Universe Wandering I

„Kapitán na můstku!“ zahřměl hlas loďmistra. Většina následovala jeho příkladu a vstala od ovládacích konzolí, aby zasalutovala. Téměř současně vypli hruď a na ní přiložili pravou ruku zaťatou v pěst.
„Pohov,“ odvětil kapitán od tlustých pancéřových dveří, které při bojové pohotovosti uzavírali jediný vstup na můstek, a vyrazil ke svému křeslu. Cestou přitom míjel prošedivělého loďmistra. Sice měl na uniformě víc frček a zdobila mu jí i početná sbírka vyznamenání a medailí, ale vždy si vedle postaršího muže připadal nepatřičně. Tak ale loďmistr působil na každého. S dvoumetrovou výškou a vyposilovanou postavou i poté, co už dávno oslavil padesátku, vzbuzoval ve všech přirozený respekt.
Uprostřed místnosti bez oken se nacházelo otočné křeslo, kde ještě před chvílí seděl první důstojník. Mladá žena s dlouhými havraními vlasy, co jí jako temná řeka stékaly v jednom proudu z levého ramene přes prsa dolů, hned po příchodu nadřízeného vstala a postavila se kousek stranou. Když se kapitán usadil, přistoupila k němu, zasalutovala a poté, co jí pokynul, podala hlášení.
„Doprovodná plavidla zaujala pozice na křídlech,“ řekla a svým PDA na zápěstí aktivovala hologram. Na to se před kapitánovým křeslem objevil kostrbatý obraz čtvercové sítě, kde byly vyobrazeny čtyři tečky. Tři pohromadě a jedna o kus dál. „Pronásledovaná loď před chvílí vypnula motory a nyní setrvává na místě. Do hodiny budou na dostřel, pane,“ shrnula nejdůležitější informace, dávající si přitom dobrý pozor, aby měla vše přesně podle předpisů.
Kapitán upřel na čerstvou absolventku akademie zvídavý pohled a zeptal se: „Jak vidíte situaci?“
„Uvědomili si, že nemají šanci uniknout a vzdají se, pane.“
„Nedělal bych předčasné závěry. Co mají za loď?“
První důstojnice prsty hbitě přejela po dotykovém displeji a vesmírná mapa se změnila ve schéma lodi. „Torpédoborec, typ Athéna, pane.“
Kapitán se lehce pousmál: „Takže nová generace proti staré. Trocha ironie při poslední misi této lodi.“
„Pane?!“
„Toho si nevšímejte,“ opáčil kapitán a vrátil se zpět k věci. „Máme ještě nějaké informace?“
Mladá žena v rychlosti prohlédla zprávu z velení: „Zloději jsou dělníci z orbitální loděnice. Dnes ráno přemohly ostrahu, zmocnili se lodi a podle všeho míří k měsíci, pane.“
Kapitánovi zmizel z tváře úsměv. „Všichni jsou zaměstnanci korporace?“
„Ano, pane. S rozkazy dorazila i schválená žádost o jejich vydání. Zástupci korporace se s námi setkají za několik hodin.“
Kapitán se na okamžik odmlčel a pak začal vydávat povely: „Pane Dobsne, plnou parou vpřed. Doprovodným lodím řekněte, ať udržují formaci, ale zatím nic nepodnikají. Pochybuju, že budou mít nějaká torpéda na palubě.“
„Rozkaz, kapitáne,“ odvětil kormidelník a zvýšil výkon motorů.
„Ano, pane,“ řekla první důstojnice, zasalutovala a vydala se ke komunikačnímu důstojníkovi.

„Jsme na dostřel,“ ohlásil taktický důstojník a jeho černý prst zlověstně visel nad červeným tlačítkem konzole ovládající přední dělové baterie mířící na záď torpédoborce.
„Vyčkejte na můj povel,“ odvětil kapitán. „Pane Nakamuro, zavolejte je.“
Komunikační důstojník začal vysílat na všech kanálech: „Tady válečná loď Pozemských sil, vzdejte se nebo zaútočíme. Opakuji, zde válečná…“
Chvíli bylo ticho, jen komunikační důstojník neustále do vysílačky opakoval to samé, dokud v odpověď nezazněl vystrašený ženský hlas: „Prosím, nestřílejte! Jak se dostaneme na měsíc, loď vrátí…,“ její slova však přerušil mužský hlas: „Co tu děláš?! Okamžitě vypni tu vysílačku!“ Žena však odporovala: „Ne! Když jim řekneme své důvody, jistě nás…,“ zbytek věty ale nedokončila a spojení bylo přerušeno.
„Kapitáne,“ chtěla se první důstojnice zeptat, ale bylo jí odpovězeno dřív, než stačila položit otázku.
„Vzali sebou i rodiny. Naivně doufají v nový a lepší život na měsíci, ale přitom si neuvědomují, že tam je vliv korporací ještě větší, než na Zemi,“ odvětil kapitán. Pak stiskl tlačítko na pravé opěrce svého křesla: „Tady plukovník Evans z Pozemských sil. Je mi líto, ale nemohu Vás nechat pokračovat v cestě. Pokud se vzdáte, udělám všechno proto, abyste nebyli vydáni do rukou korporace.“
„Pane, nahodili motory,“ vykřikla první důstojnice a taktický důstojník doplnil: „Na senzorech se objevily další dvě lodě. Jsou z měsíce a podle identifikačního čísla patří korporaci.“
‚Musí mít výkonnější senzory,‘ odůvodnil si počínání dělníků na torpédoborci kapitán v duchu a znovu na ně promluvil skrz vysílačku: „Nedělejte nic ukvapeného. Pokud se vzdáte, stále Vám mohu pomoci.“
„Mění směr a zvyšují rychlost,“ dodala první důstojnice.
„Kam míří?“
Mladá žena bezvládně svěsila ruku s PDA na předloktí a sotva slyšitelně roztřeseným hlasem ze sebe vysoukala: „Přímo na nás!“
„Mám zahájit palbu?“ zeptal se taktický důstojník.
„Ještě ne,“ odvětil kapitán a naposledy zkusil vysílačku: „Leťte k našemu pravoboku. Jakmile budete na palubě, korporace na Vás nebude moci,“ pokoušejíc se získat čas. Když však odpověď nepřicházela, otočil se ke své zástupkyni: „Jaký je jejich kurz?“ zeptal se, ale nedostalo se mu odpovědi. Mladá žena upřeně sledovala obrazovku, kde počítač rudým písmem problikával s výstražnými signály, že je jejich loď s torpédoborcem na kolizním kurzu.
„Chtějí nás taranovat!“ vykřikl taktický důstojník.
„To už mi došlo taky,“ opáčil kapitán a položil si pravou ruku na prsa, kde přes uniformu nahmatal drobný medailonek. Na okamžik zavřel oči, pro sebe si něco neslyšně zamumlal a nakonec rozkázal: „Uzavřete všechny přepážky!“ pak stiskl tlačítko na levé opěrce křesla a do interkomu oznámil: „Mluví k Vám kapitán. Všichni se připravte na náraz!“
„Srážka za 5 … 4 … 3 …,“ odpočítával taktický důstojník, ale náraz přišel dřív, než došel k nule. Křižník se rozechvěl, když se o jeho vyztuženou příď tříštil torpédoborec. Po srážce následovala exploze motorů, která vyvolala mnohem větší otřesy na válečné lodi, ta ale stále držela pohromadě.
Kapitán svěsil pravou ruku, v níž ještě před chvílí svíral medailon, otevřel oči a do prázdna zašeptal: „Ještě je brzy…,“ potom se obrátil na loďmistra: „Hlášení škod?“ První důstojnice bezvládně ležela na podlaze u jeho nohou. Při nárazu zůstala stát a nejspíš se během pádu uhodila do hlavy. „Zavolejte někdo doktora!“
Loďmistr zkušeným okem prohlédl soupis škod: „Pár škrábanců, nic vážného… S torpédoborcem taranovat křižník, blázni! Věděl bych o lepších způsobech, jak spáchat sebevraždu.“
„Dobře. Co lodě korporace?“
Taktický důstojník se podíval na senzory: „Otáčejí se a míří zpět k měsíci.“
„Typické,“ odvětil kapitán a vydal poslední povel na křižníku, se kterým sloužil posledních pár let: „Nastavte kurz k Eden Prime.“
„Rozkaz, kapitáne,“ odvětil kormidelník a loď se pomalu dala do pohybu.