Half-Life: Kapitola 2.

HALF-LIFE: KAPITOLA II

Tajemník prezidentova poradce proháněl uličkami Bílého domu jako o závod. V rukou pevně svíral pár listů. Celý udýchaný konečně doběhl k cíli - vysokému, štíhlému muži v tmavě černém obleku.

„Je to potvrzené, pane. Nedá se to zavřít.“

„Ještě někde jinde?,“ zeptal se Henriksen, prezidentův poradce.

„Ne, pane.“

Henriksen si projel papíry, které mu Waddell předal, usrkl z hrnku kávy a vešel do prezidentovy pracovny, kde u gauče stál náčelník vojenských sil Cartson, zavalitý, plešatý muž s přísným pohledem. Za masivním dubovým stolem stál prezident. Díval se ven z okna jako by jej příchod Henriksena vůbec nezajímal.

„Co pro nás máš, Jacobe?,“ zeptal se prezident.

„Pane prezidente, je to potvrzené. Portál, který byl vyvolán jako nedílná součást experimentu se nedá zavřít. Nevíme, co se teď zrovna děje uvnitř komplexu. Ztratili jsme spojení s dr.Breenem.“

„Mě i tady ministra spíše zajímá, co pro nás znamená ten….„ otočil se konečně prezident směrem k Henriksenovi a hledal nápovědu pro slovíčko, které mu vypadlo. Nebyl příliš technický typ.

„Portál, pane prezidente,“ doplnila prezidenta jeho pravá ruka.

„A prosím, jako laikovi,“ přidal se do konverzace Cartson.

„Portál je zkrátka most pro přenesení hmoty z jednoho místa na druhý. V tomto konkrétním případě se jedná o planetu Xen. Před lety jsme tam instalovali všechno potřebné. Muselo by se to vypnout tam. Problém je v tom, že se tam cestuje šest let,“ uvedl Henriksen oba do obrazu.

„Pošleme tam bombu z Black Mesa tím paprskem!“ nadhodil stokilový generál.

„To nejde pane, tok hmoty skrz portál je v tomto konkrétním případě jednosměrný - z Xenu na Zemi.“

„Fantastické, takže naše planeta je vydána na pospas čehokoliv, co se tam nahoře nachází?,“ zeptal se naštvaně Cartson jako kdyby to celé byla Henriksenova chyba. Prezident se na svého poradce podíval s velkou zvědavostí, jak na tohle odpoví.

„Bohužel ano,“ spolkl Henriksen obě těžká slova a podíval se na prezidenta, u kterého snad hledal ochranu před zlým náčelníkem.

„Kde máme Shephardův tým?,“ zeptal se na další těžkou otázku prezident.

„Havarovali před místem přistání, ale máme s nimi kontakt. Jsou od objektu zhruba 30 minut. Jeden mrtvý, pane prezidente.“

Prezident se opět otočil k oknu. „Rozkazy zůstávají stejné.“

Barney vytáhl z ledničky další pivo v plechovce a ledabyle sledoval malou televizi na kuchyňské lince. Hlasatelka mluvila o incidentu v Black Mesa.

„…..výrazný zdroj světla, připomínající blesk, se stále drží nad komplexem. Odpovědné úřady ale ubezpečují,  že se jedná o poruchu jednoho ze satelitů, který komplex využívá. Vše je podle mluvčího Bílého domu pod kontrolou a jedná se pouze o elektrický kolaps, který postihl danou oblast v důsledku technických obtíží….“

Upil z plechovky a sarkastickým úsměvem jenom kýval hlavou. Oblékl si černou, těsnou bundu, natáhl se pro klíče a při kráčení ke dveřím ještě stihl televizi vypnout. Když otevřel dveře, byl překvapen. Za nimi stála ona žena z baru.

„Na cestě do baru, Barney?,“ přivítala jej žena.

„Jděte mi z cesty, nemám zájem.“ Barney zavřel a obešel tajemnou ženu. Ještě před schodištěm však stihla získat jeho pozornost.

„Linda žije!“

Barney se k ženě otočil a s dost ostrým výrazem v obličeji se k ní nahnal rychlým krokem. Nemusel nic říct, na nic se zeptat. Jeho oči prozrazovaly jeho touhu vědět vše o ženě, kterou miloval a kterou ztratil během válečné mise.

„Musíme si vážně promluvit o některých věcech,“ řekla žena s ledovým klidem.

„Nech mě hádat, kotě,“ řekl s dost antipatickým tónem Barney. „Black Mesa.“

Gordon se pomalým krokem prodíral skrze zbořené uličky, kterými bylo dost složité projít. Spadlá světla, hromada železobetonu nebo cihel na zemi a samozřejmě nehybná těla. Spousta mrtvých nebo zraněných kolegů. Před Gordonem se objevila obrovská překážka - hromada sutin a ze stropu houpající se elektrický kabel s nebezpečně vypadajícími výboji. Gordon přemýšlel.

„Heeeej, je tam někdo na druhé straně?!!“ z čista jasna se ozvalo naproti Gordona.

„Ano! A..Ano! Tady Gordon Freeman. Můžete mi nějak pomoct?

„To asi nepůjde,“ ozvalo se z druhé strany. Zkuste to obejít, hledejte cokoliv - díry ve zdi, ve stropě,“ ozvalo se napříč rušným prostorem. Uličky stále ohlušoval zvuk alarmu a automatického hlášení o nejrůznějších požárech v komplexu nebo jiných závažných situacích. Ještě ty nikdo neřešil. Každý se snažil dostat se pryč z komplexu.

„Co je s ostatními, kde je Kleiner nebo Vance?!,“ snažil se zjistit Gordon něco o dvou, pro něj, nejdůležitějších osobách.

„Jak to mám sakra vědět. Jsem údržbář,“ ozvalo se z druhé strany.

„ÁAAAA, co to je sakra ! Co jsi za šmejda ?!,“ zařval údržbář, avšak vystrašený Gordon nevěděl co se děje. Dřív se stačil cokoliv zjistit, ozvala se střelba. Údržbář měl asi pistoli. Náhle se ozval křik podobný tomu, jaký slyšel Gordon dříve a rozhodně to nebylo lidské. Zvuk připomínající energetický výboj získával na hlasitosti. Jako by někdo připravoval elektrickou střelu. Gordon věděl, že jde do tuhého a přestože věděl, že to nemá cenu, řval přes barikádu. „Heeej, co se děje. Co tam je!!!?“

Ozvala se dunivá rána. Menší tlaková vlna odrazila Gordona o pár metrů vzad a srazila jej na zem. Ten údržbář to nemohl přežít. Někdo nebo něco na něj vypálilo něco silného. Vystrašenému Gordonovi se hlavou proháněly pouze otázky a žádné odpovědi. Díky ráně se však v hromadě sutin objevil prostupný otvor. Gordon rychle zareagoval a hledal nějakou tyč nebo cokoliv, čím by otvor ještě víc rozšířil. Na zemi, kterou zahalovala tma a místy ozařovalo červené, pohotovostní světlo, našel ocelovou tyč s betonovým úlomkem na konci. Napřáhl se a vší silou udeřil do otvoru. Povedlo se. Díra se začala zvětšovat. Pár další ran a Gordon mohl projít. Ještě než tak udělal, pohlédl na druhou stranu, aby zjistil, zda na něj nečíhá nějaké nebezpečí. Kromě hluku, sirén a oslepujícího blikání pohotovostních světel  nic dalšího jeho smysly neindikovaly.

Když prolezl na druhou stranu, uviděl mrtvého údržbáře. Měl obrovskou díru v hrudníku, ze které se ještě čoudilo. To jej muselo zabít, pomyslel si Gordon. Všiml si také obvázané a dost zkrvavené nohy. Údržbář se zde zřejmě doplazil, proto nemohl Gordonovi nijak pomoct. Ten nevěděl co má dělat. Zmohl se pouze na to, aby svůj zrak odlepil od té rány, která odhalovala oběti útoku vnitřnosti. Gordon šel dál ale zastavila jej změna hlášení systému.

„Hlavní část objektu Black Mesa uzavřena. Bezpečnostní uzavření čerpadel jedna až sedmnáct dokončeno. Západní východ funkční, pohotovostní východ funkční.“

„To je výborné,“ postěžoval si značně vyčerpaný Eli, kterak se opíral o zeď. Jeho plášť nesl známky krve, popálenin a podobně.“ Teď musíme na opačnou stranu celého toho zpropadeného baráku. To nám potrvá dny.“

„Nedělej, že tě to překvapuje, příteli,“ odvětil Kleiner, který vypadal úplně stejně, akorát měl ještě navíc zaprášené brýle. „Víš, že v případě nehody se hlavní východ zavře.“

„Teď hlavně musíme najít cestu ven z Céčka. Tady jsme sami. Musíme se dostat k ostatním. Musíme najít Gordona. Kde je sakra Rosenberg? Vždyť byl s námi v místnosti,“ uvažoval Vance nahlas.

„Obávám se, že máš příliš mnoho otázek, které momentálně nemají řešení, můj příteli,“ řekl Kleiner aniž by se Vancovi díval do obličeje. Namísto toho kroužil hlavou po místnosti, ve které byli oba zablokováni a hledal únikovou cestu. Ze stropu je skrápěla voda - protipožární ochrana.

„Jak dlouho jsme byli mimo?,“ chrlil dál ze sebe prošedivělý, zkušený vědec.

„Pár minut.“

„Gordon je sám. My jsme dva. Najdeme jej a poté půjdeme hledat ostatní,“ řekl rozhodným hlasem Vance a věděl, že Kleinera přemlouvat nemusí.

„Tower, tady SkyHorse. Jsme dva kiláky od objektu. Jeden mrtvý. Ostatní mobilní. Rudý tým k východnímu východu, černý tým k západnímu. Předpokládám, že o tom paprsku nebo co to je, víte. Konec,“ řekl Shephard do vysílačky rádia, které měl Tavares na zádech. Z ní se ozývaly pouze šumivé a praskající zvuky.

„Kdyby volali, dej mi vědět, vojíne,“ řekl mu Shephard, vrátil mu vysílačku do zadní kapsy a obešel jej ,aby se vrátil do čela skupiny.

***FLASHBACK - SÚDÁN - O  4 ROKY DŘÍVE

Člen rebelské armády si na terase zachovalé vilky s čtvercovou střechou zapálil cigaretu. Horký slunečný den každému znepříjemňoval život. Zejména těm lidem uvnitř. Djato - velitel rebelů v provincii mučil dvě ženy a jednoho muže. Všechny tři mlátil dřevěnou tyčí a něco na ně řval. Zřejmě potřeboval zjistit důležitou informací, protože tón jeho hlasu hraničil s hysterií. Vytáhl pistoli se slonovinovou rukojetí a na něco se zeptal muže. Bez čekání na odpověď jej střelil do hlavy. Ženy začaly brečet ještě víc.

Kromě muže s cigaretou byli u vily ještě další čtyři ozbrojení muži. Pomalým a flegmatickým krokem parodovali profesionální ochranu objektu. Nikdo z nich přilehlý terén nijak zvlášť nezkoumal. Tohle bych jejich území, nikdo nemá odvahu sem vstoupit.

Čtyři tlumené rány. Všichni čtyři ozbrojenci byli na místě mrtví. Když muž na terase otočil hlavou do zorného pole mrtvých těl, zpozorněl, avšak než stačil zakřičet na znamení signálu Djatovi, někdo ze střechy do něj vrazil nůž. Muž spadl na zem s probodnutým srdcem.

Adrian Shephard se lehkým došlapem sesunul ze střechy na schodiště vedoucí dolů z terasy. Pokýval směrem k nedalekému porostu vysoké trávy a několika zapálených vraků dodávek. Odtamtud vyběhli čtyři další vojáci a rychlým tempem obklíčili vilku ze všech stran. Shephard slyšel nářky rukojmích a zpoza okna vysledoval, kde je jeho cíl. Brek a bolestivé úpění střídal křik Djata a rány tyče. Shephard s ledovým klidem ještě chvíli sledoval svého nepřítele a poté se vydal ke vchodu. Djato mezitím namířil zbraň k jedné z žen, ale zpoza jeho zad prosvištěla mačeta, která odkrojila jeho ruku od těla. Djato hlasitě zakřičel bolestí a otočil se. Před sebou viděl statného mladého vojáka s pomalovaným obličejem a chladnokrevným výrazem. Ten voják jej neznal, ale jeho oči vypovídaly své - další akce, další protivník. Shephard se na každou akci připravoval tak pečlivě, že jej nezajímalo nic na světě, jen jeho protivník, přesněji brzy mrtvý protivník. Dva výstřely ukončily Djatův život. Ten se sesunul k zemi s prostřeleným čelem a hrudníkem.

„To bude v pořádku, jste volné, utečte odsud,“ snažil se Shephard obě stále křičící ženy uklidnit, ikdyž věděl, že mu nerozumí ani slovo.

„Sakra Shepe, teď už máme po akci, tak mě sakra vyslechni,“ přistoupil k Shephardovi jeho dlouholetý kamarád Jones a citelně jej uchopil za předloktí. „Víš, že tohle nesmíme dělat donekonečna. Naše mise skončila u toho kostela. Proč tady jsme, hm? Kvůli kill-streaku? Za tohle nás můžou zavřít! Nemůžeš si dnešní ráno brát osobně!“

Shephard se na svého kámoše podíval usmířeným pohledem a beze slova jej obešel. K Jonesovi přistoupil jeden z mariňáků - Grettwood. „Co mu je?,“ zeptal se Jonese.

„Když je to osobní, jde vždycky za čáru a do absolutního konce.***

Shephard šel rázným krokem směrem k Black Mesa. V očích měl odhodlaný výraz. Jako by mu někdo z Black Mesa něco provedl. Za ním šli ostatní vojáci.