Ilomorna - 5. Kapitola

„Nemůžu tomu uvěřit.“ Hlesla Tiara tváří v tvář alespoň dvacítce lidí.
„Vítej ve městě utajení.“ Pousmála se Angela.
„Vy – vy všichni … jste…“ Než stačila Tiara cokoliv říci, většina přítomných přikývlo. „Neuvěřitelné.“
Vystoupil nejstarší muž, mohlo mu být kolem třiceti let. Krátce ostříhané tmavé vlasy mu lemovaly ostře řezanou tvář v níž se blýskaly šedé oči. „Vítej, Tiaro. Dlouhou dobu jsme tě očekávali. Nyní můžeme konečně jít.“
„Jít? Kam?“ vyjekla Tiara, když ji Angela postrčila.
„Ven.“ Usmála se spokojeně Angela. „Do Ilomorny.“
„Za – za Bariéru? Zbláznila jsi se?“
„No tak, už jsi mi ukázala, že mozek umíš používat!“
„Můj bože!“ hlesla, když několik lidí spustilo šarlatový závěs – čekala za ním zeď, ale stála tváří v tvář temné nicotě.
„Je to jenom energetický štít.“ Usmál se na ni jeden mladík a podával jí jakousi krabičku. „Není to sice nijak elegantní,“ zamumlal omluvně, „Ale svůj účel to splní.“
„Vy chcete projít skrz?“
Angela stiskla jediné tlačítko na krabičce. „Ano.“
„Všichni připraveni?“ zeptal se šedooký muž a počkal dokud mu všichni neodpověděli. „Takže vyrážíme!“
„Tohle je bláznovství!“ mumlala Tiara. „Všechny nás to usmaží, jakmile se dotkneme energetického – štítu?“ Podívala se na krabičku a pak si odfrkla. „No samozřejmě!“
A pak už zcela beze strachu následovala ostatní. Nevěděla zda se jí to zdálo, ale jakmile se dotkla nosem bariéry, ucítila za sebou ohromný tlak, který ji vrhnul prudce do Bariéry. Jistá si ale nebyla.

O dva dny později:

V malé místnosti se to hemžilo jako v mraveništi. Naprosté ticho občas přerušila tichá nadávka či zašustění papíru, ale jinak se všichni snažili být pro okolí neviditelní.
„Angie se ještě nevrátila?“ zeptala se Tiara Sebestiena, mladíka, který ji v Morně dával pohlcovač energie.
Potřásl hlavou. „Ještě ne.“
Tiara netrpělivě vyhlédla z okna. Bála se, co se mohlo opatrné míšence stát.
„Jacobe?“ otočila se na šedookého muže. „Můžu se jít po Angele podívat?“
Jacob jí nevěnoval ani jeden pohled. „Za půl hodiny buďte obě zpátky, jinak se z téhle prokleté planety nikdy nedostanete!“
„Spolehni se!“ přikývla a ihned vyšla z domu. Ocitla se v chudé uličce kdysi nádherného města. Kdysi zářivě stříbřité kovové domy začala pohlcovat rez, okna se ztrácela pod nánosem prachu a špíny, v koutech žebraly malé děti a o kus dál se jejich matky prodávaly za skývu suchého chleba.
Bylo to bezútěšné místo. Vše bylo suše jednotvárné – všichni měli stejně seprané šedé oblečení, nezáleželo na tom, jak obnošené. Ve tvářích měli vepsánu apatii a lhostejnost k životu.
Tiara se snažila nevnímat prosebné pohledy, které se k ní upíraly, ale bylo to těžké. Vzpomínky staré desetitisíce let pomalu, ale jistě vyplouvaly na povrch. I ve městech, kde žili ti, kteří se vydali cestou Evoluce, byla kdysi chudoba – a tito lidé, lidé z této planety jim v dávné minulosti pomáhali.
Silou vůle se odhodlala a odstrčila malé vychrtlé dítě. Po chvíli se však zastavila a vrátila se. „Jak se jmenuješ?“
„Réza.“
Tiara vylovila z kapsy kousek chleba, který byl jejím přídělem na celý den a vtiskla jej dívence do ruky. Poklekla a přímě se jí zadívala do očí. „Až Morna padne – nebude nedostatek.“
Pak vstala a šla dál.
Proč jsem to k čertu řekla? zděsila se v duchu. Odpověď však znala. Kdysi dávno tito lidé zachraňovaly životy stovkám dalších, aniž je kdy poznali, pouze ze soucitu.
A ano. Až odejdou, Morna zmizí – navždy. Chtěla cítit lítost k těm, kteří v ní bydleli, ale nedokázala to. Možná si svůj osud nezvolili dobrovolně, ale ctili Paní. Ctili tu, která vše započala. A neznalost nikoho z nich neomlouvala.
Nepomohlo jí ani vědomí, že i ona sama Paní kdysi ctila. Morna byla prostě minulostí. Minulostí, kterou navždy zůstane a kterou se brzy stane – až odejdou.
Protáhla se kolem několika soch, které jí nápadně připomínaly Mornu. Zaplašila vzpomínky a rozhlédla se kolem sebe. Kam jenom mohla Angela jít?

Réza doběhla za svou rusovlasou matkou a vítězně mávala kouskem chleba.
Felicité byla – snažila se být dobrou matkou. Když se jí podařilo vydělat nějaké peníze, poslala svou malou dcerku do školy. To se však stávalo málokdy.
Překvapeně sledovala jak se na ni Réza usmívá – nikdy, nikdy ji neviděla smát se tak šťastně, tak … dětsky.
„Zlato. Víš, že nemáš chodit za mámou, když pracuje.“ Napomenula ji mírně a láskyplným pohlazením jí shrnula kaštanové vlásky z čela.
„Potkala jsem misterol´a!“ oznámila jí dívenka nadšeně. „Morna padne a nebude nedostatek! Budeme mít jídlo!“
Blázínku! pomyslela si Felicité, ale usmála se. „Ano.“
„Mami, já mluvím pravdu!“ ohradila se Réza.
„Zlato. Kolik lidí ti to říkalo?“ povzdechla si Felicité.
Réza se na ni usmála a ukázala jí světélkující ruku. „Ona nebyla člověk“
Felicité nevěřícně zírala na modravé světlo. Nemohla vědět, že na oblečení Tiary stále byly mikroskopické zbytky z hub, ani že je na její dceru přenesla nevědomky. Pro ni to bylo znamení.
„Můj bože!“ zavzlykla a prudce objala svou dceru.
Konečně! Konečně se Předkové rozhodli zasáhnout! Netušila jak už je to dlouho, co takhle přežívají, ale nyní věděla jedno. Je konec. Konec přežívání ze dne na den. Přicházejí nové dny a ty budou plny naděje.
„Voéihé! Voéihé!“ Naděje! Naděje!