“
Hleděl jsem na něho a potom jsem se sklonil k Jess a políbil jsem ji naposled na ještě vlhké rty a pohladil ji po chladnoucím čele. Pak jsem se postavil a můj další boj začal. Mezitím přiběhli dva strážci a zabalili Jessino tělo do bílého pláště.

Proti mně stál muž s velmi mladou tváří. Byl mladší než já. Neshledal jsem na něm žádné jizvy. To mohlo znamenat, že se do gardy dal jako velmi mladý a že to byl velmi dobrý bojovník. Mě však nemohl nikdo zastavit.
Bojoval jsem za mrtvou Jess, kterou jsem miloval, za Iza, který mi byl blízký jako bratr, za Boba, který zemřel, protože v boji nebyl zkušený, a za všechny ostatní, jejichž krev byla prolita do písku tohoto místa. Ignoroval jsem krytí a útoky jsem odrážel jen chráničem pokaždé s větší silou danou do protiútoku. Mladík přestal stíhat. Čepel katany před ním kmitala takovou rychlostí, že i mně se jevila téměř rozmazaná. Meč byl tak lehký! V mladíkových očích se však jevila krutost a touha mě zabít. Vystihl okamžik, kdy můj nápor trochu ochabnul, a ihned zaútočil. Jeho ránu jsem odrazil čepelí a ihned jsem vedl sek v horizontálním směru. Ten prošel i přes meč, který čepel katany jen nepatrně vychýlil, a umožnil jí tak projít až do masa. Mladík zakřičel. Trhl jsem mečem silně vzhůru, až jsem ucítil, jak proťal vnitřnosti, bránici, žebra a zastavil se až o hrudní kost. Mladíkův křik ustal a jeho zohavená mrtvola se svezla k zemi. V jeho dříve krutých a chladných modrých očích teď zůstalo jen překvapení. Císař viditelně zklamaný odvrhl pohled. Tohle byl totiž jeden z bojovníků, kterých se nerodí mnoho. Jaké bylo mé překvapení, když jsem shledal v mladíkově mrtvé tváři a v tváři císařově několik shodných rysů. Jeho syn? položil jsem si otázku. Ne, to není možné. Ale byla to pravda. Císař sevřel pěst a bránil očím, aby nezačali slzet. Jeho pohled ztvrdnul. „Další souboj!“ zařval. Nastoupil tedy Ugly, který bojoval proti malému, mrštnému kolosistovi se snědou pletí. Několikrát se sice kolosistovi povedlo Uglyho překvapit, ale Ugly mu nakonec nekompromisně vyrazil zbraň z rukou a rukojetí ho omráčil. I Val svůj souboj vyhrála. Bojovala proti jediné ženě, jež mezi kolosisty byla. Byla to rusovláska se zelenýma očima, plnými rty a malým nevýrazným nosem. Košile se marně snažila skrýt bujné poprsí a kalhoty hezky zaoblený zadek. Za normálních okolností by mi rusovláska připadala sexy, ale teď jsem měl plnou hlavu Jess - byla mrtvá. A taky toho, že musím vyhrát a porazit císaře. Kdoví, jestli však svůj slib svobody splní. Val bojovala málem se stejnou zuřivostí jako já v boji s mladíkem a asi po deseti minutách rusovlásku srazila k zemi a čepel jejího meče se zarazila těsně u ženina krku. Císař mávl rukou a rusovláska vstala a odkráčela. I ona byla poražena. Zbýval poslední souboj. Proti mně stál muž, kterého jsem poznával, byl to jeden z těch kolosistů, kteří nás každý den doprovázeli do Arény. Na rozdíl od mladíka byly jeho paže pokryty jizvami a tetováním, ale v jeho očích netrůnila zloba. Spíš naopak. Nechtěl mě zabít, možná se i dokonce bál. Boj začal. Strážce bojoval také dobře. Zajisté držel meč v ruce vícekrát než já a zažil více soubojů, ale na úroveň, na kterou mě vycvičila Jess a na kterou jsem se dostal boji v Aréně, on nemohl dosáhnout. Jeho snaha byla marná. Nebyl lepší než mladík. Po několika minutách padl k zemi s ránou na tváři a na čele a s roztrženou košilí. Nechtěl jsem ho zabít, takže jsem mu pokynul, ať odejde. Zabodl tedy meč do země a také odešel. To se císaři nelíbilo, ale neměl na vybranou, nesměl před svými věrnými ztratit tvář.
„Zvolte jednoho, kdo se mnou budete bojovat!“ zakřičel a saltem seskočil z pětimetrového balkónu. Pak vytasil meč. Byl to tenký a pružný meč se zdobenou rukojetí. Zřejmě ještě předválečný. Možná si myslel, že vybereme Uglyho, ale ve skutečnosti si přál bojovat se mnou. To jsem věděl už od prvního dne. Nechal kvůli tomu zemřít i vlastního syna. Vystoupil jsem tedy a uchopil katanu. Císař pozvedl meč jako pokyn k boji, ale nejdřív pokynul a těžkooděnci, kteří mezitím sešli z balkónu, kolem nás vytvořili kruh, neprostupnou hradbu ze štítů a počali rytmicky bít do štítů svými kopími.

Boj o svobodu začal.

Císař zaútočil a já jeho útok tenkou čepelí odrazil. V tom se ozvala rána a já uslyšel zvuk, který se nedá s ničím splést. Řetězovitý rachot. Zvuk, který vydává jen rotační kulomet. Teď jsem si konečně vzpomněl: „Jestli nám chceš pomoct, tak pro nás alespoň pošli pátrací skupinu, kdybychom se do deseti dnů nevraceli,“ navrhl Ugly.
„To snad budu moci udělat,“ řekl Marcus a zvedl ruku v pozdravu, vyvstalo mi na mysli. To musel být Marcus a Jednota. Chvíli jsme stáli jako oněmělí úžasem. Bylo vidět, jak se k Aréně hrne asi třicítka postav. Byli to mutanti a lidé, v jejichž čele šel Marcus třímající rotační kulomet. Vedle něj šli dva ghúlové s brokovnicemi. Bandité se do nich s fanatickým zápalem pustili, ale byli v mžiku rozsekáni palbou rotačních kulometů. Přece jen náš útok jejich počty ne zrovna příjemně zredukoval. Ti chytřejší se snažili utéct, ale byli bez milosti zastřeleni. Zachránci už byli u Arény. Skupina asi stovky členů gardy zatím nereagovala, ale vypadalo to, že se pokusí bojovat. „Složte zbraně, bratři,“ ozvalo se a mezi gardisty vstoupil Tetovaný. Nevěděl jsem, kde se tu vzal, měl být uvězněn, ale asi mu bylo dovoleno sledovat souboj, který on sám nemohl podstoupit a on se nám teď snažil zachránit život. „Ty nemáš co mluvit zrádče!“ zahřměl císař.
Tetovaný ho ignoroval. „Pohleďte, kolosisté, císař zanedlouho bude ležet v tratolišti vlastní krve. Zamyslete se, co je lepší. Sloužit nečestnému člověku, který obětuje i vlastního syna, a zemřít, nebo zůstat na živu a nechat je, ať vyřeší své spory čestně zbraní a alespoň jednou být věrni cti.“ Ozvalo se mumlání a náhle jeden z chumlu promluvil: „Nechme je bojovat, ať císař zažije to, k čemu nás všechny sám nutil.“ V gardistech se vzpínal odpor. Opravdu obdivovali odvahu. Gardisté složili zbraně. Císařův pohled ztvrdl. Došla k nám i skupina mužů, mutantů a ghúlů. Ugly předstoupil před Marcuse a ten ho objal. Chystal se však zasáhnout. „Nechme je,“ řekl Ugly a Val přikývla. „Musí pomstít smrt přátel. Jess i Bob byli zabiti a jeden z nich také,“ dodal ještě Ugly. Marcus sklonil hlavu ve smutku nad zprávou a přikývl.

Tak jsem tedy stál tváří v tvář svému nepříteli. Stáhl jsem si košili i kalhoty a stál jsem před ním jen ve vaultové kombinéze s velkou čtrnáctkou na zádech. Všichni kolem ztuhli údivem. „Alespoň budu mít to privilegium, že zabiju někoho z Vaultu!“ zakřičel císař a vrhl se na mě. Ukázat kombinézu ode mě sice bylo neopatrné, ale účel to splnilo. Vyprovokoval jsem císaře. Byl si sebou tak jistý, že snad ani nepočítal s porážkou. Zpočátku jsem měl problém vůbec se vyhýbat jeho rychle za sebou následujícím útokům. Pak jsem se však snažil soustředit se jen na jeho čepel.
Všechno se zpomalilo a já jsem vnímal jen míhající se chladnou ocel. Začal jsem jeho útoky odrážet. Můj meč se také zpomalil, ale byl rychlejší než ten jeho. Ve „zpomaleném čase“ jsme nemohli strávit víc než několik vteřin. Ve skutečnosti to však bylo několik minut. Zničehonic se moje čepel zrychlila, přičemž císařova se pohybovala stále stejně pomalu. Uslyšel jsem císařův výkřik a tvář mi ocákla krev. Pak se čas znovu vrátil do normálu. To všechno se mi jen zdálo. Čas plynul stále stejně rychle, to jenom já jsem si představoval, že se zpomalil. Přizpůsobil jsem se. Bylo to řešení krize. Pohlédl jsem na čepel a ta byla zkrvavená. Až teď jsem si uvědomil, že stojím nad císařovou mrtvolou.
Ačkoli se to zdálo nemožné, jeho hruď byla našikmo rozseknuta téměř vedví a pohromadě jí drželo jen několik svalů. „Shoř v pekle, Nerone!“ plivl jsem mrtvole s pohrdáním do tváře. „Za to, cos udělal, si to zasloužíš!“ Až teď se Marcus dostal ke slovu. Poplácal mě po rameni a řekl: „Je mi jich líto.“
„I mně, Marcusi, i mně, a daleko víc, než si myslíš,“ pohlédl jsem na mrtvolu. Všechno tohle kvůli jednomu člověku. Lidé se z válek nepoučili, stále se nechají zmanipulovat. Vždycky to tak bude. Buď se takhle sami zničíme, nebo nám to možná jednou konečně dojde.

Přistoupili k nám dva muži. Tetovaný a Zjizvený. Tetovaný nesl složenou Izovu kombinézu a Zjizvený mi podával císařovu dýku. Zkřížený meč a trojzubec. „Chceme odčinit své chyby,“ řekl Tetovaný. „Přísaháme ti věrnost a půjdeme za tebou kamkoliv, pane.“
„Ne,“ řekl jsem. „Nechci, aby se to znova opakovalo. Všichni jsme si rovni. Máme jména. Já jsem Joe. Mezi námi není rozdílu, není pána ani otroka, chápete?“ Stovka kolosistů v kruhu poklekla. „Slibujeme ti věrnost.“ Pak před nás postupně předstoupili jeden po druhém a říkali svá jména. „Ahmed,“ řekl Tetovaný. „Jonas,“ řekl Zjizvený. „Martin,“ řekl další a jména pokračovala. Po chvíli přišlo několik kolosistů a přineslo nám naše vybavení a zbraně. Byly v dobrém stavu a navíc vyčištěné. Bylo mezi nimi i Izovo vybavení. „Pojďme odtud,“ řekla Val. Pohřbili jsme Jess.
„Spalme to tu,“ navrhl Marcus. „Ať mají ostatní výstrahu.“ Rozdělali jsme oheň a každý si vzal pochodeň. Po pár minutách byla celá Aréna v plamenech. Stáli jsme a dívali se, jak hoří. K plamenům přistoupil jeden z kolosistů a chvíli nahříval symbol, který visel nad vraty Arény. Kov začal měknout, až pozbyl rytin. Pak muž zpracovával znak kladivem. Po deseti minutách dal symbol zchladit do kádě s vodou a ukázal nám ho. Dominovala mu velká čtrnáctka, která byla obklopena sedmi trojzubci a sedmi meči. Připomínka útrap, spojenectví a rovnosti. „Kam půjdeme, Joe?“ zeptal se Ahmed. Chvíli mě nic nenapadalo, ale pak… „Nejdřív do Broken Hills a pak vyvedeme lidi z našeho Vaultu.“ To byla sázka na život mnoha lidí. Nevím proč, ale těm lidem jsem věřil, byli mi vázáni svou ctí, jako prosebníci činili pokání za své hříchy. Kolosisté se vybavili zbraněmi po padlých banditech, ale nechávali si svá brnění a štíty. „Jdeme!“ zvolal jsem. Marcus mávl rukou a členové Jednoty se dali do pohybu. I stovka kolosistů se zvedla a šla za mnou, Val, Marcusem a Uglym.

Opustili jsme tedy Den. Aréna lehla popelem a císař padl. Život v Denu se nezměnil a ani se po nějakou dobu nezmění. Za čtyři desítky let zde začne svou tyranii skupina otrokářů. Sice nevelká, ale přece. Život se nezměnil. Ale krátce poté Den navštívil i mladík z Vaultu 13 a město otrokářů zbavil.

Dorazili jsme do Broken Hills a doplnili jsme zásoby. Kolosisté budili svými těžkými štíty trochu posměch, ale spíše respekt. Slunce se odráželo od kovového povrchu těch odolných štítů (tehdy jsem to nevěděl, ale byly vyrobeny ze slitiny na bázi částí Energozbroje). Poděkovali jsme Marcusovi a Jednotě za pomoc a chystali jsme se odejít. „Počkej,“ chytil mě za rameno Ugly. „Chci jít s vámi. Ztratil jsem jediné přátele, které jsem měl. Je tu ještě Marcus, ale pak už nikdo. Vy dva jste jediný, který mi zůstali.“ Pohlédl jsem na něj a položil mu ruku na rameno. „Já vím,“ řekl Ugly. „Jsem mutant, ale copak jsem proto něco míň? Lidi z Vaultu to nejspíš nepochopí, ale….“
„Nic takového jsem neřekl. Jsme jediní tvoji blízcí a jestli si to přeješ, můžeš jít s námi,“ řekl jsem.

Odešli jsme tedy i z Broken Hills, Města tolerance, a vydali jsme se k Vaultu. Kolosisté byli kupodivu potěšeni, že někdo takový jako Ugly s námi cestuje, získal si u nich oblibu. A oni nedávali svoji věrnost zadarmo. Teď už to nebyli ti fanatici.

Po několika dnech jsme došli k Jimově chatě. Když se naše malá armáda přihrnula k chatě, Jim už z dálky mával, protože mě poznal, seděl na zápraží a třímal pušku. Přišli jsme blíž. „Zdravim vás, Joe, Valerie. Jsem rád, že vás vidim. Kde je Izmael a co je to za muže?“ pozdravil a otázal se na skupinu těžkooděnců ověšených navíc puškami a samopaly.
„Je to dlouhé vyprávění. A také smutné. Bohužel jsme přišli o Iza, byl zabit. A také několik našich přátel z Broken Hills. Marcus nás společně s dalšími zachránil. A teď odpověď na tvoji poslední otázku. Tohle jsou…“ nestačil jsem dokončit odpověď.
„Čtrnáctí,“ vykřikl stejný muž, jenž vytvořil nový symbol, který si všichni kolosisté vyryli do dřevců svých kopí a nakreslili na své štíty. „V zásadě jsou to muži, které jsme připravili o vůdce. Slíbili věrnost, aby tak odčinili své skutky. Chci, abys je, pokud je to možné, cvičil po způsobu rangerů po dobu, co budeme pryč. Nebude to dlouho. A neptej se prosím na Iza, je mi za těžko to vysvětlovat,“ vysvětlil jsem.
„Věříš jim, chlapče?“ to byla jediná Jimova otázka. Přikývl jsem. Jim souhlasil, a tak jsme se mohli vydat k Vaultu. Šli jsme jen já, Val a Ugly, který nesl Izovo vybavení.

Za dva dny jsme dorazili k Vaultu. Před vstupem do údolí, kde byl umístěn, jsme si nasadili antiradiační obleky, ale radiace silně poklesla za tu dobu, co jsme tady nebyli, takže jsme je vlastně měli jen tak. Přistoupili jsme ke vstupnímu terminálu a přiložili své štítky. Dveře se počaly otevírat a když jsme prošli vyrovnávací komorou, spatřili jsme zase vnitřek Vaultu. Přivítala nás Mila a několik členů ostrahy. V čele skupiny stál Michael a nedůvěřivě hleděl na Uglyho. „Doufal jsem, že se vrátíte v pořádku,“ řekl Michael. „Ale kdo je tohle? Mutant? A kde je Izmael?“ poslední slova byla zastřena smutným odstínem hlasu.
„Tohle je přítel. A Izmael je - mrtev,“ vyřkla Val podávajíc Michaelovi Izovu kombinézu. Michaelovi se objevily v očích slzy. „Izmael je mrtev? Je to moje vina. On vás chtěl jenom hlídat. Měl jsem se s ním alespoň rozloučit v dobrém.“ Setřel si slzy a narovnal se. „Je to ztráta, ale snad jeho život vykoupil životy ostatních obyvatel Vaultu,“ odmlčel se a znovu si setřel slzy.
„Co jste zjistili o okolním světě?“ zeptala se Mila. Nechtěl jsem vyprávět příběh tak, jak se udál, a tak jsem řekl, že Iza zabili bandité. Byla to koneckonců pravda. Vyprávěl jsem o Jimovi a o Broken Hills. Když jsem domluvil, Michael chvíli kroutil hlavou, ale pak souhlasil. Dva dny jsme drželi smutek a postavili jsme Izovi pomník a pak se osazenstvo Vaultu vydalo na povrch. Z počátku byli překvapeni, že radiace téměř vymizela. Měli povrch připravit pro použití G.E.C.Ku. Michael pověřil svou manželku zastupováním funkce správce v jeho nepřítomnosti a spolu s námi a desetičlennou družinou v bojových zbrojích se vydal k Jimově chatě.

Pět dní nebylo na výcvik moc, ale ukázalo se, že i za ten čas se lze leccos doučit. Když jsme přišli, vyprávěl jsem Michaelovi, jak jsme dali dohromady tolik mužů. Michael tedy poznal pravdu. Seznámil jsem kolosisty, Jima i Michaela se svým úmyslem vytvořit z kolosistů základ ochranné organizace. S pomocí zásob a zbraní ve Vaultu to neměl být výrazný problém. Kolosisté s nadšením souhlasili. Teď se stanou opravdovými vojáky a budou hájit čest a svobodu. Návrh byl odsouhlasen. Když se po pěti dnech naše skupina vrátila i s kolosisty do Vaultu, byl předložen návrh nově ustanovené Vaultové radě. Ta, coby gesto pokroku, návrh odsouhlasila.



Epilog

Použili jsme tedy G.E.C.K a proměnili část pustiny v úrodnou zem. Vystavěli jsme nejdříve osadu, která se čím dál tím více rozrůstala, až z ní bylo malé město. Nazvali jsme ho Čtrnáctka. Nepříliš poetické. Michael se se smrtí Izmaela nemohl vyrovnat, ale funkci starosty začal plnil se zodpovědností. S pomocí Jima a Marcuse a lidí z Broken Hills se nám podařilo zahájit chod města a začali jsme ihned s výcvikem kolosistů, aby se naučili zacházet se střelnými zbraněmi tak precizně jako se svou dosavadní výbavou.

Měli jsme cíl. Chránit pustinu. Nebyli jsme jediní, ale stejně jsme se tak rozhodli. Za několik měsíců byly položeny základy pro téměř tisícovou armádu Čtrnáctých, ochránců pustiny. Jádro tvořili kolosisté, těžkooděnci skombinovaní s moderními technologiemi. Zkušení dělali instruktory začátečníkům. Jim učil taktikám rangerů, my taktikám, které jsme se naučili na cestách a Ugly vyučoval ve škole, hlavně historii. Na mutanta mu zbyla docela velká inteligence a jeho znalosti byly také veliké. Postupem času zapadl tak, že ho nikdo nediskriminoval a všichni si ho vážili. Ahmed a Jonas vedli výcvik a Ben a Mira byli také instruktory.

Teď jsme byli všichni Čtrnáctí. Město začalo být soběstačné a výcvik se rozběhl naplno. Začali jsme obchodovat, vyrábět munici, štíty a zbraně pro těžkooděnce. Přesto jsme byli spíše samotářští.

Po dvou letech jsme začali přibírat rekruty, ale počet se ustálil na tisícovce ozbrojenců. Jak se město rozrůstalo, ochránců pustiny přibývalo. Jednou nás snad bude tolik, že budeme schopni zjednat mír. Nad přilehlým táborem a městským úřadem se vždy bude tyčit žlutomodrá vlajka se čtrnáckou obklopenou sedmi meči a sedmi trojzubci.

Mé jméno bylo i Maximus. Toto byl příběh člověka, který hodně ztratil. Ztratil i to nejdražší. Lásku. Byla mu odebrána násilně. Ale svým konáním se nyní snaží chránit pustinu. Je to jeho úkol i úkol všech jeho druhů a bratří.